Krokodýl v předsíni

  Když jsem se vracel domů z dalšího dvoudenního flámu, překvapila mě jedna velice nemilá událost. Odemknul jsem totiž dveře našeho bytu a v nich polehával pětimetrový krokodýl. \"Promiňte,\" zamumlal jsem roztržitě a zabouchl za sebou ihned dveře, \"spletl jsem si patro,\" dodal jsem skrze ně, ačkoliv mě již nemohlo být slyšet. Okamžitě jsem zamířil po schodech nahoru, abych ze sebe shodil pocit trapnosti. \"To si o mé opici bude ráno vyprávět zase celý vchod,\" pomyslel jsem si znechuceně a odplivl si do výtahové šachty s takovou razancí, až plesknutí dopadu zatřáslo celým panelákem.

 Urychleně jsem postupoval po schodech vpřed - dva schody nahoru, jeden schod pro mozečkovou disfunkci zpět. Mezitím jsem přemítal, jestli již jsou rodiče vzhůru a očekávají můj příchod, či zda ještě mám šanci kradmým plazením (odborně zvaným též kulečníkový krok, pro neustálé odrazy z jedné strany na druhou) projít nepozorovaně až do mého pokoje, když tu, přesně na šestém schodě, prolétla mou dezorientovanou myslí podivuhodná myšlenka: \"Jak jsem si mohl odemknout dveře k sousedům?\" Můj brilantní mozek hbitě vykonstruoval několik možností. Za prvé - dveře u sousedů byly otevřeny. Za druhé - sousedi mají stejný klíč jako my. Za třetí - otevřel jsem dveře našeho bytu. Po chvíli rozvažování jsem usoudil, že správná je třetí myšlenka.

 Urychleně jsem se otočil a sestoupil zpět dolů, nepoměrně rychleji, než jsem vystoupal vzhůru (někteří konzervativní omezenci by můj sestup mohli nazvat jako pád, ale já jen méně ortodoxně namísto nohou použil hlavy. Hle, jaká invence, když nohy neslouží!!!).

 Když jsem se tak sbíral ze země, probíral jsem v duchu další otázky, které mě začínaly nepatrně trápit. Co u nás dělá krokodýl?!!

 Pro svou jistotu jsem znovu opatrně pootevřel dveře a ne, nemohl jsem se mýlit - v předsíni se opravdu rozvaloval onen plaz, známý především z povodí cizokrajných řek. Znovu jsem zavřel a již po několikáté v onu pozdní hodinu jsem se zamyslil. \"Že by návštěva?\" blesklo mi hlavou. Bylo to v celku dost dobře možné... Vzhledem k tomu, že můj tatínek je lékařem, objevují se v našem bytě čas od času různá roztodivná individua.

 Nedávno jsem při příchodu domů, rozradostněn světem a jeho krásami okolo nás (a třemi litry dobrého vínka) užasl podobně, když u našeho stolu v kuchyni, společně s mými drahými rodiči, seděl v družném rozhovoru orangutan. \"Hle, jaké překrásné zvíře!\" zvolal jsem nadšeně, \"zde je názorný příklad toho, že naše rasa se doopravdy vyvinula z opic. Vždyť tento náramný kus, tento skvostný orangutan, který zde téměř lidsky diskutuje, je toho skvělým důkazem. Lidé již dlouho nebudou páni tvorstva.\" Bohužel lidé budou ještě nějaký čas páni tvorstva, ale já pro tu chvíli přestal být pánem situace. Neboť nešlo o orangutana, nýbrž o pana Františka Omáčku, který je elektrikářem ve Vysoké ulici 2465 (tímto se mu ještě jednou omlouvám, protože s lidoopy, natož pak s orangutanem, nemá opravdu pražádné společné rysy). Tato trapná situace, která se ještě několik dní rozebírala před domácím tribunálem, proto pro mě byla v onu chvíli varováním.

 Otevřel jsem tedy znovu a vešel s co největší zdvořilostí. \"Dobrý den,\" pozdravil jsem nahlas, abych zachoval společenské dekórum. Krokodýl odpověděl mávnutím ocasu a olíznutím čenichu jazykem. \"Zřejmě cizinec,\" pomyslel jsem si v duchu. \"How do you do?\" otázal jsem se tedy anglicky, protože jsem vyspekuloval, že tímto jazykem v současné době komunikuje na celém světě největší počet lidí, a že bychom tak eventuálně mohli nalézt společnou řeč.

 Ale krokodýl neodpověděl. \"Wie geht es Ihnen,\" oprášil jsem své chabé zásoby němčiny. Nic. Nebylo žádných pochyb - krokodýl neovládal ani tuto řeč. \"Trapná situace,\" pomyslel jsem si zlostně, \"kde jsou vůbec naši, když tu mají hosta? Takové odporné lajdáctví, nechat mě tu s tím plazem bez přivítání a seznámení!\"

 Sám jsem byl navíc zmaten - představuje se podle Guta Jarkovského nejprve starší, nebo mladší osoba? A kdo z nás je vůbec starší? Všechno bylo velmi podivné a já jsem si usilovně přál, aby se brzy objevili rodiče.

 Tu se krokodýl prudce vymrštil a ukousnul mi pravou ruku až k rameni. \"Vida, tak přeci komunikuje!\" zaradoval jsem se, ačkoliv mě jeho žoviální pozdrav trochu zabolel. Navenek jsem na sobě ale nedal nic znát. Jsem přeci chlap, a pak - krokodýla by mohlo neuvážené gesto urazit.

 Usmál jsem se tedy na něj a pravil: \"Já jsem Adam.\" Představování zřejmě krokodýla uspokojilo, protože se znovu vymrštil a ukousnul mi i levou ruku.

 \"Čím si budu čistit zuby?!\" vylekal jsem se po jeho bodrosti, ale hned jsem se zase uklidnil, protože tuto činnost již od pádu Berlínské zdi nevykonávám. I proto jsem se opět diskrétně uchichtl: \"Po našem způsobu bych vám teď podal ruku, ale to, jak jste si asi všimnul, už nemohu. I přesto vás rád vidím.\" Můj podařený vtípek krokodýl zřejmě pochopil, a na důkaz toho mi ukousnul i obě nohy. Nebylo to dvakrát příjemné, ale pořád lepší než poslouchat rodičovské rady, jak se má člověk společensky vzorně chovat.

 \"S vámi se člověk nenudí,\" snažil jsem se proto vlichotit, když mi požíral současně tělo i krk a nenuceně jsem na něj mrknul. Vzápětí se krokodýl zakousnul do mé hlavy.

 Když jsem tak putoval jeho trávící soustavou, všimnul jsem si, že kdesi dole polehávají i můj tatínek s maminkou a jsou pomalu rozleptáváni žaludeční kyselinou. \"Běda!\" zanaříkal jsem, \"tak to nebyl žádný známý, ale obyčejný krokodýl.\"

 Za chvíli mě ale uspokojil pocit zadostiučinění, když jsem si vzpomněl, v jakém stavu jsem přišel.

 \"Alespoň umřeš na otravu alkoholem, zelenej zmetku!!!\"

---