Hranice

Leon Valens je tak trochu bohém. Poctivá duše a žádný velký hrdina. Je velice talentovaný konstruktér, má skvělou práci a všechno by mohlo být fajn, kdyby žil ve šťastnější době. Píše se začátek druhé poloviny 22. století a svět je neustále v nějakém konfliktu. Celková situace na přelidněné planetě je splněnou vizí nejhorších předpovědí.

Souhrou okolností je zatažen proti své vůli do největšího dobrodružství, které změní nejen jeho, ale může také pomoci nemocné Zemi.

PROLOG
Na sever do Darwinu
Leon ležel na lehátku se zavřenýma očima a nechal svěží mořský vítr pohrávat s bujnou kšticí. Poslepu nahmatal sklenici odloženou na zemi a usrknul z ní. Chutí se studený koktej podobal skutečné pina coladě. Otevřel oči a kochal se azurově modrým a čistým nebem. Jen v dálce, až na samém horizontu, se oceánu dotýkala malá kupka sněhobílých mraků. Vypadaly pokojně. Vyhlídková terasa malého hotelu na jižním pobřeží Austrálie, vzdáleného necelou hodinu cesty vlakem od Melbourne znamenala pro něj - v tuto chvíli - stejně jako pro karavanu kráčející vyprahlou pouští, oázu uprostřed beznadějě. Zavřel oči, nasál nosem vzduch a pomalu vydechoval. „Pan Valens?“ Zamžoural očima vzhůru na siluetu. Vyrušil ho číšník, který aniž by počkal na nějakou odpověď, vrazil Leonovi aparát málem do obličeje.

Nezapnul telefon a nedotknul se počítače jakmile nastoupil do letadla. Měl pádný důvod, nechtěl si nechat kazit zaslouženou dovolenou. Volno po sedmi letech, tolik se na tuhle dovolenou těšil! Chtěl si ji užít v naprostém klidu, protože mu bylo jasné, že sem se už asi nikdy nepodívá. Proto chtěl být co nejdál od všeho a od všech. Ani nemyslel na to, na kolik ho plánovaný měsíc v ráji stál. Neskutečný balík a to nebylo všechno. Aby se sem vůbec mohl podívat, na to „pouhé“ peníze nestačily. Musel zatahat za pár nitek a stejně si na vízum počkal dva roky. Takže ať je to důležité, protože jestli ne... Položím to, pak poprosím personál, ať mi příště nechají vzkaz a vlezte mě všichni na záda, pomyslel si. Znechuceně přiložil sluchátko k uchu.

„Jo.“ „Leone?“ „No co je?“ „Tady Erik.“ Nemusel se představovat, poznal hlas ve sluchátku po první slabice. Erik byl Leonův šéf. „Tak co se děje?“ „Máme tady trochu rozruch.“ „Co? O čem to mluvíš?“ „Analýzu výsledků máme mnohem dřív, než jsme očekávali. Nebudu říkat víc přes nezabezpečenou linku. Zapni si počítač. Zavolám za tři hodiny.“, řekl Erik a zavěsil. Povzdechl si. Takže fakt ne, nebudu mít klid. Dobrá nálada a vnitřní klid byly rázem pryč. Vysoukal se z lehátka a pomalu, naštvaně, vykročil směrem k hotelové hale.

Nestačil si ani vybalit. Laptop vyhrabal až ze dna kufru. Zpráva byla stručná. „Všechno najdeš v přílohách. Na prostudování by ti měly stačit dvě hodiny.“ Pustil se do čtení. Pak ještě jednou. Vyndal tužku s blokem a zapisoval poznámky. Páni, nad očekávání lepší, pomyslel si při pohledu na čmáranice, kterým mohl rozumět jen on sám. Už bylo nad slunce jasné, že dovolená je v tahu. Pocítil vzrušení, z toho co si přečetl mu vstaly chlupy po celém těle. Podíval se na hodinky, Erik bude volat každou chvíli. Otevřel příruční bar a vyndal z něj první láhev, které mu přišla pod ruku. Na chvilku zaváhal. Přemýšlel. Slíbil sám sobě, že dovolenou využije smysluplně a nechytí se hned láhve, jako obyčejně, když má volnou chvilku nebo příležitost. Těch nemíval nikdy hodně, ale když se naskytla příležitost a on se „rozjel“, nebylo jak expres do stanice zapomnění zastavit. Podíval se tlusté dno prázdné skleničky, pozvedl ji do výše a chvíli přes ní zíral na zapadající slunce. Tohle si ale přípitek zaslouží. Pousmál se, pokrčil rameny a pro sebe řekl: „Fakt jen jednu.“ Nalil si z láhve na dno a vyšel na balkón apartmánu. Díval se směrem k oceánu a pomalu upíjel. Sakra, ta domorodá whisky chutná výtečně a ten výhled! Je tu  překrásně. Pozoroval západ slunce. Vychutnával božskou kombinaci šimrající chutě na jazyku s kýčovitou scenérií. Zhluboka nasál nosem a pomalu vydechoval. Zavřel oči. Z vnitřního klidu ho zase něco vytrhlo. Tentokrát to bylo zvonění.

„Jo.“ „Co tomu říkáš?“ „Senzace.“ „Výsledky jsou dost slibný. Koneckonců četl si to sám.“ „Co teď?“ „Je ti jasný, že dovolená právě skončila, potřebujeme tě tady.“ „To mě bohužel došlo.“ „Z firmy už kontaktovali konzulát, potřebný papíry na tebe budou čekat na letišti u terminálu. Akorát nepoletíš firemním s-jetem, nemohli jsme ho poslat, takže tě vezme jeden soukromník. Vyřízení formalit by trvalo dlouho a on má povolení platný ještě dva dny. Byla fuška sehnat odvoz, takže buď na letišti do pozítří před desátou ráno místního času. Stůj co stůj.“ „Kde se mám hlásit?“ „Severní brána.“ „OK. Počkej, na kterém letišti?“ „No jo, málem bych zapomněl. Musíš do Darwinu.“ „Kde to je?“ „Severní teritorium.“ „Do háje, to je přece někde až nahoře.“ „Tak to abys vyrazil hned teď.“ „Skvělé. Proč nepřiletí pro mně sem?“ „Stejná písnička. Povolení. Zavolej, až budeš na palubě.“ „Dobře.“ Zavěsil. Tolik k mé krátké dovolené. Zvedl sluchátko a vytočil recepci. „Potřeboval bych okamžitě zajistit let do Darwinu.“

Austrálie byla uzavřenou oblastí. Ilegální pobyt obnášel riziko pěti let nucených prací a pozdější vyhoštění do záchytné Zóny. Tou se nazývala oblast mezi mezinárodními a výsostnými vodami podél celého severního a části jižního pobřeží Nové Austrálie. Kotvily v ní vyřazené obchodní a výletní lodě, upravené na pobyt mnoha desítek tisíců lidí. Spousta deportovaných zvolila raději dobrovolně smrt, než život v podmínkách, za které by se nestyděl kterýkoliv uprchlický tábor na blízkém východě. Nová Austrálie měla netvrdší imigrační zákony na světě, takže jedinou možností jak se dostat bez povolení do relativně bezpečné země, byla neuvěřitelně riskantní cesta po moři. Každá loď, která vplula ilegálně do novoaustralských vod nebo měla na palubě byť jen jediného ilegálního přistěhovalce, šla bez pardonu ke dnu. Nezřídka i s pasažéry. Hranici, odkud nebylo návratu, tvořila linie vytyčených bójí s varovnými cedulemi snad ve všech možných jazycích. Občas se podařilo některé z lodí proklouznout. Málokterá však dosáhla až na pobřeží. Většinu z nich stačil zastavit plně autonomní dron. Když ilegální loď zastavila pobřežní hlídka, mohli všichni mluvit o velikém štěstí. Proběhl zkrácený soud podle neměnného scénáře a po něm deportace do jednoho z pracovních táborů.

Tábory se nacházely poblíž industriálních oblastí, také na farmách, v recyklačních komplexech nebo kdekoliv jinde, kde bylo momentálně potřeba udržet izolovanou ekonomiku. Podmínky v táborech nebyli ideální. Odsouzení, nebo spíše zadržení, dostávali přesto za práci mzdu. Pochopitelně o dost méně než by dostali za stejnou práci zaplaceno domorodci. Kempy v podstatě nikdo nehlídal. Kdo se vzdálil mimo vymezenou oblast,  byl vzápětí chycen a okamžitě odlifrován do Zóny. To chtěl risknout málokdo. Pět let zde bylo stále lepších, než na většině místech na Zemi. Přesto ročně několik stovek lidí zkusilo své štěstí a prchlo do vnitrozemí. Úspěšných byla hrstka. Do městských aglomerací nebo hustě obydlených částí kontinentu nesměřoval nikdo. Bez identifikačního čipu to byl holý nesmysl. Ve vnitrozemí existovala šance - sice mizivá, dostat se k dalším ilegálům z první migrační vlny. Po odpracování pěti let nesměl zadržený v zemi zůstat. Musel odcestovat pryč a to na vlastní náklady. Kdo si nenašetřil dost, toho čekala Zóna.

Zóna byla drsná, drsnější než vězení pro běžné zločince. Na rozdíl od obyčejného vězení obyvatelé Zóny dostali najíst jen tehdy, když se některé z humanitárních organizací podařilo přes zkorumpované správce dostat na lodě alespoň část z potravinových balíků. Většina dodávek skončila buď v rukou správců nebo stráží. Bez pomoci z venku by v Zóně lidé pochcípali hlady. Ministerstvo pověřené dohledem neřešilo problém s korupcí a rozkrádáním zcela záměrně.
Austrálie vyslala ke zbytku světa jasný signál. O nevítané se tu starat nebudeme. Nejezděte sem. Nechceme vás tady. Komu se podařilo velikým zázrakem dostat na australské území, neměl zdaleka vyhráno. Imigrační policie byla bdělá, efetivní a bleskurychlá. Skenery, kterých bylo instalováno ve městech na stovky tisíc, bylo téměř nemožné ošálit. Všichni se proto stahovali do méně obydlených oblastí ve středozemí, kam exekutiva nedosáhla, nebo nebyla tak rychlá, jako například ve velkých městech podél pobřeží. Uvnitř středozemní pustiny vznikly postupem času zpola ilegální osady, tvořící státy ve státě. Bylo lepší se jim vyhnout. Bylo možné se přistěhovat do Nové Austrálie legálně. Zdejší vláda potřebovala odborníky v nedostatkových profesích, ale i ti museli za občanství zaplatit. Sedmdesáti až osmdesáti uncemi zlata. O výši rozhodovala aktuální poptávka oboru.

Svět se během posledního století zásadně změnil, svou syrovostí a dravostí se v určitých ohledech podobal středověku. Život jedince ztratil cenu. Na mnoha místech se s malými přestávkami válčilo, svět byl neustále v nějaké krizi. Dva  důvody konfliktů, které masmédia vždy nazývala „lokálním“, měly společné jmenovatele: nadnárodní korporace a jimi skrytě financované polosoukromé nebo vysloveně privátní armády. Pak tu byla všudypřítomná válka ve jménu víry v jediného, správného Boha. Umně zamaskovaná a pro mnohé neviditelná rakovina, metastáze, která rozežírala společnost zevnitř. Stopy, jenž by přivedly případné léčitele zpátky k mocným korpracím, skutečným rozdmýchávačům smrtonosných buněk, nikdo nechtěl neviděl. Společnost byla nemocná. Zástěrkou pro zvěrstva, která učinila lidi ještě více netečné, se vedli nejen kvůli náboženské svobodě. Nezřídka si šli lidé po krku kvůli změně režimů slibujících nastolení skutečné demokracie, nebo pro vznesení nároku na dávno ztracená území. Vždy se našel nějaký důvod. Třicet let probíhala fakticky třetí světová válka, ale nikdo jí tak nikdy nenazval. Jako by lidé nepřipouštěli její existenci. V této válce naštěstí nikdy nedošlo, až na jednu výjimku, k použití zbraní hromadného ničení. Jako by toho nebylo málo, zvednuté hladiny moří a oceánů uvedly před celosvětovou ekonomickou a náboženskou krizí do pohybu další vlnu stěhování národů. Populace čítala bezmála patnáct miliard a planeta nebyla s to uživit obrovskou masu lidí. I díky tomu došlo k zásadním změnám na politické mapě světa.

Lidstvu se přesto podařilo dosáhnout mnoha úspěchů, hlavně v oblasti vědy. Nové objevy pomohly skočit výrazně kupředu průmyslu. Dříve smrtelné nemoci přestali být i v pozdějších stadiích neléčitelné. Boom nastal ve všech možných odvětvích a lidských činnostech. Lidé byli nahrazeni i tam, kde to dříve nebylo možné. Většinu technologických vymožeností ulehčující život si bohužel, a to včetně kvalitní lékařské péče, nemohla dovolit ani desetina populace. Zbytek přežíval, nebo spíš živořil a ti šťastnější z nich měli práci. Víceméně mizerně placenou, ale byla to práce a pro mnohé znamenala životní výhru. Svět se nápadně rozdělil na velmi bohaté a opravdu nuzné. Bez ohledu na náboženství. Střední třída prakticky neexistovala. Na Leona se usmálo obrovské štěstí, i když pocházel z rodiny, která musela otáčet každý cent dvakrát. Díky nespornému talentu a neuvěřitelné píli získal stipendium na jedné z nejprestižnějších evropských univerzit a dokázal se prosadit po škole. Na studiích se seznámil s Erikem, synem majitele firmy a svým současným šéfem.

Z oblastí konfliktů docházelo k přílivu běženců do míst dosud nepostižených válkou. Jedním z mála nedotčených států a jediným kontinentem byla Austrálie. Australané se drželi všeho stranou, jak to bylo jen možné. K naprostému odtržení Austrálie od britské koruny došlo před půl stoletím, když se Britové pokusili Australany vmanipulovat do řešení vlastní problémů, které srazily na kolena do té doby hrdý a z Unie dávno odloučený Albion. Australská vládní opozice projevila neuvěřitelnou předvídavost a schopnost, když donutila vládnoucí stranu změnit směr a nenechat se vtáhnout do pasti nesplatitelných úvěrů, po které vždy následovalo rabování přírodního bohatství, stejně jako v jiných zemích. Nebylo to lehké a nebylo to zadarmo. Cesta k nezávislosti se málem obrátila v občanskou válku. Na Austrálii bylo uvaleno obchodní embargo ze strany mnoha zemí, především díky korporátním lobby. V důsledku to pro Australany znamenal menší technologický pokrok a postupný nedostatek strategických surovin, který je donutil drasticky šetřit zbylými zdroji a ještě více chránit přírodu a její bohatství. Podobně se zachovala Kanada, ta však neměla výhodu osamoceného kontinentu a svůj boj o nezávislost na zbytku světa během tří let prohrála.

Před dvaceti lety vypukla válka mezi Izraelem, Sýrií a mladou palestinskou republikou, Ani jedna ze znesvářených stran se nechtěla přiznat, kdo použil jaderné zbraně jako první. V celé oblasti nastal exodus. Také život ve zbytku světa se radikálně změnil. Spojené státy ztratili pro běžence a imigranty dávno na přitažlivosti, americký sen se rozplynul společně s druhým státním bankrotem. Amerika řešila především domácí problémy. Evropa na tom byla o poznání hůř. Sužována náboženskými konflikty, nebyla až na pár výjimek, místem pro normální život. Všichni bohatí se snažili uprchnout právě do Austrálie. Bylo to jediné místo na světě, kde existoval stát s relativně normální a fungující ekonomikou, s dostupnou lékařskou péčí a sociální politikou. Když příliv imigrantů položil na lopatky Nový Zéland, nově zvolená australská vláda už na nic nečekala. Uzavřela neprodyšně oblast okolo celého kontinentu. Do pohotovosti byla uvedena armáda i civilní domobrana, aby bránila svou vzniklou Novou Austrálii. Za každou cenu. Hrozba další války, tentokrát proti zbytku světa visela roky ve vzduchu. V prvních měsících, než se australanům podařilo dokončit obranný perimetr, se podařilo miliónu až dvěma lidí, především z Evropy a Ameriky dostat na australské území. Australané obrátili svou zlobu z nastalých potíží proti běžencům a vyhnali je do středozemní divočiny. Zabezpečení hranice podél celého kontinentu je stálo mnoho lidí, prostředků a především času. Úmysl zahnat běžence zpátky do moře se časem změnil, i když ne docela. Jakmile byl perimetr dokončený a ukázal se být účiným, muselo se vyřešit co s nevítanými cizinci. Autralané měli plán, který nazvali podle jeho strůjce, ministerského předsedy. Adamsonův plán zahrnoval kromě jiných praktických kroků jak se vypořádat s embargem a odtržením od zbytku světa, také změnu v zákonech a především výstavbu Zóny. Situace se zlepšila, jakmile nebyli ilegálové na očích. K dotažení původního plánu do konce už nebyla tak silná vůle, jako zpočátku. Australané byli šťastní, že se jim podařilo vyhnout konfliktu a nechtěli jej riskovat na vlastním území. Bylo jasné, že vyhnat možná až dva milóny lidí, byť mizerně nebo vůbec neozbrojených, se neobejde bez krveprolití. Ne všichni obyvatelé schvalovali Adamsonův plán bez výhrad, ale víceméně s ním souhlasili. Do války kvůli běžencům se nikomu nechtělo a vláda se snažila udržet svou křehkou pozici přivíráním očí nad porušováním některých zákonů. Problém s přílivem ilegálů řešili hlavně drony. Software drona nezdržovalo svědomí. Důležité bylo, aby se situace vrátila „do normálu“ a co s ilegály ve vnitrozemí se bude řešit později. Tento stav se stal poněkud trvalým.­Situace se zklidnila společně se začátkem procesu obnovy a rozvoje na Blízkém a Středním východě. Australané pootevřeli hranice, ale do země směli pouze turisté za přísných podmínek a kvót.

Bezpečná pozemní cesta z jihu na sever vedla jedině podél pobřeží. Před odjezdem byl Leon cestovní agenturou důrazně varován. Nepouštět se na výlety skrz vnitrozemí bez ozbrojeného doprovodu. Okolo větších měst nebo osad bylo relativně bezpečno. Na úsecích mezi osadami nebo městy číhalo všude nebezpečí. Mohl být oloupen, unesen nebo dokonce zabit. Z ilegálů se díky konfrontaci s místní realitou stali nezřídka bandité. Kdysi movití a vzdělaní lidé z různých koutů světa neměli jinou možnost jak přežít. Během strastiplné cesty je každý překupník nebo pašerák nemilosrdně oškubal o zbytek cenností. Brát sebou při cestě do Austrálie cokoliv jiného, než zlato nebo diamanty nemělo význam. Ilegálního přistěhovalce nikdo z místních nezaměstnal, rozhodně ne ve velkých městech. Tresty za to byli velice přísné.

Leon přemýtal, jak se dostat rychle až tam nahoru, do Darwinu. Rychlodráhou by cesta s přestupy zabrala skoro týden. Trať nebyla stále dokončená. V šibeničním čase se to dalo zvládnout jedině letadlem. Nemohl si jen tak pronajmout vůz a vyrazit. Za prvé nikdy předtím neřídil a za druhé sehnat narychlo někoho, kdo by s ním risknul výlet napříč nebezpečnou částí kontinentu, neviděl reálně, zvlášť, když nevěděl jak a kde. Nikoho tady neznal. Kdyby to fungovalo jako doma! Nastoupil by do prvního novamobilu, kterých čekalo na klaždém rohu minimálně tucet. Nadiktoval by cíl cesty a o víc by se nestaral. Případně by využil hustou síť veřejné dopravy a zvládl by cestu necelých čtyřech tisíc kilometrů za méně než dvanáct hodin. jenže tady? Zde na to mohl rovnou zapomenout. Potřeboval aerotaxi. Snad mu poradí někdo v hotelu. Asi to nebude vzhledem ke zdejším poměrům levné, jenže vestu zaplatí firma, takže mu to bylo fuk.

“Pane Valensi, obávám se, že to nebude snadné, ne-li nemožné. Takhle narychlo zcela jistě.“, odpověděl úslužně recepční. „Nezáleží na ceně, ale potřebuji odletět opravdu rychle.“ „O peníze nejde, pane. Let bych musel objednat s předstihem minimálně dvou dní.“ „Můžete mi prosím poradit, jak se jinak dostat do Darwinu a to do čtvrtka deseti ráno?“ Na lince bylo chvíli ticho. „Vydržte prosím, zavolám zpátky.“

Usadil se do křesla a čekal. Přemýšlel, jak veliký to bude pro firmu a v důsledku i pro něj průšvih, pokud nepřiletí do Berlína včas. Konkurence nikdy nespala a byl si jistý, že už mají výsledky také. Uběhla skoro hodina a nebyl k cíli blíž o nic víc, než před tím. Když začal znova přebírat všechny msvé možnosti, zadrnčel telefon.

„Pane Valensi, asi bych pro vás měl řešení. Obávám se, že to nebude zrovna první třídou, ale měl byste to stihnout.“ „Výborně, v čem je háček?“ „Můj bratranec by vás dopravil do Alice Springs a odtamtud zajistí další odvoz.“ „Není to náhodou někde uprostřed pustiny?“ „Ano pane, je.“ „Proč mě nemůže dopravit až do Darwinu?“ „Víte pane, není to tak úplně legální a má jen omezené zásoby paliva.“ „Tak si ho koupí, ať to stojí, co to stojí, dostane dobře zaplaceno.“ „Není to tak jednoduché, pane Valensi. Nemohu vám vše vysvětit. Máte zájem?“

Přemýšlel. Představa přestupu někde uprostřed země nikoho se mu vůbec nezamlouvala. Není jiná možnost, pomyslel si. „Ano mám.“ „Platí se předem a hotově.“ „Kolik?“ „Sto tisíc.“ Leon polkl. To se mě musí zdát. „Prosím? Říkal jsem, že na penězích nezáleží, ale není to moc?“ Telefon ztichnul. „Jste tam?“ „Ano, jistě, jak jsem řekl, sto tisíc.“ „Dobrá tedy, cena je konečná? nedočkám se žádného překvapení v Alice Springs?“ „Ne pane, těch sto tisíc je až do Darwinu.“ „Dobře, ale tolik v hotovosti nemám, to jistě chápete. Z bankomatu to najednou  nevyberu.“ „tak to by mohl být problém.“ Leon nebyl zrovna obchodník. Chápal, že recepční chce něco vytřískat i pro sebe. Jenže sto tisíc? nezbláznil se ten člověk snad?

„Podívejte, můžu dát dvacet tisíc hotově. Do dnešní půlnoci deset a potom zbylých deset. Do dvou hodin chci sedět v letadle, na tom trvám. Druhých deset vyberu v Alice Springs. Zbytek peněz převede můj zaměstnavatel na účet vašeho bratrance. Takže berte, nebo nechte být!“ „Zeptám se, vydržte.“ Bylo to o dost víc, než si představoval. V přepočtu zhruba jeho roční plat. Po pěti minutách měl zpátky na uchu recepčního. „Pokud je to takhle, bude to stát o deset víc. Ve Springs nebudete mít čas vybírat nějakou hotovost. Taky by to bylo podezřelý.“

Recepčního úslužný hlas byl rázem pryč. „Těch sto ať pošle vaše firma hned, to si musíte zajistit. Jo a bratránek chce vidět potvrzení. Ať to pošlou ihned. Číslo účtu máte na displeji terminálu. Jo, a pokud nechcete zůstat trčet někde mezi ilegálama, radím vašemu šéfovi, ať nezkouší žádný triky.“ Leon váhal. Tomuhle vydřiduchovi z receopce se nedá za mák věřit. Mám se má nechat vydat všanc jeho příbuznému? To bych byl musel být blázen! Žádnou další možnost ale nemám. Nadech se, řekl „OK.“ a zavěsil. Vyndal láhev z baru a bezmyšlenkovitě si nalil půl sklenky. Zapnul služební satelitní telefon a vytočil Erikovo číslo.
Hovor vyřídil rychle. Erik se k jeho překvapení moc nevyptával. Předal Leonovi instrukce a vzápětí zavěsil. Leon vybral hotovost v hotelové hale a předal tlustý svazek bankovek recepčnímu společně s potvrzením o převodu. „Za chvíli pro Vás přijede taxík.“

Usadil se v hale a čekal na odvoz. Venku nastala úplná tma. Z koženého křesle před recepcí pozoroval dění okolo. Hotel s dvěma desítkami pokojů byl doteď poloprázdný. Až s nastalým večerem se vraceli hosté. Do dveří vešel postarší manželský pár. Prohodili s recepčním několik vět, pozdravili se s Leonem a zmizeli v hotelové restauraci. Ve vstupní hale se náhle rozhostilo úplné ticho, až na tlumený hukot klimatizace. Recepční si pobrukoval nějakou melodii a byl ve viditelně dobré náladě.

Vstal a šel se podívat ven.  Šel dál po pěšince od hlavního vchodu, až ho pohltila naprostá tma. Pohlédl vzhůru, nebe bylo pokryté milióny hvězd. Tak jasné nebe doma nemá. Ve shluku vzorů heldal Jižní kříž. Byl teplý, vlahý večer. Cikády právě rozjely rytmický koncert naplno. Kromě cvrkotu byl okolo naprostý klid. Ltovat, že musí odjet. Apollo Bay nebylo zrovna typické letovisko, nepodobalo se turistickým pastím ani vzdáleně. Dorazil předevčírem a kvůli časovému posunu skoro den prospal. Kdyby to tak tušil! Nestihnul se pořádně porozhlédnout po okolí, ani se vykoupat v čistém oceánu.

Z dálky bylo slyšel hluk a vzápětí horizont rozčísla dvě kužele světel. Zvuk, který uslyšel se změnil ve skřípot. Tak to bude zřejmě odvoz. Automobil s pískotem zastavil před hotelovým vchodem. Z místa,kam došel měl Leon dokonalý výhled. Se zájmem okukoval zaprášený a na mnoha místech odřený, pomačkaný taxík. Tak takhle vypadá auto. Vehikl se musel řídit hezky po staru. Byl to klasický sedan, jakých viděl v zemích třetího světa několik. Nikdy v tom ale nejel. Nemohl si vzpomenout, jestli se vůbec někdy v něčem takovém seděl. Vlastně ano, jako malý kluk, praděda měl auto! Je to tak dávno...

Vrzly dveře a z kabiny se pomalu vysoukala zavalitá postava. Vousatý chlapík neurčitého věku, oblečený podle Leonových měřítek do srandovního outfitu. Oblečený do křiklavě žlutého trička s khaki šortky měl obuté a nedopnuté sandály, které s každým jeho krokem plesknuly o asfalt. Kromě taxikářova propoceného trička si všiml, že na levou nohu nepatrně kulhá. Leon ho svým náhlým zjevením ze tmy překvapil. Asi dvě vteřiny na sebe zírali. Leonovi připadal přes srandovní oblečení dobrácky. „Jedu pro vás, že jo?“, zeptal se první. „Ano, to budu nejspíš já.“ „Agdemátebagáž?“ „Co prosím?“ „Zavazadla, kufr.“ „Aha.“, chápavě přikývl.  „Na recepci, dojdu tam.“ „V pohodě, já to udělám.“, usmál se taxikář a vešel do hotelu.

Za okamžik byl řidič zpátky. Hodil s kufrem na zadní sedačky a otevřel Leonovi přední dveře. „Omlouvám se, ale mám mám auto plný mejch krámů. Pete mě vytáh‘ rovnou vod večeře a nebyl čas to vypucovat.“ „Žádný problém.“ Leon si sedl dovnitř. Rozjeli se. Sjeli dolů s kopce, kde stál hotel a když projížděli večerním městečkem, udivil ho ten klid všude okolo. Jako by tu nikdo ani nežil. Až na několik párů, zřejmě turistů, nepotkali během cesty moc lidí nebo aut. V oknech domů byla také většinou tma. Zapřel se do široké sedačky a s hlavou lehce vykloněnou ven z okénka nechal na sebe proudit vzduch. Bylo to příjemné. V kabině auta bylo ticho, jen debata linoucí se potichu z rádia rušila vrzání tlumičů auta. Za městem zrychlili a kabinou se znenadání rozlehnul tlumený, ale sytý zvuk. Leon vyklonil hlavu ještě víc a poslouchal. „To benzínový motor?“, zeptal se viditelně nadšeně. Ten burácivý zvuk se mu líbil, sakra jak moc se mu líbil! Měl z něj doslova husí kůži. „Jojo, poctivej boxer. Teda, je to hybrid, ale jináč je to šestivál.“ „Páni, to se jen tak nevidí! Jak moc je to auto staré?“ „Nó, já ani nevím, ale určitě je starší než já. Páč, to je jasný, není to jako ty káry co maj‘ třeba v Melbourne nebo Sydney, nebo nacoste‘ asi zvyklej doma. Subaru, poctivá samurajská vocel, žádnej plasťák!“, uchechtl se. „Jináč, jsem Josh.“, napřáhl obrovskou tlapu směrem k Leonovi. „Leon.“ Josh měl stisk a zatřásl s jeho paží tak mocně, že měl co dělat, aby nevyjekl.

„Já bych tu mojí káru neměnil za nic.“ Leon kývnul hlavou na znamení, že rozumí jeho nákloností k autu. „Heleďte, je to možná vykopávka, ale pořád šlape, teda až na nějaký ty voloviny, ale kdo potřebuje klimošku, když si můžem votevřít vokno a nadejchat se čerstvýho vzduchu, že jo? Díly se sháněj docela v poho‘, páč k šikmovočkům je to blíž než k nějaký podělaný fabrice v Merice‘ nebo nedejbože v Evropě. Teda, musíte vědít na koho se vobrátit!“, smál se. Zhruba po deseti mílích sjeli na nezpevněnou cestu. Josh na to šlapal. Za nimi se valila oblaka zvířeného prachu. Občas trefili výmol až Leon třeštil oči, když se z podvozku ozvala mohutná rána. „Klid, shogun něco vydrží.“, chlácholil Leona Josh. „Musím na to dupnout, páč sem slíbil bráchovi, že dorazíme do půl jedenáctý. Jináč byste to nemuseli stihnout.“ „Pilot je váš bratr?“„No jasan, Kevin. Heleďte, je fakt dobrej, se jako nebojte, široko daleko byste nenašel lepčího a zkušenějšího!“, zamrkal spiklenecky. „V to doufám, protože za sto deset tisíc by rozhodně měl být.“ Na Joshově tváři se objevil překvapený výraz, doslova vyvali oči z důlků. „Jako mluvíme tady voba vomerickejch nebo australskejch dolarech?“ „V amerických bychom se bavily asi tak o milionu a kousek, nemám pravdu?“ „Počkej, chceš mi jako říct, že si za vodvoz do Springs zacáloval kilo deset našich poctivejch doláčů?“ „Už je to tak, Joshi. A nezaplatil jsem to já, nýbrž můj zaměstnavatel. Ne za cestu do Alice Spring, ale do Darwinu.“ „Do Darwinu… To je ale zkurvenej parchant!“ Leonovi svitlo. Takhle se nechat doběhnout, jsem to ale vůl!

„Joshi, potřebuji se dostat až do Darwinu. Musím tam být nejpozději pozítří, v deset ráno. Stůj co stůj. Říkám to narovinu, mám asi deset tisíc v hotovosti, ale můžu je vybrat až po půlnoci. Víc nemám. Zbytek doplatí firma, peníze poslali na účet toho recepčního.“ „Teda to je fakt parchant, hajzl jeden! Promiň …“, podíval se na Leona a pak začal vztekle bouchat pěstí do volantu. „... ale sem fakt nasranej. Nejen že tě vojebal, ale ze mně mně a bráchy udělal zloděje! Nebejt to náš příbuznej, tak mu tu jeho hubu nenažranou nacpu dávno do prdele!“ Josh zuřil. Bubnoval prsty o věnec volantu a nepřítomně supěl. Josh šlápl na plyn, jako by nevnímal tankodrom po kterém se řítili už nebezpečně rychle.

„Hej, Joshi, zpomal!“ Josh zvolnil, stále však naštvaně supěl. Pak jako by vypustil páru a vychladl. „Neboj, něco vymyslíme. Todle až řeknu bráchoj‘, ten z něj vymlátí duši. Pete je rodina, ale taky je to hajzlík. No, to ale my víme. Fakt to podělal. Si s ním vyřídím, chlapec se nebude stačit divit!“ Josh vyslovil ještě nějaké slovo, kterému Leon nerozuměl. Hádal, že to byla nadávka. Kolik tobě a bratrovi slíbil, jestli se můžu vědět?“, zeptal se Leon opatrně. „No, normálka, deset táců. Pětikilo pro mě, litr si vzal Pete a brácha zbytek. Hele, moc dobrej kšeft pro všechny. Řek‘ bráchoj‘,  že tě má dopravit do Springs a že tam na tebe bude někdo čekat. Teda, jestli nekecal. Jakoženatutyjoparchantjeden!“ Paráda, jak se do Darwinu dostanu, ví jen Bůh, pomyslel si Leon. Dorazili na místo. Hádal, že jsou na nějakém ranči. Josh zaparkoval auto před velkou dřevěnou budovou bez oken. „Počkej tady, dojdu pro bráchu.“, řekl Josh a zmizel v pootevřených vratech. Za chvíli se vrátil a nebyl sám, vedle něj kráčela kopie. Jen mladší, štíhlejší a bez vousů.

Leon na Joshova bratra moc dobře bnevidělů, všude cládla hluboká noc a lampa zavěšená nad vraty stodoly vrhala víc stínu, než světla. Příchozí měl na sobě navíc černou bundu a basebalovou čepici zaraženou hluboko do čela. Byl o něco vyšší než Josh a taky lépe stavěný. Ruce mel zabořené v kapsách vybledlých džín a žvýkal. Když tam stáli vedle sebe, byla vidět podoba, bylo nad slunce jasné, že jsou jedné krve. Leon vystoupil z taxíku a šel oběma naproti.Konečně mu viděl do tváře. Zdál se sympatický, asi jako Josh. Na bradě mu rašilo asi týdenní strniště a přes drsnější výraz ve tváři se usmíval. „To je fajn, že ste to stihli, máme tak dvacet minut fóra. Voten‘ můžem rychle přijít, esli bude foukat kontra.“ „No počkej, brácho, nebude to tak jednoduchý. Leone, vyklop mu to prosím tě sám, se mnou by to asi šoustlo.“ „Vocode?“, zeptal se. „No“, začal pomalu Leon. „Můj zaměstnavatel zaplatil za cestu o kus dál a za jinou cenu, než vám bylo slíbeno. Horší je, že musím být bezpodmínečně pozítří ráno na letišti v Darwinu.“  Na to Joshův bratr jen povytáhl obočí. Pomalu řekl. „No... to je dost blbý, páč do Darwinu letět nemůžu, to bych se moh‘ rovnou udat úřadům sám.“

O Leona se pokoušely mrákoty. „No počkej, to není to nejlepčí! No, řekni mu to Leone, kolik si zacvakal!“, běsnil opět Josh. „Dohromady sto deset, deset na ruku, zbytek na účet.“ Sympaťákovi ztvrdly rysy. K oběma se otočil zády. Neřekl ani slovo. Vyndal ruce z kapes, promnul si tvář, hrábnul rukou pod čepici, nadzvedl ji a pak ji zarazil zpátky do čela. Otočil se k nim. „Moc rád bych pomoh‘, ale fakt to nepude. Poletím do Springs, odtud to nebude můj problém. Zrušte převod peněz a esli to nepude, postarám se, abyste prachy navíc dostali zpátky.“

Leon udělal další krok směrem ke Kevinovi. Teď se naštval. Ne na ně, zlobil se na sebe a svou hloupost, že naletěl. Šlo mu o hodně, takže bude potřeba přitlačit, i kdyby násilím, blesklo mu hlavou. Vzápětí se musel sám sobě v duchu vysmát. Leon byl vysoký, ale to bylo vše. Byl jak za groš kudla, jak mu říkávala babička. A vzhledem k tomu, že oni jsou dva a ten druhý sám za sebe vzdá za další dva, budu vypadat směšně, pomyslel si. Pokusd se mu rovnou nevysměje, nejspíš s ním stejně nehnu. Přesto to zkusil.

„Ujasníme si to. Je to sakra hodně peněz, ale ty ať vezme třeba čert. Potřebuji se do Darwinu dostat a to hned! Nechtějte si začít s firmou, můj zaměstnavatel má dost velké páky na to, aby vám všem pořádně zatopil.“ Drsňák v čepici nehnul ani brvou. Na Leonuv mírně hysterický záchvat odpověděl s naprostým klidem. „Já to chápu. Ale do Darwinu nepoletím. Přestovlaknejede‘, jasný? Nedoletěl bych zpátky, nemám teďka tolik paliva. Tohle by neprošlo, voba by nás posadili na cimru hned po přistání. Rovnou na ranveji.“ „Tomu nerozumím, proč? Děláme snad něco protizákonného?“ „Jak se to veme. Ale než by nás vyslechli, moh‘ bys zůstat v lochu klidně měsíc.“ „O co tady sakra jde?“, podíval se Leon nechápavě na Joshe. „No, kerosin je na příděl“, odpověděl Josh. „Počkat, co to máte za letadlo, lítáš snad se šrotem, nebo jak?“ „A cos‘ jako čekal, mladej?“, ucedil skrz  výhružně Joshův bratr.

„Omlouvám se. Nemyslel jsem to zle. Jsem konstruktér a motory jsou můj obor. Zkrátka jsem zapomněl, že vy tady, no, jak bych to řekl…“ Leon nechtěl provokovat. Oba za vzniklou situaci nemohli a vzhledem k okolnostem se chovali více než férově. Leon udělal krok zpátky. „Ještě jednou se omlouvám, mrzí mě to. Budu ale v průšvihu. Ve velkém, jestli se nedostanu do Darwinu včas.“„Sme sto let za vopicema, co?“, odpověděl Kevin o poznání smířlivěji. „Hele, v pohodě. Máš asi recht, je to cajk‘. Ale radči todle, než chcípat hlady nebo mlátit klackama po hlavě, jasan?“ „Jasné, ještě jednou se omlouvám.“ „OK, už to neřeš. Nemůžem ztrácet čas. Poletíme do Springs a zkusím cestou něco vymyslet. Nebo tu budeme tvrdnout a do Darwinu to nestihneš nikdy. Souhlas?“ „To dává smysl.“, přikývnul Leon. „Jdu se připravit.“, řekl a zmizel ve stodole. Josh se podíval na Leona. „Fakt mě to mrzí, doufám, že se do Darwinu dostaneš. Brácha je v pohodě. Hele, taky bych nerad, aby sis myslel, že tu sme všichni šmejdi.“ „Já si to ani náhodou nemyslím. Díky za pomoc.“ Položil ruku Joshovi na rameno. „Ještě jednou díky.“ Zalovil v kapse a vytáhnul svazek dolarovek. „Tohle mě zbylo, snad to stačí za cestu sem.“ „Hele, ne, to si nevemu. Už si zaplatil dost, já svý dostal a sem spokojenej. A z Peta to dostaneme, se neboj. Dojdu pro bagáž.“ Mezitím se  otevřela dokořán vrata stodoly.

Uprostřed stála pětistovka Challenger. Kdysi jeden z nejluxusnějších superjetů. Letadlo vypadalo zachovale a udržovaně, až na lak. Kdosi přetřel elegantní stříbrnou odporně šedivou barvou a musel to zmastit malířskou štětkou. Pilot nahodil motory, chvíli je nechal běžet a pak s letadlem pomalu vyrazil před stodolu. Zamával otevřeným okýnkem na Leona a gestem ukázal cosi Joshovi. Josh zmizel z dohledu. Leon popadl kufr a hodil s ním dovnitř. Vyyšplhal se po otevřených dveřích na palubu. Pokusil se je zavřít. „Musíš zabrat!“, křičel na Leona skrz svištivý hluk motorů. Když se mu konečně podašilo zavřít vstupní dveře, rozhlédl se. „Tady, sem!“, ukázal mu rukou vedle sebe. Skutečně, nebylo si kam sednout, na původně dvanáctimístném tryskáči se kdosi vyřádil také uvnitř. Kožené sedačky, televizní set, bar a ložnice s velkou postelí, to všechno bylo pryč. Z přepychového interiéru zůstalo jen obložení panelů s leštěným kořenovým dřívím. Vnitřek byl vybrakovaný až ke vzpěrám a dohromady z něj byl jeden velký nákladní prostor. Ze stěn visely různě dlouhé pásy a sítě. No jasně, letím s pašerákem, proto ten nátěr a letiště, které vypadá jako farma!

Vyrolovali kamsi do tmy. Náhle se venku rozsvítila řada světel. Leon se připoutal a nasadil na uši interkom. Leon nevěřícně zakroutil hlavou. „Co je, tos‘ nikdy neviděl ranvej?“, zachrčel mu do v uších hlas pilota. „Takovou fakt ne!“, zakřičel do mikrofonu Leon a zavrtěl hlavou. Leon zahlédnul venku Joshe. Poskakoval na zemi a zuřivě mával oběma pažemi na pozdrav. Také mu zamával. Tlumená světla venku podél ranveje naznačovala směr dráhy. Ta se Leonovi zdála příliš krátká. Než se stačil zeptat,  pilot posunul páku tahu až na doraz. Letadlo vyrazilo prudce vpřed. Takový odpich Leon od stařičkého stroje nečekal. Oba start přikoval hlouběji do sedaček. Když se odlepili od země už v polovině ranveje, světla venku okamžitě zhasla. „Musíme hnedka nabrat minimálně deset tisíc stop. Pak pro změnu budem brousit břichem vo kopce.“ Podíval se na Leona a šibalsky na něj zamrkal. Leon zvedl oči v sloup a zavrtěl hlavou. Bezva, začíná to být lepší a lepší. Několikrát prudce změnili letovou hladinu. Když stoupali kolmo vzhůru, měl skutečný strach. Čekal na okamžik, až se obě křídla odporoučí a oni se zřítí. Úplně stejně se bál, když se zběsile řítili dolů jako kamikaze. navíc se mu začalo dělat zle od žaludku. V kabině byla tma, přístroje svítili jako bludičky az okna také neviděl nic než černočernou tmu. Tušil, že letí v mracích bez zapnutých pozičních světel. Když na malý okamžik vystoupali nad mraky, kokpitem se rozlilo chabé světlo měsíce v první fázi novu.
Leon neměl v lásce létání, Byl zvyklý poměrně často se pracovně přemisťovat, ale nikdy předtím nezažil takovou divokou jízdu. Jestli s tím okamžitě nepřestane, tak tady hodím asi šavli, úpěl v duchu. Když už se poohlížel po něčem, kam potupně vrhne obsah žaludku, let se naštěstí pro něj uklidnil. Pilot zapnul autopilota a pobaveně se otočil na Leona. Neříkal však nic, „Bylo na čase.“, ucedil skrz zavřenou pusu Leon.

Když rozbouřený žaludek přestal protestovat, zeptal se pilota: „Co měly znamenat ty manévry?“ „Něco na způsob pašerácký stezky. Policajtstkej radar nás nechytí, ale mohli by nás dostat na vyzařovaný teplo.“ „Ten nátěr na trupu není asi jen tak, že ne?“ „Jo, ty myslíš ten čínskej sajrajt, kerým sem napatlal drak? Vychytávka a taky pekelně drahá, deset kilo barvy stojí to samý, co takováhle mašina. Ale starší typy to přechčije spolehlivě.“ Leon se rozhlédl po kokpitu. Díval se na malou černou krabičku, přilepenou ke středovému panel. Na čelní straně blikala řada zelených diod. První svítila, ostatní občas problikly. Nad krabičkou visela magnetem přichycená fotografie mladé ženy. „Tohle je co?“, ukázal Leon prstem. „Myslíš tohle nebo tu fotku?“ „Obojí.“ „No, něco jako detektor, čím míň to svítí, tím líp pro nás.“ „Co by se stalo, kdyby nás někdo zachytil? Pořád nechápu, o co tady vlastně jde.“ „Asi bysme se měli představit, jsem Kevin.“ „Leon“. Josh ti přece řekl, že palivo je na příděl.“ „No a?“ „Nemůže ho dostat každej. Mám nárok jen na určitý množství. Takže zbytek sháním na černým trhu. Koupit ho nelegálně je docela vo hubu, páč po tom jdou docela festovně.“ „Pořád jsem mimo…“ „Jednoduchý jak facka. Podle letovejch záznamů jsem propálil skoro všecko. Takže když se teď vobjevím na velkým letišti, mám to spočítaný. Teda voni docela přesně.“ „Aha. Takže když nás teď zachytí, co se stane?“ „To záleží na situaci. Při cestě zpátky bych moh‘ mít problém. Teďka bych musel vysvětlovat, proč jsem nenahlásil let a s kým letím. Většinou se nic nestane, aspoň ve vnitrozemí. Párkrát mě lapli neohlášenýho. Jednou mi sebrali celej náklad, parchanti, ale normálka je to na pokutu a je to vyřízený.“ „To je zvláštní.“ „Ani ne. Zamysli se. Hele, podívej, ofiko je proti nám embargo. Takže někerý věci se sem jinak nedostanou. Černej trh je vlastně náš šedej dovoz. Teda, jak co. Každopádně, přiletět do Darwinu, v tudle chvíli, by bylo jako chcát proti větru. Nemůžu se jim smát do ksichtu, to zas ne.“ „Je drahé? Myslím palivo.“ Kevim protáhl obličej. „Kurevsky. Z těch deseti když odečtu podíl Joshe a našeho povedenýho Peta, tak mi zbudou necelý dva tácy.“ „Myslíš ze sto deseti.“ „Ne. Těch deset platí, ale jen do Springs, tam tě někomu předám, tomu zaplatíš potom. Počítám, že si řekne tak vo vosmičku. Víc asi ne. Hele, my nejsme žádný banditi nebo zloději, aby bylo jasno. I tak je to dobrej kšeft. Normálně jsem rád, když vydělám vosmikilo za měsíc. Myslím teda jako farmařením.“ „Ty jsi farmář?“, žasl Leon. „No a cos‘ myslel? Jasně. Pěstuju pšenici, kukuřici. Taky chovám koně.“ „A sem tam černota …“ „Hele, dělá to každej, bez toho by byl zdejší život celkem nudnej.“ „Co převážíš, jestli můžu vědět?“ „No všecko. Hlavně nedostatkový zboží. Elektroniku, počítače, šminky, značkový voblečení, léky … To je různý. Náhradní díly, třeba.“ „A lidi?“

Kevin zvážněl. „Hele to ne. Nejsem blázen. A sem patriot. Policajti, berňák, ty všichni tušej‘, nebo teda maj‘ jistotu, že sem tam něco přitáhnu z Okinawy nebo ze Zélandu. Ale dycinky zboží. Ilegály nikdy. Udělal bych to jen jednou. Když by mě nesundali rovnou, tak bych šel sedět do báně na hezky dlouho.“ Odmlčel se. „Asi vím, co si o nás myslíš a asi ti to hlava nebere, ale máš to takhle: Nadávám na naší vládu, jako každej, jsou to blbci, ale na druhou stranu, v tomhle sem s nima fakt zajedno. Hele, ať si venku říkaj, že je tady diktatura. Je mi to u prdele. Říkám, leda velký hovno. To tam venku je zkurvenej fašismus, tady máme vopravdickou demokracii. Na to si klidně vsaď.“
Leon na něj zíral. „Hele, bez urážky, ale posrali jste si to sami, tak si ten bordel hezky vyžerte. Stačí, že jste rozjebali počasí těma svejma pokusama a ve vzduchu je všechno možný svinstvo, kerý mochodem musíme dejchat taky. Dali jste matičce Zemi pěkně na prdel.“ Zarazil se. „No, hele, my asi taky, ale určitě míň. To je fuk, Teď tu možná žijem skromnějc, ale je tu čisto a hlavně je tu klid. Dokonce se nám vracej ryby do voceánu. Remcáme, makíme, ale máme vždycky co do huby. Necpeme do sebe ty sračky jako vy tam u vás. Co si vypěstujem, to si sežerem.“ „Nevím, jestli je omezování pohybu lidí, potápění lodí nebo sestřelování civilních letadel zrovna ten typ demokracie, po kterém bych toužil.“

Kevin se zašklebil. „Jo ahá. Tak jestli ty náhodou nejseš jeden z těch humanistů. Si to shrnem‘, ne? Fajn, země je v prdeli, lidí je jak much, města sou přelidněný, není práce, protože ty zkurvený roboti jsou úplně všude a lidi nemaj co do huby. Vlastně jó, ty umělohmotný sračky, po kterých všem asi měkne mozek. Jináč si neumím vysvětlit, že lidi furt šukaj, aby plodili děti. Hele, my se tady držíme jen tak tak, ale nestěžujem si. Co bysme měli podle tvýho názoru v zájmu humanity udělat, hm? Votevřít sýpky a vytroubit do celýho světa, přijdťe všichni sem, je nás tu tak akorát, ale nevadí, my se o vás všechny postaráme, abyste nám to tady mohli posrat úplně stejně, jako to máte doma?. Jo, abych nezapomněl, přivezte sebou taky ňáký náboženský fanatiky, protože je to fakt děsná prdel, když se takovej magor s ručníkem na palici nechá rozmetat na tržišti plným lidí. Psina, sbírat střeva společně s kusama malejch děcek, ne? Nebo jinak, nejakej pošahanec vykropí plnou hospodu lidí, co nikdá nikomu nic neudělali. Hele, tak todleto, jo, to tady fakt nemáme! Díky bohu! Teda ne tomu, no, víš jak to myslím.

„Nechci se hádat, máš v něčem pravdu. Ty si myslíš, že jsem slepý? Vím, co je doma špatně. Kdybych neměl super džob, nevím, jak bych se dokázal postarat o naše. Táta pracoval celý život, máma zůstata doma a starala se o nás. Tátu propustili v sedmdesáti. Jelikož jeho odbory byli naprosto k ničemu, nedostal ani výslužné. Z toho mála co s mámou našetřili, by při těch cenách vystačili vyžít sotva pět let.“ „Žádnej důchod?“ „Máš na mysli státní výslužné? Ne, táta pracoval u soukromé firmy, takže nic.“ „No tady tomu říkáme důchod. Páč u nás nenecháme lidi chcípnout hlady a bez střechy nad hlavou. Staráme se o lidi. O naše lidi, ať se to někomu líbí nebo ne.“ „Vážně nevím, co na to říct.“ řekl smířlivě Leon. Nebyl  slepý k tomu, co kolem sebe viděl denně. Jen se s tím naučil žít, jako všichni ostatní. Užíval si života. Myslel si, že to co má, představuje skutečný život. Bezva práce, cestování po světě, vymetání barů a golf s Erikem, nebo se jen tak válet v neděli s holkama u bazénu. Netrpěl materiální nouzí, nikdy nepoznal opravdový hlad a bez větších obtíží proplouval životem. Neměl kvůli tomu výčitky. „Hele, změníme téma, jo? Nechci se do tebe furt drát, připadáš mi jako dobrej chlap. Vodkaď vůbec si? S přízvuku hádám, že z Evropy, nebo se pletu?“ „Ano z Evropy.“ „Vodkaď?“ „Praha. Vlastně víc Berlín, tam teď bydlím.“ „Berlín znám, to první mi ale nic neříká.“ „Střední Evropa.“ „Jo, už asi vím. Kousek vodtamtud se válčí, ne?“ „V Praze se nic nestalo. Naposledy se tam střílelo v předminulém století. Aspoň myslím.“ „Tak to mám asi špatný informace, čet sem, že kousek od Budapešti po sobě střílíte.“ „Něco se děje v Bukurešti a to je přes tisíc kilometrů vzdušnou čarou.“ „Jó, dyť to říkám, kousek.“

„Za tři hodiny tam budem, fouká nám do zad, takže dobrý.“, přerušil Kevin nastalé ticho. „Ještě si mě neřekl, kdo je na té fotce.“ „Laura.“ „Přítelkyně, nebo manželka?“ „Moje budoucí, když to půjde jak má. Do tří let se vezmem.“ „Máš plán.“ „No to musím, máme plán, páč ona je ze Zélandu.“ „Nerozumím.“ „No nikdo mi nebrání si vzít cizinku, ale nedostane občanství nebo povolení k trvalýmu pobytu, dokavaď jí nevyplatím.“ „Komu? Rodičům? Je snad nějaká Maorka, nebo jak?“  Kevin se smál. „Ne, ty vole, vládě. Padesát táců, ve zlatě.“ „To je dost.“ „Jo. To je. Dřívávějc to šlo. Jako přitáhnout si ženskou z venka. Jenže pár chytráků z toho udělalo byznys a tak to zamázli. K naší smůle.“ „Jak jste se poznali?“ „Vona dělá pro chlápka, co mi vobstarává zboží.“ „Aha.“ „Už tady byla i na návštěvě, vloni, na celej měsíc. Na víc to žel bohu nejde.“ „To mě mrzí. Nešlo to nějak prodloužit, klička, jako že onemocněla, nebo že jste zapomněli, nebo tak nějak?“ „Ne. Tady za návštěvu ručíš celým svým majetkem, kamaráde. To není žádná prdel.“ „Drsné.“ „Tak to prostě je. Měl jsem si jednoduše nabalit ňákou vod nás.“ „No a co ty, si ženatej?“ Leon zavrtěl hlavou. „Na to nemám čas. Ani nevím, jestli bych chtěl. Když nejsem v práci, tak se starám o naše. V práci jsem dost často. Každý můj vztah krachl právě na tomhle.“ „A co vůbec děláš? Si raketovej inženýr?“ Leon se zarazil. „Nic takového jsem nikdy neřekl.“ „No ne, jen jsem to tak plácnul, když si mluvil vo těch motorech.“ Leon zpozorněl. Pracoval na utajených projektech a bylo důležité dávat si veliký pozor, co, kde a komu řekne. Ani rodiče přesně nevěděli, čím se živí. Uvěřil tomu, že se Kevin jen šťastně trefil.

„Dělám u Rubicon Aeronautics.“ „Počkej, není to ta firma, co přišla s tím iontovým motorem?“ „Ano, to jsme my.“ „A ty s tím máš jako něco společnýho?“ Leonův zaměstnavatel vzbudil u Kevina nefalšovaný zájem. „Ne, to ne. V tu dobu jsem začal studovat.“ „Dost jsem o tom čet‘, ale na živo jsem neměl šanci vidět jediný letadlo, nebo jak to vlastně nazvat. Páč na mezinárodní letiště se tímhle nikdy nedostanu. Ale je to věc, to ti řeknu. Vážně se s tím dá lítat až do vesmíru jako s letadlem?“ „Ano, na nízkou orbitu se lítá běžně.“ Kevin obdivně hvízdnul. „Takže tady vedle mě sedí raketovej machr, no to mě podrž!“ „Byl bych ti vděčný, kdyby sis to nechal pro sebe. A už vůbec nejsem žádný „machr“, jsem jen pouhý člen týmu mnohem chytřejších hlav.“ „No nebuď zbytečně skromnej, blbce tam asi neberou.“, přerušil ho Kevin. „Ještě se zeptám, proč je to tak důležitý, bejt v Darwinu zejtra v deset?“ „Protože se musím co nejrychleji dostat do firmy. Potřebují mně tam.“, uzavřel debatu Leon. „A pak že nejsi machr, tomu tak věřím!“

Diody černé krabičky se  rozzářily jako vánočné stromeček a v kabině  zaznělo táhlé pípnutí. „Tak a maj nás!“ Kevin přepnul středovou obrazovku na panelu do módu infračerveného skenování. „Jestli po nás dou, to se dovíme do pár minut.“ Podíval se na Leona. „Ani jsem se tě nezeptal. Takže pozdě, ale přece. Nejsi ilegál, že ne?“ „Jsem tu naprosto legálně, můžeš být v klidu.“ „Povolení k odletu máš?“ „Samozřejmě, ale nemám to u sebe, bude na mně čekat v Darwinu. Odlet nebyl v plánu. Je to zařízené.“ „No v to doufám, i kvůli tobě.“ Od poplachu uběhlo několik minut a stále se nic nestalo. Vysílačka také mlčela. „Možná si nás jen oskenovali a kašlou na nás. Jsou to taky jen lidi a maj‘ dost jiný práce, než mě buzerovat.“, oddechl si Kevin. „Zřejmě.“ Krabička zhasla. Leon věděl, že před chvilkou kdosi ověřoval jeho totožnost. Kdyby zapnul svůj počítač, věděl by to přesně. Neříkal ale nic, nechtěl vzbudit u Kevina nežádoucí zájem. Identifikační čip implantovaný pod kůží nepatřil k těm standardním.

Zbytek cesty mlčeli. Kevin převzal řízení a sestoupil z mraků. Krajina okolo byla ponořená do tmy. Leon se podíval ven. Oblačnost byla pryč a díky měsíčnímu svitu poznal, že letí nízko. Všude byla hluboká tma, občas zahlédl na krátký okamžik nějaký záblesk. Někde tam za horizontem, leželo maloměsto uprostřed australské divočiny, Alice Springs. Zahalené do tmy stejně jako zbytek okolí. Kevin se ohlásil řídící věži. Letiště Terra Rosa je přivítalo rozsvícenou ranvejí. Když obdržel od věže pokyny k přistání, podíval se na Leona: „Tak jsme tady.“

Kevin se dotknul ranveje měkce, jako by přistál do peřin. „Dobrý“, zvedl Leon palec na znamení obdivu. „Kde ses to naučit? V armádě?“ „Kdepak, co tě nemá. Strejda. Petův táta, ten mě učil lítat. Předal mi byznys, včetně týhle krásky. Ještě než umřel.“ Odmlčel se. „Pete je totiž naprosto k ničemu.“ „Proč toho nechal?“ „Už na to neměl nervy.“ „Aha.“ Leon chápavě přikývl. „Co teď? Říkal jsi, že mě někomu předáš.“ „Jo, ale nejdřív to musím zapíchnout ke stojánce. Počkáš tady. Hlavně nikam nelez a moc se radči neukazuj.“ „Dobře.“ Leon se už na nic neptal. Přestal si dělat starosti. Měl zase ten známý pocit, že je všechno tak, jak má být. Na lidi, kteří ho dobře neznali, působil někdy flegamaticky. Když jiní propadli panice, on se pokaždé tvářil, jako by o nic nešlo a měl všechno „na háku“. Protože vždycky to nějak vyšlo a on si to vykládal po svém. Asi to má tak být. Svým způsobem by fatalista. Kevin přistavil challengera na plácek poblíž menšího hangáru. Vystoupil ven z letadla a zmizel v hlavní budově. Leon se zabořil ještě víc do sedačky, uvelebil se a zavřel oči. Chtělo se mu spát. Události posledních hodin ho skutečně zmohly. V mžiku usnul.

„Vstávej, panáčku. Budíček!“, zařval mu kdosi do ucha. Kevin byl zpátky. Zrovna usnul hlubokým spánkem. „Co se děje? Já jsem asi usnul.“, řekl poněkud zmateně a překvapeně. „Nechal bych tě vydadat, ale čas nám kvačí. Sbal si věci, přemístíme se.“ „Kam?“ Na probuzení mu stačilo pár sekund. „Dohodnul jsem se s Benem, poletíš s ním.“ „Bezva.“ „Jo, akorát musíme na sever, dál do pouště.“ „Cože?“ „Mám tu náklaďák, je to vodsaď dvě hodiny svižný jízdy. Rád bych ze Springs vypad ještě za tmy. Brzy začne svítat a nechcem zbytečně budit pozornost.“ „Jak dlouho jsem spal?“ „Dvě hoďky.“ „No ty vole.“ „Přesně tak.“, uchechtl se Kevin. Na to jak bylo letiště velké, byl provoz minimální. Než prošli venkem okolo letištní haly na poloprázdné parkoviště, přistálo jediné nákladní letadlo. Okolo zahlédli pouze noční směnu obsluhy letiště, jinak nebylo nikde pomalu ani živáčka. Kevin zamířil rovnou k velkému tmavému pickupu. „Hoď s tím na korbu.“, ukázal na Leonův kufr.

Vyrazili. Když na výpadovce minuli policejní hlídku zaparkovanou na okraji silnice, Kevin tiše pronesl: „Snad se na nás vykašlou,“ Policejní vůz se za nimi rozjel v okamžiku, kdy Kevin šlápnul na plyn. Tichým brzkým ránem se rozlehlo krátké zahoukání policejní sirény. „Skvělý, skvělý, do prdele skvělý.“ Blikající maják už měli v zádech. „Zastavte na krajnici! Vypněte světla a motor!“ Kevin zastavil, vypnul motor, pak světla a nechal ruce položené na volantu. „Klídek, to bude dobrý, hlavně nepanikařit, vo nic nejde.“, utěšoval se potichu Kevin. Policista přistoupil na stranu řidiče. naznačil Kevinovi, aby stáhnul okno dolů. „Co tak brzy, nebo snad pozdě? Z takový dálky, navíc s cizincem?“ „Děje se něco, poručíku?“, zeptal se Leon a naklonil se přes Kevina. Spatřil dvoumetrového hromotluka. Už výraz policistovi tváře budil respekt. „Pobavil jste mě, pane Valensi. Strážmistr. Kam máte namířeno?“ „Do Darwinu, strážmistře.“ „Pan McNamara je váš doprovod?“ „Ano, potřebuji se tam dostat co nejdřív, abych stihnul let do Evropy.“ „Aha. A na zbraně máte povolení, že jo, pane McNamaro?“ „Žádné zbraně sebou nemáme.“, odpověděl Leon. „Vážně? Hodláte jet územím nikoho bez možnosti obrany? Tomu se dá těžko věřit.“ Kevin mlčel a držel se volantu. Křečovitě se usmíval.  Nejradši by se odtud ihned vypařil. Policista se naklonil nad korbu a uviděl Leonův kufr. „To je vaše?“, zeptal se ho. „Ano, moje.“ „Ukažte mi všechno, co máte uvnitř. Vezete drogy, nebo něco jiného nelegálního?“

Leon vytáhl kufr z korby a hodil s ním na kapotu auta. Nechal otevřené víko kufru a poodstoupil. Všude je to stejný, pomyslel si při pohledu na naučený a sotva postřehnutelný pohybu, jakým policista rozepnul pouzdro pistole na opasku. Ruku nechal připravenou v poloze kdykoliv tasit. Prohrabal se Leonovým oblečením. Zarazil se, když spatřil laptop. „Můžu se podívat?“, zeptal se se zájmem. „Jistě.“ Chvíli si ho prohlížel ze všech stran. „Nechtěl byste ho náhodou prodat? Řekněte si cenu.“ Aha, takhle je to. Policista mohl prozkoumat počítač bez ptaní, dokonce měl právo ho rozebrat a Leon by nemohl říct ani popel. „Kdyby to bylo možné, prodal bych vám ho.“ „To je škoda.“ řekl zklamaně. Leon pochopil, že musí policistu uchlácholit něčím jiným. Ale čím? „Ten laptop mi nepatří, je firemní a nespustí ho nikdo jiný než já.“ „To se dá snad vypnout, ne?“, zeptal se policista s nadějí v hlase. „Bohužel, je vyrobený na zakázku, včetně operačního systému.“ Leon se kousnul do rtů, tohle neměl říkat. „Jste snad ňákej špión?“ Leon se pokusil napůl vážně položený dotaz obrátit v žert. „Teď jste zase pobavil vy mně. Jsem účetní a ve firmě mi nedají pokoj ani o dovolené. Neváhali mě jí zkazit, ale víte jak to je. Musím být zticha a být rád.“ Policista přistoupil blíž směrem k Leonovi. Neřekl nic, ale bylo jasné, že Leonově story nevěří ani za mák. V tom dostal Leon nápad.

Pohledem změřil hromotluka v uniformě, mohl být jen o něco málo vyšší. „Jaké máte číslo bot?“, vyhrkl. „Jedenáct.“, odpověděl zaskočeně. „Ve spodu najdete krabici. Jsou v ní boty, koupil jsem je v Bangkoku při cestě sem, neměl byste zájem o luxusní boty?“ „Proč je chcete prodat?“ „Mám desítky. Byli za pár dolarů, tak jsem je vzal, ale jsou mi velké. Ukažte, zkuste si je.“ Nečekal na odpověď a rychle vybalil jednu botu z krabice. Policista byl najednou v rozpacích. „No já nevím, boty nepotřebuju.“ „Posviť nám, prosím tě!“, houknul na Kevina. „No podívejte, nejsou skvělé? Docela byste mi tím bodnul, nechci je sebou táhnout a platit clo.“ Boty vypadaly dobře, byla to ruční a poctivá práce. „Podívejte, pravá kůže, žádná manufaktura, strážmistře. Poctivě šité.“ Lhal, když tvrdil, že jsou mu velké. Nelhal, když tvrdil, že je koupil v Bangkoku. Nechal se ukecat od prvního prodavače na letišti. Chtěl se zeptat, kde by si mohl koupit něco k jídlu a nakonec skončil o padesát dolarů chudší s botami, které vlastně nechtěl. Když si na to vzpomenul, zakručelo mu v břiše. Najednou měl opravdu hlad. „Tak co, vezmete si je?“ Leon udělal prosebný výraz, jako by mu nezáleželo na ničem jiném, než se zbavit páru pěkných bot. „Co za ně chcete?“ Musel udělat cenu, dobrou, ale ne zase moc nízkou. „Pětadvacet“, vyhrknul. „Tolik?“, podivil se policista. „To jsem za ně dal. Dvacet pět amerických dolarů.“ „Aha, takže tři dolary budou OK?“ „Ano, to by bylo fajn.“ „Tak ujednáno“, rozzářil se policista. Udělal dobrý kšeft. Byli to sice padělané, značkové italské boty, ale na černém trhu by za ně vysolil minimálně stovku. Leon vrátil botu do krabice. „Tady jsou a ať slouží.“ Policista vytáhl ze zadní kapsy peněženku, odpočítal drobné a podal je Leonovi. Otočil se i s krabicí v podpaží a kráčel ke svému vozu. Ještě než zmizel z dohledu řekl: „Nikam nejezděte.“ Do háje, pomyslel si Leon. Za malou chvíli se strážník vrátil. Obrátil se na Kevina v autě. „McNamara z Apollo Bay, nejsi ty náhodou příbuznej se starým Aaronem McNamarou?“ „Jo, strejda.“ „Že mě to netrklo dřív! Co dělá ten starej pašerák?“ „Umřel.“ „Aha, tak to mě mrzí. A co se stalo, podíval se snad ráno do zrcadla?“ „Jo, sklátil ho infarkt.“ „No jo, promiň. Nemyslel jsem to ve zlým. Aaron by se tomu zasmál.“ „Jo, já vím.“ „Tak jeďte a dávejte na sebe majzla.“ Když se otáčel zpátky na post, Leon mu zamával. „Díky za obchod!“ Nasedl do auta a napůl vyděšeně, napůl s úlevou zavelel: „Jeď!“ Kevin nastartoval. „Jeď‘ Jeď, jeď, jeď!!!“

Leon se podíval dozadu. Zadní světla policejního auta zmizela za horizontem. S hlasitým oddechem se opřel do sedačky. „Hele, ty boty byli z papíru, nebo co?“, zeptal se Kevin. „Ne, jsou fakt pěkné a dkonce kožené. Padělek, ale dobře ušitý.“ Usmíval se. „Tak co je tady k smíchu?“ „Podívej…“, napodobil Leon policistův hlas i výraz. „… asi bych se tady v tý díře ňákou dobu radši neukazoval!“ Smál se. Z nervozního smíchu přešel k upřímnému hlaholu, Nemohl popadnout dech a po tvářích mu stékaly slzy. „Tak co se děje?“, smál se nakaženě a nechápavě Kevin. „Vobě sou totiž levý!“ „Ty seš fakt číslo. Kdes prosím tě vzal dvě levý boty? A proč si je kupoval?“ „Nechal jsem se ukecat na letišti a nalítnul jsem úplně stejně.” Oba se smáli ještě dlouho.

“Mám hrozný hlad, nemáš sebou něco k jídlu?“ Leonovi začalo nahlas kručet v břiše. „Musíš to vydržet až do Wilory. Benova žena nám udělá určitě něco dobrýho k snědku.“ Uháněli po Stewart Highway, úzkou silnicí zařízlou do australské divočiny, která se jednotvárně míhala za okny pickupu. Už svítalo. Všude okolo nich se rozprostírala typická načervenalá australská buš. Slunce se vyhouplo na obzor. Dorazili do Wilory. Z původně malé osady se stalo jedno z menších měst vzniklých uprostřed divočiny během prvních imigračních vln. V těchto a jim podobným vládla oficiálně australská jurisdikce. Na kraji jediné příjezdové cesty minuli policejní auto s dvěma strážníky uvnitř. Popíjeli kávu a nevěnovali dvěma časně přijíždějícím pozornost. Wilora byla jiná než Apollo Bay. Nevěděl, jestli je to tím, že se nachází uprostřed buše, bez zarostlých kopců a bez svěžího oceánského vzduchu. nebo něčím jiným, co neuměl popsat. Bylo šest hodin ráno a slunce o sobě dalo znát. Za chvíli nastane výheň jako v pekle. Čeho si Leon ale okamžitě povšimnul, byla všude přítomná čistota a zeleň. Vítali je upravené domy, silnice, chodníky, dokonce tu byli zřejmě i parky. Všude okolo bylo spousty zeleně. Z botaniky si nepamatoval téměř nic, ale rostliny, keře a stromy které po cestě uviděl, sem rozhodně nepatřily, tím si byl jistý. V drsném kraji by čekal napůl uschlé keře, neupravené domy a vzduch plný rozvířeného písku a prachu.

Po pravdě byl překvapený faktem, že je Wilora vlastně hezké město. Vysvětlení malé záhady přišlo samo, jakmile předjeli čistící vůz, který se loudal před nimi. Takové mají přece doma! Plně automatizované jednotky, které každé ráno vyráží do ulic, aby sebrali nahromaděný odpad, posekali trávníky, či vyčistili chodníky. Ty květiny a stromy nebyly pravé. Vlastně ano, byly živé, dokonce voněly a nepotřebovaly mnoho vláhy, vydržely by klidně i roky bez vody. Jen se nedokáží rozmnožovat a neprodukují žádný kyslík. Už to chápal. Už se nedivil, jak se mohla sem, do takové díry, dostat nejmodernější technologie a poslední výkřiky genetického inženýrství. Takovou výzdobu si v Evropě mohla dovolit jen velmi bohatá města. Zřejmě to není s tím embargem tak horké, pomyslel si. Kevin zastavil před jednopatrovým bílým domem s upravenou předzahrádkou a krytou verandou po celé délce průčelí. Kevin vystoupil z auta s Leonem za zády. Zaklepal na dveře. Za malou chvilku se z domu ozvaly šouravé kroky a mužský hlas. „Už jdu.“

Otevřel jim starší muž. Zavalitá postava menšího vzrůstu a tvář jí zakrýval mohutný, šedivý plnovous. Jeho obličeji dominoval široký nos a řídké, rozcuchané bílé vlasy na hlavě. „Vítej, Kevine, rád Tě vidím!“, řekl na uvítanou. Oba se objali. „Trochu jsem si ještě dáchnul, po tom cos‘ volal. Poďte dál.“ Ben je uvedl do kuchyně. Místnost byla pečlivě uklizená. Tady vládla ženská ruka, to bylo na pohled zřejmé. Kuchyň byla světlá, vypadala sice staře, ale útulně. Na stěnách visely poličky a na nich spousta hrníčků, mističek a kdoví čeho ještě. Na stěnách viselo spousta obrázků. Na jednom z nich poznal Kevina a Bena. Fotografie musela pocházet z dob před několika lety. Byli na něm společně s dalším mužem v Benově věku a drželi se za ramena. V pozadí stálo letadlo. Kevinův challenger. Letoun měl stříbrný nátěr a na ocasním křídle nečitelný znak. Domyslel si, že ten neznámý na fotce bude asi Aaron.

„To je Leon“. Ben kývl hlavou a podal Leonovi ruku. „Dáte si kafe?“ „Docela by bodlo taky něco k jídlu, oběma nám po cestě pěkně vyhládlo.“ „Jasně, udělám vám sendvič. Marta ještě spí, ale za okamžik bude natuty vzhůru. Udělá něco dobrýho, ještě než vyrazíme.“ „Copak bych se mohla válet v pelechu, když tady máme takovou vzácnou návštěvu?“ Ve dveřích se objevila Benova žena. Byla ještě v pyžamu. „Kevine, tak ráda tě vidím!“ objala Kevina a políbila ho na obě tváře. „Jak je to dlouho? Dva roky?“ Náhle si uvědomila, že v kuchyni není je někdo další. „Jemináčku, úplně jsem vás přehlédla a já tady stojím rozcuchaná jako stará čarodějnice!“ „Dobrý den madam, já jsem Leon.“, představil se. „To já se omlouvám, že jsem k vám takhle vpadl bez pozvání“, usmál se na Martu. Připomínala mu jeho babičku, když ještě žila. Veselou, usměvavou a velice chytrou a inteligentní ženu. To ona vždy nenápadně probouzela v Leonovi, jeho bystrou mysl. Dokázala a uměla ho pokaždé podpořit, především Leonovu bojácnou povahu. Znala odpovědi na všechny možné i nemožné a často všetečné otázky. Polil ho pocit smutku. Bylo mu smutno, teskno a dobře zároveň. Cítil se tu jako doma. Nemyslel tím u rodičů nebo u sebe v bytě. Tady byl domov, teplý a laskavý. „Jakápak madam. Jsem Marta. Mám snad na nose nebo někde jinde něco nepatřičnýho, že se na mně tak díváte?“, zeptala se. Připomněla mu jí svým laskavým hlasem. „Promiňte. Hrozně moc mně připomínáte mojí babičku, z dob, kdy jsem byl malý.“ „To je od vás ale milé.“, usmála se ještě vlídněji. „Tak co vám chlapci udělám k jídlu?“ „To je jedno teti, kus žvance prostě bodne“, ozval se Kevin. Ben oběma oznámil, že letadlo nemá v hangáru na letišti v Barrow Creek, ale v opravně v Davenportu, vzdáleného hodinu jízdy směrem do vnitrozemí. Leon začal v duchu počítat, jakou mají šanci stihnout odlet najatého spacejetu. Uklidnil se. I když se tu chvilku pozdrží, pokud se nic nepokazí, budou tam včas i s bohatou časovou rezervou.

Marta se pustila do vaření. Hodila na pánev kus hovězího masa a kuchyně se za malou chvíli zaplnila vůní vydatné snídaně. Leon masu nikdy moc nedal, ale tak dobré předtím nikdy nejedl. Když se rozplýval nad kuchařským uměním paní Marty, do kuchyně vstoupila mladá slečna. Nemohlo jí být víc jak deset, maximálně dvanáct let.  Způsobně všechny pozdravila. „Dobré ráno.“ „Dobré ráno zlatíčko“, odpověděla Marta. Ben jí pokynul, ať si přisedne. Leon si všimnul, že Kevin je zaskočený. „Povím ti to cestou.“, kývnul Ben na tázavý pohled. „Poletíš doufám s náma?“ „Ne, Bene odvezu vás voba do Devenportu a pak pomažu, chtěl bych bejt zejtra doma, musím s koňma na trh.“ „To tady aspoň chvilku nezůstaneš?“ Marta zněla zklamaně. „Nemůžu teti, ale slibuju, že sem příští měsíc dorazím, určitě. Něco tady ve vokolí mám.“ „Patricie, tohle je náš Kevin a jeho kamarád Leon.“, představila je Marta. Když dojedli, Ben se vyprávěl o starých časech, o dobách kdy žil jeho bratr Aaron. Dozvěděl se, že všichni, včetně Kevinova a Joshova otce „Ducka“ začínali společně jako zásobovači odlehlých koutů pustiny. Ben byl skvělý vypravěč a Leon na chvilku zapomněl proč tu je a kam musí brzy vyrazit. Po hodině se zvedli od stolu, nastal čas odjezdu. Leon poděkoval Martě za milé pohoštění a přijetí. Objala ho vlídně, stejně jako to dělávala jeho babička. Při loučení ho napadlo, jak skvělé by mohlo být žít tady, uprostřed divočiny a daleko od civilizace.

Do pravého poledne zbývala hodina a slunce se nemilosrdně opíralo do kabiny pickupu. Venku bylo horko k zalknutí, ale ve stařičké Toyotě jim bylo příjemně. Wilora se mezitím probudila k životu a na ulicích bylo oproti rannímu liduprázdnu živo. Leon o Austrálii slyšel a četl neuvěřitelné věci a to co viděl z okna, předčilo jeho představy. Žil ve městě, které nikdy nechodilo spát a neuměl si přestavit ulice bez chumlu lidí, proudících bez přestání sem tam a to téměř v každou hodinu. Wilora nemohla být větší nežli jeho čtvrť, kde měl pronajatý dvoupokojový byt. Přestože bydlel v klidné části Berlína vzdálené téměř šedesát kilometrů od Braniborské brány, o takovém poklidu, jaký panoval venku, si mohl nechat jen zdát. Přišlo mu to až neuvěřitelné, že ve Wiloře žije tak málo lidí. Nesnášel tlačenice a davy. Cenil si toho, že do práce to nemá daleko. V laboratořích byl za hodinu mobilem, nebo o něco rychleji vlakem. Stanici měl doslova za rohem. Cvrkotu velkoměsta se snažil vyhýbat, kromě pravidelných tahů jednou za čtrnáct dní. Společně s Erikem vymetali všechny velké podniky v centru, aby pánskou jízdu pravidelně zakončili v jednom nevěstinci. Oba je tam pokaždé srdečně přivítali. Aby také ne, utráceli v podniku spoustu pěněz. Ještě něco postřehl za krátkou dobu zdejšího pobytu. Lidé v Austrálii byli k sobě nějak milejší, vstřícnější a to pro něj bylo překvapení, vzhledem k ostrému kontrastu toho, co se dělo za branami jejich země. Uvelebil uprostřed sedačky mezi Kevinem a Benem a se zájmem pozoroval míhající se okolní krajinu. Provoz na úzké silnici, kterou zdejší hrdě nazývali dálnicí, byl téměř nulový a Leona vzápětí opustili obavy, zda nezůstanou trčet v koloně, protože to se občas stávalo i doma v dopravě řízené umělou inteligencí.

„Našel jsem ji na západě, když jsem měl kšeft k jezeru Austin.“, začal najednou Ben. Kevin neříkal nic. „Její rodiče jsem našel mrtvý poblíž. Byl to strašnej pohled, tohle bych už nikdy nechtěl vidět.“ „Aha.“ „Je to už skoro dva roky, pár měsíců po tom, co umřel Aaron.“ „Bene, já respektuju tvoje rozhodnutí, ale nemyslíš, že je to moc velkej risk? Chceš o všechno přijít a jít sedět? Co teta, ta s tím souhlasí? Vždyť byste šli do kriminálu voba!“ „Byl to Marty nápad. Ona to tak chce a já taky.“ Leon se dovtípil, že je řeč o Patricii. Nechtěl se mísit do jejich hovoru a tak dělal, jako by tam nebyl. Přesto ho to vážně zajímalo. Nasadil nezúčastněný pohled, uši měl napnuté a mozek připravený na pro něj těžko srozumitelný australský dialekt. „Co jsem měl podle tebe dělat, vydat jí úřadům? Na to vážně nemám, Kevine.“ Kevin zarytě mlčel. Bojoval sám se sebou, mísily se v něm dva protichůdné pocity. Neměl v lásce ilegály, ale na druhou stranu, byl to rovný chlap. Drsným zevnějškem zakrýval dobré srdce. Přesto všechno, co řekl během letu do Springs Leonovi, v koutku duše nesouhlasil s tím, jak se zachází s lidmi v Zóně. Kdyby byl na Benově místě, pravděpodobně by se zachoval stejně. Věděl to, jen si to nechtěl přiznat. „Jak říkám Bene, je to vaše věc, ale mám vo vás strach. Za to je až dvacet na tvrdo, víš to přece, ne?“ „Vím. Patricie je naše dcera, pánbu nám ji seslal a jsem vděčnej za každej den, kdy můžem bejt s ní, za každej den, kdy je ona v pořádku. Za to riziko nám to stojí. Možná to pochopíš, až budeš mít vlastní děcka. Moc bych ti to přál.“ Benovi a Martě nebylo souzeno mít vlastní děti a tak své synovce měli za své. Kevin neznatelně přikývl. „Máš to aspoň nějak pojištěný? Nebo ta holka chudák nemůže ani ven na ulici?“ „Sehnal jsem jí identitu. Oficiálně je sirotek a my jsme pěstouni.“ „Neuvěřitelný, jak se ti tohle povedlo?“ „Štěstí v neštěstí, Kevine. Štěstí pro nás. Byl jsem ve správnou chvíli na správným místě se správnejma lidma. Stálo nás to pomalu všechny úspory, ale nelitujem toho.“ „Aspoň že tak.“, odvětil Kevin.

„Radči vemu štávu a dobiju baterky, sem skoro na nule.“, pronesl Kevin, když minuli ceduli se symbolem čerpací stanice a nápisem „Poslední možnost, další stanice 220 mil“. Leon nikdy předtím čerpací stanici neviděl. Podobala se vzdáleně prvním dobíjecím uzlům pro elektromobily. Kromě stojanů s tekutým palivem měli obchod s občerstvením, toalety a stíněný přístřešek se stoly a lavicemi pro návštěvníky. Stanice byla poloprázdná, u třetiny stojanů stála nejrůznější vozidla a přibližovadla. Leon napočítal pět klasických aut a jeden novamobil staršího data výroby. Venku zahlédl bankomat a v tu chvíli si uvědomil, že se s Benem nevyrovnal ani nedohodl na ceně. Leon a Ben vystoupili z auta a šli se schovat do stínu ke stolu pod přístřešek naproti obchodu. Kevin přistavil pickup ke stojanu a zmizel uvnitř. „Bene nevím, jestli jste nějak dohodnutý s Kevinem, ale trošku se nám zkomplikovalo placení, takže bych se případně s vámi rád vyrovnal tady na místě.“ „Vlastně jsme to úplně neřešili, zeptám se Kevina, až přijde. Nemám strach o peníze.“, usmál se Ben. Za chvíli se Kevin vrátil s chlazenou kolou pro všechny. „Bena vyplatím z peněz co má u sebe Pete, s tím nebude problém.“, odpověděl Kevin. Leon se zamyslel. „Raději bych Benovi zaplatil hned teď, nevadí? Kdyby nastali náhodou komplikace s převodem.“ Kevin přikývnul, evidentně se mu nechtělo rozebírat před Benem Petův pokus o podraz.

Leon odešel k bankomatu vybrat peníze. Za malou chvíli se vrátil „Tady. Devět a půl tisíce. Víc jsem z něj nevyždímal.“ Ben údivem povytáhl obočí. „To je ale moc.“, řekl a překvapeně se zadíval na Kevina. Ten jen pokrčil rameny a nerušeně upíjel z plechovky. „Kevin říkal, že to nebude víc jak osm tisíc, tak to berte jako výraz mé vděčnosti za pomoc a příspěvek na vzdělání vaší dcery.“ Ben se chvíli díval na Leona, pak na Kevina. Nevěděl, zda si má všechny peníze vzít, nebo zbytek odmítnout. Kevin pobídl Bena souhlasným kývnutím. „Firma mi to proplatí, nedávám to úplně ze svého.“ „Tak mockrát děkuju.“ „Není vůbec zač.“ Ben si zastrčil balík bankovek do zadní kapsy kalhot. „Teď mě omluvte, musím si jít ulevit.“ Odešel směrem k toaletám. „Komplikace s převodem? Vo co de?“, zeptal se Kevin. Leon se pousmál. „Řeknu ti, jak to je. O peníze se neboj.“ „Teď už se nebojím, Ben prachy dostal, já mám svoje u Peta. Co se děje? Že by trochu levá, hm?“ „Ne, žádný podraz se nekoná. Ale ve firmě nejsou úplný blbci, zvlášť pokud jde o peníze, ale to sis určitě nemyslel, že?“ Kevin přikývl. „Pete uvedl k jeho smůle číslo účtu banky v Hongkongu. Zřejmě chtěl ušetřit na daních.“, usmál se Leon. „To potvrzení byl at trochu podvrh a peníze na účtu ve skutečnosti nejsou. Zatím. Přišel by na to jedině, kdyby se je pokusil převést, nebo vybrat. Počítali s tím, že to tady neudělá.“ Kevin zakroutil hlavou. „Chytrý, ale sem rád, žes to nezkusil na mně.“ „Proč bych to dělal? Je to balík peněz, takže chápej, že jsme se museli pojistit. Peníze jsem měl odeslat těsně před odletem. Naše firma hraje fér, věř nebo ne.“ Kevin uznale pokýval hlavou. „Kdo by to do těch Evropanů řek‘.“

Dopili kolu a Ben se nevrácel. „Jdu taky.“, zvedl se Kevin od stolu. „Počkám.“ Leon se rozvalil v prázdné lavici a pozoroval osiřelou stanici. U stojanů zůstalo kromě jejich náklaďáku jediné auto. Z obchodu vystoupil muž v tmavých brýlích a kovbojském klobouku. Zůstal stát přede dveřmi krámku a rozhlížel se okolo. Krátce se zadíval na Leona, pak se otočil a odkráčel směrem k toaletám. Uběhlo pět minut a Kevin s Benem byli stále na záchodě. Něco tady nehraje, pomyslel si. Bena ani Kevina neviděl z toalet odejít, měl dvěře stále na očích. Oba jsou stále uvnitř. Chvíli váhal a přemýšlel, jestli zbytečně nepanikaří. Nakonec se zvedl a šel se podívat dovnitř. Vzal za kliku. Dveře byli zamčené. Zalomcoval s nimi. „Bene? Kevine?“ Ve dveřích cosi cvaklo a v ten samý okamžik se rozletěli směrem dovnitř. Čísi silná ruka ho nečekaně popadla za límec a mrštila s ním dovnitř. Přistál tvrdě na podlaze. „Ani se nehni a hlavně si nehraj na hrdinu!“ Nad ním stál výhružně rozkročený chlap v brýlích a klobouku. „Nisenehni.“ Leon nerozuměl. Vstal. V tu chvíli mu do obličeje vrazil most, nebo rozjetý vlak. Upadl do bezvědomí. Já se topím! Probral se a otevřel oči. Kdosi nad ním stál a do pootevřené pusy lil z umělohmotné lahve odporně páchnoucí vodu. Nebyl v kloubouku, ani neměl sluneční brýle. Leon se zakuckal. Z té smradlavé a o to víc odpornější chuti v puse se mu chtělo zvracet. „To stačí!“, uslyšel cizí hlas. Posadil se. Rozhlédl se opatrně po místnosti. U protější zdi stál Ben s Kevinem a v šachu je oba držel kovboj, co ho před chvílí praštil. V ruce měl pistoli a namířil s ní na Leona. „Poď sem! Vstávej! Dělej!“ Leona ani nenapadlo odporovat. Byl v šoku, hlava se mu motala a měl pocit, že se za okamžik pozvrací. Přišoural se ke stěně a postavil se vedle Kevina. Hádal, že je to Kevin, oko se mu právě zalilo krví a přes rostoucí monokl přestával vidět. Ano, byl to Kevin. Ten také dostal co proto. Měl natrženou pusu a z pusy mu crčela krev. Ben neměl žádné viditelné zranění, byl však otřesený stejně jako Leon. „Dědkovo prachy máme. Takovej balík! To sem nečekal! Vypadnem!“, houknul na muže s kloboukem ten druhý. Teprve teď si Leon všimnul, že v rukou drží pušku s krátkou hlavní. „Možná bysme se měli podívat, co maj‘ ještě v autě?“ „To bych neriskoval, zdejchneme se, než se tu objeví někdo další.“ Leon se zaměřil na přízvuk muže s brokovnicí. Pocházel zřejmě z Východní Evropy. Bezva, nechám se zastřelit na druhém konci světa Rusem nebo Ukrajincem. Podíval se muži soustředěně do tváře, ale pro krev v jednom oku a slzami zalitém druhém neviděl nic. „Co čumíš, chceš ještě jednu?“ „Polib mi prdel.“, řekl Leon spíš pro sebe a česky.

„Ty vole, to mě poser!“, uslyšel jadrnou odpověď v rodném jazyce. „Seš Čech?“ „Do toho ti nic není.“ „Co říká?“, zeptal se muž v klobouku. „Nic, Borisi. Je to jen takovej chytrák. Jdeme!“ Do Leona vjel vztek. Zloba, jakou ještě nikdy nezažil. Chtěl tomu chlákovi naproti obrátit obličej naruby, nakopat ho, možná mu zpřerážet rucel, jen kdyby měl šanci. Cítil se vztekem bezmocný. Chtělo se mu křičet, ale nezmohl se pro sucho v puse na nic. Místo toho se mu udělalo zle od žaludku. Vyzvracel se muži naproti rovnou do klína. „Ty kreténe, podívej se cos‘ udělal!“, zařval na něj. Ustoupil dozadu. Asi se chtěl rozmáchnout a Leonovi jednu vrazit. Chvilkovou nepozornost využil Kevin. Praštil muže v klobouku hřbetem dlaně do krku přímo na ohryzek. Kovboj se s krátkým hlesnutím okamžitě skácel na zem. Chvíli se v křečích zmítal na zemi a pak ztichl. Leon nevěděl, kde se to v něm vzalo, kde sebral odvahu postavit se na odpor s holýma rukama proti ústí hlavně. Prát se neuměl, ale překvapeného chlapa kopl do rozkroku naprosto přesně. S bolestným výkřikem se druhý muž skácel na podlahu vedle kumpána. „Seber mu tu pušku, Leone!“ Leon vyrval sténajícímu muži na podlaze zbraň z rukou. Kevin držel pistoli v ruce a mířil na muže v brýlích, nyní už bez klobouku. Zbytečně. Kovboj ležel nehnutě a nejevil známky života. Kevin se k němu sehnul. „Má to za sebou. Tohle už nerozdejchá.“ Leon se podíval sténajícího krajana. Uvědomil si, že ho zahlédl poblíž ve chvíli, kdy vybíral hotovost z bankomatu. Doma by takovou pitomost neudělal. Teď si museli poradit s nečekanou situací v podobě mrtvoly na zemi pánských záchodků. Tohle mohlo odlet dost zkomplikovat. „Co s tím parchantem uděláme?“, zeptal se Kevin a podíval se na Bena. Vrhnul tázavý pohled i na Leona. Jeho vztek najednou vyšuměl do prázdna. Zmizel jako pára nad hrncem. Bylo mu krajana najednou trochu líto.

„Necháme ho jít …?“ V Leonově hlase byla slyšet víc otázka, než odpověď. „No to sakra že ne! Tenhle hajzlík vodsaď pomaže rovnou do Zóny!“ Kevin si otíral jednou rukou kapesníkem zkrvácenou tvář a s pistolí v druhé stále mířil na zem. Nespustil z ležícího ani na chvíli oči. „Ty toho hajzla znáš? Jakou řečí ste se bavili?“ „Neznám, ale pochází ze stejné oblasti jako já. Mrzí mě to.“ „Nemá co, zmrdi sou všude.“ „Nemůžem tady nechat ležet mrtvýho. Musíme něco udělat, ale volat policajty nebudem.“, ozval se najednou Ben. Místností se ozvala ohlušující rána. Leonovi zapískalo bolestivě v uších. Neměl daleko k tomu, aby se opět neskácel. Po třech, čtyřech vteřinách, když opadla bílá mlha, si Leon s hrůzou uvědomil, že Ben leží na zemi a sténá. Podíval se na pušku v rukou a rozbušilo se mu srdce. Z té hlavně se kouřilo! Trefil Bena! „Do prdele, do prdele, do prdele!“, křičel jako šílený. „Bene, promiň, já nechtěl, to samo! Do prdele, do prdele, do prdele!“ začal nadávat, už zase česky. „Leone, sklop tu pušku, nebo ne, radči ji mi dej!“ Leon mu jí opatrně podal. Všechno se seběhlo strašně rychle. Kevin vzal od Leona pušku, přistoupil blíž k muži, který už přestal sténat a překvapeně zíral na postřeleného Bena. „Hej!“ Muž se podíval na Kevina. Kevin ho úderem pažby okamžitě přibyl k zemi. „Teď se musíme postarat o Bena. Tenhle se pohlídá sám, já bych ti už nerad svěřoval zbraň do ruky. Bene?“

Sklonili se k němu. Dýchal, hýbal se a to bylo dobré znamení. Držel si levou rukou zadnici a polykal bolest. „Cos to říkal, Leone?“, zeptal se Ben. „Myslím tou tvojí řečí.“ „Já nevím, asi jsem nadával. Já nevím, já nevím, já nevím.“ „Klid, jsem v pořádku, to nic nebude, jen to zatraceně bolí.“ Leon se trochu uklidnil. „Promiň Bene, sem nešika, nikdy jsem nedržel pušku v ruce. Nevím, jak se to mohlo stát. Promiň.“ Ben nebyl vážně zraněný. „Říkal jsem něco jako do prdele…“ „Tak to se ti chlapče opravdu, povedlo.“ Ben se usmíval, takže to nemohlo být tak zlé. „Kevine, podívej se mi na to.“ Kevin stáhnul opatrně Benovi kalhoty. Na Benově zadnici se začala dělat hrozivě vypadající modřina. Trošku krvácel, ale ve srovnání s Kevinovým obličejem to nebylo nic. „Vidím čtyři díry, všechno šlo zřejmě jen skrz. Z prdele klika.“ „No takže, mám nápad co dál. Tohodle šmejda“, ukázal prstem na omráčeného, „nejdřív proberem. Leone, vzbuď ho.“ Leon nabral v umyvadle vodu do umělohmotné láhve, kterou našel odhozenou na zemi. Půl vteřiny bojoval s myšlenkou, že by mohl nešťastníkovi oplatit probuzení, ale neudělal to.

„Poslouchej ty hajzle, vítej v klubu z prdele klikařů. Kdyby neměl strejda prostřelenou zadnici tady vod našeho kamaráda, byl bys v lepším případě pod drnem někde kousek vodsaď v buši, nebo v tom horším bysme ti zařídili lážo plážo dovču u moře na nějaký pěkný lodi v Zóně. Ale jelikož si fakt dítě štěstěny a tady Leon je ňákej útlocitnej, tak tě k tvýmu dozajistýmu překvapení pustíme. Co na to říkáš, šmejde?“ Šmejd mlčel a díval se do země. „Čum na mně, když se s tebou bavím! To auto venku je tvoje?“ „Jo“, hlesl. „Pomůžem ti vodnýst toho tvýho kumpána do auta, ty se sebereš a pomažeš vodsaď takovým fofrem, než si to do prdele rozmyslím!“ Obrátil se k Benovi. „Zatím tu lež, vypakujem nejdřív tyhle dva.“ Kevin nasadil mrtvému klobouk, narovnal mu brýle na nose a rozkázal neznámému. „Bafni ho z druhý strany. Leone, seber pistoli a miř na něj, pokud možno né moc vokatě. Jdeme ven. Otočil se na Leona. „Jo, a pokus se mě nezastřelit.“ Obsluha stanice byla buď hluchá a slepá, nebo se nechtěla do ničeho plést, protože když skládali bezvládné tělo do auta, nepočínali si všichni nenápadně. Neznámý a nyní už ne tak vyděšený chtěl na rozloučenou Leonovi něco říct. „Nezajímáš mě. Prostě odjeď a buď rád. A teď zmiz!“, odpověděl Leon česky na nevyřčenou větu. Počkal, až auto zmizí z dohledu a pak se s Kevinem vydal zpátky za Benem.

„Kevine, byla to moje chyba, on mě asi viděl, jak ty peníze dávám Benovi.“ „Ne, nebyla. Moje chyba, že sem nechal kvér v autě.“ „Ty máš u sebe zbraň?“ „Cos čekal? Že se vydám mimo město bez bouchačky? Tys asi nečet co píšou v novinách, co?“ „Jasně, jen jsem nevěděl, že je to tak zlé.“ „Možná ještě horší, kamaráde, možná ještě horší. Už sou drzý jak vopice. Vodvažujou se čím dál tím blíž a blíž.“ Pomohli Benovi na nohy. Kevin jim sdělil plán. „Musíme to udělat jinak. Ztratili jsme docela dost času, takže: Vošetřím ti zranění a zavolám tetě, aby pro tebe někoho poslala. Ty počkáš uvnitř. Já vyzvednu letoun v Barrow Creek a vodletím tady s Leonem do Darwinu.

Jak Kevin řekl, tak udělali. Ovázali Benovi ránu obvazem z lékárničky a pak ho posadili, nebo mu spíš napůl ustali uvnitř v obchodě s vystrašeným mladíkem za kasou. Leon vyndal z kapsy zbytek bankovek, které si Josh předtím nechtěl vzít a dal mu je. Když to uviděl Kevin, plácl se do čela a nešťastně zavolal: „Do hajzlu, maj‘ Benovi prachy, my sme ale blbci! To snad není pravda!“ „Klid.“, mrknul na něj Leon a plácnul se do přední kapsy kalhot. „Možná nejsem tak dobrý v zacházení se zbraní, ale ještě mě to myslí.“ Zbytek cesty proběhl v klidu bez dalších komplikací. Benovo letadlo bylo připravené na stojánce a tak se mohli vydat konečně do Darwinu. Byla téměř půlnoc, když tam dorazili. Nakonec to stihli s rezervou. Když se Leon loučil s Kevinem, zeptal se ho: „Můžeš mě zjistit číslo účtu tvojí přítelkyně na Zélandu?“ „Na co to potřebuješ?“ „Tady máš můj e-mail, co nejdřív mi to číslo pošli, ideálně do deseti ráno. Pošlu na něj zbytek peněz.“ „Vždyť jsme vyrovnaný, co blázníš?“ „Neblázním. Myslím, že potřebuješ nakoupit nějaké zlato, nebo se pletu?“ Kevin na něj nevěřícně zíral. „Proč? Proč to děláš, když nemusíš?“ Leon se jen usmál a neřekl nic. „Hele, já nevím co říct, tak snad jen díky.“ „Něco dej Benovi jako bolestné, snad mu to ulehčí zotavení.“ „To je jasný, Joshovi taky. No… s Petem si to musím promyslet.“ Rozloučili se podáním ruky. „Snad ti to někdy oplatím, Leone.“ „Možná, třeba se ještě někdy potkáme.“ Popadl kufr a vydal se směrem k odbavovací bráně. Ještě se na Kevina otočil. „Jo, tohle si nech prosím tě pro sebe. Víš, nerad bych to splácel firmě do konce života.“ Za pár hodin přistál Leon na berlínském letišti. Na Erikovu otázku, jaká byla cesta a co to má s okem, krátce odpověděl: „Neptej se, tomu bys neuvěřil.“

---