Zrazeni

Pronásledují mně všude. Ať nastoupím do jiné tramvaje nebo se dám špatnou cestou. Ať zahnu pryč, či jim doslovně zakáži být v mé blízkosti. Jdou po mně pořád. Ať je ráno nebo noc, odpoledne, podvečer. Asi se jich už nezbavím.

Občas mám pocit, že jsem je skoro setřásl. Ale to je jenom, když jsem v práci. Ptáte se, co dělám? Prodavače. V supermarketu. Všude a všechno kolem mne pípá, lidé se přeřvávají, když zrovna neječí na mne, a těší se až to místo opustí. Mně se se to jen tak nepoštěstí.

Nedělní směna. Jedna z těch příjemnějších. Méně lidí a úbytek hledání kódu ve štosech papírů, kde všechno pečivo vypadá naprosto stejně. Tu neděli má směnu i Lucie, moje kolegyně a kamarádka, takže když je klid, děláme na sebe posunky nebo si voláme infolinkou.

Lucie je zvláštní holka. Skoro vystudovala medicínu a nakonec skončila tady. Jsem přesvědčený, že by mohla dělat cokoliv jiného. Ona není. Není si ničím jistá a nejmíň sama sebou. Její vztahy jsou přesným opisem její povahy. Naráží jen na to horší. Katastrofa střídá katastrofu a ona se ne a ne ponaučit. Bývalí jí zvoní u jejích dveří nebo jí pronásledují v práci.

Nemám tušení, jak to dělá, ale střídá psychopata za alkoholikem, alkoholika za gamblerem a další podobná zvěrstva. Možná jen pedofilové se jí vyhnuli. Nikoho z nich jsem nikdy neviděl, ale to vyprávění o nich mi bohatě stačilo.

Radek by její první přítel. Chodila s ním asi přes dva roky, ale jsem přesvědčený, že se s ním vídá doteď jako s celou tou skupinu jejich bláznivých expřítelů. Radek prý nikdy moc nemluvil. Respektive spolu nemluvili víc než pár slov za den. Byl to introvert a celým jeho životem mu byla astrologie. Tvrdila mi, že s ním mluvit prostě nešlo, protože ho milovala natolik, že když se mu snažila něco říct -cosi uvnitř ji v tom bránilo. Bála se, že by to bylo špatně. A špatně to bylo, stejně jako celý jejich horoskop. Rozešla se s ním a začaly jí přicházet výhrůžné dopisy, v nichž bylo popsáno, co všechno se stane, když se k němu nevrátí. Lucie ho měla tolik ráda a ještě se ho trošku bála, tak se k němu radši vrátila. A zase se to celé opakovalo. Dokud nepřišel další.

Michal by trochu extrovertnější. Byla s ním zábava a nikdy se spolu nenudili. A rád se občas napil. Jeho záliba v pití se ale dnem za dnem zvětšovala. Když přišel domů dřív než ráno, byl to zázrak. Lucie si zázraků vážila, nechápala, že se s ním řítí do záhuby. Okolí jí to dávalo dost značně najevo a i Lucce to časem došlo. Bylo ale už dost pozdě. A její po rozchodový rok ho měla každý ráno pod bytem. Křičel, házel, co měl po ruce Lucii do oken, dokud na něj někdo ze sousedů nezavolal záchytku nebo policii.

Lucie ale ani o jednom z nich nemluvila špatně. Byl to pro ni denní chléb, měla za to, že my chlapi jsme prostě takoví a neviděla důvod, proč by to neměla trpět. Její otec prý byl horší než všichni její přítelíčkové dohromady. Nesnažil jsem si ho představit. A pokoušel jsem se jí vysvětlit, že to tak není. Neposlouchala, nedbala mých rad a pořád dokola opakovala všechny dobré vlastnosti, které měli, ale neuměli jich využívat. Její oblibou bylo i vypravování detailních popisů dnů, kdy na ni byli hodní a jak dokonale a nevšedně to uměli dát najevo.

Takových příhod měla nepočitatelně. Skoro se divím, že si je pamatuju. Většinou to ženské klafání moc neposlouchám. Ale Lucie je jiná. Jiná než kdokoliv jiný, koho jsem kdy poznal. Její životní neúspěchy na potkání nepovídám, ale jedna historka je doopravdy komická, takže mi občas někde uklouzne.

Lucie se jednou doopravdy stýkala s někým, kdo jí neubližoval. Byl to malíř a choval se k ní něžně, jak mohl. Chtěl jí ale zasadit do svého umění. Toužil po tom, aby byla naprostou součástí jeho obrazů. A jak jinak by se Lucie mohla stát součástí než tak, že by do nich močila a on barvy místo vody roztíral její močí. Ano, přesně tak to bylo. Později ji k tomu i nutil, protože ho to údajně dostávalo do jiných sfér a inspirovalo ho to. To byl největší čas utéci. A hodně daleko.

Nejhoršího člověka, ale dle mne potkala Lucie nedávno. Pavel byl chlap, co měl spoustu svalů a nemluvil o ničem jiném. Občas tedy i o sobě samém. Přesně ten typ, co stojí u klubu a nedokáže vám vysvětlit, proč vás nechce pustit dovnitř. Ukáže jen svaly a diskutovat s vámi o tom nehodlá. Možná dost proto, že dialog nepatří k jeho přednostem. Ze začátku jí nosil obrovské pugety růží, vozil ji autem, kam si zamanula a hledal jí lepší zaměstnání. Po pár měsících se jeho chování změnilo. Lucie nemohla nikam chodit a modřiny měla, kam se člověk podíval. “Zase jsem spadla, jsem taková nešika, “říkávala. Bylo mi jí líto, ale co jsem měl dělat. Bylo to jako vymluvit anorektičce anorexii. Jednoduše nemožné. Doufám, že už se s ním rozešla. Myslím, že ano, říkala to několikrát. Věřím jí. Nejspíše s ním už není. Modřiny už nemá a tváří se o dost veseleji. To její věčné vracení ve vztazích mi neumožnovalo rozpoznat s kým zrovna je.

Když jsem se vrátil ze svačiny, zjistil jsem, že Lucii přesunuli na kasu vedle mě. Hurá! „Jé Kubo, tak jsme zase u sebe, “smála se.

„To víš, Lucie. Jak to jde? Dlouho jsme se neslyšeli,“ šibalsky jsem na ní mrkl a pousmál se.

„Hmm, Kubo, nějak ti nevím. Trochu se bojím.“

„Čeho zas? Že sem někdo z nich zase přijde? Neboj, na to už je moc pozdě.“

„Jo, přesně toho. Možná proto, že je pozdě, někdo přijde. Kubí, ale že bys mne bránil?“

„Lucie, Lucie, se na mne podívej, myslíš, že jsem z těch, co by tě zachránil? Třeba před tím svalounem, kterého si měla naposledy?“

„Máš zase pravdu, asi bys mě moc neuchránil. Ale řekl bys jim, co bych chtěla? Nebo napsala?“

„Cože? Napsala? Chystáš mi psát nějaký výhrůžný dopisy?“

Lucie zbledla. „Ale ne, to byl takovej vtip, vždyť mě znáš.“

„No jasný.“ Z povinnosti jsem se zasmál a otočil se k mé kase, kde nebyl ani jeden zákazník. Zavírací doba se pomalu ale jistě blíží.

Občas mám pocit, že tu holku vůbec neznám. Mnohdy je tichá, zamlká a naivní. Ale jak se říká - „tichá voda břehy mele“. Ach ne, už tu zase jsou. Pronásledovatelé. Zavřel jsem oči a doufal, že za pár vteřin zmizí. Naštěstí zazvonil telefon. „Trojka, domů, ale nejdřív ukliďte košíky.“

Skvělý! Zamával jsem na Lucii, zamkl kasu, hodil si jí na informace s věcmi a spěchal jsem odklidit košíky. Už aby to bylo. Chudák Lucie, zase tady zbyla jako poslední. Holky z informací ji prostě v lásce moc nemají. Je moc hezká, chytrá a žena jako oni, ale úplně jiná.

Dneska tu je učiněný klid. Leniví bodyguardi si povídají u informací s holkami. Obchod je prázdný a všichni ti, co by měli mít něco na práci, nedělají nic, protože je nemá kdo hlídat. Sbírám košíky, a když jsem u poslední kasy, kde sedí Lucia, vidím, že je jediná, co tu ještě něco dělá. Dvacet minut před zavíračkou a zákazník s nekonečným nákupem. Na konci pásu je asi pět nožů. Aha. Pan řezník. A ještě má kapuci. Chci na ní ještě zamávat, ale je zakletá někde v pípacím světě a nevšímá si mě. Nevadí, zítra se uvidíme.

Beru kasu a jsem na odchodu k účetní. Když míjím zeleninu a přemýšlím, proč jsem si nekoupil ta hezky vypadající rajčata ve slevě, ozve se hrozný křik. Co to může být? Zní to jako Lucie. Přeběhne mi mráz po zádech. Ne to ne. Nemohlo se jí nic stát. Ne. Panebože. Obratem se ženu zpět.

Celý personál stojí u kasy číslo 2. Všude je krev. Na pásu nákup a Lucie leží na zemi pod pásem na pedálu. Okolo jsou pohozeny nože z obchodu potřísněné krví. „Ne-nešlo to-tomu zabránit, přiběhla jsem, jak rychle jsem mohla a neměla už v sobě ani špetku života. Ten chlap taky hrozně rychle utekl, “koktá Irena z informací. Do očí mi vytryskly slzy. Nic jsem nechápal a všechno ve mně jakoby uteklo pryč. Cítil jsem jen úzkost.

Bylo slyšet, jak přijíždí všechny ty auta, co k těmto událostem patří a za chvíli mi šéfová klepala na rameno. Byl jsem jako v transu, ani jsem nevěděl, kolik času uběhlo.“ Vím, že na to není vhodná doba, Jakube, ale jděte prosím nahoru odevzdat kasu, jestli se na to necítíte, spočítá ji za vás někdo jiný.“

Šel jsem nahoru a položil tam vše, co jsem měl v rukou. Nic jsem nechápal. Lucie. Lucie. Otevřel jsem taštičku s náhradními mincemi, abych se podíval na naší fotku, kterou jsem uvnitř měl nalepenou. Uvnitř jsem od ní ale našel vzkaz. To, co jsem si přečetl, mi vzalo dech. Předtím jsem nic nechápal, ale teď to bylo ještě horší.

Později jsem se vrátil ke kolegům, abych se všemi promluvil. Ze všech jsem znal Lucii nejlépe a i můj vztah s ní byl asi nejlepší. O lístečku jsem neměl v plánu říct jediné živé nerozumné duši. Dole jsem se dozvěděl, že jsem ráno předvolán na policejní výslech. Vůbec jsem nechápal, jak to dokáži. Ale věděl jsem jediné: řeknu to, co by Lucie chtěla.

Ráno jsem se nadopoval spousty prášky. Další den, kdy mne nikdo nesledoval a nikdo nade mnou neměl moc. V hlavě jsem měl prázdno a neměl jsem ponětí, jestli vůbec dokáži mluvit. Docela mě udivilo, že s řízením jsem problém neměl. Jakmile jsem ale dojel na stanici, měl jsem pocit, že omdlím. A pak to začalo. Kladení otázek a můj boj za Lucii.

„Jak dobře jste Lucii Horákovou znal?“

„Velmi dobře.“

„To znamená?“

„Jako kamarádku.“

„Kdo Lucii neměl příliš v lásce?“

Neměl jsem náladu ani psychické rozpoložení pobýt na stanici věčnost a tak jsem rovnou nakousl chtěné téma.

„Jsem přesvědčený, že to udělal jeden z Luciiných expřítelů. Měla se všemi velmi pozoruhodné vztahy a všichni z nich by toho byli schopni. Vlastně bych se nedivil, kdyby se na ní domluvili a udělali to spolu“ A pak jsem od začátku do konce převyprávěl seznam, který jsem si pamatoval a ty nejhorší věci, které jí prováděli.

„ A jak to víte? Viděl jste je někdy?“

A sakra, jsem v háji. „Lucie mi vše barvitě vyprávěla a ano párkrát jsem je viděl.“ Neumím lhát, doufám, že to nebylo moc vidět.

Do očí se mi zase začaly drát slzy. „ To pro dnešek stačí, pane Holý, můžete odejít.“

Řekl jsem, co jsem mohl, ale jak jsem si mohl být jistý, že to dopadne, jak by si Lucie přála? Rozhodl jsem se obvolat všechny zaměstnance, které budou vyslýchat po mně. S brekem jsem do telefonu řval: „Řekněte, že za to můžou její bývalí, vždyť víte, co jí dělali. Myslím si, že to na ni vymysleli všichni, znali se a chtěli jí zničit.“ Zavolal jsem i její matce, zavolal jsem všem, u koho jsem si byl jistý, že se ho budou vyptávat a šel jsem domů. Seděl jsem na židli a nebyl jsem se schopen najíst, napít ani vstát. A nikdo tu zase nebyl, už mne nemají v hledáčku, nikdo mne nesledoval, netoužil obtěžovat.

Okolo nočních hodin jsem se zvedl a zamířil do nonstopu naproti, kde dělali můj známý. Bylo mezi třetí a čtvrtou. Hodina mezi vlkem a psem, ta hodina, kdy se dějí ty nejhorší věci, co straší ve spánku. Umírají lidé, tak jako Lucie. Ale další se rodí. Připadal jsem si jako bych se znovu narodil. V jiném těle. Jen těžko jsem došel naproti a objednal si panáka.

„Co je Kubo? Vypadáš dneska nějak bledě.“

„Umřela Lucie.“

„Cože? Ta jak jí pochcával ten cápek?“

„Debile. Nevím, co mám dělat.“

„Jo, to tady v tomhle podniku neví nikdo,“ rozhlídl se na spící lidi a hráče automatů.

„Ale jí někdo zabil.“

„A víš kdo?“

„Je to na delší vyprávění, ale já teď nemám sílu popisovat to dopodrobna. Nechala mi lísteček.“

Podal jsem mu ho a on začal číst –„Ahoj Kubí, promiň. Nevěděla jsem jak dál. Doháněli mne k šílenství. Bylo mi tak špatně. Ale jen nad jedním jsem měla moc, určitě víš nad jakým, a donutila ho, aby mne zabil, jak už se nejspíš stalo. Vyhrožovala jsem, že ho jinak zabiju já. Byl jsi jediný, komu jsem se svěřovala a věřím ti. Hod to na toho, koho jsem nejvíc nenáviděla. A nejlíp, na všechny z nich. Mám tě ráda a můžu tě ujistit, že mi tak bude líp. Nemohla jsem ti napsat na mobil nebo na email, protože to budou prohledávat. A říct jsem ti to taky nemohla. Vymluvils by mi to. A to jsem nechtěla. Odpust mi. Lucie. PS: Dej výpověď.“ Barman se na mne vyděšeně zadíval. „Jo, nechám si to pro sebe, doufám, že to v mém pracovním koloběhu šílených příhod zapomenu. A co hodláš dělat?“

„ Nevím, koho z nich myslí, bylo jich moc a neznám je popořadě, nevím, jestli znám jejich pravá jména. Nemám tušení, co mám dělat.“

„No, tady to vidíš černý na bílým, hoď to na všechny, vyprskl smíchy.“

Naštvaně jsem se na něj podíval. „Super.“

„ No teď už jí stejně nepomůžeš, ale jestli chceš, taky ti dosvědčím, že to byli hajzlové, říkal si, že jeden z nich sem podle tvé kamarádky chodíval. Pamatuji si na něj.“

„Díky. Pomohlo by mi to.“

„A tu výpověď dej, má recht ta holka. I na stavbě dostaneš víc peněz.“

„Asi dám, sklesle jsem potvrdil.“

„Nemůžu se tady na tebe dívat. Hromádko neštěstí. Aspoň už jí nikdo z těch pošahaných chlapů nesleduje. Je jí teď určitě líp.“

Nesleduje? Mně už nikdo hodně dlouho nesledoval. Už mne nepronásledují. Zbavil jsem se jich. Setřásl jsem je. Jediné, čeho jsem se nezbavil, bylo vědomí, že Lucii pomůžu. Určitě to perfektně připravila tak, aby to odnesl ten, co chtěla. Byla to chytrá holka. Musím na to přijít.

„Hele já už jdu,“ vzal jsem lísteček a zvedal se domů.

„Už? Tak přijď zítra, ještě to mužem probrat. Nazdar a drž se.“

Když jsem vycházel, věděl jsem, že za mnou nikdo není. Nepronásledují mne. Nevěděl jsem jak jednoduché je zbavit se jich. Otrapů. Jen musí přijít nějaký šok, aby je to přestalo bavit. A s tím klidným vědomím jsem odcházel domů. Konečně mne přestaly sledovat. Ty zbytečné. Myšlenky.

---