Kdo je přítelem ženy mé...

Ta jeho si narazila nějakýho amanta, ani se tím netajila a že tak udělá, tak na to ho předem upozorňovala, ba vyhrožovala, že jestliže si nechce plnit ty manželský povinnosti, že on se někdo najde. A tak jednou doma a v posteli našel Frantu. Dolfi, to je jeho malej a drzej jezevčík, seděl v předsíni a poťouchle na něho koukal, že co on jde udělat, jelikož z ložnice se nesly brutální zvuky, jednoznačně potvrzující to, co se za dveřmi odehrávalo. V žilách, ve kterejch momentálně proudilo více alkoholu než krve, se mu navíc zvedla hladina adrenalinu.

" Ty zrádče... podrazáku..." vyjel na Dolfiho, "... tys do kvartýru pustil cizího chlapa? Jak jsi mi to ty vole moh udělat?!"

Dolfi si však evidentně z jeho výtky prd dělal, ale na znak solidarity si olízl kulky. Po půlhodině najednou, jako kdyby uťal, nastalo v ložnici ticho, pak se otevřely dveře a z nich se vypotácel nahatej chlap v ponožkách, kolem dvou metrů vejšky, se svaly jako Arnold, ale evidentně zmordovanej. Jo, tohle ta moje umí, je jako ten tuti-fruti strojek na odšťavování... pomyslel si. Jemu se to taky ze začátku líbilo, ale trpět to den co den?! To bylo na pováženou. Časem totiž téměř přestal vrhat stín. Takže... ne! Konec příkoří a nechutnýho sexu! Když chlap vyšel z vecka, ani o něj nezavadil pohledem a zalez do koupelny.

"... hele Franto... hoď sebou, ať vypadneš než se tu ten můj ňouma objeví..."

Tak se dozvěděl, že on je ňouma a ten druhej že se jmenuje Franta. Sebelítost mu vehnala do očí slzy a do hlavy myšlenku, že takovejhle život stojí zahovno. Chvíli jen tak stál uprostřed předsíně a blbě koukal kolem bez nápadu že co a jak dál, ale když mu pohled pad na malej stoleček, napad ho nápad.. pověsit se. Jo, to bude ono. Postavil stoleček pod lustr a konec šlajfky uvázal na hák, na kterým lustr visel. Když pak odkopl stoleček, na háku krom lustru už visel a pohupoval se i on. Jenomže se jaksi nic nedělo, prej vteřinová smrt se tudíž musila asi někde zakecat. A Dolfimu se to asi taky nevidělo, neboť začal řvát až se to tý jeho přestalo líbit, neboť ji slyšel jak říká.

"... co ten čokl tolik řve?!.. hele Franto, domluv mu..." načež Franta vyšel z koupelny, chvíli na něho pitomě koukal, škrábal se na koulích a pak poněkud nerozhodně zamumlal.

"... já ti nevím, Matyldo... tady se někdo houpe na lustru a kope nohama, což se asi tomu čoklovi nelíbí..."

"... někdo se houpe na lustru?.. v předsíni?.. hele Franto, nedělej si prdel..."

Věta zůstala nedopovězena, neboť Matylda se doťapkala do předsíně a nahatá a s otevřenou pusou na něho tak jako Franta bez slova a pitomě kulila zraky. Visel tam zavěšenej za krk a udiveně hleděl, jak ti dva tam dole pod ním začali vyšilovat, bezhlavě pobíhat, vrážet do sebe a povzbuzovat se k tomu, aby ho některej z nich už konečně sundal. Ale jaksi se k tomu nikdo neměl, tak tam pořád visel a pohupoval se. Pojal podezření, že se s tím jeho nápadem stotožnili, ale Dolfi asi ne, neboť nepřestával řvát. Když ho ale Franta nakop, ztich taky. No, jak tam tak visel a pohupoval se, došlo mu, že je těm třem jen pro srandu a že pověsit se byl totálně pitomej nápad. Ale možná že ne! Zalovil v kapse saka a vytáh mobil... Když ho na dispečinku informovali, že do deseti minut pomoc přichvátá, ustaraně se ozval.

"... heleďte... vy dva, co nevidět tu budou policajti a záchranka... hoďte něco na sebe... ať si neuděláte ostudu..."

Teď s Dolfim, každej ve svým fotelu, sedí před bednou a užívají si, ty dva pitomce stihl trest a strávěj nějakej čas v lochu, neboť byli obviněni z pokusu ho oddělat a on jaksi z mužský solidarity se všema podobně postiženejma držel kušnu. Že by ho hryzalo svědomí, tak to ne, je v cajku a nasává...

* Kdo je přítelem ženy mé, je přítelem i mým, neboť kdo obdělává zemi mou, šetří pluhu mého... Sakra, kde já to čet?! Zní to logicky a hezky, ovšem jen pokud se vás to netejká osobně...