Hlubina - 1. část

http://vaenes.bloger.cz/

„Proč se tak mračíte, profesore?“ zeptala se mladá dívka, jejíž tmavé kadeře se třpytily ve slunečních paprscích. Z plných plic nasávala osvěžující vánek vanoucí od moře, což do jejího vytříbeného nosu vnášelo nejen slanou vůni moře, ale také o něco méně líbivou vůni rybího trhu, který byl nedílnou součástí nábřeží. Své hnědé oči neustále upírala na staršího muže sedícího v odkrytém kočáře přímo naproti ní, i když se tu a tam nechala unést překrásnými domy lemujícími širokou ulici přístavního města Camberetta.

„Na tyhle výlety jsem už starý, říkal jsem jim to několikrát,“ odfrknul konečně profesor, který nepříliš spokojeně sledoval vzdálený horizont na východě. „Dokud si pro mě neposlala královna, trval jsem na svém, že nikam nejedu,“ dodal pak ještě zasmušile a odmlčel se. Když ale viděl zvědavý pohled své daleko mladší společnice, rozhodl se pokračovat. „Přece nečekáš, že ti budu říkat všechno, co se mi děje v životě, ne? Jsi moje asistentka, ne manželka. Ale když už tě to tak zajímá, dva týdny zpátky, jak jsem musel narychlo odcestovat na Mosqueru, to bylo na příkaz královny. Byl jsem pozván na odpolední banket, kde mi královna domlouvala, abych se připojil k expedici. A královně se říká ne docela špatně.“

„Jak vypadá? Jaká je?“ ptala se nadšeně dívka, pro kterou byla tato debata po dvoudenní cestě z univerzity prvním řádným rozptýlením.

„Jaká? Rozhodně ne tak hubená jako na obrazech. Ty dvě brady se dají jenom těžko přehlédnout,“ když ale profesor viděl výraz svojí společnice, rozhodl se trošku upravit svoji výpověď. „Jinak je to samozřejmě velice noblesní dáma, která už má ale svoje léta a dědice pořád v nedohlednu. Měla jsi vidět, kolik se kolem ní motalo nápadníků. Ti mají ale žaludek.“

„Myslím to vážně,“ probodla dívka pohledem profesora, „jaké to bylo? A nechte si řeči o tom, jak královna vypadá,“ dodala jedovatým tónem.

„S tebou taky nic není děvče,“ odsekl profesor. Hned na to kočár zastavil. Kočí, který dvojici s nadšením v hlase představil místní nejlepší hostinec, nemohl z mladé dívky spustit oči, což při vykládání kufrů vedlo k pádu na schodech do hostince. Kočí se okamžitě omlouval a při pohledu na dívku zrudl jako rak. Profesor si jen povzdechnul, pozdravil elegantně vypadajícího hostinského, a nechal se spolu s dívkou odvést ke stolu, kde na ně čekalo menší pohoštění. Hostinský neustále pobíhající mezi profesorovým stolem a všemi ostatními, přičemž nezapomněl při každé příležitosti připomenout, že cokoliv si bude vážený pán před tou velkou slávou přát, toho se mu z jejich kuchyně dostat.

„Neskutečně otravné,“ zašeptal ke své společnici profesor, sotva se hostinský už po několikáté vzdálil od jejich stolu. Když se od dívky nedočkal žádné reakce, vrátil se k obírání rybího masa. Ať už ho celý tenhle podnik otravoval sebevíc, nemohl si stěžovat na jednu věc – všechno bylo na útratu královské rodiny. Toto a ještě neomezené financování profesorových výzkumů se nakonec ukázalo být oním jazýčkem na vahách. Ne nadarmo si proto raději poručil opečené krevety, když ho přestalo bavit obírání rybího masa. Jeho společnice na něj nevraživě hleděla, ale profesorovi to bylo jedno. Když spokojeně dojedli a dopili, odvedl je sám hostinský do jejich pokoje, kde pak dvojici informoval, že jakmile pro ně dorazí kočár, osobně jim to přijde sdělit.

V útulném pokoji s velikým oknem do přístavu bylo několik rudých karafiátů, velké zrcadlo, dvě postele, noční stolky a šatník s menší skříňkou na věci. Malý stolek a dvě židle, všechno z překrásného růžového dřeva, jehož sytě hnědá barva s červenými odstíny prohřívala celou bíle vymalovanou místnost. Zatímco profesor se bez váhání svalil na ustlanou postel, jeho asistentka otevřela kufr, vyndala z něj knihu a usadila se s ní ke stolku. V pokoji bylo naprosté ticho, které kazil jen ruch linoucí se z ulice. Přístav patřil k těm nejrušnějším částem města a vzhledem k plánované události byla situace na ulicích ještě daleko horší. Lidé nejen z Camberetty se nedočkavě scházeli na nábřeží a očekávali nezapomenutelný zážitek. Snad po hodině odpočinku se ozvalo zaklepání na dveře.

Hostinský vešel, lehce se uklonil a poprosil dvojici, aby ho následovala i se svými věcmi dolů, protože slíbený kočár už dorazil, a celá velkolepá ceremonie už čeká jen na ně. Jestli profesor něco nesnášel víc než slávu a megalomanství, byli to lidé. Ne nadarmo se už v mládí rozhodl pro archeologii, v níž se také stal celonárodně uznávaným odborníkem. Mohl trávit čas sám, věnovat se studiu starých textů, cizích jazyků, nebo být někde pryč na vykopávkách, kde se zaujetím rozmlouval s domorodci, aby se dozvěděl víc o jejich zvycích. Zaráželo ho, jak málo věděli Mosqueřané o původních obyvatelích celého rozlehlého souostroví a on, jakožto vysoce inteligentní člověk, považoval za svoji povinnost tento nedostatek napravit.

Co mohlo být například na místě schodů, po kterých scházel ke kočáru zastavenému na okraji široké ulice? Co bylo na místo ulice, po které se drkotal kočár tažený dvojicí koní? Byly tu stromy nebo jen holé nábřeží? Kdy došlo k prvnímu osídlení? A kým? Podobnými otázkami se profesor zabýval na každém místě, kam jeho noha kdy vkročila. Tentokrát se mu ale myšlenky neustále rozutíkaly, a když se před ním otevřel další kus nábřeží, zapomněl na všechny své úvahy. Majestátně se houpající na vlnách tam byla ona – Héliola. Ten nejpodivnější stroj, jaký ve svém životě kdy viděl. Teď, když byl stroj venku z loděnice, na něj ta prapodivnost působila skoro až obrovským dojmem. Něco přes dvacet stop vysoké kovové monstrum svým do měděna zbarveným povrchem odráželo sluneční paprsky vykukující zpoza bělavých mraků na obloze. Přední část ještě profesor neviděl, ale moc dobře si ji dokázal představit. Prosklená část byla dlouho pečlivě konstruována tak, aby odolala silnému tlaku, a umožňovala pozorovatelům sledovat okolí. Jen kousek pod ní bylo několik menších, také prosklených, míst, o jejichž pravém účelu profesor nic nevěděl. Jen kousek za proskleným průzorem, bylo na obou stranách kovového trupu připojeno mohutné chapadlo mající za úkol sebrat cokoliv, co by se mohlo hodit vědeckému výzkumu. Kapkovitý tvar celého stroje byl zakončen mohutnou ploutví napojenou na zbytek trupu pomocí několika ramen zaručujících dostatečnou pohyblivost.

Héliola, jak stroj pojmenovali jeho tvůrci, byla ponorka. První svého druhu, určená k průzkumu mořského dna. Lidská zvědavost neznala mezí, a když před skoro deseti lety dorazil na perezijskou univerzitu uprchlý vědec z Unie, jakýsi Edgar Dampfmann, chtěl se okamžitě spustit svůj vlastní projekt, kterým byla právě Héliola. Jelikož profesor působil na stejné univerzitě, donášely se k němu nejrůznější zprávy o tom, jak stavba a výzkum pokračují. Neúspěšné pokusy s fungováním stroje pod vodou si vyžádaly i několik lidských životů, ale ani to Dampfmanna neodradilo a usilovně pokračoval v práci. Dnes nastal den, kdy měla Héliola konečně vyplout a prozkoumat okolí legendami opředeného Trůnu.

To už ale kočár zastavoval a profesor s dívkou zamířil na molo, ze kterého měli vyplout na malém člunu k ponorce. Tomu všemu ale předcházela zastávka na vyvýšeném pódiu, kde už na něj nedočkavě hleděl camberettský starosta spolu s několika dalšími významnými měšťany, vyslankyní samotné královny, a kapitánem ponorky. Ani jeden z nich se mu nezamlouval a ze všech nejméně to byl právě kapitán. Rozhodně byl mladší než by se profesorovi líbilo, což usuzoval podle kapitánových hustých černých na krátko střižených vlasů a úhledně udržovaného stejně inkoustově černých vousů. Kdysi jsem taky takové kolečko míval, zavzpomínal ještě profesor, když usedal na připravenou židli vedle kapitána. Starosta se s nadšením ujal slova.

Starosta byl typickým zástupcem směsky, která na ostrovech vznikala posledních čtyři sta let, kdy se lidé původem z Unie začali mísit s domorodými obyvateli a cestovateli z Jawharu. Nebyl tedy ani příliš snědý, ale neměl ani výraznější bílou kůži. Tmavé vlasy, tmavé oči. Nebo alespoň za mlada určitě tmavé vlasy měl. S nadšením několik dlouhých minut řečnil o poctě, jaké se jejich městu dostalo, když může tento zázrak techniky vyplouvat právě z jejich přístavu, několikrát neopomněl poděkovat všem, kteří sem vážili cestu, což jak bylo profesorovi jasné, velmi příhodně zaplnilo i městskou kasu.

„Ještě než vydá velvyslankyně ze dvora naší milované královny povel k vyplutí, rád bych vám představil dva veledůležité muže, kteří na sebe berou nesmírně nebezpečné přímě,“ zvolal starosta a profesor byl nucen věnovat mu teď zvýšenou pozornost. „Jako první, muž bez špetky strachu, naplněn odhodláním – kapitán Flavio Agunes!“ vykřikl starosta a odezvou mu bylo hlasité tleskání, pískání a provolávání slávy. Nábřeží bylo zaplněno, kam jen oko dohlédne, a všichni hlasitě slavili událost, která neměla v historii obdoby. „Spolu s kapitánem se ale veledůležité výpravy zúčastní i muž, který dohlédne na to, aby se naše Héliola nevrátila s prázdnou. Profesor archeologie a historie z perezijské univerzity – Tiago Carvalo!“ na profesorovo jméno byla už reakce o něco chladnější, ale i přesto profesor zamával davu stejně jako kapitán Agunes, jen s daleko menším nadšením. „Hej, usmívejte se pořádně, píšeme tu historii,“ naklonil se k němu s úsměvem kapitán, ale když viděl ledový výraz na profesorově tváři, raději se okamžitě narovnal.

„Teď poprosím velvyslankyni z Mosquery, aby se ujala slova, a vy pánové,“ otočil se starosta na profesora s kapitánem, „můžete vyrazit ke člunu. Vaše asistentka tam už čeká,“ dodal pak ještě a šel nadšeně poslouchat ženu právě promlouvající k davu. „Vypadá skoro jako královna, taky pěkně ohyzdná,“ neodpustil si profesor poznámku, když byl na doslech své asistentky, ale ta jeho poznámku raději přešla a nejistě spolu s dvojicí můžu a dvěma kufry nastoupila na člun, který měl všechny dopravit k zakotvené ponorce.

„Podívejte, profesore,“ ozval se znenadání mladý kapitán, „poznám, že nemáte rád lidi, ale budete to se mnou a posádkou muset přežít, tak aspoň předstírejte, že jste normální člověk,“ a dřív než se stačil profesor ohradit, kapitán pokračoval. „Hlavně vás teď ale musím informovat, že došlo k malé změně plánu. Zhruba až k místu, kde se máme potápět s touhle věcí, nás odtáhne loď a bude čekat, dokud se nevynoříme. Inženýři dospěli k závěru, že bude lepší šetřit palivo na pobyt pod vodou. „Ještě nějaká překvapení?“ utrousil nakonec profesor a na malém člunu se rozhostilo nepříjemné ticho doprovázející malou skupinku po zbytek cesty k ponorce.

Několik mužů na povrchu Hélioly právě připevňovalo lana natažená z blízko zakotveného parníku připraveného na vyplutí. Jakmile člun přirazil k boku ponorky, kapitán Agunes bez váhání zamířil po kovovém žebříku na palubu. Profesor ho okamžitě následoval a nechal ve člunu za sebou asistentku spolu s kufry a plavčíkem, který celou cestu usilovně vesloval. Když se profesorovy nohy dotkly vyleštěného dřevěného povrchu paluby, cítil se až příliš zvláštně. Do útrob ponorky se mu vůbec nechtělo, obzvlášť teď, když měl tak krásný výhled na sluncem zalitou Camberettu. Zasněně se opíral o zábradlí a pozoroval město, aniž by si uvědomil, že jeho asistentka i s kufry zmizela v ponorce a parník táhnoucí Héliolu vyrazil vstříc budoucnosti.

---