Sny krásné i méně krásné

Ráno jsem se snažila na svém starém rádiu naladit stanici, kde by hrála pro mě aspoň trochu přijatelná hudba. Ač jsem však točila kolečkem sebevíc, tak jako obvykle se z rádia na mě valily jen samé hrůzy. Nechala jsem toho a odebrala jsem se ještě aspoň na pár minut do postele. Vůbec se mi dneska nikam nechtělo. Strčila jsem hlavu pod peřinu a přála jsem si už nikdy nemuset vylézt. Čichala jsem k polštáři a snažila se najít zbytky jeho vůně. Zvonění telefonu z vedlejší místnosti mě však přinutilo vylézt a ukončit tyto úvahy. Nechala jsem ho  zvonit. Nechtělo se mi s nikým mluvit. Rychle jsem se převlékla a před odchodem jsem si ještě rychle lokla studené kávy.  Vyšla jsem do chladného rána a zapálila jsem si cigaretu. Cestou jsem míjela lidi rozestavěné jako figurky na šachovnici. Nevnímala jsem je. Vešla jsem se zapálenou cigaretou do kavárny, kde jsem měla schůzku.

Hned se ke mně přiřítil číšník. „Promiňte slečno, ale tady nemůžete kouřit. Naše kavárna je totiž nekuřácká“. 

„Aha, promiňte." Vyšla jsem zpět na ulici a potáhla si ze zbytku cigarety. Strašně se mě motala hlava. Navíc jsem se cítila dost mizerně a vůbec jsem neměla náladu na druhé lidi. Uvnitř hlavy se mi rozběhl otřesný kolotoč všech událostí a já se cítila jako maňásek, který čeká na povel jestli se má pohnout doprava nebo doleva.  Zhluboka jsem se nadechla a znovu vešla dovnitř kavárny. Obsluha mě sjela znovu zkoumavým pohledem a když zjistili, že už nekouřím, tak mě obdařili i afektovaným úsměvem. Nemusela jsem ho hledat, seděl u stolu v rohu jako obvykle  a poslouchal hudbu ze sluchátek. Zaklepala jsem mu na rameno a sedla si ke stolu naproti němu.

„Už jsem myslel, že Tě budu muset jít tahat z postele nebo vany ?“ prohodil během toho, co si sdělával sluchátka z uší. Podíval se na mě s potutelným úsměvem na rtech. 

„Ty nemluvíš ?“

„Měla jsem trochu …. "

„Promiňte dáte si něco ?“ vyrušil mě ten číšník, co mě před chvilkou vyprovodil ven s cigaretou.

„Ne, děkuji.“ 

„Pro mě ještě jednou to samé.“ 

„Tak, co jsi měla trochu?

"No, včera jsem nemohla usnout, tak jsem se šla projít ven a nakonec jsem skončila u Eli v jejím kutlochu, ptž se tam ještě svítilo.“  

„Děkuju.“ Poděkoval pinglovi, který mu přinesl další pivo.

„Předpokládám, že jste vedly vážné filozofické debaty.“

„Přesně tak a do toho pily víno a potahovaly z voďára.“ 

„Hmm takže hodně vydařená procházka.“

„Přesně tak.“ 

„No upřímně vypadáš trochu…..“ 

"A co, jak dopadla včerejší romantická večeře s tchýní u Vás doma ?“  přerušila jsem ho dříve než se stačil dokončit svoji otázku.

„Tak za prvé moje malá, skákat druhému do řeči je nevychované, ale to neva, protože já nevychované holky docela rád. Nicméně si nemyslím, že je o čem mluvit. Zkrátka tradiční zdvořilostní tlachání o ničem.  Naštěstí kluci jsou už větší, tak se postarali o veškerou její pozornost a já jsem nebyl zas až tak moc terčem jejího zájmu. Stačí Ti to takhle.“ 

„Asi jo. Promiň odskočím si.“  Odebrala jsem se směrem k toaletám, kde jsem rychle za sebou zamknula dveře a pustila kohoutek se studenou vodou na plno. Omývala jsem si obličej a přála jsem si, aby ten kolotoč v mojí hlavě přestal. Z kabelky jsem vylovila poslední zbytek léků na uklidnění a spolkla rovnou trojitou dávku. Nechala jsem ještě chvíli stékat vodu po bradě než jsem se usušila a vyšla ven. Snažila jsem se v sobě vyburcovat klid, ale něco uvnitř mě silně prožíralo. Posadila jsem se zpátky k němu ke stolu a pokusila jsem se usmívat, ale přímý pohled do očí jsem mu věnovat nedokázala. Zrovna jsem se nadechovala k tomu, abych prolomila to ticho, které mi už připadalo nekonečně dlouhé, když mi položil prst na rty.

„Nemluv, nenuť se. Pšššt.“ Opřel své čelo o to mé. Uvnitř mě to řvalo a cítila jsem, jak mě bublá krev v žilách. Zůstat takhle a v životě už nikdy nic nemuset.

Nemuset každý den vstávat jako voják, který jde do války. Neustále být ve střehu, kdo Vám dá tentokrát kudlu do zad. Nemuset přihlížet tomu, jak protekční hajzlíci mají teplé místečko bez řádného výběrového řízení. Nemuset přihlížet tomu, jak se Vám vysmívají do obličeje zatímco vy s vysokoškolským titulem makáte v nějaké stodole plné žrádla a modlíte se každý den, ať tam jdete už naposledy.

„Já vím, co bude nejlepší. Pojď půjdeme.“ Spěšně zaplatil u baru a vrátil se ke mně, protože jsem stále nechápavě seděla a nechtělo se mi hnout se z místa. Omotal mi moji šálu kolem krku, přehodil přes mě můj kabát a vyšli jsme společně ven. Táhl mě za sebou jako málé děcko, kterému už se nechce capat. Stále jsem nevěděla, co chce dělat. Stopl taxíka ani jsem nepostřehla, co mu řekl. Otevřel mi dveře a sám si sedl dopředu.

„Má cenu se ptát kam to ksakru jedeme ?“ 

„Ne, nemá.“ Otočil se a usmál se. Dojeli jsme na místo, které jsem dobře znala. Chodívali jsme tu často se projít. Zbožňovala jsem ten pohled na celé město. Šla jsem napřed, abych ho nechala zaplatit účet. Doběhl mě.

„Tady to ze sebe můžeš všechno vyřvat. Vyřvat všechno, co tě sžírá.“ Stála jsem nehnutě a pozorovala ruch města pod námi. Postavil se mi přímo do výhledu a objal mě. Zvedl mi bradu, abych mu pohlédla přímo do očí a políbil.

 

---