Posel smrti VI: Kapitola XI - Spřízněná duše

XI – Spřízněná duše

 

„Tak v tomhle budeme bydlet?!“ ptala se s obavami Parvati, když vstoupila do velkého, avšak značně zaneřáděného domu, jež stál na mýtince uprostřed lesů.
„Jo, Parvi. Uklidíme to tu a bude to obyvatelné,“ odvětil Nicolas.
„No jo Nicku, ale stejně - zapadli bychom mezi místní líp, kdybychom si koupili dům ve Willow Creek.“
„Tady budeme mít větší klid a hlavně - nikdo nebude vyzvídat, co tu doopravdy děláme.“ Parvati položila kufry v hale a vystoupala po schodech do patra. Doufala, že nahoře to bude vypadat obyvatelněji. Postupně si prohlédla všechny místnosti, jenže žádná nevypadala udržovaně. Všude vrstvy prachu, pavučiny, špína, zápach a plísně. Koupelna vypadala obzvláště otřesně – popadané a popraskané kachličky, zaneřáděná toaleta, všude rez, nechutný puch a spousta hmyzu. Parvati sešla zase dolů ve snaze najít Nicolase. Ten byl dole v márnici a se zájmem se tu rozhlížel.
„Pitevna?!“ podivila se Parvati, když vstoupila do temné místnosti. Na velikém stole uprostřed byla stále ještě zaschlá krev. „Proboha, co je tohle za dům?“
„Trochu jsem se vyptával na jeho historii a vím zhruba toto: Dům nechal postavit jako své sídlo po konci první světové války Belgický vědec Johan Vanden Stock. Někde jsem tu viděl jeho portrét. Tenhleten Johan byl vášnivý sběratel motýlů.“
„Především nočních motýlů, že? Nahoře v ložnici jsou vitríny s nimi. Nikdy by mě nenapadlo, že jich je tolik druhů.“
„No, myslím, že ani jeden z nás tu jeho vášeň nesdílíme, takže to můžeme vyházet.“
„Ale proč? Je to určitě vzácná sbírka.“ Parvati se rozhlédla okolo. Přešla ke kovovému stolku u zdi, na kterém byly staré knihy o anatomii. Vůbec jim nerozuměla, ale pak ji zaujala zadní stěna tvořená chladícími boxy na mrtvá těla. Vzhledem k tomu, jak dům vypadal, neměla odvahu žádnou schránku otevřít, aby náhodou nenatrefila na něčí tělo. „Vanden Stock ale nepotřeboval pitevnu, že? Komu to tedy patřilo poté?“
„Johan za nevyjasněných okolností dům opustil. Prý prostě jednoho dne zmizel a nikdo neví kam. Stalo se to někdy ke konci druhé světové války. Dům zůstal opuštěný a to až do té doby, kdy ho koupil patolog Hainz Hermann. Byl to blízký přítel rodiny Gordonů a také psychopat, který spolupracoval s Robertem Gordonem, primářem ústavu Ashburry. Oba se snažili vynalézt něco převratného a místo laboratorních krys využili chovance toho blázince. Praktické… leč poněkud nehumánní. Nicméně Hermann roku 1981 předčasně zemřel a teď se podrž – zabil ho prý Samuel Gordon.“
„Samuel Gordon?!“ podivila se Parvati. „Tomu to tady všechno patří. Copak nebyl odsouzen?“
„To je právě to. Vesničané svorně tvrdí, že to on byl vrah, kdežto oficiálně tomu tak není. Oficiálně Hermanna a čtyři další lidi toho roku zabil jakýsi šílenec, zvaný hrobník. Asi neměl do čeho píchnout a tak se rozhodl s tím něco udělat. Jestli byl placený za práci, tak ho i chápu.“
„Hmm, možná že Samuel tu není zrovna oblíbený. Možná, že ho lidé nenávidí a hází na něj špínu.“ „Možné to je. Dokonce se tu povídá, že Samuel spáchal sebevraždu.“
„Co?! No tak to je jasné – všechno jen výmysly a pomluvy. Co místním udělal, že ho tak nesnáší a šíří o něm takové nesmysly?“
„Netuším. Každopádně Samuel je důležitý a bylo by dobré zjistit o něm víc. Především ale musíme začít plánovat.“
„Nejprve bychom tu měli uklidit a udělat z toho obyvatelný dům. V tomhle žít nechci. Viděl jsi koupelnu? To se radši budu mýt venku na dešti.“
„Já vím, že to tady stojí za starou bačkoru, ale zase to bylo levný a vzhledem k velikosti… no podle mě skvělá koupě. Uklidit to tu ale bude záležitost dlouhých týdnů. Jestli chceme mezi místní zapadnout, musíme si s tím pospíšit a to dříve než se o nás roznesou nějaké fámy. Nesmíme zůstat v ústraní.“
„Takže si ani nevybalíme a hned půjdeme na průzkum?“
„Vybalím za tebe. Vyklidím dva pokoje, vyhážu nepotřebné harampádí ven před dům a pak půjdu nakoupit.“
„Nicku, vždyť to je práce pro ženu. Neříkej, že nemáš sto chutí říct mi, ať se o to postarám já.“
„Máš pravdu, jenže ty jsi pohledná žena a už jen to dokáže rozvázat jazyky mnohým lidem, obzvláště těm vesnickým balíkům. Náš úkol je prioritou a já se dle toho zařídím. Navíc, o mě místní už vědí, ale tebe v životě neviděli. Tak se jim trochu představ.“
„No dobře, půjdu do Willow Creek a uvidím, na co narazím.“
„Fajn, hlavně ať nikdo nepojme ani sebemenší podezření. Kasumi je pryč a my musíme zjistit kde je anebo kdy se vrátí, ale opatrně.“
„Nejsem hloupá holka. Pojedu podle plánu.“ Parvati dala Nicolasovi pusu a vydala se po schodech do haly.
„Hej, Parvi,“ zakřičel na ni Nicolas, „ne abys někomu předváděla, jak jsi silná. To každého jen odradí.“ Parvati tahle slova mrzela, ale věděla, že Nicolas má pravdu. Převlékla se a vyrazila ven. Nebyla zvyklá na zdejší klima a časté dešťové přeháňky a tak byla ráda, že si s sebou vzala spoustu teplého oblečení. Na cestu do vesnice si sice mohla vzít Nicolasův pronajatý džíp, ale chtěla se především projít a seznámit s okolím. Krajina tu byla úplně odlišná než v Namibii. Všude spousta zeleně a bujná příroda. Líbilo se jí tu. Než dorazila do vesnice, obloha se zatáhla a začalo silně pršet, a tak většinu cesty utíkala, jak jen mohla, aby se konečně dostala do tepla. Ve vesnici příliš neváhala a přeběhla most přes řeku, načež vešla do Harryho hospody.

Uvnitř bylo příjemně teplo a útulno. Pouze dva stoly byly obsazeny a všichni co u nich seděli, mohli na Parvati oči nechat.
„Zrovna se tu s chlapama bavíme o tom, že se venku žení všichni čerti a on jeden vleze přímo sem k nám,“ řekl starší vousatý muž, který u zadního stolu hrál se svými třemi kumpány karty. U druhého stolu seděli jen dva mladí muži. Lahev laciné whisky na stole byla poloprázdná, což se projevilo na jejich chování. Jeden z nich, ten s dlouhými blond vlasy, vstal od stolu a udělal pár kroků k Parvati.
„Nějak se nám to tu začerňuje,“ řekl.
„Taky se mi zdá, Ridley,“ řekl druhý muž, jež byl zavalitý a holohlavý. „Pořád je ale lepší než Terry, ne?“
„Ha, ha, no aby ne,“ odvětil Ridley a hlasitě si říhnul.
„Nechcete si zase sednout a věnovat se té whisky?“ řekl Harry, který právě přišel z vedlejší místnosti. „Chmm, Ridley a Joe… Nic si z nich nedělejte, slečno. Dokonce i tady na Black Mirror se vyskytují nepovedené existence, že pánové?“ Harry přistoupil až k Parvati. „Jste promáčená až na kost. Pojďte, odložte si a nechte oblečení uschnout tamhle u krbu.“
„Ne, to není třeba, pane Harry.“
„Harry? Vy mě znáte?“
„Ano, od Nicolase Krügera. Je to můj přítel.“
„Ahá, to jsem nevěděl, že tu má takovou pohlednou mladou ženu.“
„Pohlednou…“ Parvati se usmála. „No když to říkáte. Ještě jsem se ani nepředstavila… jmenuji se Parvati Singh.“
„Exotické jméno…“
„Ano, nejsem Britka. Pocházím z Namibie…“
„Namibie? O tom jsem v životě neslyšel.“
„Je to v Africe, pane Harry. Jižní Afrika, západní pobřeží.“
„Hmm, a to se tam rozdávají takhle divná jména?“
„Ne, a moje jméno není divné!“ řekla Parvati s důrazem. „Je to Indické jméno a to proto, že pradědeček pocházel z Indie.“
„Promiňte, nechtěl jsem vás urazit,“ řekl Harry „No, ale už si konečně odložte, slečno. Z toho vašeho svetříku teče voda až na zem a já bych to tu pak nerad všechno uklízel.“
„Ale… já si sednu tady u dveří. Nenadělám nepořádek.“
„Ale no tak. Máte pod tím svetrem ještě něco, nebo snad ne? Nestyďte se a sundejte ho, vždyť takhle akorát nastydnete. To by mi pak váš přítel dal, kdybyste skončila nedej bože se zápalem plic. Určitě nejste na zdejší chladné podnebí a časté přeháňky zvyklá.“
„Jo, číčo,“ řekl Joe, „svlíkni se, vždyť už víme, že jsi černá, tak nás už nic horšího nemůže překvapit.“ Parvati začala zcela vážně uvažovat o okamžitém odchodu, ale zároveň si uvědomovala, že tím by ze sebe jen udělala podivína. Nakonec tedy rezignovala a přetáhla si přes hlavu promočený svetr. Pod ním měla bílé triko, takže paže měla volné a toho si všichni okamžitě všimli. Parvati se pokusila dělat, jako že se nic neděje a svetr pověsila na věšák u krbu.
Ridley se naklonil k Joeovi a tiše, tak aby ho Parvati neslyšela, mu řekl: „O tom jsem kdysi čet. Původně to byl chlap a nechal se přeoperovat na ženskou.“
„Asi budu zvracet,“ dodal Joe. Parvati pohlédla na Harryho s neskrývaným neklidem. Cítila se nesvá, jakoby měla nějakou viditelnou vadu.
„Ehm, no, tak co si budete přát?“ řekl Harry a snažil se odpoutat zrak od Parvatiných silných paží.
„Utekla jsi ze zoo?“ zakřičel Joe. „Z pavilonu orangutanů?“
„Nebo pocházíš přímo z planety opic?“ zeptal se Ridley.
Ani starý muž vzadu nezůstal pozadu a komentoval Parvatino tělo slovy: „Řeknu ti - za svůj život jsem viděl hodně ženskejch i mužskejch, ale vážně netuším do jaký kategorie bych zařadil tebe, holka.“ Parvati zabrala za kliku dveří, prudce otevřela a vyběhla ve spěchu ven. Až pozdě si uvědomila, že uvnitř nechala svetr, ale neměla v plánu se tam vracet. Na základně ve Windhoeku ji všichni znali a nikdo neměl s jejím vzhledem problémy. Neznámí lidé, které potkávala ve městech, také neměli potřebu její tělo komentovat, ale tady to bylo jiné. Tady měla bydlet. Zítra o ní bude vědět celá ves a jistě se roznese i to, že má na ženu velice vypracované tělo. Nepochybovala o tom, že se na ni lidé budou dívat skrze prsty a kdoví, jestli se s ní vůbec budou ochotni normálně bavit. Bylo jí jasné, že pokud to má psychicky vydržet, potřebuje podporu a ta Nicolasova stačit nebude. Přestože Nicolas důrazně upozorňoval, aby se zámku Black Mirror vyhýbala obloukem, alespoň dokud se neseznámí s panstvím, vydala se právě tam.

Déšť jí hodně vadil, ale zdaleka ne tak, jako pocit naprostého osamění. Bylo jí líto, že se jí lidé takto posmívají a že dávají najevo, jak je odlišná od většiny žen. Když stanula před hlavní branou zámku, její pohled spočinul na sochy nahých vyvinutých žen, které nad hlavou svíraly skleněné koule, jež byly ve skutečnosti světly. Štíhlé ženy s výrazným pozadím a prsy znázorňovaly ideál ženské krásy. Té krásy, kterou Parvati ztratila již dávno. Stiskla tlačítko na zvonku a čekala, co se bude dít. Prozatím si opětovně přemítala svoji připravenou řeč, kterou vymyslela již cestou sem. U brány se brzy objevil pohledný mladý muž v obleku a s deštníkem – komorník Edward. Otevřel branku a s podivem si prohlížel Parvati.
„Dobrý den, pane. Já jsem Parvati Singh a… potřebovala bych mluvit s pánem zámku, Samuelem Gordonem.“
„Dobrá, ohlásím mu, že jste zde. A ehm, pojďte dál, ať nejste na dešti.“ Edward Parvati doprovodil před zámek až k hlavnímu vchodu, který byl krytý balkonem. „Počkejte zde a já s pánem promluvím.“ Edward vyklepal deštník a vstoupil do zámku. Deštník nechal u krbu, a vešel do knihovny. Samuel seděl za stolem a psal do svého deníku, což dělával v poslední době často. „Promiňte, že ruším, pane Samueli.“
„Nic se neděje. Co potřebujete?“
„U zámku čeká paní Parvati Singh. Přála by si s vámi mluvit.“
„Parvati…“ Samuel se zamyslel a přemýšlel, zda to jméno už někdy slyšel. „Víte, kdo to je?“
„Viděl jsem ji poprvé v životě. Na někoho takového bych nezapomněl.“
„Promluvím s ní.“ Samuel na sebe hodil bundu a vyšel ze zámku, kde se mu naskytl pohled na mladou černošku, jež sice měla příjemnou a pohlednou tvář, ale také silné tělo a široká ramena.
„Ehm, jsem Samuel Gordon,“ řekl a podal si s Parvati ruku. Ta se usmála a ukázala bílé zářivé zuby.
„Já jsem Parvati, ehh Parvati Singh. Nevím, možná se to k vám již doneslo, ale… budeme takřka sousedé. Já a můj přítel Nicolas jsme koupili starý dům nedaleko odtud.“
„Ano… Nicolas Krüger. Vím o tom.“
„Víte, do Británie jsem přiletěla teprve dnes a tak sháním nějakou práci. Vzhledem k tomu, jak je tohle místo vzdálené od civilizace bych ráda práci přímo zde na panství. Tak mě tak napadlo, jestli byste o něčem nevěděl.“
„Ehm, no… v tomhle směru byste se měla obrátit spíše na starostu Willow Creek, čili na Harryho.“
„Ano, ale… podívejte, řeknu to narovinu – lidem vadím a to hodně.“
„Nechte mě hádat – máte problémy s pletí…“
„Také, ale především kvůli tomuhle.“ Parvati významně pozvedla své paže. „Jsem voják, pane Samueli. Přistěhovala jsem se sem s přítelem z Africké Namibie, abychom zde začali nový život. Bohužel místní nejsou příliš tolerantní, a když je někdo odlišný, hned ho považují za špatného. Proto jsem zde, protože vy jste šlechtic a to jistě vzdělaný a světa znalý. Proto doufám, že mi budete schopen pomoci a neuslyším od vás urážky na moji osobu. Já vím, že mám neobyčejně silné tělo, ale to snad není důvod, aby mnou lidé opovrhovali a nazývali mě opicí!“
„Máte pravdu. Vzhled nehraje zase tak velkou roli. Potíž je ale v tom, že vám stejně nejsem schopen poradit. Willow Creek má jen pár desítek obyvatel a voják není zrovna to, co by někdo potřeboval.“
„Vážně ne? Od přítele vím, že to tu hodně lidí považuje za nebezpečné.“
„To ano…“
„A neurazte se prosím, ale dle toho mála, co vím se zdá, že nejste zase až tak moc oblíbený. Lidé vás dokonce viní z vražd.“
„Ano… hmm…“
Parvati se ohlédla a ukázala do dáli. „Tohle místo je hrozně odlehlé a osamocené. Všude lesy, opuštěná stavení a neudržované cesty. Neřekla bych, že je tu bezpečno.“
„Co tím sledujete?“
„Je to ode mne troufalé, pane Samueli. Odpusťte mi to… ale neuvažoval jste někdy o… řekněme o někom, kdo by vás chránil před nebezpečími? Já myslím, že bych to dokázala tedy, pokud byste měl zájem a…“
„Řeknu vám, že to je vážně odvaha. Jste tu první den a okamžitě přijdete sem nahoru a nabízíte se mi tu jako osobní strážce?“
„Já… myslela jsem… co kdyby se tu zase objevil nějaký další vrah jako před lety? Nebo by to třeba mohl být přímo ten samý člověk… ani vlastně nevím, jestli ho chytili.“
„Ten člověk je… je pryč!“ vykřikl Samuel. „A žádný jiný vrah se tu neobjeví, jasné?! Nepotřebuji ochranku a už vůbec ne vás! Sbohem, slečno!“ Samuel za sebou prásknul dveřmi a Parvati si jen smutně povzdechla.

Parvati se pomalým krokem ploužila k domovu jako tělo bez duše. Nejenže ji nemají místní rádi, ale i pán Black Mirror jasně vyjádřil svoji nechuť. Věděla, že to přehnala a byla z toho smutná. Naštvat si Gordona bylo to poslední, co chtěla. Když došla k domu, kde měla bydlet, neuniklo jí, že je před ním několik hromad haraburdí, včetně poškozených obrazů, nábytku, kusů plechů, rozbitých váz, prasklého skla a mnoho dalšího. Pomalu se již stmívalo a ona se po dlouhém letu do Londýna a následné cestě sem na Black Mirror cítila unavená. Dost tomu přispělo to, co si od místních vyslechla a tak počítala s tím, že půjde hned spát. Vešla do domu a okamžitě narazila na Nicolase. Neuniklo mu, že Parvati je celá přešlá.
„Děje se něco?“
„Ne, to je v pořádku. Půjdu se ohřát do pokoje a odpočinout si.“
„Jo… vyklidil jsem ten veliký pokoj hned vedle schodiště. Máš tam i své věci. Ještě mi pověz - zjistila jsi něco?“
„Jen to, že jsem opice.“
Parvati připadala Nicolasovi v tak špatné náladě, že jí raději nemínil ještě více rozrušit tím, co nalezl v jejím kufru. Parvati ulehla na nepohodlnou rozvrzanou postel ve svém pokoji a notnou chvíli jen zírala do stropu a přemítala si v duchu, co se dnes stalo. Byla jí stále zima a tak na sebe raději vzala teplejší oblečení a pořádně se přikryla dekou. Víčka se jí brzy zavřela a ona usnula v naději, že ten další den přinese konečně něco dobrého.

Samuel seděl na své posteli a chystal se ulehnout ke spánku, když na dveře pokoje zaťukal Edward.
„Dále,“ řekl Samuel a pozval tak svého komorníka dál.
„Neruším vás, pane?“
„Ne, jen mluvte. O co se jedná?“
„Jen by mě zajímalo, co bude s hotelem? Mám zkusit sehnat někoho, kdo se o budovu bude starat?“
„Není třeba. Hotel je teď můj, ale nevím, k čemu by mi byl. Klidně ať ta budova spadne.“
„Možná by bylo vhodné alespoň zabezpečit vchody. Co když se tam někdo vloupe a bude krást?“
„Tak ať, stejně tam nic zajímavého nezůstalo. Murray všechno, co šlo prodat, prodal. Potřebujete ještě něco, Edwarde?“
„No… popravdě pane… mám divný pocit z té černošky.“
„Neříkejte mi, že zrovna vy máte předsudky ohledně lidí jiných národností.“
„To ne, pane, spíše naopak – myslím, že by mohla být užitečná. Tvrdil jste, že vám chtěla dělat ochranku a možná… možná to není špatný nápad. Nezlobte se, že to takhle řeknu, ale paní Kasumi tu teď není a nemůže vás ochránit, takže ta Parvati by ji mohla alespoň nahradit, nemyslíte?“
„Chcete říct, že potřebuji ochranu?“
„Vy potřebujete ochranu víc než kdokoli jiný, vždyť si uvědomte, jak na vás místní pohlížejí. A to že je to žena… možná to je spíše pozitivum.“
„Vím, na co teď myslíte – mám si najít někoho blízkého, nejlépe ženu jakožto přítelkyni a tak najít rozptýlení a nemyslet neustále na Kasumi. Hmm, zvážím to a uvidíme. Pokud je to vše…“
„Ano. Půjdu, pane. Dobrou noc.“ Edward odešel a Samuel se zamyslel. Slova jeho komorníka měla něco do sebe.  

Parvati se probudila uprostřed noci a nemohla se pořádně nadechnout. Měla vytřeštěné oči a otevřená ústa, ze kterých vycházel jen sípot. Rychle od sebe odhrnula deku a zaryla nehty do matrace. Klepala se a nedokázala se soustředit. Trvalo nekonečných třicet vteřin, než se opět dokázala nadechnout. Spadla z postele na zem a držela se rukou na prsou v oblasti plic. Rozkašlala se, ale byla ráda, že se jí opět uvolnily dýchací cesty a ona mohla snadno dýchat tak jako dřív. Stále se však nemohla uklidnit. Zvedla se a pomalu přešla k oknu, které otevřela dokořán, aby do místnosti proudil čerstvý vzduch. Do pokoje vtrhl Nicolas, kterého probudila rána, když Parvati spadla z postele.
„Stalo se něco?“ zeptal se a s obavami hleděl na Parvati.
„Víš, co se při zápase stalo mému tátovi, že ano?“
„Ten záchvat… co to má ale společného s tebou?“
„Můj otec má astma, které mu výrazně zhoršuje práce v továrně. To prašné prostředí mu vůbec nedělá dobře a mě tohle zaneřáděné místo také nesvědčí. Měla jsem astmatický záchvat. Slabý, ale přece.“
Nicolas přistoupil k Parvati a objal ji. Třásla se. „Jsi v pořádku?“
„Už ano. Tohle se mi stalo naposledy v dětství. Bojím se, že se to může stávat častěji.“
„Měl jsem tu být s tebou. Přesunu si pohovku sem a zítra nám koupím velikou postel pro dva.“
„To je zbytečné, Nicku. Já musím pryč. Musím se projít na čerstvém vzduchu.“ Parvati si oblékla kabát.
„Mám jít s tebou?“
„Ne, jdi se vyspat, ať jsi zítra odpočatý.“

Parvati vyšla před dům a pohlédla k nebi. Byla jasná noc. Na nebi svítil měsíc a hvězdy. Všude bylo ticho. Parvati rozhodně nechtěla zabloudit a tak se vydala pomalým krokem k vesnici. Cestu tam už znala, takže nehrozilo, že se ztratí. Ve vesnici bylo pusto, ale vzhledem k denní době se nebylo čemu divit. Tu a tam zaštěkali psi nebo se ozvalo mňoukání koček. Parvati se postavila na nejvyšší bod mostu a nahnula se přes zídku tvořící zábradlí. Dívala se, jak řeka Glance líně protéká vesnici a jak se na ní odráží měsíční svit. Všechno vypadalo tak klidně… jenže v Parvatině srdci byl neklid. Obávala se opět ulehnout ke spánku v tom starém domě, jež byl plný prachu a nečistot. Parvati si na pohodlí a čistotu nikdy moc nepotrpěla, ostatně sloužila v armádě a tak byla zvyklá na drsné podmínky, ale tady šlo o její zdraví.
„Héé,“ ozvalo se Parvati za zády, načež se v mžiku otočila. Zahlédla starého vousatého muže ve špinavé modré bundě a čepicí na hlavě. Zapáchal potem a alkoholem. Parvati si vyčítala, že si ho nevšimla dříve a že se místo ostražitosti ponořila do myšlenek. Muž totiž měl evidentně hodně vypito a Parvati bylo jasné, že může udělat cokoli.
„Démon… temný zlý démon,“ řekl muž tiše pištivým hlasem naznačující bázeň.
„Uklidněte se, ano?“
„Ó Satane, odvolej svého služebníka!“ Muž zvedl hlavu k nebesům. „Tady nejsi vítán, démone! Zmiz, odkud jsi přišel nebo na tebe dopadne pěst té, která démony poráží. Nechtěj se střetnout s mocnou Kasumi, přemožitelkou bytostí pekelných!“
„O čem to mluvíš?“ zeptala se Parvati a přistoupila blíž k muži.
Ten polekaně uskočil a zařval tak hlasitě, jak jen mohl: „Pomozte mi! Pomozte! Démon mě chce zabít! Je tu démon! Kde jste kdo?!“ Muž se rozeběhl pryč a divoce přitom rozhazoval rukama. Zmizel v jedné z temných uliček a Parvati opět osaměla. Neuniklo jí, jak se za některými okny rozsvítila světla. Parvati se raději vydala k odchodu, ale to už z domů začali vycházet lidé a zastoupili ji cestu u mostu. Ohlédla se za sebe, kde byli další lidé a stoupali pomalu na most. Během okamžiku byla obklíčená zezadu třemi muži a zepředu dalšími dvěma muži a dvěma ženami. Všechno byli lidé v rozmezí dvaceti až pětačtyřiceti let, ale dalo se očekávat, že starší lidé nebudou mít zájem zasahovat. Parvati nikoho z lidí neznala.
„Kdo vy vlastně jste?“ zeptal se jeden z mužů.
„Parvati Singh. Jsem tu nová.“
„Nová… a touláte se tu po nocích jako nějaká krysa.“ K muži přistoupila jedna z žen a chytila ho za paži.
„Dej si pozor, miláčku. Slyšel jsi, co vykřikoval Josef, ne?“
„Neboj se. Musím se ale postarat o svoji rodinu.“ Muž vystoupil z řady ostatních a postavil se tváří v tvář Parvati. „Co tu děláte v tuhle dobu?“
„Jen jsem se šla projít.“
„Uprostřed noci?“
„Necítila jsem se dobře a potřebovala jsem jít na vzduch. Mimo to už mám vážně po krk toho, jak se ke mně všichni chováte! Copak nemůžu jen tak přijít sem do vesnice? Myslíte, že je jen vaše?“
„Přišla jste sem krást nebo rovnou vraždit?“
„Co si to dovolujete? Zajímalo by mě, jestli byste takhle mluvil s člověkem světlé barvy pleti.“ Parvati se vydala dolů z mostu, ale muž ji chytil za ruku a přitáhl ji k sobě.
„Tamtudy ne. Půjdete na policii a to buď po svých, nebo vás tam dovleču násilím.“
„Když jsem sem přišla začít nový život, řekla jsem si, že budu naprosto v klidu a pohodě, že nevyvolám jediný konflikt, takže nikdo nebude mít sebemenší důvod mi ublížit ať už slovně nebo fyzicky. Byla jsem tak naivní… Vadí vám to, že jsem cizinka nebo to že jsem černoška? Asi obojí, že? Ale je načase vyložit všechny karty na stůl. Možná už to víte, ale pokud ne…“ Parvati se vytrhla z mužova sevření, rozepnula si kabát a sundala ho. „Další důvod proč mě nenávidět, že? Jsem jiná, to je můj prohřešek a buď se s tím smíříte, nebo ne, nicméně já nebudu ta utlačovaná. Už nikdy!“
„Silná slova,“ řekl muž a zezadu do Parvati strčil.
„Tohle nikam nevede, Franku,“ řekl jiný muž. „Ta černoška možná není člověk, ale skutečně netvor. Musíme být opatrní, vždyť víš. Měli bychom poslat pro otce Furase.“
„Možná,“ opáčil Frank, „ale to ji napřed musíme zpacifikovat. Navrhuji ji dovléct Collierovi, ať ji na chvíli pošle za mříže.“ Nikdo nic nenamítal, spíše souhlasně kývali hlavou. Parvati byla k Frankovi stále otočená zády. Semknula ruku v pěst. Na její rameno dopadla Frankova ruka.
„Jsou dvě možnosti. Buď půjdeš po dobrém, nebo po zlém?“
„Je tu ještě jedna možnost.“ Parvati se otočila a vrazila Frankovi pěstí do břicha. Tomu to vyrazilo dech a klesl k zemi.
„Franku!“ vykřikla jeho žena. K Parvati se okamžitě rozeběhli zbylí muži ve snaze ji zastavit. Prvního snadno srazila do řeky. Dalšího poslala k zemi ranou pěstí do tváře. Třetí ji chytil zezadu kolem pasu, načež ji další obešel a udeřil pěstí do břicha. S Parvati to ani nehnulo. Vyšvihla pravou nohu a muže kopancem do hrudi srazila k zemi. Následně chytila muže, který ji držel za límec, shýbla se a přehodila ho přes sebe. Poslední se na ni opět vrhnul zezadu, jenže dostal loktem do hrudi a hned nato pěstí do obličeje. Spadl na zem se zlomeným nosem. Parvati teď měla dostatek času a prostoru aby utekla, jenže byla rozhodnutá zde zůstat a to až do okamžiku, kdy ji všichni nechají na pokoji. Frank to však neměl v plánu. Parvati udělala pár kroků vzad a čekala, až Frank zaútočí. Jakmile k tomu došlo, chytila ho za zápěstí a vrazila mu pěst pod žebra. Poté ho chytila za oblečení a zvedla do výše. Udělala to s nebývalou lehkostí, jakoby zvedala sotva pár kilogramů a ne osmdesátikilového muže. Frank zůstal s doširoka otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima. Dvě ženy, které se do potyčky vůbec nezapojovaly, pochopily, že je načase svému otci a manželovi pomoci. Frankova žena se na Parvati okamžitě vrhla a začala ji tlouct jak smyslu zbavená. Parvati tedy Franka pustila a odstrčila od sebe. Následně chytila Frankovu ženu za ruku a smýkla s ní na zem. Frankovu dceru chytila pod krkem, ale zase ne tak silně, aby nemohla dýchat. Dívka se snažila se ze sevření dostat. Nejprve se pokoušela roztáhnout Parvatiny prsty a když poznala, že to nedokáže, začala ji bušit do paže, ovšem zdaleka ne tak, aby byla Parvati nucena dívku pustit.
„Já nestojím o násilí,“ řekla Parvati. „Nechci vám ubližovat a nebudu tak činit, pokud vy nebudete ubližovat mě. Můžu vás ujistit, že jsem člověk a ne zrůda, i když vám to tak možná nepřipadá.“ Parvati dívku konečně pustila a ta rychle ustoupila o pár kroků dál. Parvati se déle nezdržovala, vzala si svůj kabát a vyrazila domů. Dobře si uvědomovala, že je opět až po krk v problémech.

Druhý den se Parvati probudila již za normálních okolností. Přesto se jí ale dýchalo hůře než obyčejně a měla pocit, jakoby jí v krku cosi uvízlo. Oblékla se a vyšla z pokoje. Z druhé strany na dveřích si všimla vzkazu od Nicolase.

 

„Šel jsem koupit něco ke snídani. Doufám, že ti je už líp, Parvi. Jo a musíme si vážně promluvit – v noci jsem tě tím nechtěl zatěžovat, ale vyřešit se to musí a nesnaž se mi namluvit, že ta krabička steroidů se ti do kufru dostala nedopatřením.“

 

Nicolas přišel do Abayina obchodu.
„Dobrý den,“ pozdravil a začal si prohlížet zboží.
„Dobrý, pane…“ Abaya spočinula zraky na Nicolasových výrazných modrých očích a pohledné tváři. Jemu to samozřejmě neuniklo a usmál se. Abaya sice nebyla jeho typ, ale neviděl důvod, proč ji trochu nepotěšit.
„Jsem Nicolas a přistěhoval jsem se teprve před pár dny. Jak se tu tak rozhlížím, není tady kdovíjak hodně zboží, bez urážky.“
„Nic se neděje. Vlastně nabízím jen to nejnutnější, ale lidé jsou rádi alespoň za to. Je to jediný obchod široko daleko a tak sem chodí lidé často.“
„Asi nebudu váš stálý zákazník. To raději nakoupím ve městě, klidně na týden dopředu. Hmm, rohlíky tu vidím, ale máte taky máslo nebo sýr?“
„Ale ano. Je to tamhle v chladničce.“ Abaya ukázala na poloprázdnou chladící skříň. Nicolas si nevybíral, ostatně nebylo ani z čeho. Vzal, co potřeboval a zaplatil.
„Chtěl jsem se ještě zeptat na hotel. Je možné se tam ubytovat?“
„Tak to bohužel ne, pane. Murray hotel jako takový zrušil asi před rokem. Jednak za to mohlo jeho vážné zranění, kvůli kterému je částečně ochrnutý a za druhé byl na vině nezájem turistů. Budovu před týdnem prodal pánovi z Black Mirror.“
„Aha… a dalo by se s ním domluvit, aby mi na čas pronajal pokoj?“
„To nevím, ale zkusit to můžete.“
„Víte, potřebuji narychlo sehnat bydlení pro moji přítelkyni. Nevíte o něčem jiném tady v okolí?“
„Tak to bohužel ne. Ale třeba se s někým domluvíte a možná vám bude schopen poskytnout pokoj alespoň na pár nocí. Víte co – zkuste Harryho. Ten rád lidem pomůže.“
„To ano. Když jsem tu byl naposledy, nechal mě přespávat v hospodě, ale tam přece nemůžu svoji přítelkyni poslat!“
„Hmm, ráda bych vám pomohla, ale nevím jak. Zkuste se zeptat pana Gordona. Prý není zase tak zlý.“   
„Uvidíme… Nashle,“ rozloučil se Nicolas a vykročil ke dveřím. Dovnitř v tu chvíli vešla Miranda. Nicolas prošel kolem ní, přičemž si ji v rychlosti prohlédl. Nepřišla mu ošklivá, spíše naopak. Usmál se na ni a odešel.

„To je frajer, co?“ ptala se své kamarádky Abaya. „A ty svaly co má.“
„Je pěknej, to je fakt.“
„Jenže takovýhle chlapáci pro nás nejsou. Všichni jim podobní už dávno mají krásnou holku a on taky.“
„To ano. Už jsem o ní něco slyšela, Abayo. Víš o té události v noci?“
„Ne, co se stalo?“
„Jeho přítelkyně zmlátila asi sedm lidí. Josef o ní prý vykřikoval, že je ďábel a tím to všechno začalo. Víš, jak jsou tu všichni celí nesví a vystrašení. Jakákoli zmínka o démonech a podobných bytostech jim okamžitě připomene tu hrůzu a navíc je to skoro přesně rok, co se to stalo.“
„Myslíš, že je ta jeho přítelkyně nebezpečná?“
„Proč? Nechceš si s ním něco začít, že ne?“
„Kdepak, jen mám strach. Třeba měl Josef pravdu.“
„Abayo, uklidni se. Josef plácá nesmysly, vždyť ho znáš. Parvati je úplně normální člověk.“ „Myslíš? Pan Gordon taky vypadá jako normální člověk a není.“        

Někdo zabušil na dveře a Parvati urychleně seběhla do přízemí. Uvědomovala si, že za včerejší konflikt klidně může skončit ve vězení a tak doufala, že za dveřmi nestojí policie. Otevřela a k jejímu nemalému překvapení zjistila, že ji navštívil Samuel Gordon a to s květinou v ruce. Byla to krásná rudá růže.
„Dobré ráno, Parvati. Nevzbudil jsem vás?“
„Ne, ne, to je v pořádku. Eh, čemu vděčím za takovou návštěvu?“
„Přišel jsem se vám omluvit za ten včerejšek.“ Samuel předal růži Parvati, která si ji s úsměvem vzala.
„Je překrásná. Moc děkuji, ale… to jste nemusel.“
„Nechal jsem si to projít hlavou a uvědomil jsem si, že jsem se zachoval jako hlupák. Vy jste zkrátka jen chtěla pomoci. Neuvědomil jsem si, jak to tady pro vás musí být těžké. Žít mezi lidmi, kteří vás neznají, a přesto už dopředu vámi opovrhují. Dnes brzy ráno se ke mě doneslo, co jste v noci provedla.“
Parvati sklopila zrak a povzdechla si. „Asi bych měla říct, že mě to moc mrzí, ale nějak to nedokážu. Ti lidé mě nenávidí - myslí si, že jsem zrůda.“
„Taky od Edwarda vím, že v Harryho hospodě jste se stala terčem rasově motivovaného útoku a že jste to řešila útěkem.“
„Ano… včera v noci to bylo podobné ale mnohem horší. Došlo k násilí a já ho nevyprovokovala. Věříte mi to?“
„Věřím. Muž, kterého jste hodila do řeky, byl Mark - můj služebný. Tu noc se vracel z knihovny, kde hledal informace o šikmé věži v Pise, ale tím vás nebudu zatěžovat. Přiznal se mi, že vás Frank dost sprostě urážel a že jste byla napadena. Povím vám to popravdě Parvati – vím, jaké to je být nenáviděn. Znám to, když vás druzí považují za zrůdu. Chtěla jste poradit ohledně pracovního místa a já mám jednu nabídku. Vy budete mít moji ochranu a já zase tu vaši. Možná, že v tuto chvíli se necítím být ohrožený, možná, že je zbytečné vás zaměstnat a jen tím budu utrácet peníze za plat, ale jeden nikdy neví, co se může stát a mimo to… cítím s vámi a chci vám pomoct. Nechápu, jak jste holýma rukama přemohla sedm lidí, ale stalo se. Pochybuji, že bych tady nalezl někoho vhodnějšího na post osobního strážce. Pokud máte stále zájem, budete na Black Mirror vítaná.“
„Mám zájem, jistě že mám.“
„Dobrá… kdy se asi tak budete moci nastěhovat?“
„Nastěhovat?! Ehh…“
„Já chápu, že tu máte přítele, ale pochopte zase vy mě – pokud mi nebudete nablízku, pak to jaksi nebude ono. Nechci, abyste to chápala tak, že chráníte jen mě. Jde mi rovněž o mého syna, mé služebné a o zámek celkově. Samozřejmě budete mít volno, nechci abyste byla v pohotovosti dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu.“
„Já vám rozumím.“ Parvati si prohlédla svůj současný domov. „Vlastně mi to vytrhne trn z paty. Tady je na mě příliš špatné prostředí a Nick bude mít ještě spoustu práce, než to dá do kupy. Za pár hodinek budu na zámku, pane Samueli.“
„Výborně. Pošlu sem Edwarda, aby vám pomohl s kufry.“
„Není třeba. Pro mě těch pár kufrů nic není.“
„Když to říkáte. Zatím sbohem, Parvati.“ Samuel odešel a Parvati konečně pocítila, že se na ni usmálo štěstí.

Do domu během půlhodiny dorazil Nicolas. Všiml si v hlavní hale sbalených Parvatiných kufrů. „Parvati!“ zakřičel, načež žena sestoupila dolů.
„Já chápu, že ti to tu škodí zdraví, ale v tom hotelu se neubytuješ. Už nefunguje.“
„Já ale nejdu do hotelu, Nicku. Stěhuju se na Black Mirror. Budu Gordonova osobní stráž.“
„To je úžasná zpráva. Budeš teď stále s ním a můžeš se o Kasumi dozvědět první poslední. Musíš zjistit kde přesně je a kdy se vrátí.“
„Ano ale vše má svůj čas. Nesmí pojmout podezření.“
„Já vím. Tak jo, ukaž mu co v tobě je a taky si ho zkus víc proklepnout. Mimochodem vesnice teď žije tvým zápasem s těmi šílenci. Slyšel jsem pár lidí, co si o tobě povídali. Respekt, to je to co k tobě lidé cítí a to se zatraceně hodí. Možná by prospělo více ukázek toho, co dovedeš.“
„Nicku, já se nechci předvádět. Jsem obyčejná holka. Nic víc.“
„Obyčejná holka… nejsi obyčejná holka, Parvi. Obyčejné holky nedělají věci, které děláš ty. Obyčejné holky nezmlátí sedm lidí, nestanou se bodyguardem a nechtějí si to rozdat s nějakou podělanou mistryní bojových umění.“
„Vím, co teď chceš říct – že tyhle věci dělají chlapi, ne holky.“
„Jo… tak to prostě je.“ Parvati se zadívala Nicolasovi do očí. Byl zamračený a měl plnou hlavu chmurných myšlenek. „Co ty steroidy? Co se to s tebou děje, Parvati? Myslel jsem, že to skončilo.“
„Já sama nevím. Hmm, můžou se mi hodit, ale… neboj se, nebudu je brát. Jen… nechám si je, kdyby byly zapotřebí.“
Nicolasovi se tomu však těžko věřilo. „Parvi, někdy se sám sebe ptám, jestli jsem v pořádku. Jestli je normální mít rád ženu, která se chová jako chlap.“
„A která jako chlap vypadá, že?“ Parvati sklopila zrak a ukápla jí slza, kterou si rychle utřela.
„Já tě mám rád Parvati, věř mi, že ano. Jen… někdy po sexu prostě přijdu do koupelny a nedokážu se na sebe podívat do zrcadla, protože si říkám: ‚kurva, chlape cos to provedl? Právě ses miloval s holkou, která má tak vypracovaný tělo, že…‘ Sakra promiň. Do hajzlu, já vždycky dřív mluvím, než myslím. Víš, brácha Derek je gay. Bydleli jsme před lety spolu doma v Hamburku a jednou jsem ho načapal v posteli se sousedovic klukem, schodou okolností mým kamarádem. Nemohl jsem se z toho vzpamatovat. Rozhádali jsme se, a protože naši už byli po smrti a protože jsem neměl nikoho jinýho, rozhodl jsem se vypadnout co nejdál od toho místa a zapomenout na bráchu, na posledního člena mý rodiny. A díky té události jsem vlastně zamířil do Namibie. Já… vím, že to co řeknu je strašný, ale prostě to musí jít ven, jestli mi rozumíš.“
„Rozcházíš se se mnou?“ špitla Parvati.
„Ne… to ne. Chci ti říct, že jsem bráchu odsuzoval za to, co provedl a teď se mi zdá jako bych dělal to samé. Krmíš se mužskými hormony, zatraceně! Copak si neuvědomuješ, co to způsobí?! Budeš víc chlap než žena a vlastně už teď toho chlapa připomínáš. Kdybys neměla prsa…“
„Bolí mě, co říkáš. Ani nevíš, jak moc to bolí. Já přece… přece nejsem chlap a ani být nechci. Chceš, abych se změnila, abych přestala tak cvičit a třeba přibrala na váze nebo tak něco?“
„Já nevím. Rozhodně chci abys přestala se steroidy, ale nevím, jestli to bude stačit. Když tu a tam zajdu do kina a vidím akční nářez, kdy nějaká drsná holka zmlátí a postřílí celou armádu zmetků, řeknu si: 'jo to je fajn, mít tak doma něco takovýho, budu nejšťastnější chlap na světě,' Jenže to je přece blbost, protože všechno to je jen film, jen a pouze film. Ty holky jsou křehký a krásný, protože to jsou herečky, ale když některá z nich v reálu potká dvoumetrového chlápka, tak ji zadupe do země. Já mám tebe Parvi, mám ženu, která by toho siláka doopravdy vyřídila, jenže mezi tebou a kráskama z filmu je velikej rozdíl.“
„Jo… ony vypadají jako žena. Půjdu, Nicolasi, Samuel už jistě čeká. Měl by sis pročistit hlavu a rozhodnout se, co vlastně chceš a co je pro tebe nejdůležitější.“ Parvati popadla kufry a rychlým krokem vyrazila k zámku. Cestou se musela několikrát zastavit, aby si otřela uslzené oči.   

Parvati zazvonila u brány zámku a během chvíle dorazil Edward.
„Dobrý den, Parvati. Ukažte, pomohu vám.“
 „Ne, to je v pořádku. Spíše mi ukažte, kde budu bydlet.“ Edward doprovodil Parvati do zámku a dále do patra. „Připravil jsem pro vás tento pokoj,“ řekl Edward a odemknul dveře do slušně vybaveného a čistého pokoje, který před lety patřil Robertu Gordonovi. Byla tu postel, skříň na oblečení, stůl, malá knihovnička a křeslo. Parvati sem složila kufry. „Pan Samuel si s vámi přijde promluvit a já vás poté provedu zámkem.“
„Dobře, děkuji vám.“ Parvati si vybalila a začala se převlékat do pohodlných kraťasů a košile, kterou nechala rozepnutou. Tady v zámku bylo teplo a to podstatně větší než v domě, kde bydlela s Nicolasem. Navíc chtěla, aby Samuel okamžitě věděl, jak vypadá. Doufala, že ho to moc nezarazí a že se s tím vyrovná. Na dveře právě zaklepal Samuel.
„Mohu dál?“ zeptal se.
„Jistě, je to přece váš zámek.“
„Můj zámek, ale váš pokoj. Soukromí si já vážím,“ řekl Samuel a vstoupil. Hned spočinul zraky na Parvati. Nedokázal se jí dívat do očí. Místo toho si ji prohlédl od zdola až nahoru. Ještě nikdy v životě neviděl ženu s tak vypracovaným a silným tělem. Pohled na Parvati nebyl kdovíjak pěkný, ačkoli měla pohlednou tvář a dokonce vcelku hezká a velká i když zřejmě ne zcela přírodní prsa. Samuel doufal, že si časem zvykne a ostatní služební též.
„No…“ řekl a nevěděl, jak pokračovat.
„Ošklivé, jen to řekněte.“
„Ano, ehh totiž ne,“ řekl Samuel a v duchu se pasoval na pitomce. „Hmm, zápasník sumo také nemůže být nějaký vychrtlík, že ano? Něco se od něj vyžaduje, aby mohl zápasit a aby se někdo stal tělesnou stráží, tak je také třeba mít jisté předpoklady.“
„To jste řekl sice hezky, jenže zápasníci sumo jsou muži a tělesní strážci v drtivé většině případů taktéž.“
„Hmm, rozhodně nejsem nějaký feminista, ale řekl bych to takto – tvrdilo se, že není možné vylétnout do vesmíru a přišel Gagarin a Vostok 1, tvrdilo se, že není možné klonovat a přišel Willdsen s ovcí, tvrdilo se také, že ženy nemohou mít stejná práva jako muži a vidíte - dnes je žena v mnoha zemích světa považována za tvora muži rovného a ne za kus masa vhodný k prodeji a sexu. Lidé si vždycky stanoví hranice a po nějaké době je překonají, přestože to dříve považovali za nemožné nebo nepřípustné. Zkrátka vývoj lidstva je o překonávání zdánlivě nedosažitelných hranic. Nejsem tu od toho, abych posoudil, zda je dobré či špatné, že vaše tělo je tak… prostě takové, to přísluší vám, ale pokud máte být mojí tělesnou stráží, pak musím konstatovat, že předpoklady máte velmi dobré a že neobvyklá síla je vítaným aspektem.“
„Uff, řekl jste to krásně. Děkuji vám za to. Opravdu je pro mě hrozně cenné slyšet vlídná slova. Víte, bála jsem se, že mě ihned vyhodíte.“
„Proč proboha?“
„No, pokud vám budu všude dělat doprovod, patrně vám způsobím nemalé potíže, ale nebojte se, budu své tělo skrývat, jak jen to půjde.“
„To po vás ale nechci. Vlastně to ani není na místě, vždyť už jen pohled na vás odradí mnoho lidí od toho, aby s vámi něco měli.“ Samuelovi došlo, že to vyznělo hodně hloupě. „Ehh, promiňte, já to myslel jinak.“
„To je jedno, nakonec to je pravda. Pro chlapy jsem moc chlap a pro ženy moc žena. Nikdo o mě nestojí a ani stát nebude. Přitom by bylo hezké mít muže, který by mě měl rád a kterému by se tohle líbilo. Jenže ani můj přítel takový není.“
„To je vaše soukromí, Parvati, nemusíte mi to říkat. Chtěl jsem jen říct, že když vás lidé uvidí, dobře si rozmyslí, jestli se s vámi pustí do křížku, takže se nemaskujte a nedělejte ze sebe něco, co nejste. Buďte přirozená. To myslím bude to nejlepší. Zeptám se vás taky na zbraně.“
„Střelné?“
„Ne. Nechci, abyste nosila pistoli. To by lidi zbytečně děsilo.“
„Takže nůž nebo boxer?“
„Ne, ne, ne. Měl jsem na mysli, jak moc se umíte prát? Jste schopná druhým ublížit holýma rukama nebo potřebujete držet něco ostrého?“
„Myslím, že to zvládnu beze zbraní. Chodívala jsem na box a taky mám černý pásek v karate.“
„Hmm, no tak fajn. To se může hodit. Probereme teď vaše pracovní povinnosti…"

Bylo krátce po poledni a Nicolas seděl v hospodě a popíjel whisky. Cítil se jako hlupák, který se neumí chovat. Řekl Parvati věci, za které se teď styděl, ale mnohem víc se styděl sám za sebe.
„Harry, nalijte mi ještě jednu dvojitou whisky!“ zakřičel Nicolas.
„Se vší úctou pane, nemyslíte, že už to stačilo?“
„Chmm, asi jo. Ať se snažím, jak se snažím, stejně na dně žádný skleničky nenajdu sílu se rozhodnout. Jsem blbec.“ Miranda, která zde právě dojídala oběd a chystala se vrátit do knihovny, si už nějakou dobu Nicolase prohlížela. Byl to pohledný muž a navíc se zdálo, že má problém a možná ho sám nevyřeší. Vypadalo to jako šance, jak navázat kontakt. Vstala, zaplatila Harrymu za útratu a přistoupila blíž ke stolu, za kterým seděl Nicolas a v rukou křečovitě svíral malou sklenku s pár kapkami whisky na dně.
„Vy jste tu nový… “ řekla Miranda. Nicolas pozvednul hlavu.
„Jo, to jsem. Nějaký problém?“
„Ne, to vůbec ne. Ráno jsem vás zahlédla v obchodě a teď si o vás dělám starosti. Co vás tak pozoruji, vypil jste možná už půl lahve.“
„Asi… nepřisednete si?“
„No… proč ne.“ Miranda usedla naproti Nicolasovi. „Jinak, já jsem Miranda.“
„Jo, těší mě. Já jsem Nick, ale měl bych se jmenovat sobecký idiot. Jo, tak nějak.“
„Proč? Provedl jste něco?“
„Jo… holce, se kterou už dobré dva roky chodím, jsem řekl, že vypadá jak chlap a že mi i tak připadá. Divím se, že mi nerozmlátila držku na sračky.“
„To by se jí asi nepovedlo. Přeci jen jste kus chlapa.“
„Ona zase kus žencký. Pořádnej kus. Takovej kus, kterej by vymlátil hospodu plnou ožralých kreténů a to nepřeháním. Myslím, že jste o ní už slyšela. Jmenuje se Parvati, je to černoška a včera tady vyřídila několik chlapů.“
„Hmm… neměl byste tak pít. Možná bude lepší za ní zajít a vyříkat si to. Mluvím z vlastní zkušenosti. Můj bývalý přítel se mnou nebyl spokojený a to už od začátku. Na něj jsem prostě byla moc sečtělá a moc usedlá žena, kterou nejvíce zajímají knihy. Jsem spíš samotářka, kdežto on byl prostě extrovert se vším všudy. Měl spoustu přátel a známých a pořád jsme je jezdívali navštěvovat. Jednou na oslavu narozenin, jindy na barbecue, pak zase kvůli práci anebo jen na neohlášenou návštěvu. Neměla jsem si s nimi co říct a většinu jsem ani pořádně neznala. Nebylo neobvyklé, když na pár dnů odjel na výlet s přáteli, mě nechal doma a ani se neobtěžoval mi zavolat. Vlastně mi to ani moc nevadilo, ale to vědomí, že je právě teď možná s jinou ženou v posteli… to bylo hrozné. I na to jsem si ale časem zvykla. Jakmile jsem se už ani netěšila, kdy se vrátí domů, ale spíše doufala, že třeba už nepřijede, poznala jsem, že je to definitivní konec. Nakonec ode mě odešel z vlastní vůle, což bylo jedině dobře, protože kdybych se s ním rozešla já, asi by mi ani nenechal střechu nad hlavou.  Ale proč vám to vlastně vykládám?“
„Klidně pokračujte. Rád si to poslechnu.“
„Ono ani není o čem mluvit. Můj ideální partner by mě měl respektovat a chápat, že mám své zájmy a nevnucovat mi pořád něco, co nechci. Hlavně by to ale měl být muž, který by se o mě dokázal postarat, ochránit mě a měl by být schopen se mnou jednat na rovinu, jestli rozumíte.“
„Rozumím. Povím vám, je fajn najít člověka jako jste vy. Někoho, kdo se podělí o své problémy a nedusí je v sobě.“ Miranda se usmála a začervenala. „Ještě dnes ráno jsem bydlel s dívkou a teď žiju sám. Osamocený… ve velkém domě bez sebemenší společnosti a to v místě, kde jediná zábava je tahle hospoda. Nemám rád takovou samotu.“
„Taky jsem ji nesnášela, tedy ne vždy. Proto jsem ráda alespoň za Ildu. To je moje fenka. Mám ji moc ráda. “
„Taky mám rád psy.“
„Vážně?“
„Jo… Myslíte, že bych se na tu vaši Ildu mohl zajít podívat?“
„Ehh, no tak proč ne. Budu se na vás těšit.“
„To já taky, kdy to asi tak bude možné?“
„Musím teď do práce, takže až skončím. Řekněme… v osm večer.“
„Tak dlouho?“
„Musím doma ještě trochu poklidit. No to víte… žiju sama a nemívám návštěvy.“
„Jo… tomu rozumím. Taky nejsem zrovna pořádkumilovný tvor. Tedy v osm. Kde bydlíte?“
„Půjdete odtud směrem k hotelu. Je to jediný dům po cestě, nemůžete ho minout.“
„Výborně. Na viděnou, Mirando.“

K večeru už byla Parvati dokonale seznámená se zámkem. Edward jí ukázal vše, co by měla vědět a neopomněl ji ani provézt po pozemcích. Vrátila se ke svému pokoji, kde již čekal Samuel.
„Á, tady jste,“ řekla. „Zámek je překrásný. Působí zvláštním takovým tajemným dojmem. Neurazte se, ale trochu mi to připomíná strašidelné zámky z filmů nebo domy hrůzy z poutí.“
„Vy chodíte na poutě?“
„Kdysi jsem chodila, ale už je to dávno.“
„Udivujete mne, opravdu ano. Navenek působíte jako hodně tvrdá žena, až se skoro nechce věřit tomu, že uvnitř jste úplně jiná.“
„Jenže ne každý se přes ten vnějšek dokáže překousat k vnitřku. Bohužel ani můj přítel toho není schopen.“ Parvati začaly opět téct slzy. „Promiňte, já…“ Zaběhla do svého pokoje a posadila se na postel. Samuel zašel za ní a nabídl jí kapesník. „Děkuji vám. Takhle ochránce vypadat nemá.“
„Jste jaká jste. Tohle mi nevadí.“ Samuel se posadil vedle Parvati a položil ji ruku na rameno.
„Můj táta měl pravdu,“ hlesla tiše Parvati. „Nikdy si nemůžu najít muže, který by mě miloval. Jsem hnusná a odpudivá. Zničila jsem si život.“ Parvatin ustavičný pláč Samuela mrzel.
„Jen klid. To, že vás přítel nechce, svět nezboří. Před rokem jsem poznal ženu jménem Kasumi. Možná jste o ní už slyšela. Je to Japonka s téměř neuvěřitelným pohledem na svět. Její postoje a chování jsou někdy až bizarní a také se vyznačuje velikou silou a schopnostmi, kterými dokáže ubližovat lidem. Těžko jsem si k ní hledal cestu, ale povedlo se mi to a teď ji miluju.“  
„Hmm, a kde je? Žije na zámku, já že jsem ji neviděla.“
„Ne, to nežije. Odjela do Japonska kvůli jedné záležitosti.“
„Aha, a kdy se asi tak vrátí?“
„Snad brzy. Myslím, že bude skvělé, až se poznáte.“
„Hmm…“
„No, chtěl jsem tím říct, že někde tam venku zcela jistě je muž, který vás bude milovat. Muž, kterému nevadí, že máte tmavou pleť a že jste voják a všechno to ostatní.“
„Já si tak jistá nejsem, pane. Připadám si jako pomeranč. Znáte tady pomeranče, že ano? Kdybyste ho držel poprvé v životě a nevěděl, co to je, tak vás zarazí tvrdá slupka a určitě by vás nenapadlo ji oloupat a zjistit, co je uvnitř, takže ta chutná šťáva by vám unikla.“
„To není moc dobré přirovnání. Abych se dostal k vnitřku, musel bych se slupky zbavit a to není dobrý nápad.“
„Chcete tvrdit, že je dobře, jak jsem… Tohle tělo se nikomu nemůže líbit. Jediný člověk na světě, kterému se líbí, jsem já, tedy byla jsem.“
„Pokud nebudete mít ráda ani sama sebe dopadnete hodně špatně.“
„Co vy o tom můžete vědět?“
„To byste se divila. Já… chci vás nějak povzbudit. Hmm, šla byste se mnou na večeři?“
Parvati otevřela překvapením ústa. „Vy mě zvete na večeři?!“
„Ano… nebudeme se přece bát toho, jak na nás lidé koukají, nebo ano? Na vás ani na mě nic špatného není. Nebudeme se před nikým schovávat. Uvidíte, že vám to zvedne sebevědomí a to vám jen prospěje.“ Samuel jí utřel slzy, jež jí stékaly po tváři. „Tak se mi líbíte víc. Žádná ubrečená hromádka neštěstí ale sebevědomá a důstojná dívka.“
„Já nemám nic na sebe.“
„Taky půjdeme jen do hospody. Vyrazit do města, na to je už moc pozdě.“
„Půjdeme sem?! K Harrymu?“
„Ano. Jiná hospoda tu není.“ Parvati znejistěla a to Samuelovi neuniklo. „Parvati, čeho se bojíte?“
„Rasistů a těch co mě považují za zrůdu. Což jsou asi všichni.“
„Tak jim jednu vražte.“
„Co?“
„Prý jste zvedla chlapa ze země, jakoby nic nevážil. Musíte mít obrovskou sílu, a přesto se bojíte lidí? To je zvláštní.“
„Kdysi v dětství mě šikanovali. Možná to ve mně něco změnilo, a proto jsem dnes taková. Nechci a nedovolím, aby se to opakovalo, jenže přece nemůžu zmlátit všechny lidi ve vesnici.“
„Když to bude nutné, aby vás respektovali… No nic, měli bychom pohnout, ať to vůbec stihneme. Půjdeme pěšky, přeci jen to zase není tak daleko. Vemte si něco na sebe a… když nad tím přemýšlím… neberte si toho moc.“
„Prosím?!“
„Eh, nemyslel jsem to špatně. Jen se zbytečně nestyďte, protože nemáte za co.“

Během necelé půlhodinky už Samuel s Parvati pomalým krokem šli k Willow Creek.
„Kolik tam bude lidí, pane?“
„Asi dost, ale volal jsem tam, aby Harry jeden stůl podržel. A neříkejte mi pořád pane. Jsem prostě Samuel.“
„To si budou lidé myslet, že spolu něco máme.“
„Možná… vadí vám to?“
„Ne, ale Nickovi by mohlo.“
„Hmm, teď mě napadla zvláštní věc. Čistě teoreticky – váš Nick se dozví, že jsme byli na večeři a naštve se. Rozhodne se mě zmlátit, jenže vy jste moje bodyguardka, takže… jak se zachováte?“
„Ech, právě jste mi vyrazil dech. Echm, no… těžko to rozhodnout takhle narychlo.“
„Když mě bude váš přítel držet pod krkem a škrtit, zase tolik času na rozmyšlenou mít nebudete.“
„Asi bych mu ukázala, že na vás si dovolovat nebude a že pokud má problém, bude ho muset řešit se mnou – čili nakopala bych ho.“
Samuel se jen zasmál. Parvati se mu začínala opravdu líbit, ale také si uvědomoval, že je to nejspíš jen kvůli prázdnému místu, které vedle sebe má od té chvíle, co Kasumi odešla.  

Když dorazili k hospodě, Samuel vstoupil dovnitř a podržel Parvati dveře. Parvati si sundala kabát a položila ho na věšák a to tentokrát bez ostychů. Oba pak usedli ke stolu v koutě. Okamžitě se za nimi otočily hlavy všech přítomných. Všichni zírali na Parvati a Samuela a nechápali, co to má znamenat.
„Co si budete přát pane Gordone a paní… ehh, Singh, že ano?“
„Ano, Harry. Přineste nám víno. Bílé, co říkáte, Parvati?“
„Může být. A k jídlu máte co?“
„No… já vařím jen jedno jídlo denně. Totiž tohle je jen hospoda a navíc jsem tu na to sám, takže… no ale dnes máme zvěřinu. Vysokou na smetaně.“
„Vysokou…“ zopakovala Parvati a přemýšlela co to je. „To máte na mysli antilopu? Tady ale nežijí antilopy nebo ano?“ Celá hospoda propukla v hlasitý smích. Parvati se začervenala studem.
„Harry má na mysli jelena, že?“
„Přesně tak, pane Samueli.“
„Jeden jeho známý ze sousedního panství mu je dováží,“ vysvětloval Samuel.
„Aha… jelen… to neznám.“
„To nic. Uvidíte, že je to dobré.“ Samuel měl konečně čas rozhlédnout se po hospodě. Skoro všichni si na něj a Parvati ukazovali a něco si šeptali, ale to nepovažoval za problém. Horší však byli bývalí Mattovi kumpáni, jež seděli u stolu poblíž. Matt byl sice již rok mrtvý a hodně lidí z jeho bandy skončilo za mřížemi, ale někteří jen na pár měsíců a tak se na Black Mirror brzy vrátili. Ridley a Joe byli v hospodě také, ostatně jako každý den. Joe se během chvíle zvednul ze židle a přistoupil k Samuelově stolu.
„Máš strach, Samueli?“ zeptal se.
„Ne, ale pokud si nesedneš a nenecháš nás být, tak to budeš ty, kdo se bude bát. Radím ti dobře – odejdi a starej se o své.“
„Ha, ha, vyhrožuješ a přitom seš podělenej strachy. Moc dobře víme, že Matt zemřel kvůli Kasumi, ale mám takový pocit, žes v tom měl prsty, co? Proč jinak bys tu seděl s tou hromadou svalů, co? Hmm, něco tu smrdí vopičákem a… no jo - seš to ty, negerko. Tady nejsme ve zvěřinci, víš?“ Parvati vstala a zpříma pohlédla Joeovi do očí.
„Dám ti pět vteřin, aby ses panu Samuelovi a mě omluvil.“
„Nebo co, ty černá tlamo? Jo a nedejchej na mě, nebo na tebe já dejchnu prdelí!“ Parvati zableskly očí zlostí a v mžiku chytila Joeyho za ruce a udeřila ho hlavou do čela. Joey se zapotácel a Parvati ho uzemnila ranou pěstí.
„Ještě někdo má se Samuelem nebo se mnou problém?!“ vykřikla Parvati. Nikdo ani nehlesl a raději si hleděli svého. Parvati se zase posadila.
„Máte tvrdou hlavu,“ řekl Samuel.
„Možná to nebyl nejlepší nápad. Docela mě teď bolí. Hmm, tohle byla moje první akce v roli vašeho ochránce. Jak jsem si vedla?“
„Znamenitě. Jen tak dál…“
Během chvíle přinesl Harry lahev sice vcelku obyčejného, ale chutného vína a dvě sklenky. Samuel nalil víno a s Parvati si přiťuknul.
„Připijme na naši budoucí spolupráci. Doufejme, že bude plodná a že si navzájem vypomůžeme.“
„A také na můj nový život. Ještě včera večer jsem Black Mirror považovala, neurazte se prosím, za to nejhorší místo na zemi, ale dnes je to jinak.“
„To rád slyším.“

Parvati večeře chutnala, bylo to pro ni něco nového, ale zajímavého a dobrého. Samuel byl taky spokojený, ostatně Harry se snažil a vaření mu šlo od ruky. Po zaplacení večeře oba vyšli ven, kde byla již tma.
„Hmm, víte pane Samueli, něco mi říká, že to bude spíše naopak – to v mé přítomnosti budete v nebezpečí.“
„Chcete mi naznačit, abych vás zase propustil? No tak, Parvati… zítra ráno se stavím za Collierem a vyřídím mu, aby si na ty pitomce dal pozor. Hmm, skoro lituju toho, že Kasumi neměla možnost pobít celou tu bandu.“ Samuel a Parvati se vydali k zámku, ale neudělali ani pár kroků a do cesty se jim postavil Nicolas.
„Nicku? Co tu děláš?“ podivila se Parvati.
„Chtěl jsem si dát ještě panáka a zahlédl vás přes okno, jak jste spolu… u jednoho stolu… div, že jste se nepusinkovali, ale kdoví, možná jsem si jen nevšiml. Myslel jsem, že mi ještě dáš šanci, Parvi, ale vidím, že ne. Chováš se jako coura!“
„Važte slova!“ vykřikl Samuel.
Parvati přistoupila k Nicolasovi blíž. „Jsi cítit parfémem. Kde jsi byl?“ zeptala se ho.
„Tobě se nemám co zpovídat. Už ne.“
„Viníš mě z toho, že jsem byla se Samuelem a přitom jsi před chvílí byl s ženou a kdoví, co jste spolu dělali. Ukončíme to, Nicku. Víš, já se totiž nemám v plánu měnit. Existují lidé, kteří jsou se mnou spokojeni, a já si takového najdu. Přítele, kterému nebudu vadit a který si po sexu nebude vyčítat, že se mnou vůbec nějaký sex měl. Možná že budu hledat dlouho… ale možná taky ne.“
„Neber mi moji holku, ty hajzle!“ vykřikl Nicolas.
„Žádnou holku nemáš. Právě ti dala kopačky, jestli sis nevšiml,“ řekl Samuel.
„Neriskuj, ty ubožáku. Chlap, co se schovává za ženu, není chlap, takže co že sis to vlastně našla Parvati? Babu?“
„Vypadni nebo ti zpřelámu všechny kosti v těle!“ zařvala Parvati. Nicolas se jí sice vyloženě neobával, ale měl před ní respekt. Bez dalších řečí se otočil a zamířil ke svému domu. „Já jsem tak pitomá! Promiňte mi to Samueli.“
„Zapomeňte na to. Mě jeho slova nerozhodila. Pojďte domů.“     

Po příchodu do zámku Samuel doprovodil Parvati do jejího pokoje.
„Povězte, Parvati, líbil se vám ten večer? Tedy když nepočítám střet s tím blbem a vaším žárlivým expřítelem.“
„Líbilo se mi to a ne málo. Jste na mě milý a hodný, tak jako málokdo. Děkuji vám.“
„Ale prosím vás...“
„Ne, opravdu. Nečekala jsem, že tu najdu někoho, jako jste vy. Jste přece šlechtic, pověstná modrá krev a vy vezmete obyčejnou holku navíc cizinku na večeři? Já vím, že to byla ‚jen‘ hospoda, ale i tak to bylo… bylo to skvělý, Samueli.“
„Mám radost, že tu jste, víte to? Pomáháte mi najít rozptýlení a možnost uniknout ze vzpomínek na ženu, kterou miluji. Chtěla byste zítra provést panstvím?“
„Je tu něco zajímavého?“
„Tady jsme na Black Mirror. Jistěže tu je něco zajímavého a zároveň strašidelného. Vzal bych vás na pár vcelku děsivých míst, kde se událo mnoho hrůz, pokud se ovšem nebudete bát.“ Parvati se usmála a Samuela to potěšilo, neboť její veselost mu dokázala zvednout náladu.
„Ráda s vámi půjdu, kam budete chtít a nebojte se, protože se jen tak něčeho nezaleknu. Je tu ještě jedna věc, na kterou jsem se vás chtěla zeptat, Samueli.“
„Mluvte.“
„Je mi to takové trapné a dopředu vás prosím, abyste se na mě nezlobil.“
„Jde o něco vážného?“
„Ano i ne. Totiž asi takhle – myslím, že chápete, že abych se držela ve formě, potřebuji k tomu jisté prostředky. Za prvé místo ke cvičení. Ehh, tady na panství asi posilovna není, že?“
„No to není.“
„Mohla bych chodit do města, ale vzhledem k tomu, jak často obvykle cvičím… no prostě bych pak nemohla být s vámi a chránit vás. Tak mě napadla jedna věc… kdybych si něco našetřila, směla bych si sem do pokoje pořídit nějaké ty posilovací stroje?“
„Mám lepší nápad. Počkejte tu.“ Samuel odešel do svého pokoje, kde se chvíli přehraboval věcmi v šuplíku stolu, až nakonec vytáhl veliký list papíru s mnoha poznámkami a nákresy. Ukázal ho Parvati a řekl: „Tohle je návrh na posilovnu pro moji přítelkyni. Vím, že ji bude chtít, takže ji postavím, než se vrátí. Bude tady v patře v zadní části zámku. Jsou tam nevyužité místnosti, tak to trochu upravíme, pozveme statika, aby zjistil, jestli bude možné odbourat nějaké ty zdi, případně postavíme podpěry a vytvoříme tam tak ohromnou místnost plnou všeho, na co si člověk může vzpomenout. Protože se v tom zase tak moc nevyznám, přivítal bych vaši pomoc a za odměnu bude posilovna k dispozici i pro vás a to kdykoli budete chtít. Tak co říkáte Parvati, pomůžete mi?“
„Spolehněte se, Samueli. pomůžu vám se vším. Tohle bude úžasný.“ Samuelovi neuniklo, jak se Parvati zaleskly oči. Těšilo ho to a byl přesvědčen, že obrovskou radost z toho bude mít i Kasumi. Sice by u ženy takovou reakci očekával, kdyby si prohlížela plány nové kuchyně nebo zahrady, ale už byl smířený s tím, že se začíná obklopovat netypickými ženami. Kasumi a Parvati rozhodně nemusí být všechny, neboť si už pár měsíců pohrával s myšlenkou, že najde Kasuminu sestru Sakuru. Počítal s tím, že rovněž půjde o podivnou existenci, ale prozatím netušil, jak ji nalézt. Teď se tím ale nechtěl zabývat.
„Předtím jste říkala: 'za prvé.' Potřebujete ještě něco, Parvati?“
„Ehm, abych si držela svoji postavu, musím dodržovat přísně stanovený jídelníček a k tomu brát takové doplňky… stravy. Ale s tím si nedělejte starosti. Já si to už zařídím.“
„Chcete říct, že berete steroidy?!“ vyděsil se Samuel.
„No… začala jsem s tím asi před rokem kvůli turnaji u nás v armádě. Řekla bych, že mi to nijak neškodí.“
Samuel sklopil zrak a snažil se uklidnit. „Dejte si pozor, Parvati, protože tohle je cesta do pekel a jestli se na vás začnou projevovat vedlejší účinky…“ Samuel to nedořekl, ale už teď měl z Parvati mnohem horší pocit než předtím.

---