VI.

Jedno-duše

 

 

Stejně jako skříň     se stává velká     ve své neživé síle

postel i stůl    lišácky se opičí    v rohu stěny bílé

 

průsvitá světlá linka dveří přesto prázdně černá napovídá klam

Když na mne zkouší rozbalit svoji hru hlava po očku čeká ran

 

Když bezduchému prostoru přiřknu ducha

a potom dalšího z včerejšího koncertu myšlenek

lineára ohraničí všechny obliny     zbude mi tak trochu místa

abych mohl dýchat     ne však ven

 

To pak koukám do stropu

čekám

kdy mě sežere

---