Posel smrti VI: Kapitola V - Pachacamac

"Cajamarca mi připadala jako hrobka. Přála jsem si odsud odejít, zmizet co nejdál od podlého Felipilla i mého zrádného otce, který v mých očích klesl až na samotné dno a to přesto, že to byl Inka. Zdálo se mi, že to už nemá cenu, že neexistuje nic, pro co bych měla žít. Těžko jsem hledala motivaci k tomu, abych se dál poctivě učila jazyk cizinců, ale vědomí, že jsem patrně jediná, kdo může zdevastovanou zemi zachránit, mě hnalo dál. Pizarro na počátku roku 1533 nařídil výpravu do sousedního města - Huamachucha. V tu dobu jsem Španělštinu ovládala již vcelku dobře a některým cizincům to začalo vadit, neboť jsem rozuměla mnohému a tak vyslechla spoustu věcí, které mi měly zůstat utajeny. Zjistila jsem, že Pizarro má obavy o situaci v Huamachuchu, neboť dle zvěstí se tam tvořila armáda pro útok na Cajamarcu. Mladší bratr Francisca, Hernando Pizarro, který výpravu vedl, mě vzal s sebou na doporučení Hernanda de Sota. Za to jsem byla skutečně ráda. Pokud by totiž naši vojáci zaútočili na Hernanda a jeho muže, byla bych volná a mohla pokračovat do Cuzka."

K městu Huamachuchu mířila skupina dvaceti jezdců a třiceti pěších vojáků v čele s Hernandem Pizarrem. Nechyběla tu ani Cura, na kterou měl dohlížet především jeden z Hernandových nejvěrnějších a nejschopnějších mužů – conquistador Andrés Gomez. Andrés Curu znal již vcelku dobře a přemýšlel, že až výprava skončí, vezme si ji s sebou do Španělska. Z toho důvodu chtěl Curu ochránit i před ní samotnou a proto ji častokráte opakoval, kde jsou její hranice a kam až může zajít, aby nenaštvala nejen Pizarra, ale i jeho muže. Rovněž se jí v posledních dnech pokoušel vštěpovat základy křesťanského učení. Navenek sice Cura ukazovala, že ji to zajímá a že to na ní nechává své stopy, ale uvnitř stále věřila jen a jen svým bohům, ostatně tak jako po celý svůj život. Když Hernando a jeho lidé dorazili k Huamachuchu, vyslal Pizarro skupinku jezdců, aby si ověřili situaci ve městě. Věděl, že domorodci se koní obávají a pokud by se přeci jen rozhodli jezdce napadnout, tak se mohou snadno stáhnout zpět. Jezdci tedy zamířili do města, zatímco je kryli střelci, jež Hernando rozmístil mimo cestu, tak aby měli dobrý výhled na městskou bránu. Zhruba po deseti minutách vyjel z města jen jediný jezdec, který Hernandovi oznámil, že ho indiáni přivítají s otevřenou náručí. Hernando se zbytkem jednotky vstoupil do města a skutečně byl okamžitě konfrontován místními, kteří ho podarovali zlatými mísami, drahokamy, jídlem i stádem lam, které však Hernando odmítl. Domorodci uvolnili pro vojáky několik domů, ve kterých si mohli po dlouhé cestě odpočinout a přečkat noc. Hernando však nejprve chtěl zjistit, co je pravdy na tom, že se ve městě seskupují vojska indiánů. Vyslal tedy muže, aby město prohledali. Všude byl klid a Hernando neobjevil ani sklady zbraní, které by případná armáda využívala. Ještě než padla tma, vyslal své jezdce, aby prozkoumali okolí města. Nevěřil, že by bojovníci stihli opustit město dříve, než sem dorazil, ale chtěl mít jistotu. Nakonec se ukázalo, že po armádě indiánů tu není ani památky.

Cura se po večeři, ke které byly kukuřičné placky, chystala ulehnout ke spánku. Andrés tu byl s ní a to jako jediný, neboť ostatní vojáci, kteří zde měli spát, nyní hráli ve vedlejším domě kostky.
„Chceš koku?“ zeptala se Cura a vytáhla ze svého váčku několik listů.
„Ne, nechci, ale… možná bys mi mohla říct, co to v tom váčku máš?“
„Eh, jen listy koky. Vidíš, ne?“
„Nejsem hlupák, Taruco. Jiní si toho zřejmě nevšimnou, ale já jsem s tebou takřka neustále a vidím, že ten váček hlídáš jako oko v hlavě, tedy… chci říct, že na něj dáváš pozor. Taky je jasně patrné, že ten váček je vcelku těžký, takže co v něm máš? Zlato, drahokamy…? Jsi zlodějka?“ Cura sklopila hlavu a sáhla do váčku. Vytáhla odtamtud jen obsidián.
„Je to amulet, který mi dala moje matka krátce před tím, než zemřela. Má pro mě velikou cenu.“
„Hmm, je to zvláštní předmět a byly by za něj jistě veliké peníze. Ten drahokam uprostřed vypadá krásně…“
„Nevezmeš mi to, že ne?“ škemrala Cura. „Prosím! Nech mi to.“
„Tak dobře, nakonec mám už dost zlata a až se vrátím do Španěl, koupím za to dům někde na jihu s výhledem na moře. Hmm, nejspíše přímo v Andalusii u mého rodného města El Puerta. Bude to velký dům, to je jisté. Vsadím se, že všichni mí přátelé mi ho budou závidět. Najmu si služebné, abych mohl po zbytek života jen odpočívat. Budu jíst to nejlepší, co naše země může nabídnout a pít drahá a vzácná vína. Budu chovat koně, protože ty mám moc rád a svým dětem budu vyprávět o dobrodružstvích, jaká jsem tady zažil. Ha, ha, vsadím se, že mi ani nebudou věřit. Vždyť ani já bych tehdy nevěřil, že tady za mořem je tak krásná a bohatá země. Jo… čeká mě krásný život tam doma ve Španělsku. Tebe si vezmu s sebou. Půjdeš ráda, že ano?“
„Ano. Jsem šťastná z našeho setkání. Co myslíš, vrátíme se teď do Cajamarcy?“
„Asi ano. Vypadá to, že naši zvědové se zmýlili, neboť tady žádná armáda rozhodně není. Je to ale zvláštní, co?“
„Já nevím. Nerozumím válčení.“
Andrés se zasmál. „Tomu se nedivím. Válčení je záležitost mužská, no a hra v kostky také. Odpočiň si a já si mezitím zajdu zahrát. Mohl bych vyhrát nějaký šperk a pak ti ho věnovat.“ Andrés odešel z domu a Cura položila hlavu na postel a přikryla se dečkou. Měla strach, neboť stále byla součástí Hernandovy skupiny a nezdálo se, že by se to mělo v brzké době změnit. Andrése měla docela ráda, neboť se k ní snad jako jediný choval vlídně, ale že by ji považoval za sobě rovnou, to rozhodně ne. Vlastně po tom ani netoužila, protože věděla, že může být šťastná a milovaná i jako třeba obyčejná služka, jen když jí druzí nebudou ubližovat. Její post princezny teď nehrál roli, ba co víc – byl překážkou, neboť kdyby ji kdokoli poznal a prozradil, kým doopravdy je, mohlo by se to všechno zhoršit.  

Pozdě večer vtrhl do domu voják Matías. Byl to vousatý, neupravený muž s lehce násilnickými sklony. Ještě v Cajamarce třikrát zmlátil svoji služku nebo spíše otrokyni. Nikdy ale ne tak, aby nebyla schopná dělat svoji práci. Matías Curu vzbudil, ale ta mu nevěnovala přílišnou pozornost, neboť počítala s tím, že se chystá ulehnout ke spánku. Místo toho však Curu chytil a zvedl na nohy. Cura vykřikla hrůzou a začala volat Andrése.
„Ten nepřijde, holčičko,“ řekl voják. „Prohrál tě v kostkách.“ Muž si stáhnul kalhoty, Curu ohnul a znásilnil ji. Princezna se nezmohla absolutně na nic - jen hlasitě plakala. Do místnosti vtrhl Andrés a okamžitě druhého vojáka od Cury odtrhnul. Poté mu ukázal kostky, se kterými se hrálo. Měly některé hrany obroušené, tak aby byla větší pravděpodobnost, že padne vysoké číslo.
„Podváděl jsi!“ vykřikl Andrés a Matíase udeřil. Poté ho vyvlekl ven a srazil ho k zemi. Nejraději by ho zabil, ale tím by si dost možná podepsal rozsudek smrti. Andrés se vrátil do domu. Cura byla již oblečená, ale po tváři jí stále stékal proud slz. Klepala se hrůzou. Andrés se posadil vedle Cury, ale ta okamžitě vstala a postavila se ke zdi, co nejdál od muže.
„Jak… jak jsi o mě mohl nechat hrát?“ hlesla tiše Cura.
„Mrzí mě to. Já… byl jsem přesvědčen, že nemůžu mít takovou smůlu a prohrát pětkrát po sobě, ale ono to o smůle vůbec nebylo.“
„Ale proč ses rozhodl mě nabídnout?“
„On chtěl hrát jen o tebe. Nabízel ohromné množství zlata a šperků a já… já jsem neodolal. Chtěl jsem ti udělat radost.“ Princeznin pláč nepolevoval. Svojí tunikou si utírala zaslzené oči a nos. Byla jí zima a připadala si strašně zesláblá. „Měl bych Matíase zabít,“ vykřikl Andrés, „jenomže to nemůžu udělat. Ne kvůli Hernandovi. Odpusť mi to, Taruco. Já… už nikdy nedovolím, aby ti bylo takhle ublíženo.“
„Jste sprostá zvířata! Vy všichni! Raději bych se zabila, než s tebou odjela za moře. Nenávidím vás.“ 

Událost v Huamachuchu změnila můj život. Kdysi jsem byla Incká princezna, byla jsem vážená osoba, prostě někdo, ale najednou se ukázalo, že nejsem víc než kus hadru a že moje postavení je snad nižší než postavení lamy ve stádě. Když se nad tím dnes zamýšlím, nebylo to zase tak nečekané, to co se stalo, vždyť mnoho Španělů už celé měsíce nemělo styk s ženou a já navíc byla a vlastně stále jsem, hodně krásná. Ne, nechci se vychloubat, ale taková je pravda. Muži o mě stojí i dnes, stejně jako před stovkami let, ale dnes už to tak drsné není. I když možná to je tím, že se o sebe umím postarat, kdežto tehdy jsem byla jen mladá hloupá holka a netušila jsem, jací mohou lidé být. Nabídnout mě jako výhru v kostkách… Od té chvíle jsem zkrátka nenáviděla všechny bílé muže bez rozdílu. Ta nenávist se mě držela stovky let a do jisté míry mě neopustila ani dnes. Neznamená to ale, že jsem nikdy nebyla s mužem, nakonec Pedro byl toho důkazem. Celkem jsem porodila tři děti a to s jedním mužem, ale dnes už jsou všichni mrtví. Bylo to zvláštní sledovat, jak mé děti vyrůstají, stárnou a umírají, zatímco na mě se zub času nijak nepodepisoval. Už nikdy bych to nechtěla zažít. Lituju toho, že jsem se mým přítelem tehdy nechala přemluvit, abychom založili rodinu, ale mělo to i svůj klad, neboť jsem měla někoho, komu můžu věřit. Teď ale zpátky k mému příběhu. V Huamachuchu jsme zůstali jen pár dnů, neboť Hernandovi přišla zpráva od jeho bratra Francisca Pizarra, ve které stálo, že máme navštívit Pachacamac a vyplenit ho. Svitla mi naděje a to pořádná, neboť toto posvátné místo bylo jen asi den cesty od Cuzka. Věděla jsem, že pokud se chci konečně setkat s Mama Quillou mám ideální příležitost, která se znovu nemusí opakovat.

Skupina vedená Hernandem Pizarrem pokračovala dál na jih a mířila do Pachacamacu. Všude kam přišli, byli Španělé vítáni s otevřenou náručí a dostávalo se jim ohromné pocty. Dostávali ubytováni i zásoby dobrého jídla ze skladů, které byly rozesety poblíž cest. Když zavítali do města, obvykle je místní uvítali zpěvem a tancem. Někdy se dokonce stalo, že vedení města vyslalo několik málo lidí jakožto nosiče, kteří pak po nějakou dobu pomáhali Španělům s jejich zavazadly. Cura podobným jevům pouze smutně přihlížela a nedokázala pochopit, na základě čeho se cizinci dočkávají takové pocty. Možná si indiáni skutečně mysleli, že je navštívili bohové, anebo je nechtěli jakkoli rozhněvat, neboť téměř každý už věděl, že Inka je v zajetí. Španěle udivovalo mnoho jim neznámých věcí, které Cura považovala za samozřejmost. Jednou z nich byla ohromná stáda lam, která se pásla na zelenavých pláních, a o které se starali pastevci. Další ‚zvláštností‘ byli správci, kteří hlídali u každého mostu a vybírali mostné. Nutno podotknout, že tyto mosty byly sice ze dřeva a provazů, ale přesto byly natolik kvalitní, že unesly i koně. Díky mostům mohla výprava pokračovat mnohem rychleji a snadno překonávat strže a propasti. Za normálních okolností by si Cura takovouto cestu užívala a radovala se z krásné bujné přírody plné zeleně nebo z výhledu na moře, které se tu a tam objevilo na západě. Tentokrát však jen přemýšlela nad tím, co je čeká v Pachacamacu. Ať už výprava dorazila do jakéhokoli města či vesničky, tak Cura pokaždé doufala, že se na Španěly vrhne mnohonásobná přesila ozbrojených indiánů a Pizarra i jeho muže pobijí. Ani jedenkrát se však neobjevil sebemenší náznak toho, že by Španělům hrozilo nebezpečí.

Po několika týdnech skupina konečně dorazila do Pachacamacu. Pachacamac bylo veliké město, jemuž vévodil ohromný chrám boha Pachacamaca, jehož mnozí ztotožňovali s Virakočou. Chrám měl půdorys ve tvaru kruhu. Zdi byly pochopitelně z kamene a střecha z došku, což bylo obvyklé takřka u všech indiánských staveb. Hernando zastavil před branou chrámu a tady se stalo něco, co opravdu nečekal. Cura málem vyprskla smíchy, když mu strážní chrámu odmítli dovolit vstoupit. Zavolali však nejvyššího kněze, který vyšel ven, aby s Hernandem promluvil. Hernando si povolal k sobě Curu, aby přetlumočila jeho slova.
„Nepřijel jsem sem až z Cajamarcy, abych se tu zastavil před branou chrámu! Nenechám se zastavit knězem!“
„Chrám našeho stvořitele Pachacamaca je posvátným místem a ani vy nemůžete vstoupit dovnitř. Náš stvořitel by vás ztrestal a spálil blesky,“ odvětil velekněz. Hernando rozpálený do ruda společně s většinou svých mužů vtrhl dovnitř nehledě na postoj kněze a strážných. Cura náhle pocítila příležitost k útěku, neboť venku zůstala pouze hrstka jezdců a ti se navíc starali především o sebe, neboť očekávali útok rozzuřených indiánů.

Hernando se svými muži stoupal po točitém schodišti vzhůru a cestou zabíjel ty, kteří mu kladli odpor. Nebylo jich mnoho, neboť drtivá většina indiánů byla přesvědčena, že Pachacamac vetřelce spálí na popel a tak se drželi zpátky. Hernando v horním patře chrámu prošel chodbou a vtrhl do jediných dveří, které tu byly. Očekával, že narazil na pokladnici, kde budou tuny zlata, ale mýlil se, neboť kněží se zavčasu dozvěděli o úmyslu Španělů vyloupit město a cennosti z chrámu odvezli jinam. Místnost, kam Hernando vstoupil, bylo obětiště a stále tu byl jasně cítit zápach mrtvol. Na podlaze byla zasychající krev a tu a tam i kus plesnivého oblečení těch, kteří zde přišli o život. Hnilobný puch vehnal Hernandovi a jeho lidem slzy do očí. Před sebou zahlédli velikou sochu Pachacamaca. Nevypadal jako nestvůra, spíše se podobal člověku, ale Hernando přesto nařídil svým mužům, aby sochu shodili a rozbili na kusy. Indiáni včetně kněží očekávali, že každou chvíli se začnou z chrámu ozývat hrozné rány, které by značily, že se Pachacamac rozhněval. Nestalo se však vůbec nic. Velekněz se odvážil vstoupit za doprovodu několika bojovníků, a když spatřil, že socha jeho boha je rozbitá na kusy a Španělé jsou přesto živí a zdraví, klesl na kolena a začal vzdávat cizincům hold, neboť měl za to, že to oni jsou bohové. Hernando se vrátil ven před chrám, kde s nelibostí zjistil, že Cura uprchla. Tři jezdci se okamžitě vydali za ní, ale mezi hustou zástavbou nebyli koně zrovna nejvhodnější k pronásledování. Hernando okamžitě rozdělil vojáky na malé skupinky a vyslal je k branám města. O Curu jako takovou mu nijak zvlášť nešlo, ale představa, že mu utekla přímo před nosem, ho rozčilovala. Hernando se dál začal věnovat chrámu. Vyslal zbylé vojáky, aby za pomoci indiánů začali budovat veliký kamenný kříž, který měl Pachacamaca nahradit. Hernando se pak mohl věnovat hlavnímu důvodu své návštěvy zde – získávání zlata. Nechtěl svého bratra zklamat tím, že s sebou nic nepřiveze. Bez Cury nebylo snadné vyjádřit veleknězi to, co potřeboval, takže musel improvizovat a využívat kupříkladu cenností, které s sebou vojáci měli. Díky tomu ukázal, po čem touží. Netrvalo dlouho a Hernando zbohatnul o stovky malých i velkých kusů zlata a drahého kamení, neboť velekněz a ani nikdo jiný si nedovolil cizincům znovu odporovat.

Cura se ukrývala v jednom z domů poblíž hlavní městské brány. Starý bělovlasý muž, který zde bydlel, jí dovolil zde zůstat a nabídl jí trochu kukuřičných placek, papriky a vodu.
„Moc vám děkuji,“ řekla Cura po jídle.
„To nic děvče, nemáš mi proč děkovat.“
„Ale ano. Zřejmě jste mi zachránil život. Ráda bych vás za to odměnila, ale nemám vůbec nic. Snad jen pár lístečků koky, které mi ještě zbyly.“
„Ne děvče, nepotřebuji koku. Pověz, proč se tu vlastně schováváš? Něco jsi provedla, že ano?“
„Potřebuji se dostat z města, ale pronásledují mě Španělé.“
„Kdo?“ podivil se stařec.
„Ti bílí muži tam venku.“ Cura slyšela výkřiky vojáků, kteří pročesávali okolí. Zdálo se, že se blíží sem a Cura nevěděla, co si počít. Nebyla šance, že by si ji vojáci spletli, když s nimi cestuje již celé týdny. Počítala s tím, že pokud ji odhalí, přijde o život a stejně tak stařec, který ji sem vpustil. „Měl byste odejít,“ hlesla Cura. „Nebojte se já vám v domě nic neprovedu, ale pokud vás tu najdou… běžte ven na vzduch, ano?“ Stařec skutečně vyšel ven a Cura si oddechla. Nechtěla, aby kvůli ní zemřel další člověk. Už takhle zavinila smrt mnoha nevinných. Téměř půl hodiny seděla v rohu místnosti tiše jako myška a doufala, že nikoho z vojáků nenapadne se sem podívat. Výkřiky vojáků postupně utichly a princezně svitla naděje.

Venku se již začalo stmívat a Cura doufala, že v noci se jí snad podaří opustit město. Do domu se však vrátil stařec a byl následován dvěma vojáky.
„To je ona,“ řekl stařec Španělům, kteří okamžitě Curu chytili. „Odpusť, dítě,“ řekl starý muž, „sice jsem již stár, ale nebudu kvůli tobě nasazovat krk, obzvláště ne, když tě hledají poslové bohů.“
Cura byla brzy dovedena před chrám k Hernandovi. Zde hořely hranice a kouř z ohně, jež osvětloval okolí, se vznášel vysoko na oblohu. Curu zprvu napadlo, že se jí Hernando chystá upálit, ale on měl jiné plány.
„Nebylo rozumné utíkat přede mnou,“ řekl rozhořčeně Hernando. „O tomhle se Hernando de Soto jistě dozví a nemyslím, že to přejde bez povšimnutí. Nebude to ale jen de Soto, kdo tě potrestá, neboť i já ti musím předvést, kde je tvé místo.“ Hernando následně zakřičel, tak hlasitě, aby ho slyšeli všichni jeho muži, kteří tu byli. „Dnes večer je tato dívka jen a jen vaše! Vybraní muži ji budou moci s klidem znásilnit! A vybráni budou ti, kterým se podaří nashromáždit nejvíce zlata!!“ Jakmile to Cura zaslechla, zbledla jako stěna. Místo, aby jí usmívající se Hernando nechal vydechnout, okamžitě jí nařídil, aby přetlumočila slova, která chtěl sdělit indiánům, jež se sešli před chrámem. Princezně se vyloženě hnusilo překládat slova, která Hernando vypouštěl z úst, ale neměla na výběr. Už takhle byla její situace hrozivá a ona neměla odvahu Hernandovi odporovat nebo dokonce překrucovat to, co říká, neboť kdyby jí prokouknul, zcela jistě by se už návratu do Cajamarcy nedožila.

„Ježíš Kristus je Pán církve a celého světa. Je skutečný a je neustále mezi námi. Jeho existenci dokazují zázraky, které vykonává. Ježíš Kristus je náš a stejně tak váš pán. My v těchto zemích vykonáváme jeho vůli. Zbavujeme je zla a nečistot, protože my jsme čistí a dobří křesťané a víru v našeho dobrotivého boha roznášíme dál jako misionáři. Neubližujeme vám a ani vaší zemi. Je tomu naopak – my vám prokazujeme službu a v našem milosrdenství vás zachraňujeme před silami Pekla, jež bylo zakořeněno v tomto chrámu. Mocnosti pekelné ovládaly vaši duši i srdce, které zčernalo zlem. My, ve své nekonečné laskavosti jsme modlu vašeho zvráceného boha zničili a nahradíme ji symbolem kříže, symbolem našeho Pána. Modlete se k němu a proste o odpuštění.“ Hernando se následně pokřižoval. „Naučte se toto znamení, kterým se prokazujte před Bohem a prokazujte mu úctu, jaká se nedostala ani Inkovi, neboť on není Bohem, ale pouze zlodějem, který ve své nekonečné drzosti a domýšlivosti pasoval sám sebe nade všechny ostatní.“
K Hernandovi přistoupil Andrés a tiše mu zašeptal: „Můj pane, je opravdu moudré shazovat před těmi lidmi postavení Inky? Co když k němu ztratí důvěru i víru? Pak už se nebudou bát o jeho život a my budeme v nevýhodě.“
„Mluvíš pravdu. Pocta, která se nám dostává, může skutečně ochabnout, ale lidé v Pachacamacu jsou nám zcela oddáni a toho využijeme.“ Hernando opět promluvil k davu: „Náš Pán nás vyslal, abychom vypuzovali zlo z těchto zemí, a my očekáváme vaši pomoc, neboť to je dost možná jediný způsob, jak odčinit hřích, kterého jste se dopustili uctíváním vašeho zkaženého boha nebo spíše démona. Kolují zvěsti, že se seskupuje vojsko, které má snad ve své neprozíravosti v plánu zaútočit na nás – na svaté bojovníky. Aby nedošlo ke zbytečnému krveprolití, musíme vědět, kde armáda sídlí, protože jedině tak můžeme katastrofě zabránit a uvést bojovníky na pravou víru.“
Z davu vystoupil velekněz a řekl: „Dozvěděl jsem se, že poblíž pevnosti Xauxa sídlí s velikým vojskem generál Chalchuchima, který je velmi zkušený, neboť to on zajistil Inkovi vítězství nad jeho bratrem Huascárem.“
„Výborně,“ řekl Hernando a promluvil ke svým mužům: „Zítra se vydáme do Xauxy. Můj bratr bude žasnout nad tím, co vykonáme.“ Davem vojáků proběhlo nesouhlasné mručení, které Hernando zaznamenal.
„Můj pane,“ řekl Andrés „směl bych s vámi pohovořit v soukromí?“
„Ale ano. Pojď do mého domu.“

Andrés následoval svého velitele do jeho příbytku. Hernando si všiml, že Andrés vypadá ustaraně.
„Týká se to té ženy?“ zeptal se Hernando.
„Není to ten hlavní důvod, můj pane. Musím ale říct, že bych s ní rád byl jako první, jestli rozumíte.“ „Jsi dobrý voják Andrési a také oblíbený mezi ostatními. Sice jsem chtěl tu dívku nabídnout těm, kteří nejvíce přispějí získaným zlatem, ale udělám výjimku. Máš mé slovo, že budeš první, kdo ji osedlá, ale budeš pro mě muset něco vykonat.“
„Poslouchám, můj pane.“
„Všiml jsem si, že mezi mými muži je dost těch, kteří můj následující krok odmítají.“
„Ano a proto jsem za vámi přišel, pane. Chalchuchima je vynikající stratég a je zcela věrný Inkovi. Opravdu je bezpečné přijet do Xauxy v tomhle počtu, když tam sídlí celá armáda?“
„Samozřejmě, že se nenechám vlákat do pasti. Sděl mým mužům, že se do pevnosti rozhodně vlákat nenecháme. Bude tomu naopak – utáboříme se na dohled Xauxy a já s Chachluchimou promluvím. Vsadím se, že ho přesvědčím, aby vojsko rozpustil nebo odtáhnul pryč. Ti lidé jsou tak primitivní…“

Cura seděla ve svém domě na posteli a stále plakala. Nejen, že jí čeká hromadné znásilnění, ale navíc svými ústy navykládala místním lidem hrozivé věci, které považovala za naprosté výmysly a lži. Pomýšlela, že se raději zabije, než aby se stala obětí choutek vojáků, ale nebylo čím. Španělé jí nedovolili vzít si ani jednoduchou dýku na obranu. Neměla tedy vůbec nic a čekala, kdy do střeženého domu dorazí některý z Hernandových mužů, nebo že by přišel i sám Hernando? Když vojáci venku skončili se svojí prací, která zahrnovala především sběr zlata a ustájení koní, dostali od místních dostatek jídla a po večeři se rozešli do svých dočasných příbytků. Na stráži u městských bran nebo u stájí nikdo nezůstal a proč taky, když útok ze strany indiánů si nepřipouštěli ani ti největší skeptici. Do princeznina domu vstoupil jako první Andrés a Curu překvapovalo, že nikdo další nejde. Obvykle v takovýchto domech přespávali tři nebo čtyři lidé.
„Hernando svým lidem zajistil soukromí při… zábavě?“ zeptala se Cura.
„Ano. Sice je pravda, že seznam těch, kteří si s tebou mají… užít, je vcelku krátký, ale ostatní si přáli, aby se mohli alespoň dívat, jenomže Hernando tě potřebuje a hrozí určité nebezpečí, že se vojáci mezi sebou poperou nebo ti ublíží. Hernando před večeři vybral jen čtyři muže včetně mě a ještě ručíme za to, že se ti nic vážného nestane. Jsi totiž důležitá, neboť jak sis možná už všimla – místní snáz přijmou pravdu, když vidí, že jsi s námi.“
„To mě teď nezajímá. Raději mi pověz – jak sis vymohl právo být první z těch čtyř? Ukradl jsi nejvíce zlata, nebo jsi mě získal hrou v kostky?“
„Ty mi to nikdy neodpustíš, že ne? Pojď, zvedej se, jdeme.“ Andrés chytil Curu za ruku a vyvlekl ji z domu. Venku hlídal jeden voják, to aby se Cura znovu nepokusila o útěk.
„Ta dívka nesmí opustit dům!“ vykřikl strážný.
„Velitel mi dal jasné rozkazy – chce ji pro sebe.“
„Ahá, ha ha, tak tomu rozumím. Šťastlivec.“ Andrés však nezamířil k Hernandovu domu, ale ke koním, kteří byli uvázaní nedaleko chrámu.
„Ty mě chceš…“
„Tiše,“ řekl Andrés a zacpal princezně dlaní ústa. „Neboj se těch zvířat,“ zašeptal Andrés a odvázal jednoho z koní. „Patříme k sobě krásko, a já chci, abys to také tak cítila. Už nedovolím, aby ti někdo ublížil. Odjedeme a budeme žít spolu. Klidně tady v tvé zemi.“
„Chytí nás.“
„Nechytí. U městských bran nikdo nehlídá, neboť Hernando nečeká, že ho kdokoli napadne. No a Hernandovi muži tuhle zemi neznají tak jako ty, takže jim snadno utečeme.“ Andrés osedlal koně a posadil si Curu před sebe. Během okamžiku již mířili z města.

"Andrés možná čekal, že mu prozradím nějaký úkryt v horách nebo alespoň nějakou tajnou stezku, kterou bychom se vydali a setřásli tak případné pronásledovatele. Já mu však poradila nejrychlejší cestu do Cuzca a řekla, že tam budeme v bezpečí. Ve skutečnosti mi bylo jedno, co s námi bude. Když jsem viděla, jak Hernandova slova snadno zlomila víru v Pachacamaca, nabyla jsem dojmu, že se snažím zbytečně. Co když Mama Quilla je jen výmysl a ve skutečnosti vůbec neexistuje a i kdyby ano, tak jak nám může pomoci? Spálí snad všechny cizince na popel? Pochybovala jsem o tom a čekala, že každým dnem, ba spíše každou hodinou můj život pohasne."