Sračky a sníh

Když se na něj dívám z okna ve třetím patře, je to ještě čistý bílý sníh, ale když už leží na zemi, není to nic víc než rozblemcaná tmavá břečka. A tak je to i s náma. Ve výšinách myšlenkových cvičení na témata jako romantika, ušlechtilost, spravedlnost nebo čest si každý připadáme přinejmenším jako Masaryk. A pak se sklouznem po namrzlých schodech a zaboříme naplno čumák do sraček reality.

Podle Hada to znamená, že je v životě o dost lepší bejt svině, protože těm se v bahně líbí. Koloušek říká, že to vidím moc černě, a že když člověk ví, co chce, a nebojí se dělat věci, který jsou potřeba, aby to získal, nemá se čeho bát.

Ale Koloušek je taky pěkná svině...

Když se na něj dívám z okna ve třetím patře, je to ještě čistý bílý sníh, ale když už leží na zemi, není to nic víc než rozblemcaná tmavá břečka. A tak je to i s náma. Ve výšinách myšlenkových cvičení na témata jako romantika, ušlechtilost, spravedlnost nebo čest si každý připadáme přinejmenším jako Masaryk. A pak se sklouznem po namrzlých schodech a zaboříme naplno čumák do sraček reality.

Podle Hada to znamená, že je v životě o dost lepší bejt svině, protože těm se v bahně líbí. Koloušek říká, že to vidím moc černě, a že když člověk ví, co chce, a nebojí se dělat věci, který jsou potřeba, aby to získal, nemá se čeho bát.

Ale Koloušek je taky pěkná svině...

* * *

Tak jako všechny divný příběhy to celý začalo neočekávaným vykolejením časoprostoru. Na Facebooku by to vypadalo jako "chci-bejt-zajímavej-dejte-mi-lajk" status typu "ten pocit," a dál by bylo "když celej život tiše koukáte z okna, jak sněží, a v úplně obyčejný úterý druhýho února se zničehonic rozhodnete to okno otevřít a sníh si vyfotit."

Jo, já vím, není to nic světobornýho. Jsou na světě lidi, který si fotí divnější věci, jsou lidi, co nikdy v životě sníh neviděli, lidi, co by vyběhli ven a začli tancovat rituální tanec severoamerickejch indiánskejch kmenů, dokonce jsou na světě i lidi, co by z toho okna proti sněhu vystrčili prdel a zkusili chytit vločku přímo mezi půlky. (Jen neříkejte, že vás zrovna TOHLE někdy aspoň nenapadlo...) Ale ať už se vám to líbí nebo ne, tohle bylo místo, kde někdo chytil klubíčko událostí mezi dva prsty a zbytkem ruky ho poslal do divokých kotrmelců z hodně vysokýho a hodně ledovatýho srázu.

Samozřejmě je možný, že kdyby nemávl motýlek na Borneu křídlem, vůbec by nesněžilo, a že bysme teda měli začít tam. Ale osobně si myslím, že jsou zajímavější věci, u kterých se dá ztrácet čas, než environmentalismus a nezamýšlený důsledky.

* * *

Takže asi pět minut po tom, co divná, ale vlastně úplně obyčejná fotka ozdobí moji Zeď, mi píše tahle holka, kterou jsem v životě neviděl: "Krááása, a u nás taky moc hezky sněží," a pod tím fotka, akorát že ta její je z Londýna a je na ní přesně ta ulice, kterou si pamatuju, když jsem tam byl jednou v životě na služební cestě.

Vločky se zatetelí, nemožná náhoda nažhaví motory fantazie doruda a zatímco prsty automaticky buší do klávesnice obvyklá stylistická cvičení na téma "chci, abys mě obdivovala, ale přece to nenapíšu tak otevřeně," (v jednu chvíli dokonce přesně tuhle větu musím smazat, i upřímnost maskovaná za sarkasmus má svoje meze) duše se vznáší na úrovni třetího patra... kdyby ovšem náš dům odstěhovali do Tibetu.

"Přijdeš? Ráda tě uvidím..." končí rozhovor a na horní liště už mi bliká pozvánka na uvítací hospodu. Obejdu si kolečko kolem bytu, aby z odpovědi nečišela nedočkavost, a datluju: "Nic nemám, tak se můžu zastavit," a o chvilku později: "Hele, jdu tvořit hodnoty, tak v pátek, čau."

Znaleckým okem přejedu celou tu konverzaci a rozhodnu se oslavit to panákem, zatímco venku pořád sněží a krystalky prosvítají mámivé paprsky zapadajícího zimního slunce, aby vdechly mrazivému podvečeru kouzlo bezčasé pohádkové krajiny...

* * *

Vyhazovač u toho klubu má zvláštní hnědou uniformu, ale to mě zdaleka nezarazí tolik, jako jednohlasné skandování "Smrt! Smrt! Smrt!" Ozývá se od všech stolů a nejhorší na tom je, že viditelně patří mně. Stáhnu ramena, zabořím pohled mezi dlaždičky a stihnu udělat celý dva kroky, než dostanu kopačku z boku do bederní oblasti a moje ledviny explodujou bolestí.

Bilance rvačky je: stažený břicho, zmlácený záda, jeden nebo dva případy vnitřního krvácení, tři zuby venku, tupá bolest v zátylku, supermanovský tričko rozcupovaný na hadry a sebeúcta zralá na umělý dýchání.

Takže až na to triko vlastně jako obvykle.

Adéla si ke mně dřepne, když ještě ležím na zemi a slintám si na palec ohnutej do směru, co by spíš odpovídal slepýmu vývojovýmu článku homo neandrtalensis.

"Dneska je téma tradiční s'čchuanská věznice, pamatuješ," zašeptá jemně. Trochu mi vynechává sluch, takže slyším už jen něco jako: "Další chod bude smažená kachna... naostro..." což mi dává chvíli asi stejný smysl jako nejnovější společenská hra Vládi Chvátila.

Pak pochopím.

Mlátička vlevo mi vrazí loket do břicha, takže se zacvaknu jako šrajtofle, a mlátička vpravo mi jedním trhem stáhne kalhoty až pod kolena. Mám na jazyku: "Tohle není prdel," ale když si uvědomím, že moje zadnice právě poskytuje bizarní podívanou třem desítkám hostů, dojde mi, že si tuhle větu nemůžu tak docela dovolit.

Ale není to prdel.

Ach, bože, kéž by to nebyla prdel...

Prosím, cokoli jiného než prdel!

Mlátička vlevo mě drží jako v kleštích a mlátička vpravo cvaká zapalovačem centimetr od mého vlastního řitního otvoru. Bohužel nepatřím mezi chlapy, kteří si to holí. Takže to smrdí, škvaří se a hlavně, zatraceně, pálí.

Když chomáč chlupů dohoří, zapíchne mlátička vpravo mezi půlky vidličku, zašťourá, a pak znova cvakne. Baroví hosti na střídačku uznale pokyvují, bez zájmu chlastají, anebo fandí. Nevím, jestli mlátičkám, anebo mně, abych déle vydržel. Bolest je neskutečná. Bolest je obrovská. Bolest je královna. Hořím. Krvácím. Zvracím. Prosím. Řvu.

Mlátičky rutinérsky drží, drtí, bodají a pálí.

Nejvíc mě na tom sere, že se musím otevřenýma dveřma dívat, jak venku padá sníh.

* * *

Ani zdaleka to není normální večírek. Když pominu, že mě na přivítanou skoro zabijou, trvá týdny, nikdo nepřichází dovnitř a neodchází ven, ještě pořád tu máme masochismus, týrání, ponižování, a otevřený násilí, kterýho jsem převážně terčem.

Na jídelníčku s označením "tradiční s'čchuan" je drcené tofu, medvědí tlapy nebo želví polévka. Jisté jsou přitom jen dvě věci: ať je to cokoli, bolí to. A nikdy si neřeknu o nášup.

Drcené tofu najemno odnesu rozpraskanou korunou z boláků přes celé čelo. Dva naběráky želví polévky mi stvoří krunýř spáleniny u slabin a to proklaté kung pao mě bude v noci strašit už asi do konce života.

Stává se ze mě troska stěží vědomá vlastní existence. Zajímavý na tom je, že začínám cítit uznání. Tohle si teda z žádný chlastačky nepamatuju.

Ale nepamatuju si ani balancování s lavorem plným výkalů na hřbetě uprostřed lokálu, souboj s výhradním použitím levých malíčků (a nabroušenýho páru jídelních hůlek k tomu), svazování prstů tenkou nití až do úplného zmodrání a odumření, skok plnou silou na záda ležící dámičky s hurónským pokřikem "Zemětřesení!" nebo pěchování arašídů do zadnice a rýžovýho vína do nosu.

To asi budu mít z toho odcházení před zavíračkou.

Po měsíci mi kápo dovolí dát pěstí tlustýmu chlapíkovi, co sedí sám u dvoustolečku v rohu místnosti a už asi dva dny neustále otravně pomlaskává. Moje rána za moc nestojí, ale udělám to úplně bezmyšlenkovitě. Než moje hlava vůbec získá vládu nad tělem, dostane ji tlusťoch nadvakrát, levačkou do zátylku a vařící fazolovou polívkou pod košili.

Polívku ještě dá. I s nášupem.

Složí se až po trojitým zemětřesení a medvědí tlapě se zázvorem a chilli. Adéla se dívá s úsměvem a zázvorový ráně pod žebra uznale zatleská. "Dodělej ho," šeptá takovým tónem, že si sex za každým písmenkem ani nemusím představovat. Visí ve vzduchu jasněji než Aldebaran.

Vím, že jste už asi slyšeli lepší přirovnání, ale nezapomeňte, že právě myslím na sex. Taky na krev kloktajícího tlustoprda, ale hlavně na sex.

Pak se všechno převrátí hlavou dolů. Připadá mi, jako bych právě skákal salto z nekonečného skokánku. Pořád ještě částí toužím po tom, aby se mi povedlo, a ženy kolem bazénu vzdychly obdivem a vzrušením. Ale už převažuje panika, jestli vůbec někdy dopadnu.

Klapka.

Klečím s hlavou v záchodový míse a zvracím fazole a žaludeční šťávy. Někde v místnosti za mnou je sex, tedy vlastně Adéla, Schrödingerův tlusťoch (vážně teď nevím, jestli živej nebo mrtvej), mlátičky, policajti, madžongová partička, servírka se smaženou rýží, opilej kápo...

… počkat, policajti?

* * *

Možná se vám zdá, že jsem až příliš klidně přijal něco, co by se víc vyjímalo v laciným hororu. V tý době mi ale týdny mučení na uvítanou kamarádky přišly asi stejně pravděpodobný jako dítěti fakt, že z jiskřící sněhový vločky, po který se marně natahuje z balkonu, se už za pár vteřin stane špinavý bláto. Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že o pár minut později budu procházet Štěpánskou ulicí plouživou chůzí převaděče mrtvol s chladnoucím nákladem na levým rameni, a že po mně o pár hodin později půjde myšlenková policie pro příliš intenzivní vzpomínání na palačinku se šlehačkou a borůvkama, přijal bych to jen jako další ne s chutí, ale ani ne s odporem očekávanou empirickou zkušenost; o něco komplexnější než "oheň pálí" a "neukazuj prostředníček na toho naposilovanýho borce z devítky," ale možná o to užitečnější.

Ano. Správně.

Myslet moc často na palačinky se může ZLE nevyplatit.

* * *

Ale nepředbíhat. Správná otázka je, proč jsem teda toho neužitečnýho tlustoprda nedodělal, třeba jednou dobře mířenou farmářovou kosou. Plavat ještě někde na třípatrovém obláčku, s odpovědí bych neváhal. Ideály, šestý příkázání (už jsem se zmínil, že nejsem věřící?), úcta k životu, zábrany, vzpoura proti totálně nespravedlivýmu a na násilí postavenýmu společenskýmu systému toho večírku, šlechetnost, která potlačí touhu po moci i chtíč a nechá vyniknout té lepší stránce člověka skrytého v celé té mojí malé osobě.

S rozbitým ciferníkem a spálenou prdelí v černý závěji u krajnice magistrály už to ale na ideály neuhrajete.

Samozřejmě to taky mohl být strach. Někoho zmrzačit je dost zlý (ne, vážně?), někoho dokopat tak, že chcípá před očima, o trochu horší (zmínil jsem se, že to s tím mc na druhou mě napadlo jen chvíli po Einsteinovi?), ale aktivně ho sejmout a dát mu definitivní knockout, na to už potřebujete být tvrdší než Schwarzeneggerova ranní stolice. (A jestli jsem si na ni vzpomněl zrovna v tu chvíli, vysvětlilo by se i to zvracení...)

Pravda je, že nevím, co se stalo. Jistej jsem si jen tím, že jsem po chvíli tupýho civění na policejní zásah vyklouz záchodovým okýnkem do ulice, proběhl za roh, naboural do divný, široký postavy v plášti, použil svoje ostrý lokty, zavěsil se do jejího patrně ožralýho souseda a začal ostře klopýtat směrem k Václaváku.

No a někde uprostřed Štěpánský mi při skákání přes koleje došlo, že ten týpek, co se mi lepí zleva na rameno, není ožralej, ale tuhej. A chladne.

* * *

Není to žádnej skvělej pocit, když se ocitnete uprostřed nočního města na romantický vycházce s neznámou mrtvolou, a říkat si: "Lepší, než kdyby to byla zombie," tomu po pravdě moc nepomůže. Přirovnal bych to asi k pocitu vypravěče, co se fakt poctivě snaží postihnout všechny svoje myšlenkový pochody, obhájit divný a mnohdy asi neobhajitelný činy, a k tomu si sám vlastně není jistej, jestli v nějakým zatmění mysli přece jen toho tlusťocha nedorazil.

* * *

"Kurva, já bych si dal palačinku," je ta první myšlenka, která mě napadne, když si uvědomím, s kým jsem si tak narychlo po vydařeným večírku domluvil rande. Jasně, na místě by bylo spíš něco jako "co budu dělat?" "co když to někdo zjistí?" "mám předstírat nezávaznou konverzaci, když neovládám břichomluvectví?" nebo "kde je tady sakra nejbližší prázdnej kontejner?"

Ale já už začínám mít zase hlad a palačinku jsem neměl snad roky.

Takže s kamarádem, co umí kurevsky dlouho zadržovat dech, nasadíme poklidnej zombie-walk a já rozjedu naplno fantazii o čerstvý, voňavý, sladký palačince s borůvkama a domácí šlehačkou navrch. Hříšný to je rozhodně dost, ale že to je i zakázaný, pochopím až po ráně pendrekem zezadu do zátylku.

"Myšlenková policie, legitimujte se, občane."

"Co jsem provedl?" ptám se co nejnevinněji a snažím se zamaskovat, že mi v ruce zůstaly dva články kamarádova malíčku. Kdyby něco, je to špaček od cigára.

"§ 378, odstavec 2."

"Pane, on si představoval návštěvu operního domu pouze v růžových slipech a bačkůrkách s mikymauzem?" žasne druhý orgán.

"Kruci, chtěl jsem říct § 379, nechytejte mě za slovo, Patriku."

"Aha, takže palačinky, hmm...." … 
"Hmmm.... mmm..."

"Vaše doklady, pane! Upozorňuji vás, že vše, co řeknete, nebo si pomyslíte, může být a taky bude použito proti vám." 
"Hmmmmm..." 
"A vy se po návratu budete hlásit na inspekci, Patriku!"

Krátká roztržka mezi policajtama je přesně tím, co potřebuju. Po mladým, co tak dobře umí paragrafy, hážu upocený zbytky malíčku, starýmu kopu pod nohy mrtvolu a kličkuju směrem do pasáže. Lucernou proletím jako Halleyova kometa, dám si záležet na tom, aby bylo vidět a slyšet, že zahýbám doleva, a pak se nalepím za kabát zarostlýho chlapíka, co si to mašíruje směrem k Václaváku.

Zahnuli tam, kam měli. Hluboký výdech. "Díky, kámo," potřesu rukou nic netušícímu ukrajinskýmu narkomanovi, a konečně taky trochu narovnám hřbet. Teď bych měl mít trochu klidu na hledání úkrytu, jestli teda zas nezačnu myslet na... STOP!

Ta-lahodná-sladká-pochoutka-jejíž-jméno-se-nesmí-ani-pomyslet se mi pravidelně zkouší procpat do hlavy. Myslím na sex. Vlastně Adélu. Vlastně pala... STOP! Sex. Sex s borůvkovou pala... STOP! Tak jinak. Hnusná leprózní mrtvola, která chladne, tuhne, odpadávají jí prsty, a dala by si palačin... STOP! Zákeřný s'čchuanský mlátičky, který rozdávaj na potkání želví polívku a medvědí tlapy, a zabijou tě, když jim sníš jejich pala...

...ne, tohle vážně nejde. Přece musí být způsob! Můj mozek začíná být zavařenější než hruškovej kompot od babičky, když mě to konečně napadne. Chce to nějakou monotónní, stereotypní činnost, která by mě vytížila natolik, abych nevnímal ani hlad, ani v tomhle státě nebezpečný chutě. Začnu počítat padající vločky.

U deseti tisíc osmi set padesáti devíti a potom, co ujdu celý tři metry, to vzdám.

A chvíli na to začnu počítat sračky.

Tři tuhý bobky u kanálu v pravým pruhu - jedna. Mazlavý slimejší lejno pod zákazem stání - dvě. Docela čerstvej koblih složenej pod malou břízkou - tři. Lidský výkaly vedle zastříhnutýho bezu – počkat, vážně? - no dobře, čtyři. Nevzhledná hromada před vchodem číslo osmdesátsedm – pět, no možná i šest nebo sedm. Ptačí zkamenělina na hydrantu – osm. A hele, támhle na rohu se rodí devítka...

Funguje to bezchybně až ke Hlavnímu nádraží. U desítky metrů vysoký skládkový pyramidy, co před pár lety zasypala Sherwood, ztratí počítání hoven jakýkoliv smysl. Takže to rychle zalomím do jedný hodně křivolaký jeskyně v hromadách bioodpadu, schoulím se do klubíčka a doufám, že za cestu do smradlavý a radioaktivní Zóny chlupatejm ani pár velezrádnejch vzpomínek na borůvkový palačinky stát nebude.

* * *

Nevím, jestli to bylo proto, že jsem si v tu chvíli přestal stěžovat, a konečně přijal pravidla hry. Ale skoro bych se vsadil, že jo. Zahnanej do kouta, fyzicky na dně, v totálním stresu, konečně jsem se smířil s tím, že poklidný odpoledne s dlabáním palačinky a zíráním na sníh ze třetího patra baráku ve Spořický už mě asi nečeká.

Po tom všem asi taky pochopíte, že metro, který zastavilo dveřma akorát před metr krát metr širokým průlezem do mýho jeskynního úkrytu, a zahlásilo: "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají, příští stanice Florenc," už mě nemohlo nijak – heh, sledujte – vykolejit.

Takže jsem si nastoupil a dojel nejenom na Florenc, ale až na Kobylisy a potom úplně v klídku busem domů. Mám pocit, že na sedačce naproti seděl Had nebo Koloušek, ale mně by v tu chvíli nepřišlo divný už ani kdyby tam seděl Fidel Castro a zpíval Cucarachu. Zkrátka a dobře, za to, že jsem si zachoval aspoň poslední zbytky zdravýho rozumu, bych v tu chvíli svojí palačinku do ohně rozhodně nestrčil...

* * *

"Pěknej večírek, až nečekaně se to rozjelo ;-)" píšu druhej den ráno Adéle.

Odpověď žádná. Dloooouho. Až nakonec nesmělé Adéla píše.

Zabere jí to skoro hodinu, než se vymáčkne. "Mno, víš... musím přiznat, že si toho moc nepamatuju. Asi jsem byla fakt našrot. Určitě jsem zvracela a mám na šatech krev. Ale někdo mě musel zachránit..."

Čekám.

"Ráno to byl skvělej pocit. Vzbudit se, hlava sice jako střep, ale doma v posteli, vedle džbán s vodou, na sporáku horká česnečka... ještě teď bych člověku, co mi to zařídil, byla ochotná splnit cokoliv!"

Čekám.

"A když říkám cokoliv, myslím COKOLIV!"

Představuju si, že cokoliv znamená sex... nebo palačinky. Obojí je dost lákavý, a nejlepší by to bylo zároveň.

"Rádo se stalo," píšu.

Vím, že to nevyjde. Tyhle věci mi nikdy nevycházejí, a docela určitě toho budu litovat.

NO.

A.

CO.

Zavírám počítač a jdu se projít ven.

* * *

Sněží, a ať už se dívám z okna ve třetím patře anebo z ulice, furt je to stejná, hnusná, tmavá břečka. Zakroutím hlavou, duši někde na daleký procházce nebo věčně zatracenou, trochu se třesu zimou a taky nárazem, jak se věci vracejí do starých dobrých kolejí obyčejnosti.

Zatímco si oklepávám boty na rohožce, mračím se. Jen moje vnitřní svině blaženě zachrochtá.

---