Posel smrti VI: Kapitola XV - Věčný spánek

XV – Věčný spánek

Nemocniční pokoj s jedinou postelí, na které ležel pětatřicátník s dlouhými černými vlasy a knírkem. Měl zavřené oči a zdálo se, že spí. Připojen byl na přístroje, které kontrolovaly jeho zdravotní stav, a jejich pípání se rozléhalo celým pokojem. Ten nebyl nikterak malý, jak by se mohlo zdát. Přestože Samuel Gordon ležel v kómatu, byl umístěn na nadstandardní pokoj a po čtyřiadvacet hodin byl pod dohledem lékařů, kteří sledovali ve vedlejší místnosti na monitorech jeho životní funkce. Edward zajistil svému pánovi to nejlepší, co šlo, a doufal, že mu to pomůže. Na židli vedle Samuelova lůžka seděla Parvati a jemně ho držela za ruku. Přitom se dívala na jeho tvář a přála si, aby se pohnula, nebo aby Samuel alespoň otevřel oči a začal vnímat okolní svět. Když se Parvati ptala doktora Newhouse, který měl Samuela na starosti, řekl jí, že z komatu se lidé probudili klidně i po několika měsících a výjimečně i letech. Také jí sdělil, že přestože hovořit na člověka v komatu se může zdát zbytečné, někteří lidé jsou schopni, ač to tak zprvu nevypadá, alespoň částečně vnímat a věří se, že jim to může pomoci. Hned poté ale doktor dodal, že z lékařského hlediska je téměř ve sto procentech případů zcela zbytečné na člověka v komatu mluvit. Parvati však Samuela nemínila odepisovat a byla ochotná vyzkoušet vše, co by ho mohlo opět přivézt do života.
„Odpusťte mi to, Samueli. Zklamala jsem vás a způsobila tohle… Najal jste mě jako bodyguardku a měla jsem vás ochránit, jenomže já selhala. Tak strašně mě to mrzí… Každý večer se za vás modlím a doufám, že mě Bůh vyslyší a pomůže vám. Ach, vím, že vám to vyprávím den co den, jenomže pokaždé, když sem za vámi přijdu, na mě padnou tak hrozné výčitky… Musíte vědět, jak moc je mi to líto. Mělo se to stát mě a ne vám.“ Parvati začaly po tváři téct slzy. Utřela si je kapesníkem. „Určitě vás zajímá, co nového se včera událo, takže poslouchejte – konal se pohřeb všech těch lidí. Já vím, že na tohle určitě nechcete myslet, ale měl byste to vědět. Zak, Sheila, Ridley i Joe jsou nyní na hřbitově u Warmhill. Sheile jsem tam hned zanesla kytičku a zapálila svíci. Budu se o její hrob starat, jakoby to byl hrob mé matky. Co mi dělá starosti, je inspektor Spooner. Myslela jsem, že když se to všechno vyřešilo, tak zase odjede do Londýna, jenomže on tu chce zůstat. Mluvila jsem s ním a prý se tu cítí lépe, než ve velkoměstě, protože tady ho nikdo nekontroluje a má na svou práci větší klid. Podle toho, co mi řekl Edward, sem byl Conrad před pár lety poslán, protože zpackal nějaký důležitý případ. Potom se mu povedlo vyřešit případ žháře, který zapálil zámek a zase se mohl vrátit. Řekla bych, že si na něj dávali dobrý pozor, aby zase něco nezkazil a asi mu to nebylo moc příjemné, když se vrátil sem na Black Mirror. Mám teď s Conradem spoustu starostí. Pomohl mi a vlastně mi i zachránil život a já jsem mu ve zbrklosti slíbila, že se s ním vyspím. Odkládám to už déle než týden, ale nevím, jak dlouho toho budu ještě schopná. Víte, mám pocit, že jsem Conradovi dlužná, ale zaplatit sama sebou… uff, na to nemám žaludek. Myslela jsem, že mě odmítne, hned když zjistí, že jsem tak svalnatá, ale bohužel mu to nevadí nebo já nevím co, ale prostě mě chce.“ Parvati zkontrolovala čas na hodinkách a zjistila, že už je skoro poledne. „Budu už muset jet, Samueli. Stavím se tu zase zítra ráno.“ Parvati dala Samuelovi pusu na čelo a vykročila ke dveřím. Ohlédla se a Samuelovi zamávala.

Po příjezdu k zámku Parvati zaparkovala před stájemi a namířila si to rovnou do zámku. Zranění nohy se stále ještě ozývalo, a tak neměla zase tak pevný krok jak by bylo obvyklé. Mírné kulhání jí ale nijak zvlášť nepřekáželo. Jídelna byla prázdná a v kuchyni u stolu právě Edward vařil oběd.
„Ahoj,“ řekl a usmál se na Parvati, „jak je pánovi?“
„Stále stejně. Jak dlouho to asi může trvat?“
„Slyšela jsi přece doktora – týden, měsíc, rok,…“
„Anebo celý život.“
„Bude králík. Dáš si taky, že ano?“
„Ne… jsi hodný, ale nemám hlad.“
„Zdá se mi, že jíš nějak málo. Nejsi nemocná?“
„Ne, jen nedokážu zapomenout na to, co se stalo. Hrozně mě to trápí.“
„V tom nejsi sama. Mrzí mne, že Kasumi o ničem neví. Já vím, že by stejně nemohla pomoct, ale… kdoví, možná, že by se v její přítomnosti dokázal pan Samuel zotavit. Třeba… třeba by se probral, kdyby mu byla nablízku.“
„Opravdu jsi nenašel ani jedinou zmínku o tom, kde může být? Copak nemá Samuel její adresu nebo adresu jejích příbuzných?“
„Nemá vůbec nic. Dnes ale přišel dopis. Ještě jsem ho neotevřel, ale odesílatel je Tokijský hotel Ikebana. Je tam i adresa.“
„To ale znamená…“
„Že pokud tam Kasumi bydlí, měla bys tam co nejdříve jet.“
„Já?!“
„Kdo jiný? Já s Markem se musíme starat o chod zámku, o Desmonda a především o pana Samuela.“
„Kde je ten dopis?“
„V hale na stolku vedle salonku.“ Parvati zašla do haly, kde vzala obálku se zprávou a zašla k sobě do pokoje. Cítila značnou nervozitu. Situace okolo ní a Kasumi se povážlivě zhoršovala. Musí Kasumi zabít, aby dostala od Alice peníze a pomohla sobě a svému otci, ale copak může jen tak zabít ženu, kterou Samuel miluje? Možná ano, vždyť kdyby byla Kasumi mrtvá, pak by na ni zapomněl a byl otevřený jiným lidem… Přestala nad tím dál přemýšlet a konečně vytáhla z obálky popsaný list. Písmo bylo samozřejmě anglicky, aby tomu Samuel rozuměl.

Jsem to já, Kasumi, kdo ti píše, jsem v pořádku a tak hned se určitě nevrátím. No… začít dopis tímhle asi není obvyklé, ale je mi jasné, že tohle tě zajímá a cpát to někam níž a zbytečně tě napínat vážně není můj styl. Zdráhala jsem se ti tenhle dopis vůbec psát, protože kdyby se dostal Tokutarovi do rukou… určitě si uvědomuješ, že by věděl, kde jsi a co k tobě cítím. Takže jestli to čteš ty, ty zasraná namyšlená bestie, pamatuj si, že tě uškrtím tvými vlastními střevy! Ovšem pokud je dopis v rukou mého milovaného, je vše v pořádku.
Nejdříve tě upozorním, abys mi v žádném případě neodepisoval! Uvědom si, že už kolem sebe zase roznáším smrt a Tokutaro už jistě ví, že jsem to já, kdo porcuje jeho muže na kusy – nakonec kdo jiný by to mohl být, když většího řezníka Tokio ještě nezažilo. Akira mi pomáhá a vím, že bez ní bych to nedokázala. Stále jsme ale na začátku a já to nechci uspěchat. V zájmu bezpečnosti musím být opatrná, a protože nevím, kdo to vlastně čte, nebudu prozrazovat své plány. Takže to vypadá, že budu kecat jako politik – spoustu řečí a výsledek žádný.
Nevím, kdy se vrátím k tobě, a věř mi, že bych si přála tě zase vidět, obejmout tě, políbit tě a zadovádět si s tebou v posteli, ale nejde to a ještě dlouho to nepůjde. Stýská se mi, a to moc… Kdybys na papíře našel skvrny, tak to bude od mých slz. Zrovna pláču… vím, že to máš rád, protože pak jsem hrozně citlivá. Sakra, v životě jsem nenapsala pořádný dopis, natož zamilovaný, takže tahle směsice keců asi za moc nestojí, ale je mi jasné, že budeš rád, i kdybych sem napsala úplné hovno. Tedy ne, že by to teď bylo o moc lepší. Podívej, asi takhle – zbytečně se o mě neboj, protože se o sebe umím postarat. Stále tě strašně miluji, a jakmile bude moje práce tady hotová, vrátím se za tebou. Tak se tam drž a dávej na sebe pozor. Fakt by mě nasralo, kdybych se vrátila a zjistila, že jsi dva metry pod zemí, takže ne abys mi umřel! Nevím, jak to ukončit, takže takové obligátní, ale zcela pravdivé – miluju tě a často na tebe myslím. Snad se zase shledáme.

Kasumi Sato  

‚Tak ona se sem nevrátí…‘ říkala si Parvati v duchu. Uvědomovala si, jak prekérní je situace, ve které se nachází – Kasumi je ve velkém nebezpečí, ale když bude zabita někým jiným, těžko si zaslouží odměnu od Alice. Krom toho, Kasumi skutečně může Samuelovi pomoct, možná ne teď, když je v komatu, ale až se probere, bude jistě rád, pokud bude mít Kasumi nablízku. Parvati sešla po schodech do haly. Hledala Edwarda a nalezla ho právě zde, jak přikládá dřevo do krbu.
„Tak co?“ řekl a otočil se na ní.
„Je to skutečně od Kasumi,“ řekla Parvati a předala obálku s dopisem Edwardovi, „ale podle toho, co se v dopise píše se zdá, že je to vražednice!“
„Podívej o Kasumi vím jen málo, ale ano pár lidí už zabila. Tohle zřejmě souvisí s její minulostí.“
„Takže ty ji neodsuzuješ za to, že zabíjí lidi?“
„Víš, Parvati, záleží na tom, co je to za lidi. Před pár měsíci jsem ve Venezuele zabil člověka, který popravil moji snoubenku a nepřipadám si jako vrah. Udělal bych to znovu, to mi můžeš věřit. Ty přece také zabíjíš lidi – jsi voják.“
„Asi máš pravdu, ale ona zabíjela i tady na Black Mirror. Zabila kupříkladu pana Cye McCalla a i vesničané mi to potvrdili.“
„Cy byl jeden z těch, kteří zabili Adriana Gordona, Samuelova syna. Kasumi využili a ublížili jí. Prostě se pomstila a dobře udělala.“
„Možná… No ale zpět k tomu dopisu – nepíše se v něm, že by se plánovala vrátit. Na jednu stranu zmiňuje, jak Samuela miluje a že jí chybí ale zároveň tvrdí, že se vrátí až za dlouho. To není chování milující ženy. Skoro bych si dovolila tvrdit, že o Samuela přestává jevit zájem, ale má jisté výčitky, kvůli kterým mu vlastně napsala. Věřila bych i tomu, že přijde další dopis a tam padne, že se něco stalo a že se už nevrátí.“
„Tomu nevěřím. Podívej, jenom spekulujeme. Zaletíš tam a zjistíme víc. Letenku půjdu hned zamluvit a doufám, že stihnu ještě nějaký dnešní let. Bylo by to ideální. Tak co Parvati, vypravíš se do toho hotelu? Můžu s tebou počítat?“ Parvati se na chvíli zamyslela a přemítala o tom, zda má jet nebo ne.
„Jo… poletím. A Edwarde, mohla bych si půjčit tvůj fotoaparát? V Japonsku jsem nikdy nebyla a tak… chtěla bych si udělat pár fotek.“
„Jo tomu rozumím. Založím ti nový film a pak ti foťák přinesu.“
„Budeš hodný. Moc děkuju. Půjdu teď do Willow Creek. Tak zatím.“

Parvati na sebe oblékla teplou bundu a vyrazila ven. Foukal silný vítr, který ohýbal větvemi stromů a Parvati začala být brzy zima a to i přesto, že byla teple oblečená. Pospíšila si, aby ve Willow Creek byla co nejdříve. Tady zamířila do domu Terryho Blacka, který byl na okraji vesnice. Zaklepala na dveře a po chvilce otevřel holohlavý černoch.
„Zdravíčko,“ řekl Terry a vpustil Parvati dovnitř. „Už jsem se bál, že mě ani nenavštívíte. Tak co noha, je to lepší?“
„Jo, díky. Zlepšuje se to a to je moc dobře, jenom bych byla raději, kdybych se už mohla pohybovat jako dřív.“
„Normálně bych vás asi posadil tady do čekárny, protože tu mám zrovna pacienta, ale pojďte klidně do ordinace. Můžeme si v rychlosti promluvit tam.“ Terry otevřel dveře do prostorné místnosti, které vévodilo lůžko uprostřed. U zdi byla spousta skříněk a poliček se šuplíky, kde měl Terry své nástroje, knihy, léky i chorobopisy pacientů. To však Parvati v tuto chvíli vůbec nezajímalo, protože nedokázala pochopit, co dělá na lůžku pes – černý labradorský retrívr. Vedle něj stála Miranda a neustále svoji fenku Ildu hladila po lesklé srsti. Když však zahlédla Parvati, ucukla rukou a vytřeštila oči. Terry přistoupil ke stolu a vzal si fotografii ze sonografu, která zde ležela.
„Tak co potřebujete, Parvati?“ zeptal se doktor.
„Ono se to ani netýká mě. Chci s vámi mluvit o… prostě o Kasumi.“
„Aha, tedy nemyslím si, že jsem ten pravý. Z lékařského hlediska je Kasumi něco fantastického a i přes četná zranění, která v životě utrpěla a o kterých vím, je zdravá jako rybička.“
„Pane doktore,“ vmísila se do hovoru Miranda, „nemohl byste se spíše věnovat Ildě?! Ona je tady snad ta důležitá, ne?“
„Nebojte se, Mirando, dokud nezačnu operovat…“
„Operovat?!“ vyděsila se Miranda. „Jak operovat? Ve městě mi řekli, že je to moc nebezpečné a zamítli mi to.“
„Ilda už má svůj věk, to je pravda. Kdyby to byl mladší pes…“
„Já vím, ale… když jsem jí tehdy viděla v tom útulku… ty její smutné oči… nemohla jsem jí tam nechat trpět.“
„Rozumím, ale musíte pochopit, že já nejsem vyškolený veterinář. Jasně, starám se tu i o zvířata, ale operace… to není nic snadného a přitom operace je jediná možnost. Tohle žádné léky nespraví.“
„Vy jste její jediná záchrana, pane doktore! Udělejte, co je třeba.“
„Zánět dělohy, navíc když hnisá a je v pokročilém stádiu, to není nic jednoduchého.“
„Měla jsem přijít, dřív já vím, ale… myslela jsem, že to kvůli hárání je tak unavená a přestává jíst.“
Terry se opět pořádně podíval na fotografii a řekl: „Pokusím se vyjmout vaječníky i dělohu. Samozřejmě ji musím uspat, což u takhle starého psa…“
„Jaká je šance, že to přežije, pane doktore?“ Terry pohlédl na Mirandu a neuniklo mu, že má slzy na krajíčku. Nechtěl jí přivodit další trápení.
„Mirando, kdy jste jí dávala žrát?“
„Ehh, ona včera a ani dnes nesnědla vůbec nic… Proto jsem taky hned jela do města, ale tam mě odmítli, že prý to nemá cenu.“
„Poprosím vás, abyste počkala venku. Běžte si do čekárny, ano?“
„Ale…“
„Mirando, moc vás prosím, nechte nás tu o samotě.“
„Nás? Co… co s tím má co dělat ona?“
„Parvati mi bude asistovat při operaci, že ano?“
„Já?“ vyděsila se Parvati a otevřela překvapením ústa
„Nebojte se, jen ji budete přidržovat a upozorníte mě, kdyby se probírala. Nemůžu snížit koncentraci uspávadla, ale zkusím jí dát jen velmi malou dávku, a tak snad značně omezím dobu, po kterou bude spát. Když si pospíším, stihnu celou operaci během pár desítek minut, ovšem když se mi probere a já ji budu mít otevřenou…“   
„Ale… to… pane doktore! Bude v pořádku? Můžete mi alespoň říct, jak…“
„Pojďte, já vás odvedu do čekárny,“ řekla Parvati. Jemně chytila Mirandu kolem ramen a dovedla ji na chodbu, kde se knihovnice posadila na sedačku.
„Neviňte moji Ildu za to, co se vám stalo,“ řekla Miranda. „Opovažte se jí nějak ublížit!“ Parvati Mirandin tón zarazil.
„Myslíte, že si od vás nechám vyhrožovat? Paní Shepardová já vás neviním za to, co se stalo, přestože nemůžete popřít, že jste Nicolasovi značně pomohla, aby dosáhl toho, co chtěl – totiž ublížit panu Samuelovi. Přítelkyně z nás asi nikdy nebudou, ale nemyslete si o mně, že vám chci škodit.“ Miranda jen sklopila hlavu a Parvati se zase vrátila do ordinace.

„Já nevím, jestli na to mám,“ řekla s obavami v hlase Parvati. Pohled na tiše kňučící fenku jí nedělal zrovna dvakrát dobře. Měla ke zvířatům vřelý vztah a tohle jí trápilo.
„Šance, že se to povede, je malá a čím déle budeme otálet, tím menší bude. Ilda je zesláblá a je otázkou, jak se její tělo vypořádá s tím tlakem, který přijde ať už v případě anestetik, nebo samotného řezání. Připravte se na to, že může umřít, Parvati, a to za dost bolestivých okolností.“ Terry si připravil injekční stříkačku s anestetikem.
„Mám vám ji přidržet?“ zeptala se Parvati.
„Není třeba. Ilda je zatím klidná, takže to zvládnu sám.“ Terry skutečně neměl s vpíchnutím injekce do žíly žádný problém, ale věděl, že to nejhorší teprve přijde. Jakmile Ilda usnula, vyhledal vhodné místo pro provedení řezu, kterým byl vazivový pruh ve středu břicha. Nejprve místo vyholil a vydezinfikoval, načež se pustil do samotného řezu. „Hlídejte ji, a kdyby se začala probouzet, okamžitě mě na to upozorněte.“ Terry velice pozvolna nařízl břicho a následně vaječníky i dělohu podvázal. Nyní mohl přejít k samotnému vyjmutí pohlavních orgánů. Spěchal, jak jen mohl, ale byl zároveň opatrný a pečlivý. Zákrok však zatím probíhal bez komplikací a Terry i Parvati doufali, že to vydrží i nadále. Když byla děloha i s vaječníky venku, Terry ještě zašil děložní krček. Nyní se pustil do zašívání samotné dutiny břišní. Udělal sotva dva stehy, když se začala Ilda probouzet.
„Zatraceně!“ vykřikl Terry. „Teď už znovu uspávat nebudu. Parvati, držte toho psa, ať ji můžu zašít. Jestli s sebou začne cukat…“ Terry to nedořekl a raději se věnoval šití, zatímco Parvati fenku přidržovala. Ilda byla zprvu klidná, ale účinky anestetik postupně ochabovaly a ona s sebou začala škubat. „Krucinál, držte ji pořádně!“
„Já se snažím…“
„Tak se snažte víc!“ Ildino bolestivé táhlé kňučení nedělalo Parvati dobře a fenka se stále ne a ne uklidnit. „Kdy plánujete toho psa konečně chytit?!“ vykřikl rozlícený Terry.
„Dělám, co můžu.“ Parvati zkusila Ildu pohladit a tím jí uklidnit, ale nebylo to moc platné.
„Koukejte ji zklidnit! Pořádně ji přirazte ke stolu, ať sebou nehází, jinak mi tady chcípne!“ Parvati poslechla a přestala brát na Ildu ohledy. Hrubá síla se zdála být jedinou možností i za cenu toho, že fence způsobí další bolesti. Terry se okamžitě, jak jen to bylo možné, vrátil k šití a tentokrát už nebyl ničím vyrušen. Po pár minutách bylo hotovo a Parvati fenu opatrně položila na zem.

Terry zašel do čekárny, aby Mirandě oznámil výsledek operace. Ta netrpělivě čekala, na to, co se dozví. Když se na ni Terry usmál, pochopila, že její fenka je relativně v pořádku.
„Ilda je bojovnice, Mirando, a i když to nebylo snadné, je po operaci a prognóza je rozhodně lepší než před operací. Stále to ale neznamená, že je vyhráno.“
„Můžu,… můžu ji vidět?“
„Určitě a můžete si ji i odvézt. Chci, abyste na ni dávala pozor. Můžou nastat komplikace. Teď, když je po operaci, s vámi těžko někam půjde, takže co kdybych poslal Parvati, aby vám tam Ildu donesla?“
„Já tu jsem autem, takže bude stačit, když Ildu donese na parkoviště.“ Miranda vešla v doprovodu Terryho do ordinace a hned se sklonila k Ildě, kterou pohladila po hlavě. Mirandiny oči doslova zářily štěstím.
„Hlídejte ji, aby si nedrásala ránu a ještě jí asi tak dvě hodinky nedávejte nic k žrádlu.“
„Jo, určitě. Tentokrát budu mnohem opatrnější. Děkuju vám, pane doktore a vám Parvati taktéž.
„Mrzí mě, že jsem na vás tak vyjela… byla jsem vyděšená. Opravdu vám moc děkuju.“
„To nestálo za řeč,“ odvětila Parvati.
„Pomůžete mi ji tedy odnést? Je chudinka hrozně zesláblá.“
Parvati pohlédla na doktora, který potvrdil svá slova: „Myslím, že by to bylo nejlepší. Nebo s tím bude problém, Parvati? Můžeme tu Ildu nechat, než se naplno probere a bude schopná pohybu.“
„Ale ne, klidně ji odnesu. Zase tak moc ten pejsek neváží.“
„Pětašedesát kilo,“ odvětila Miranda.
„To není moc.“ Parvati vzala Ildu do náruče a vyrazila ve společnosti Mirandy k parkovišti. To bylo na druhém břehu Glance na okraji Willow Creek.

Parkoviště sloužilo především místním lidem, ale i tak zelo permanentně prázdnotou. Vesničané vlastnili jen minimum vozidel a v tuto dobu zde byli jen tři vozy – Mirandin, Spoonerův a Frankův. Od parkoviště pak vedla uzoučká pěšinka směrem k Ashburrským vrchům.
„Mohu vědět, kam ta stezka vede?“ zeptala se Parvati. „Nezdá se mi, že by ji někdo vůbec využíval.“
„Taky že ne. Nahoru nikdo nechodí, ale nedá se říct, že by tam nebylo co k vidění – stojí tam opuštěný Cisterciácký klášter.“
„Vážně? A dá se jít dovnitř?“
„Co vím, tak nikdo nedošel dál, než k jeho zdi, co ho obklopuje. Samotnou by mě to tam zajímalo, ale nejsem blázen, abych tam šla a vám radím totéž – je to jedno z mnoha míst tady na Black Mirror, kterému je lepší se vyhnout obloukem.“ Miranda otevřela kufr svého vozu a Parvati položila Ildu na deku, jež tu byla. „Ještě jednou vám strašně moc děkuju!“ řekla Miranda  „Já… nevím, jestli bych to bez Ildy přežila. Ona je pro mě tak strašně důležitá. Je jako člověk, víte? Tak hrozně ji mám ráda…“ Parvati se usmála, ne proto, že by jí taková láska ke psovi připadala směšná, ale proto, že tomu rozuměla a byla ráda, že je Ilda živá. Vzpomněla si na svého koně Sargona a přemýšlela, co s ním asi teď je. Věřila nebo spíše doufala, že i zvířata mají své Nebe. Rozloučila se s Mirandou a vrátila se za Terrym do jeho domu.     

„Tak co jste to předtím chtěla?“ ptal se Terry a přitom desinfikoval lůžko a podlahu v ordinaci.
„Zajímala mě Kasumi.“
„To je téma na dlouhé povídání. Půjdeme nahoru? Můžu vám uvařit kávu.  Zasloužíte si ji.“
„Neměl byste spíš čaj?“
„Určitě. Co takhle poctivý zelený?“
„Budu moc ráda.“ Terry doprovodil Parvati po schodech do patra, kde byly obytné prostory. Posadil Parvati v obývacím pokoji a šel vařit čaj. Parvati si zatím mohla prohlédnout moderně vybavený pokoj, ve kterém nechyběla veliká sedačka, křeslo, police s knihami a starými fotografiemi a dokonce tu byla i televize. Terry po chvilce přišel se dvěma šálky čaje a posadil se do křesla naproti Parvati.
„Udělejte si pohodlí, Parvati – jako doma.“
„Nechci vás zneužívat. Zase tak moc jsem toho neudělala.“
„Pomohla jste zachránit život jednomu psovi a udělala jeho majitelku šťastnou. To není nic malého.“
„Ráda pomáhám druhým… Máte to tu moc pěkné…“
„Nevedu si špatně, obzvlášť ne po té akci ve Walesu. Pan Gordon rozhodně není hamižný,“ řekl Terry a zasmál se. „Našetřil jsem spoustu peněz a investoval je. Vždycky říkám, že peníze jsou od toho, aby se utratily, ale samozřejmě ne bezmyšlenkovitě. Taky jsem rozšířil obzory, nakoupil vybavení a začal s veterinařinou.“ Parvati se napila čaje a musela uznat, že je výborný.
„Už dlouho jsem nepila tak dobrý zelený čaj. Pojďme se ale bavit o Kasumi. Co mi o ní můžete říct?“
„Úžasně odolná, charismatická a inteligentní žena s fyzickými schopnostmi, nad kterými zůstává rozum stát. Během toho půlroku ve Walesu jsem ji měl na starosti a musím říct, že jsem ještě neviděl nikoho takového. Výjimečně silné kosti, šlachy a svaly. Bezpochyby zesílené nejen dlouholetým a extrémně těžkým tréninkem, ale také velikým tlakem a zátěží v praxi, respektive ve fyzicky náročných aktivitách. Kdysi se mi zmínila, že zápasila, takže se tak nějak dá očekávat fyzické poškození ať už kostí nebo orgánů, ale u ní jsem nic takového nezaznamenal. Když to přeženu, můžu říct, že její tělo je jako ze železa. Co mě ale vždycky fascinovalo nejvíce, byla její psychická stránka, která jde ruku v ruce s fyzickými aktivitami. Víte, když vidíte, jak někdo jedinou ranou prorazí betonovou desku, zůstanete zírat s pusou dokořán a je to o to zajímavější, že jde o ženu.“
„Betonovou desku?!“
„Ne zase tak tlustou, to se ví, ale i tak je to… působivé. No a to zdaleka není všechno.“
„Povídejte. Právě to, co Kasumi dokáže, mě zajímá nejvíce.“
„Vážně? Jste taky její fanynka?“
„To zase ne, ale zajímá mě. Ovládá karate?“
„No… jak se to vezme. Vím, že ovládá nějaké Ninjutsu a Thajský box, což je mimochodem pro ženu taktéž neobvyklé, protože Thajský box je prý hrozně tvrdé bojové umění, při kterém hrají prim i lokty a kolena. Neměl jsem možnost vidět Kasumi přímo v ostrém boji, ale tu a tam jsem viděl její cvičné souboje s kamarádkou Akirou. Byly v tom chrániče, rukavice a přilby, ale stejně to vypadalo dost tvrdě a podle toho, co mi říkali se Kasumi v boji neváže jen na vybraný styl boje, ale improvizuje, takže přestože se především věnuje těm dvěma bojovým uměním, je zřejmé, že ovládá všelijaké techniky, které považuje za užitečné. Řeknu vám to takhle – na férovku by proti ní šel jedině blázen nebo skutečný mistr boje beze zbraní a i pak by to byl vyrovnaný souboj, protože Kasumi je fakt extratřída.“
„Hmm, a co síla? Nemůže mít přece velkou sílu a zároveň být mrštná a pohyblivá.“
„Ha, ha, no to byste se divila jakou má sílu. Dokáže být neuvěřitelně rychlá, a kdybyste viděla, kolik toho vydrží, než se zadýchá… Strašně na sobě dřela, když byla ve Walesu, ale tak mohutná jako vy určitě není, i když… síly má na rozdávání, to mi věřte. Já bych proti ní neobstál ale to málokdo. Je silnější než spousta mužů, to jsem chtěl říct.“
„Slyšela jsem, že bojovala s démony… Co to je za nesmysly?“
„To nejsou žádné nesmysly, ale chápu, že když to člověk nezažije tak neuvěří.“
„Démoni patří do pohádek.“
„Tak to vás vítám v pohádce o jednom starém Anglickém panství, kde se dějí zatraceně podivné věci. Pokud se s tím smíříte lépe, myslete si, že Kasumi tu pobila několik zástupců doposavad nepoznaných živočišných druhů. Řeknu vám, svěřil bych té ženě svůj život, kdyby na to přišlo.“
„Co takhle nějaká její slabina? Každý má přece slabinu.“
„To jo. Každý, až na Kasumi. Ne, podívejte - já o její slabině nevím. Je výjimečně silná, rychlá, tvrdá, zkušená, vytrvalá, mrštná,… a mohl bych pokračovat dál. Pokud nebudete považovat za slabinu to, že jí chybí malíček na pravé ruce, tak vážně nevím.“ Parvati dopila čaj a odložila šálek na stůl.
„Řekl jste mi dost, ale já chtěla spíše fakta a ne přehnané vychvalování, které zní naprosto nevěrohodně. Neurazte se, ale těžko tomu můžu věřit.“
„Nevěděl jsem, že vás to tak vezme… Pokud to považujete za výmysly, proč jste šla za mnou?! Zeptejte se Marka, ten tam s námi bydlel taky.“
„Nechtěla jsem vás rozčílit a s Markem zrovna moc dobře nevycházím – proto jsem tu. Hrozně Kasumi vychvalujete a tvrdíte, co všechno neumí, ale to je přece nesmyslné! Copak je nadčlověk?“
„Nepodceňujte ji. Možná je těžké se s tím smířit, ale já vám v ničem nelžu – Kasumi je výjimečná žena a až ji poznáte, sama se o tom přesvědčíte.“
„Hmm, už budu muset jít. Nashledanou doktore a ještě jednou děkuji za čaj.“ Terry Parvati vyprovodil před dům, kde již čekal Conrad Spooner.

„Co tu děláš?“ zeptala se Parvati s obavami v hlase.
Conrad počkal, až Terry zašel do domu a pak spustil: „Viděl jsem tě, jak sem jdeš. Proč mám pocit, že se mi vyhýbáš?“
„Dneska ne, Conrade.“
„Copak? Zase rýmička nebo snad migréna? Ty jdeš z jedné nemoci do druhé. Nejsi hypochondr?“
„Conrade, já… se na to necítím.“
„No, to sis měla rozmyslet dřív! Podívej, já to s tebou myslím po dobrém. Taky by to šlo po zlém.“
Parvati se skoro bála zeptat, ale nakonec přeci jen řekla: „Jak po zlém?“
„Třeba bych mohl začít prověřovat, nakolik přiměřená byla ta tvá sebeobrana, která stála život dvou mužů. Anebo je tu ještě jedna mnohem zajímavější věc… představ si, že jsem byl před pár dny za Nicolasem krátce předtím, než ho převezli k vám do Namibie a ten mi jen tak mezi řečí sdělil jistou skutečnost, která kdyby se dostala na povrch…“
„Chceš mě vydírat? K ničemu ti to přece nebude!“
„Chci jen to, na co mám právo a co jsi mi slíbila. Vážně už nejsem zvědavý na nekonečné odklady. Takže dnes večer u mě v domě. Je to ten hned za řekou, támhle,“ Conrad ukázal na vysoký dům na druhé straně návsi. Hned potom odešel a Parvati nevěděla, co si počít. Rozhodně nebyla ochotná mít s Conradem pohlavní styk, ale její doposavad dobrá situace se hroutila jako domeček z karet. Co se asi stane, pokud se po vesnici roznese, že jejím cílem je zabít Kasumi? Bála se a ne málo, protože to, co jí prozradil Terry, jejím sebevědomím hrozivě otřáslo. Nepomýšlela na to, že by Kasumi zavraždila, už jen kvůli tomu, jak zbaběle se to jeví. Chtěla se s ní porvat a to už od samého začátku, ale teď to vypadalo, že nemá valnou šanci uspět.

Parvati se vrátila na zámek, aby si promluvila s Edwardem. Ten byl momentálně v dětském pokoji, kde měl i svoji postel a to proto, aby se mohl neustále starat o Desmonda. Parvati otevřela dveře do pokoje a nalezla Edwarda, jak si hraje s chlapcem. V rukou měl malou plyšovou myšku.
„Ehh, nerada tě ruším, ale potřebovala bych si promluvit.“
„Dobře, tak jo. Počkej u sebe v pokoji a do minuty jsem tam.“ Parvati odešla do svého pokoje, kde usedla na postel. Byla nervózní a vystrašená. Doufala, že Edward jí pomůže. Všimla si, že na stole už má Edwardův fotoaparát. Edward přišel skutečně vcelku brzy a posadil se na židli naproti Parvati.
„Tak o co jde?“
„Já se na to Japonsko necítím.“
„Cože? Ale… říkala jsi přece, že poletíš! Letí to už dnes odpoledne ve tři hodiny, takže není času nazbyt.“
„Nemyslíš, že to bude zbytečné, vždyť Kasumi jasně píše, že jí Samuel nemá odepisovat. Takže v tom hotelu třeba ani nebydlí.“
„To už mě taky napadlo, ale třeba by tam o ní něco mohli vědět.“ Parvati smutně zírala na Edwarda a snažila se vymyslet důvod, jak by se mohla vymluvit. Počítala s tím, že na to nemá, aby ji usmrtila, alespoň zatím ne.
„Co takhle to odložit a jet tam třeba za měsíc nebo za dva? Četl jsi v novinách o tom sarinovém útoku v Tokijském metru? Dostalo se to dokonce do našeho tisku!“
„Myslíš ten teroristický útok v březnu, za kterým stála jakási náboženská sekta? Jo… neuniklo mi to. Když se o tom dozvěděl Samuel, málem se nervově zhroutil.“
„Bojím se do Tokia jet. Ta událost je pořád čerstvá a co když teroristé zaútočí znovu? Počkáme, ano?“
„Já nevím, ale… když to je těžké. Máš asi pravdu, je nebezpečné tě tam posílat. Ani si nedovedu představit, co bych dělal, kdyby se ti tam doopravdy něco stalo… Poletím tam sám.“
„Sám?! Ale…“ Parvati došlo, že pokud Edward Kasumi přeci jen najde a ona se vrátí na Black Mirror, tak jí tady určitě nedokáže zlikvidovat tak, aby Samuel nebo kdokoli jiný nepojal podezření. Počítala s tím, že Kasumi vyzve na férový a zpočátku nevinný souboj, během kterého ji usmrtí, ale to nemohla udělat tady v Anglii, vždyť Samuel by jí to neodpustil nikdy a ještě by mu možná došlo, co za tím vězelo. Musela by odsud urychleně pryč, ale teď, když se tu začala cítit jako doma, se jí nechtělo odcházet. Už nechtěla Black Mirror opustit a už vůbec nechtěla opustit Samuela.
„Vážně myslíš, že je to to nejlepší, co můžeme udělat?“
„Podívej, Mark mě hned teď vezme na letiště. O Desmonda se zatím postaráš ty, ano? Chtěla jsi ještě něco?“
„Ne, no totiž vlastně jo. Je Conrad Spooner čestný muž?“
„Čestný muž? Pche, člověk, který mi přebere snoubenku, není čestný.“
„Máš pravdu, to mě nenapadlo.“
„Proč se na to ptáš?“
„Chtěla jsem vědět, jaký je.“ Edward odešel z pokoje a Parvati osaměla. Necítila se dobře a bála se toho, co se může stát. Proseděla na posteli skoro hodinu a neustále se trápila pomyšlením na Samuela a na Kasumi. Poté vstala a vzala si jednu pilulku steroidů. Byla rozhodnutá zvýšit dávkování, aby co nejrychleji zesílila. Také zauvažovala o účinnějších přípravcích, které by jí v tom pomohly. Uvědomovala si, jak by bylo snadné Kasumi jen tak zastřelit, ale věděla, že by ji to hrozivě sžíralo a nemohla by se ani podívat na sebe do zrcadla, vždyť by si připadala jako podlý zbabělec. Taky potřebovala vymyslet jak vyřešit záležitost s Conradem, která byla mnohem aktuálnější. Děsilo jí pomyšlení, že Conrad prozradí všem, že jejím cílem zde je usmrtit Kasumi. To by mohlo zhatit veškeré plány. Parvati byla rozhodnutá dosáhnout svého a přemýšlela nad tím kam, až jí svědomí dovolí zajít.

V podvečer, když už se na Black Mirror vrátil Mark, Parvati vyšla ze zámku a zamířila do Willow Creek. Na sobě měla vojenské oblečení ale zbraň žádnou. První, co po příchodu do vesnice udělala, bylo to, že zavítala do hostince. Zde bylo již vcelku plno a Harry měl s obsluhou dost práce.
„Á, slečna Singh,“ vykřikl Harry a usmál se. „Vítám vás. Dáte si něco? Půjde to na mě.“
„Vážně? Proč?“
„Odhalila jste tu bestii, která za to všechno mohla. Kdoví, jak by to dopadlo nebýt vás. A já jsem ho tady dokonce nechával přespat… kdybych už tehdy věděl, že je to vrah, zarazil bych mu sekeru do zad, to mi věřte.“ Parvati rozhlédla po interiéru hospody a byla ráda, že už tu nesedí nikdo, kdo by ji chtěl urážet. Teď si Parvati spíše vážili. Posadila se na barovou stoličku, protože počítala s tím, že se tu dlouho nezdrží. „Inspektor… no vlastně spíše detektiv Spooner mi vyprávěl, že jste se s tím Nicolasem hrozivě porvala. Prý jste si rozdávali tak strašlivé rány, že by to nikdo jiný nevydržel.“
„Conrad očividně rád přehání. A krom toho - Nicolas mě nakonec stejně porazil.“
„No jo… těžko se věří tomu, že vás někdo přemůže. Ale to určitě bude tím vaším zraněním. Jinak byste tomu Nicolasovi zpřelámala snad všechny kosti v těle!“
„Myslíte?“
„Určitě. A to, že jste zabila Ridleyho a Joea to je další skvělá zpráva. Povězte mi – Spooner říkal, že Joe měl doslova přeraženou páteř a že jste to zvládla jedinou ranou pěstí. Vážně máte tak obrovskou sílu?“ Parvati si povzdechla, neboť si uvědomila, že Conrad o ní vesele šíří nejrůznější fámy a lidi tomu věří.
„Použila jsem k tomu kus železa. Co o mně ještě Spooner povídal?“
„Že jste si teď opravdu hodně blízcí a že ho považujete za hrdinu, protože vás zachránil před smrtí. Naznačoval, že jste se do něj asi zamilovala.“
„Tak to lhal. Nic s ním nemám.“
„Možná… taky jsem tomu moc nevěřil. Ale věřím tomu, že jste nejsilnější žena široko daleko a jsem moc rád, že tu jste. Neplánujete doufám v nejbližší době odjet?“
„Ne natrvalo, ale určitě brzy pojedu do Namibie. Jednak za… ehh, totiž výhradně kvůli Nicolasovi. Musím přece svědčit u soudu a ten bude už za pár dnů. Harry, ráda bych si objednala sklenku alkoholu.“
„Samozřejmě. A co to bude?“
„No… to je jedno. Hlavně ať je to pořádně silné.“
„Mám tu pravou Irskou whisky.“
„Výborně, tak mi ji nalijte.“ Harry tak velice ochotně učinil a Parvati do sebe v rychlosti obrátila celý obsah sklenky. „No a už budu muset jít. Vážně vám nejsem nic dlužna?“
„Kdepak, ale klidně jste tu mohla ještě chvíli zůstat. Rád bych si popovídal.“
„Chápu, ale musím už vážně jít. Nashledanou, Harry.“    

Parvati odsud zamířila na policejní stanici. Byla stále otevřená a za svým stolem tu seděl nejen Colliere, ale i Spooner.
„Dobrý večer, Parvati,“ pozdravil Spooner a usmál se. „Nejsi tu brzo?“
„Nemohla jsem se dočkat. Víš, zprvu ses mi nepozdával a taky jsem se dost styděla, ale pak mi došlo, že jsi jeden z mála lidí, kteří se mnou…“
„Počkej, počkej!“ zarazil jí Conrad. „Tady ne, promluvíme si venku.“
„O co jde?“ zeptal se Colliere.
„Váš kolega na mě má chuť.“ Colliere se zhrozil a pohlédl na Conrada.
„Hádám správně, že mi chceš něco vyčítat?“ otázal se Spooner. „Ještě než začneš, bys měl vědět toto – když budu mít chuť na biftek, tak si ho dám, když budu chtít jít do kina tak půjdu a když se budu chtít vyspat s ženou tak se seberu a vyspím se s ní a nebudu se tě ptát na tvůj názor!“
„Ale… slečna Parvati je…“
„Je co? Moc černá, moc svalnatá nebo moc cizí? Štvi mě ještě chvíli a vážně se vrátím do Londýna.“
„Ne to nechci! Mám tě rád.“
„Jo… o tom jsi mě už přesvědčil,“ řekl Spooner a i Parvati došlo, že je to myšleno ironicky. Přešla ke Conradovu stolu a sedla si na něj. „Proč na sobě máš maskáče?“ zeptal se jí.
„Protože chceš tvrdou, drsnou ženu, nemám pravdu? Ty o mě vůbec nestojíš, ty chceš jen výzvu. O Edwardovu Denise jsi taky nestál, ale přebrat mu ji bylo něco, čím sis ukojil své ego. No, a teď chceš sex s tou nejdrsnější ženou jakou jsi kdy potkal a já tě nezklamu – nakonec je to v mém zájmu, abys byl nad míru spokojen.“
„Chytrá holka…“
„Tohle nebudu poslouchat!“ řekl Colliere a odešel ven. Conrad mu ještě zamával a zašklebil se.
„To mi pověz Parvati, jak jsi na to přišla?“
„O mě jako takovou ti nikdy nešlo. Ano tvářil ses, že tě zajímám, ale to jen abych ti byla po vůli. Ve skutečnosti hledáš, jak už jsem řekla výzvy, protože proč bys jinak toužil po mém těle? Myslím, že mé tělo by mohl milovat člověk, který by věděl, co je uvnitř a tak by mu můj vzhled ani tak moc nevadil a časem by si zvykl. Jenomže ty jsi okamžitě souhlasil se sexem. Můj přítel to se mnou zkoušel dva roky a stejně mi pořádně nepřišel na chuť a ty na to jdeš takhle rychle? Jsi dobyvatel a teď sis usmyslel, že dobudeš tu nejsilnější ženu, jakou jsi kdy viděl.“
„Nechceš se přidat k nám na policii? Máš úžasný úsudek, to bude asi to pověstná ženská intuice.“
„Dost řečí Conrade. I když vím, že o mě ti nejde, rozhodla jsem se si ten sex pořádně užít, protože kdoví za jak dlouho se naskytne další příležitost. No, a protože ti chci dopřát nezapomenutelnou noc a zároveň nejzajímavější pohlavní styk jaký jsi kdy zažil a ještě zažiješ, půjdeme nikoli do tvého bytu ale do lesa. Říká ti něco Stonering?“
„Prý prokleté místo, kde se před stovkami let prováděly druidské rituály.“
„Jeden takový rituál budeme mít i my.“
„Je mi líto kotě, ale v lese prý žijí vlci. Ti by nám asi klidnou noc nedopřáli.“
„Snad se nebojíš pár vlků?“
„Hmm.“
„Jsi přece odvážný muž.“
„Umíš flirtovat, to bych do tebe neřekl. Vezmu si pistoli.“
„To zase ne!“ zvýšila hlas Parvati. „Nepotřebujeme pistoli, když máš mě. Věř mi, že pokud nás napadne vlk, vyřídím ho.“
„Holýma rukama, jo? Nehraj si na přehnaně drsnou, to pak není ono.“
„Myslíš, že lžu? V Namibii mě kdysi napadl lev,“ zalhala Parvati. „Zlámala jsem mu vaz. Skočil na mě a srazil mě do bláta. Chvíli jsme se převalovali a já se bránila jeho ostrým zubům a drápům. Pak jsem se mu dostala na záda a pořádně ho sevřela těmihle pažemi. Stačilo pořádně škubnout a bylo po všem.“
„Hmm, říkala jsi v blátě? To muselo být vzrušující. I když… černoška v blátě - to není ono. Možná kdyby ses vyválela v něčem světlejším... a hlavně kdybys nekecala!“
„Tak pojď – musíme si pospíšit, protože nevím, jestli tam trefím i za tmy.“

Když dorazili ke kamennému kruhu, Parvati se nejprve rozhlédla okolo. Měla z tohohle místa stále zvláštní pocit, ale tím se teď rozhodně nemínila nechat sklíčit.
„O erotiku ti nejde, takže přejdeme rychle k věci.“ Parvati si rozepnula košili a sundala ji, stejně jako nátělník, boty, kalhoty, kalhotky a podprsenku. Najednou na sobě nemělo vůbec nic. Za normálních okolností by se šíleně styděla, ale nyní měla zatraceně silnou motivaci, která její stud přebila.
„Možná ses neměla tak rychle svlékat – nevím, jestli se přinutím k… ty víš čemu.“ Conrad si svlékl pouze kalhoty a dál zíral na Parvati. „Ty kozy nejsou přírodní, že ne?“
„Nejsou. Vyzkoušela jsem plastickou operaci, protože se mi začaly zmenšovat.“
„Bože…“
„Steroidy mají velký vliv na lidské tělo.“
„Ty mě chceš od toho odradit, že ano?“
„To zase ne,“ zalhala Parvati, „ale chceš přece výzvu, tak se snaž. Co mám dělat, abych tě vzrušila?“
„Tvářit se jako žena?“
„Pokusím se.“ Parvati přistoupila až ke Conradovi a položila mu ruce na ramena. „No tak Conrade, co na tohle tělo říkáš? Líbí se ti?“
„Už vím, u kterých mužů zaboduješ – u slepců.“
„Neříkej, že bys potřeboval něco na potenci?“
„Upřímně, nevím, jestli vynalezli tak silný lék, který by na to stačil. Ale neboj se, já to dokážu.“ Parvati zesmutněla, neboť doufala, že si Conrad všechno rozmyslí, ale zdálo se, že ne. Musela tedy přistoupit na plán B. Dala Conradovi tak silnou ránu do žaludku až se předklonil a zaúpěl. Pak zvedla ruce do výše a třískla lokty do Conradových zad. Muž upadl a než stihl vstát Parvati ho přišlápla k zemi. Snažil se odlepit od země, ale zdálo se mu, jakoby měl na zádech ohromnou zátěž, které nedokázal téměř vůbec vzdorovat. Svaly na Parvatině stehně se chvěly a napínaly, jak se snažila Conrada držet u země. Konečně jeho snažení přestalo a ona mohla polevit.
„Nebudeš mě vydírat!“ vykřikla Parvati.
„To máš pravdu – za tohle tě rovnou zabiju!“ Parvati shýbla a chytila Conrada za levou ruku. Nejprve mu ji stáhla mírně za záda, načež on vykřikl bolestí a potom vší silou trhla. Paže se uvolnila z kloubu a Conradovým tělem projela silná bolest. „Nedovolím, abys mi zničil život! Na zámku se mám skvěle a Samuela mám hrozně ráda. Kasumi je v nedohlednu a můj otec potřebuje peníze, a tak bude dostávat alespoň velkou část mého současného platu a bude se mít relativně dobře. Když ale prozradíš, co víš, bude všechno ztraceno!“
„Ale… o čem to mluvíš? Já nic nevím.“
„Lžeš, ty parchante! Nicolas ti to řekl, vždyť ses tím vychloubal!“
„Nicolas mi řekl, že bereš steroidy! Myslel jsem, že když se to dozví Samuel a jeho zaměstnanci, tak tě začnou nenávidět a budou tebou opovrhovat, ale že by tě kvůli tomu vyhodil?! Ty máš snad jiné tajemství?“ Parvati vytřeštila oči a poodstoupila od Conrada dál. Ten se pomalu zvedal a držel se za bolavé rameno.
„Ne-nemám jiné tajemství… bála jsem se právě tohohle.“
„A teď se už nebojíš?“
„Bojím… ale… proboha! Můžeš na tohle zapomenout?!“
„Cože? Vykloubila jsi mi ruku!“
„Umím ji nahodit zpátky. Zase si lehni, to bude nejlepší.“
„Ne!“
„Neboj se, už ti neublížím.“
„Ani se ke mně nepřibližuj! Skončíš za mřížemi, ty černá mrcho!“ řval Conrad vzteky bez sebe a konečně se postavil na nohy. Natáhl si kalhoty a pohlédl na Parvati. Udělal pouze jediný krok směrem pryč, když ho Parvati chytila za ruku, přitáhla ho k sobě a přirazila ho ke stromu, jež stál poblíž.
„Sice jsem udělala strašnou chybu, ale situace se nezměnila – pořád mě ohrožuješ. Já do vězení nechci! Po dobrém to s tebou nejde a já nemám násilnosti v oblibě, ale…“
„Dobrej vtip.“
„Ne, vážně si v tom nelibuju.“
„Nech mě se alespoň bránit! Ten blbec Nicolas tě vyřídil a já to zvládnu taky!“
„Ten blbec Nicolas se mi co do síly minimálně vyrovnal, což se o tobě říct nedá. Jak tě mám přinutit, abys mi nedělal problémy a zapomenul na tohle tady? Jsi mstivý egoistický parchant a takoví lidé nepřijmou porážku obzvláště ne od někoho, jako jsem já. Nemusím být psycholožka, abych věděla, že si teď představuješ, jak stojíš nad mým zuboženým a zmláceným tělem.“
„To nemůžu popřít.“
„Chmm, mohla bych tě zabít a shodit do té propasti v jeskyni. Mohla bych říct, že ses byl vyčůrat a zakopl jsi. Potíž je v tom, že já nejsem vražedkyně. Co mám s tebou teda dělat?“
„Ať už to bude cokoli, užij si noc, protože zítra se vyspíš v cele.“
„Hmm, to je zbabělost, nemyslíš? Ty na mě fyzicky nestačíš a tak mě takhle podle potrestáš? To si říkáš chlap? Nemyslíš, že by tvé ego utrpělo, kdybys mě strčil do vězení za to, že jsem tě ztloukla? Jen slaboch se nedokáže vyrovnat s tím, že ho zmlátí žena. Takový přece nejsi? Nestyděl by ses sám za sebe? Já na tvém místě tedy ano.“ Parvati Conrada pustila a ten v rychlosti odešel. Ohlédl se jen jednou a to aby se ujistil, že Parvati za ním nejde. Uvědomil si, že Parvati ho prokoukla a to ho hrozně štvalo.

Parvati si mezitím prohlédla své tělo. Ráda se na něj jen tak dívala v zrcadle, ale tentokrát spíše hledala, jestli se nezašpinila, nebo neodřela do krve. Byla by se rychle oblékla a pospíchala domů, kdyby se k ní lesem nedostalo táhlé vytí vlků. Krev v žilách jí ztuhla a ona se neskutečně vyděsila. Opatrně se přiblížila ke svým šatům, které stále ležely na zemi, ale jakmile se z houští ozvalo vzteklé vrčení, nechala své oblečení být a pospíchala po schodišti do jeskyně. Bylo jí jasné, že není tak rychlá, aby utekla vlkům, takže doufala, že se alespoň ukryje. V jeskyni nebyla zase tak hrozná tma jak se mohlo zdát. Byla tu propast a Parvati věděla, že její přeskočení může rozhodnout o životě a smrti. Prostřelená noha jí sice stále mírně omezovala v pohybu, ale neměla na výběr. Minimálně jeden vlk se totiž blížil k jeskyni a bylo otázkou času, než sleze až sem dolů. Parvati se rozeběhla od zdi, nabrala velkou rychlost a na okraji propasti se odrazila. Propast byla široká dobré čtyři metry a netrénovaný člověk by zřejmě neměl šanci ji přeskočit. Parvati však měla silné a pružné nohy, ostatně celé její tělo bylo v neobyčejně dobré kondici. Propast dokázala přeskočit a ještě měla téměř půl metru rezervu. Tady na druhé straně byl jen zlatý podstavec – ovšem prázdný a neaktivní portál, který Parvati připadal jen jako ukázka povedeného umění. Neměla ani ponětí o tom, co to doopravdy je. Vlk sestoupil do jeskyně a zaregistroval nejen propast ale také kořist. Vzhledem k tomu, že zvíře odcouvalo ke zdi, aby se mohlo rozběhnout, Parvati pochopila, že propast taktéž přeskočí. Nyní nevěděla co dělat. Její zrychlený tep značil rozrušení a strach. Přesto se však nemínila vzdát. Přistoupila k okraji propasti a vzpomněla si na kurzy karate. Rozkročila se a vyčkávala. Věděla, že má jen jeden pokus a když jí nevyjde, pravděpodobně zemře, ačkoli počítala s tím, že se s vlkem bude rvát, dokud nevypustí duši. Vlk se rozběhl, přešel do výskoku a v tu chvíli Parvati vymrštila svoji nohu a tvrdě udeřila vlka do hlavy. Náraz jeho tělo téměř zastavil a on dopadl předními tlapkami na okraj propasti. Chvíli na ní visel a snažil se vytáhnout. Kopanec do čumáku ho však poslal do hlubin. Parvati si oddechla a doufala, že další vlk sem již nepřijde. Neměla ale odvahu přeskočit propast a vylézt nahoru. Opřela se o zeď a sesunula se na podlahu. Cítila se vyčerpaná a ospalá. Byla jí zima, protože stále byla zcela nahá. Snažila se držet vzhůru, jak jen to šlo, ale po necelých dvou hodinách jí spánek přemohl.