věty plné křehkých tvarů

Tmavomodrý vzduch se tiše roztřásl, aby ukryl křídla třepotajících se můr. Ty rozmazávaly tmu, a zjevovaly se a mizely v oknech, jak je teplý vítr unášel někde k obloze. Chvílema ti ten samý vánek pokládal sivé orseje na tvář, a hvězdným prachem maloval na rtech cosi, co laškovně světélkovalo. Ticho klapalo na podlahu, kde se tu a tam zlámal paprsek měsíce, aby ti v očích ozářil prázdnou mapu, a obrazy nočních ledovců.
 Ze statí snů mě kdesi vedou stíny tvých paží, a dechy plné rozkoše. A rozkoš plná rudých květů, skrytých slunci. Posypu ti prachem tucet stříbrných světů, od moří a starých knih, kde se ztrácejí pod hladinou věty plné křehkých tvarů. Kde v policích je tma.  Kde písky  sypou na hladinu zlaté hvězdy, a ty modré a bělavé,  nechávají pro sebe  coby drahokamy do svých prstenů, které ovšem nikdo nedostane díky nekonečnu  a prázdným pláním, kam mě berou tvoje slova.
Abys dokončila dokonalost splývajících kruhů, necháváš mě stékat po zlomech zlatavých a bronzových hran, přitom si sladká, a vpaluješ mi drsné květy do místa, kde snad bývala duše. Čirá kapalina podobající se křišťálu se zbarvila do odstínů, jež půlnoc vymalovala pro zapomnění, a pro poslední útržky snů, kterým k ránu docházejí stránky. A to červené na obzoru nejsou červánky, nýbrž krev, co teče shora dolů pro pobavení rozverných beránků dupajících po polích sněženek, oni totiž radši maso..