Pašerák

                                                                                                         Pašerák

 

 

 

               Byla zima. Šel jsem rušnou a smradlavou hlavní ulicí. Velké nadýchané vločky sněhu se hustě snášely na zem. Sníh mi na chodníku pěkně křupal pod nohama. Když jsem se otočil, viděl jsem, jak za sebou nechávám čerstvé stopy. Jsem smělý polárník, krok sun krok blížící se ve zmrzlé pustině ke svému cíli, pomyslel jsem si. Auto za autem projíždělo kolem chodníku v rozbředlé prosolené nahnědlé břečce. Zastavárna, bazar, U Zastrčenýho, čínské bistro, nápoje u Petra, elektro, barvy – laky, obchod s ruskými pochutinami. Míjel jsem osvětlené vývěsní štíty obchodů a restaurací.

              „Přispějte na neslyšící děti z dětských domovů,“ úlisně se na mě usmíval načesaný studentík a napřahoval ke mně svůj proutěný košíček určený pro tuzér, „Dobrý den, pane.“

„Bohužel.“

Udělal jsem dva kroky stranou od něj a rychle jsem prošel. Vánoce se blížily.

Ve večerce na rohu jsem si koupil párky a rohlíky. Šel jsem domů.

 

„Nazdar.“

„Čus,“ odpověděla Anna, „Jak ses měl v práci, Iggy?“

„Ale, jo. Ušlo to. Normálka.“
„Normálka, normálka. Ty mi vůbec nechceš vyprávět o práci. Jsi furt takovej tajemnej. Co tvý klienti?“

Anna přišla ke mně a začala se tulit. Stál jsem tam na chodbě v bundě a měl jsem ženu ovinutou kolem krku. To jsem neměl moc rád. Když jsem přišel z práce, potřeboval jsem klid. Dělal jsem terapeuta pro závislé lidi na tvrdých drogách.

„No, jo. Museli jsme ze skupiny vyhodit Martina.“ řekl jsem.

„A proč?“

„Přeháněl to s perníkem. Čím dál, tím víc. A začal magořit z jedný ženský. Z ženský se třema dětma.“
„To je smutný.“

„To jo.“

Svlékl jsem si bundu a šel do kuchyně. Z ledničky jsem vytáhl nedopitou flašku červeného vína. Anna mi byla v patách. Nalil jsem si.

„Dáš si, Aničko?“
„Ne, ne, ťutáčku. Já nemůžu.“

„Aha.“

Sednul jsem si ke stolu, zapálil si cigáro a začal usrkávat laciné víno.  

„Fuj! Igorku, to smrdí.“
„No, jo.“

Potáhnul jsem z cigárka a napil se. Anna se ke mně přitulila na gauči. Hlavu mi položila do klína.

„Hlaď mě, Iggy?“

„Proč?“

„Proč?!“, vytočeně se na mě podívala, „Proč? Protože to potřebuju. Protože potřebuju, abys mi projevoval city. Mám ráda, když mě hladíš, když mě masíruješ,“

Ježiš, zase to masírování, to nesnáším. Pomyslel jsem si.

„Jsem tvoje dívka, která potřebuje vědět, že jí miluješ.“

„Aha.“ řekl jsem.

Začal jsem jí hladit po vlasech. Opakoval jsem mechanické pohyby a myslel jsem na Spartu. Blížil se rozhodující zápas v evropských pohárech a Sparta potřebovala uhrát minimálně remízu, na hřišti soupeře. No, je to tak padesát na padesát. Budou to nervy. A možná nebude hrát Lafata. To by bylo, sakra, velké oslabení. Hmm, rád bych si přečetl předpokládanou sestavu. Bude hrát ten Lafata? Pravou rukou jsem hladil Annu a prstem na levé ruce zapnul počítač.

„Proč zapínáš počítač, Iggy? Proč se se mnou nechceš mazlit?“

„Chci se podívat, jestli jsem nevyhrál Šťastných deset.  Vydělávám na naši dovolenou.“

„Ty sázíš sportku?“

„Začal jsem. Život je jen náhoda.“

„Fuj, po tom cigáru to tu pěkně smrdí, Iggy. Jdu vedle.“

Anna se zvedla a šla do ložnice. Zapálil jsem si další cigáro a dolil sklenku. Do háje, Lafotovi zranění zítra neumožní nastoupit. Tak to vidím černě.

           Přečetl jsem si další sportovní rozbory, zprávu o bojích na Ukrajině, zprávu o bojích v Sýrii a Iráku a populárně vědeckou stať o tom, jak se planeta bezprecedentně otepluje. Čekají nás nejspíš záplavy a vichřice, možná přijde další doba ledová. Ale zatím to vypadá, že v Grónsku se bude v příštích letech dát pěstovat kukuřice. Posraná doba. Ještě, že nemám děti. Svlékl jsem se do naha, vyčistil jsem si zuby a zaplul jsem do postele vedle Anny. Pomilovali jsme se.

         Anička začala hlasitě chrápat. Nemohl jsem usnout. Otočil jsem se na bok a díval se z okna. Rád bych se díval na oblohu posetou hvězdami. Chtěl jsem vidět zářit měsíc v koutě okna.  A místo toho jsem viděl nažloutlou mlhu, velkoměstský světelný smog. Projela tramvaj. Projela houkající sanitka. Zatoužil jsem být na venkově. Představil jsem si jakousi starou hospodářskou usedlost na louce, uprostřed lesů. V pokoji by se z krbu ozývalo praskání hořících polen, v kuchyni by žhnula kamna. Topil bych jako zjednaný. Usmíval bych se na Aničku a chodil bych na procházky po zasněžených lučinách. A pak bych se nahříval u kamen a tváře by mi červenaly a příjemně by mě pálily. Zachumlal jsem se pod peřinu a představoval si tu vesnickou bukolickou idylu. Bylo mi dobře. Anna přestala chrápat. Zkontroloval jsem, jestli dýchá. Dýchala. Podíval jsem se z okna a viděl jsem, jak se z nažloutlé oblohy sype sníh. Usnul jsem. Možná jsem začal chrápat.

 

        Bylo ráno. Probudil jsem se a z okna jsem viděl ocelově šedou oblohu. Byla to taková ta šeď, která člověka posílá do kolen. Slabší povahy upadají v depresi, citliví jedinci se rozpláčou. Už tři týdny jsem neviděl slunce. My žijeme v Praze, tam kde se jednou zjeví Bůh. Díval jsem se na Annu. Několikrát otevřela oči a zase je zavřela. Chytnul jsem jí za ramena a zaklepal s ní. Oči otevřela do široka a začala mi nadávat. Natáhnul jsem se na noční stolek pro cigára a zapálil si.

„Fuj, to smrdí. Iggy, to je nechutný kouřit takhle po ránu, hned v posteli.“

„Sorry.“

„Broučku, musím ti něco důležitýho říct.“

„Hmm, co?“

„Budeme mít miminko.“

Cigáro mi vypadlo z ruky na peřinu. Rychle jsem ho zvednul a popel zamastil do povlečení.

„Ty jsi těhotná?“

„Jo. Už je to prej takhle velký.“ Anička od sebe odtáhla palec a ukazováček asi tak na dva centimetry.

Polkl jsem. „Tak to je… to je bomba.“

Řekl jsem „bomba“. V zásadních životních chvílích člověka napadají nejspíš ta nejhloupější slova, která existují.

„Jsi rád?“

„Ano. Moc. Jsem moc, hodně rád.“ a dál jsem nevěděl, co říct.

Típnul jsem cigaretu do popelníku a pomilovali jsme se. 

              Byl víkend. Nasnídal jsem se – dvě vajíčka na hniličku, chleba, sýr a rajčata, zelený čaj, káva - vyčistil jsem si zuby, políbil Annu a šel ven. Chtěl jsem se projít. Byl jsem rozrušený.

               Nasednul jsem do tramvaje a jel na konečnou. Když jsem vystoupil, tak jsem ušel asi kilometr a dostal se do lesa. Vydal jsem se po sněhem vyšlapané pěšině podél potůčku. Voda příjemně zurčila. V dálce, za mými zády, temně hučela auta na výpadovce. Rád se procházím a přemýšlím. I když bych se někdy rád procházel a nad ničím nepřemýšlel a jen se soustředil na chůzi. Sledovat jak dělám krok sun krok. Jak prosté, zdá se, ale povětšinou dost obtížné. Člověku se v hlavě neustále honí tisíce myšlenek. Jeden krok – šéf v práci mě naprosto vytáčí, druhý krok – sakra, zapomněl jsem koupit máslo, třetí krok – v létě bych rád jel na dovolenou do Skotska, čtvrtý krok – jestlipak Anička dneska uvaří guláš, jak slibovala?

               Při téhle procházce se mi v hlavě rojilo obzvláště velké množství myšlenek. A byly velmi naléhavé, velmi ostré. Všechny byly ovlivněny dnešní ranní zprávou. Tak mi budeme mít dítě! Já budu otcem! Byl jsem na jednu stranu rád, na stranu druhou jsem z toho byl nervózní. Šimralo mě v břiše, trochu nepříjemně, ale ne moc. Byl jsem zmatený. Můj mládenecký život končí. Budu nucen přestat vymetat hostince a budu se snažit stát pečujícím rodičem. Přestěhujeme se na venkov? Hlavně aby Anička byla zdravá, aby nenastaly nějaké komplikace. Měli bychom si koupit dodávku. No, jo, jenže nemám prachy. Budu muset vydělat nějaké peníze. Hodně peněz. Proti mně šel po pěšině pár, chlapík před sebou strkal kočárek. Taky budu za pár měsíců takhle jezdit. Trochu mě to dojalo. Přitom ještě nedávno jsem byl malý prcek já sám. Kola života se roztáčí, koloběh jede.

          Co je vlastně život? Je to v podstatě směšné a absurdní představení. Narodíte se a nikdo se vás na to neptá. Troufnul bych si tvrdit, že velká většina lidí, kdyby měla na vybranou, tak by se narodit ani nechtěli. V potu tváře se plahočit a táhnout svou těžkou rozvrzanou káru života dál šedivou mlhou neúspěchů a strázní. A pak musíte umřít a taky se vás nikdo neptá, jestli chcete, nebo ne. Prostě zaklepete bačkorami a hotovo. Vzpomněl jsem si na středověký karnevalový obrázek těhotné stařeny. Smrt rodící život. Smrt těhotná novým životem. Staré odchází a je nahrazeno mladým, novým. Stejně jako staré listí na podzim opadá a zetlí a je nahrazeno novým, čerstvým pupenem, který na jaře vyraší. Tohle je základní princip vesmíru. Nejspíš. Ale co na tom sejde.   

              Plytké filozofování. Jako filozof bych se neuživil. Může být dobrý táta chudý? Asi jo. Já jsem se ale právě rozhodl, že vydělám nějaké peníze. Co nejdřív, jakýmkoliv způsobem. Mně samotnému na penězích moc nezáleží. Dalo by se říct, že je nemám rád. Teď je to ale něco jiného. Teď se budou přeci hodit. Pro prcka. Chci, aby se měl co možná nejlíp. Mé procházkové rozjímání se začalo přirozeně ubírat pragmatickým směrem. To bylo dobře. Vyšel jsem z lesa.

            Když jsem sedal do tramvaje, tváře mě pálily od mrazu. To jsem měl rád.

 

           Víkend byl za námi a já šel do práce. Čekalo mě individuální poradenství s Reném. Chlápek, přibližně pětačtyřicet let, dlouhé černé vlasy svázané do culíku, žádné zuby, tmavé oči mírně zakalené, vypadá trochu jako čert, přibližně pětadvacet let je na opiátech a metamfetaminu, opakovaně ve výkonu trestu. Tvrdí o sobě, že není ovládaný drogami. Naopak, prý on ovládá je. Naši organizaci navštěvuje z nařízení soudu.

            Vyzval jsem ho, aby šel za mnou do poradenské místnosti a zavřel za sebou dveře. Dusot těžkých kanad utichl, když se posadil naproti mně na židli. Na podlaze po něm zůstaly kousky hlíny. Bydlí ve stanu v parku.

„Dáš, si čaj, René?“ ukázal jsem rukou na konvici na stole.

„Ne, díky. Takový svinstvo nepiju. He, he.“ odpověděl.
„Tak co novýho?“

„Nic.“

„Pořád bydlíš i teď přes zimu ve stanu?“

„Jo.“

Byl to tvrdý chlap.

„Není ti zima?“

„Jde to. Topim si tam plynovym vařičem.“

„Ty jo, to je docela nebezpečný, René. Aby ses nevotrávil.“

„Je to v pohodě.“

„A co novýho ohledně tvýho užívání? Změnilo se něco od tý doby, co jsme se neviděli?“

„Jo, Igorku, změnilo se dost. Do Prahy se po delším čase konečně dostal pořádnej herák. Takže, parádní doba. Jak na konzumaci, tak na kšefty.“ rozesmál se svým zvučným smíchem. Pramínek vlasů si strčil za ucho.

„Hmm. Tak to máš fajn. Hele, jaký máš vlastně pocity na heroinu? Mohl bys mi to nějak popsat?“ zeptal jsem se.

René chvíli přemýšlel.

„Představ si, že vedle tebe sekaj kamaráda žiletkama na drobný kousíčky krvavýho masa. Ty by ses na heráku na ty lidi podíval a řekl jim: Prosím vás, pánové, nemohli byste jít o kousek dál?“

Rozpačitě jsem se podrbal na hlavě.

„To je zajímavej příměr.“ řekl jsem

„He, he, he. To není, Igore, žádnej příměr. To se mi stalo. Jen akorát, že já jsem těm chlápkům tehdá nic neřekl. Byl jsem na to v tu chvíli strašně línej. He, he, he,“ René pobavil sám sebe, „chtěl by si snad, Igorku, háčko taky vyzkoušet?“

„Možná, že jo.“

        Pokračovali jsme v poradenství. Ptal jsem se Reného na jeho dětství. Jeho rodiče se rozvedli, když byl malý. Vídá se jen, sem tam, se svou mladší sestrou, která ho občas navštíví, když je zrovna v lochu. Nosí mu tam cigára a bůček. René má asi dvacetiletého syna. Viděl ho naposledy, když mu bylo půl roku. Se svým životem je v současnosti spokojený, nehodlá nic měnit. Dokonce na sobě začal pracovat a skoncoval s vykrádačkami bytů a aut. Nechce se teď na určitou dobu dostat do basy. Živí se dealováním heroinu a perníku. A jak říká, za to ho nikdy nesebrali.  Neví, jak bych mu v budoucnu mohl pomoci. Musel jsem s ním souhlasit, protože jsem to taky nevěděl. Než jsme se rozloučili, vzal jsem si na něj telefonní číslo. Zavřel jsem za ním dveře a smetl kousky hlíny z podlahy. Terapeuticky profesionálně zmáklé  interview. Šel jsem pracovat na počítači. Jak jsem se dočetl na sportovních stránkách, Sparta prohrála.

 

           Byla tma a foukal silný vítr. Déšť se sněhem mi nepříjemně padal do obličeje. Kulicha jsem si rukou posunul ještě více do čela a natáhnul si kapuci. Čekal jsem na samém konci Holešovického přístaviště. Vítr nadzvedával starou, špatně přibitou střechu na zchátralé hale za mnou. Rachotilo to. Čekal jsem v opuštěných přístavních docích na to, abych udělal nekalý kšeft. Jak ze špatných detektivních seriálů, něco jako třeba nějaký seriál s názvem Kriminálka z Dusseldorfu. Čekal jsem na Reného. Díval jsem se na tekoucí vodu v řece. Byla tmavá a odráželo se v ní světlo pouličních lamp z mé i protější strany. Byl jsem nervózní. V kapse jsem rukou žmoulal peníze. Tři sta táců smotaných v ruličce. Jak za starých časů balkánské mafie na Václaváku v devadesátých letech. Rukávem jsem si otřel mokrý a studený obličej.

               V kapse jsem žmoulal tři sta táců, co jsem si včera půjčil od svého movitého kamaráda. Dělá právníka. Jedné bance dělá právníka. „Dane, potřebuju si od tebe půjčit na jeden kšeftík, je to tutovka, vole.“ říkal jsem mu. „Jen, aby vole,“ říkal mi, když mi dával v hospodě peníze, co pro mě vyzvednul v bance. „Jen aby, Iggy, vole.“ Chápal jsem ho, že je trochu nervózní. Na druhou stranu, pro něj to byly jeho dva měsíční platy. Pro mě to byl slušnej balík. „Neboj, Dane. Lacino koupim, draze prodám.“ Když mi peníze dal, tak se ještě zeptal: „A co to je vlastně za kšeft, vole?“  No, co jsem mu měl říct, že kupuji heroin od svého klienta a chci ho převést do Norska? Ne, to by rozhodně nechtěl slyšet. „Houpací koníci, kontejner dřevěnejch houpacích koníků. Z Čech do Norska.“ Dan skepticky nadzvednul obočí nad pravým okem, ale nic neřekl. Byl to hodný kluk.

              Stál jsem pod lampou, přesně jak jsme se dohodli. René furt nikde. Byl jsem nervóznější, čím dál víc. Snad ho nesledují policajti. Snad mě tady s dalšími spřízněnými smažkami nepodřízne a neokrade. Nevysral se na mě? Kopal jsem špičkou boty do malých kamínků. Najednou jsem ho rozeznal asi padesát metrů ode mne v zažloutlém světle. Šel pomalu a s velkým úsilím, jak se prorážel silným větrem ke mně. Neměl čepici a dlouhé vlasy za ním vlály. Jak kdyby jel sto padesáti kilometrovou rychlostí na motorce. Hell´s Angel. Pro mě v tomhle okamžiku doslova. V jedné kapse jsem levou rukou tiskl ruličku peněz, v druhé kapse jsem pravou rukou odjistil pojistku na spreji se slzným plynem.

„Nikdo tě nesledoval?“ zeptal se René.

„Ne. A tebe?“

Neodpověděl. Podal mi igelitku. Vytáhnul jsem z ní balíček zabalený ve fólii. Pod fólií jsem nahmatal cihličku slisovaného prášku.

„Podej mi to!“ řekl mi.

Podal jsem mu to. Šli jsme k nedaleké nákladní rampě. Z bundy vytáhnul digitální váhu, kterou položil na rampu a na ní dal balíček. 400 g.

„Sedí?“

„Jo.“

Podal jsem mu ruličku s penězi. Šel blíž pod lampu a začal přepočítávat pětitisícovky. Když skončil, spokojeně se usmál.

„ Děkuju, pane terapeut.“

„Já taky.“

„A kdy budeme mít další sezení, pane terapeut?“ Rozesmál se ještě víc, pobaven vlastním ostrovtipem.

„Myslím, René, že už žádný další sezení nepotřebuješ.“

„Vida. Ha, ha, ha.“

Igelitku jsem si dal do batohu a šel jsem rychlou chůzí k autu. Neuroticky jsem se rozhlížel na všechny strany, jestli neuvidím někoho podezřelého. Nicméně jediný podezřelý, široko daleko, jsem byl já. Odemknul jsem dveře od auta, zapnul rádio a topení a rychle odjížděl domů.

 

              Když jsem přijel domu, hodil jsem batoh do koše s mým špinavým prádlem. Věděl jsem, že ten Anička zásadně neotvírá. Byla v ložnici. Šel jsem se s ní uvítat. Ležela v posteli a chtěla hladit a masírovat. Už zase. Sednul jsem si na postel a dal jí pusu. Pak jsem jí dal pusu na břicho a párkrát jí ho pohladil. Zaťukal jsem na břicho rukou, sklonil jsem k němu hlavu a řekl jsem své budoucí dcerce či synovi: „Nazdar, vole.“

              Masáž jsem striktně odmítnul. Díval jsem se jí do obličeje, který byl modrobíle ozářen naší malou televizí naproti posteli. Měl jsem Aničku rád. Televizi jsem povětšinou nesnášel. Jediné, co jsem měl rád, byly fotbalové přenosy a nenáročné prvorepublikové komedie. Televize. Všechny ty hnusné zvuky. Skřípění kol při automobilových honičkách, výstřely z automatických pistolí, patetická symfonická hudba, hysterické výkřiky prchajících žen před násilníky, prachbídný český dabing. Podle prvních pár zvuků jsem tipoval, že dnešní večer dávají akční rodinné drama s nádechem romantiky. Sáhnul jsem na noční stolek po dálkovém ovládání a přepnul na zpravodajský kanál. Podíval jsem se na obrazovku a viděl zakukleného džihádistu, jak se chystá ve jménu své pokřivené víry uříznout hlavu nějakému nebožákovi, který před ním klečí v oranžovém hábitu v prachu kdesi v poušti. Hlavu měl vztyčenou, v obličeji byl překvapivě klidný. Pak přišel střih a ve studiu se objevili dva chlápci a moderátorka.

„Pánové, jak byste reflektovali postup Islámského státu?“ zeptala se jich moderátorka.

„Čuráci. Svině nelidský.“ rozkřikl jsem se rozzlobeně po pokoji a vypnul televizi.

Chvíli jsme byli zticha.

„Je mi blbě, Iggy. A jsem strašně unavená.“ řekla Anička a chytla mě za ruku.

„Hmm, to je blbý. Tak snad bude líp.“

„Víš, co by mi udělalo líp?“

„Ne.“

„Nějaká zmrzlina. Dobrá velká zmrzlina.“

„Ty máš chuť na zmrzku, jo? V takovymhle počasí?“
„No, jo. To mám. Miminko potřebuje zchladit. Dala bych si zmrzku a pak bych usnula.“

„Tak dobrá. Skočim ti pro ní do večerky.“

V krámu jsem koupil dva Míši a červené víno pro sebe. Potřeboval jsem si po dnešku udělat trošku náladičku. Přeci jen, půl kila heroinu si nekupuji každý den.   

           Míši jsem donesl Aničce do postele a šel jsem si do kuchyně otevřít víno. Sednul jsem si ke stolu. Před očima jsem měl toho maskovaného džihádistu s nožem v ruce. Otřásl jsem se odporem. Šílenci pomatený. Otřásl jsem se ještě víc, protože mi v hlavě vytanula myšlenka, že je dost pravděpodobný, že takovýhle militanti si přivydělávají kdesi na východě výrobou heroinu a jeho následným dealováním na Západ. To je dost možné. Obrátil jsem do sebe skleničku a dolil si. A jestli z heráku netečou prachy těmhle, tak určitě nějakým jiným hajzlům. To je jisté. Vyprázdnil jsem skleničku a znovu si dolil. Což znamená, že já se budu podílet na financování nějakých sviní. Bože, jsem pěknej pokrytec. Pěknej kretén.

          Zapnul jsem si počítač a pustil si od Velvet Underground skladu Heroin. Dolil jsem si skleničku a poslouchal tu starou, ale pořád dobrou vykopávku. Pak jsem si šel lehnout.

 

           Seděl jsem na nádražním peróně na lavičce a okouněl jsem. Kolem mě chodili lidi s cestovními zavazadly. Projel vlak. Z tlampače připevněného k železné střeše perónu se ozýval mužský hlas: „Hlášení o zpoždění vlaku. Spěšný vlak Koudelka, číslo 9327, ve směru Tišice, Byšice, Kropáčova Votice a Mladá Boleslav bude asi o tři hodiny opožděn. Důvodem zpoždění je spadlý strom na trati. Za zpoždění se cestujícím omlouváme.“

Sakra, pomyslel jsem si. Budu tady muset tvrdnout takovou dobu. Vezl jsem tvrdé drogy do Kropáčovy Votice, kde se nachází vyhlášená drogová scéna. Zrovna když jsem se natahoval ke stojanu vedle lavičky pro reklamní brožuru Českých drah, abych si zkrátil čekání četbou, tak si ke mně přisednul chlápek. Vypadal podivně. Nezdravě. Oči měl červené, na obličeji měl jakýsi ekzém. Byl do půl těla, i když byla docela zima. Na sobě měl jen kalhoty a na hlavě pochybnou hučku. Všiml jsem si, že je bosý. Chodidla měl oteklé a namodralé. Nepříjemně zapáchal.

„Máš voheň, chlape?“ zeptal se mě.

Vyndal jsem z kapsy zapalovač a připálil jsem mu.  

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

Nejspíš chtěl rozproudit pokec, z čehož jsem nebyl dvakrát nadšený. Nezdál se býti společníkem, s kterým bych chtěl strávit čas při čekání na zpožděný vlak.

„Jak se jmenuješ, chlape?“ opakoval svou otázku.

„Igor.“

„Víš, jak se jmenuju já?“

„Ne.“

„Na tom nesejde,“ zachrchlal a potáhnul si z cigarety „ale všichni mi řikaj Džony Herák.“

Udiveně jsem na něho pohlédl. Chlápek se příšerně zašklebil a divoce se rozchechtal na celé kolo. Až z toho dostal nekontrolovatelný záchvat kašle.

„No, už budu muset jít. Těšilo mě a naschle.“ řekl jsem.

Vzal jsem batoh, který jsem měl vedle sebe, do ruky a vstával jsem z lavičky.

Chlap mi ale chmátl rukou po rameni a s velikou razancí mě znovu usadil vedle sebe.

„Nikam nepudeš! Džonymu Herákovi nikdo utíkat nebude!“ vykřikl.

Byl jsem překvapený, jakou sílu v rukou má tahle troska. Začal jsem se bát.

„Co máš v tom baťohu?“ zeptal se direktivním tónem.

„Co je ti po tom?“ řekl jsem roztřeseným hlasem.

„Ptal jsem se tě, co máš v tý svojí zasraný tašce?!“

„Jdi do prdele!“

„Ty buzerante, tak ty mi to neřekneš?!“ vykřikl a znovu se příšerně zašklebil.

Snažil jsem se zase vstát, ale Džony Herák v mžiku vytáhl z kapsy vystřelovací nůž a bodnul mě do nohy. Cítil jsem, jak mi stehenními svaly projela švédská ocel.

„Ááááhhh!“ zařval jsem bolestí.

 Spadl jsem na chladné dlaždice perónu. Džony ke mně přišel a přiložil mi ostří nože ke krku.

„Že se můžu podívat do toho tvýho baťůžku?“ ptal se Džony a slizce se usmíval.

„ Vem si ho.“

Stehno mi škubalo šílenými bolestmi. Svíjel jsem se na zemi a držel jsem si ránu. Kalhoty se mi barvily krví. Nikdo z kolemjdoucích si nás vůbec nevšímal. Jako bychom byli vzduch. Slabě jsem sténal a po očku sledoval Džonyho. Ten rozepnul můj baťoh a začal se smát.

„No jo! No jo! Já to věděl. Džonymu Herákovi nemůže uniknout žádnej herák. Mám k tomu vypracovanej svůj šestej smysl, „poklepal si doprostřed svého exémovitého čela „Víš, holenku?“

Nic jsem neříkal. Džony vytáhnul pytel s heroinem, zaklonil hlavu, otevřel pusu dokořán a celý obsah pytle do sebe začal sypat. Sypal, polykal a sypal. Až v něm celý obsah pytle zmizel. Zakoulel očima a krknul si.

„To je žraso.“ poznamenal.

Chvíli jen tak seděl a nic. Já pořád ležel pod ním na zemi. Pak se Džony začal klepat.

„Už to jede. To je jízda, jářku.“ extaticky vykřikoval. Klepal se čím dál víc a u koutků úst se mu začala tvořit bílá pěna. Začal ze sebe vydávat neartikulované zvuky. Najednou ztuhnul v jakési křeči a otevřel pusu. Začal na mě zvracet své vnitřnosti. Střeva, srdce, žaludek, játra. Všechno to na mě padalo. S krví a různými trávicími šťávami.

„Nééé!“ řval jsem na celé kolo „Ježiši, už dost! Nech toho!“

„Iggy, Igorku. To nic není, To bude dobrý.“ říkala Anička, která se nade mnou skláněla. Ležel jsem v posteli u nás v bytě. Tričko jsem měl propocené.
„Co je? Co se děje?“

„Zdál se ti nějakej hnusnej sen. To nic.“ Anička mě konejšila a hladila po tváři.

              Tak a je to tady, už mi z toho hrabe. Pomyslel jsem si. Do čeho jsem se to, proboha, zase namočil. Pěkná kravina. No ale už z toho nejde couvnout. Kostky jsou vrženy. Překročil jsem Rubikon. Uvařil jsem si kávu a mazal si chleba taveným sýrem. Jeden jsem namazal taky Anně.

„Dáš si čaj?“ zeptal jsem se od kredence.

„Jo, jo díky. Ten zázvorovej, kdyžtak.“

Přinesl jsem snídani na stůl. Anna se s vervou pustila do svého krajíce.

„Ty, Aničko, nevadilo by ti, kdybych jel příští tejden na pár dní na Šumavu? Dan mě pozval na chatu.“

Anna s plnou pusou odpovídala: „Ale zase budeš utrácet peníze. Už teď skoro žádný nemáš. Musíme šetřit, broučku, na miminko.“

„Neboj, nic tam neutratim. Budu chodit na výlety do přírody. Ani jednou nepáchnu do hospody. No, možná jednou jo. Zkrátka, budu si utrhovat krajíc od pusy.“ demonstrativně jsem položil svůj chleba na talíř.

Usmála se a řekla: „Jeď si, kam chceš. A kolik máš, vlastně ještě dovolený?“

„Mraky. Spoustu dní, který strávíme už jen spolu.“

„Hmmm.“

„Ty si tak hodná.“

„Neřikej, že jsem hodná. Víš, že to nesnášim,“ vyštěkla, „když řekneš, že jsem hodná, tak to je jak kdybys řekl, že jsem blbá.“

Zastyděl jsem se za sebe. Jaký jsem prevít. Jak jí věším bulíky na nos. Jak se místo na Šumavu chystám do Trondheimu převézt velké množství tvrdých drog. V zájmu naší společné domácnosti, samozřejmě. A styděl jsem se za to, co se jako nastávající otec chystám udělat za hovadinu. Nebo jsem se ani nestyděl a nalhával jsem si, že mám v sobě nějaké morální cítění a zodpovědnost za ní a za děcko, co čekáme? Sám ani nevím. Možná jsem morální kreatura. A možná budu špatný otec. Možná. Ale tak, nebo onak, chtěl bych být otec s pár korunami v kapse do začátku.

  Dopil jsem kafe, dali jsme si pusu a šel jsem do práce.

 

          Tak, bylo to tady. Čekal mě převoz. Všechno bylo domluvené.  V Trondheimu mě zítra očekává můj známý, který se chystá s mojí pomocí přikrmit místní opiátovou scénu. V Norsku je heroin velmi populární. Je to jistý paradox této severské země. Norové buď žijí extrémně zdravě. Pijí bio džusy a chodí každý den sportovat.  Na druhou stranu zde v můžete v městských centrech natrefit na velké množství keder nejhrubšího zrna. Běžně můžete vidět, jak se někdo našlehává u supermarketu před zraky rodin s malými dětmi a pak ve stoje usne. Zejména centrum Osla je zaplaveno bezpočtem heráků, kteří se zde za přítomnosti turistů a bussinesmanů nerušeně devastují. V Oslu je ale velká konkurence v nabídce. Trondheim, ležící více na severu, je pro můj kšeft ideální. A samozřejmě, rozhodující je, že zde mám konkrétního zájemce o mé zboží. Jmenuje se Ole Gunnar a studuje IT na místní univerzitě. Přivýdělek ke studiu se mu hodí. Poznali jsme se před pár lety, když jsem se pár měsíců poflakoval po Skandinávii.

           Plán byl následující. Zatímco si bude Anička myslet, že směřuji do šumavských hvozdů, já budu ve své zánovní káře Peugeot 206 uhánět do Berlína. Na zítřejší večer tam mám zarezervovaný hotelový pokoj. Tam v klidu zabalím drogu do několika prezervativů, které spolykám (jistě to bude výtečné). S tímto obsahem svých střev se vydám na berlínské letiště. Tam úspěšně absolvuji letištní prohlídku. Po hladkém přistání v Trondheimu stejně lehce absolvuji prohlídku na zdejším letišti. Mávnu na taxi a ten mě odveze do hotelu, který mám objednaný na pozítří. Tam na místní toaletě obsah svého trávicího traktu v klidu a tichosti vyseru (ano, nepochybně v tichosti). Drogu v prezervativech omyji ve vlažné vodě a tradá k Ole Gunnarovi. V kapse mě následně bude tlačit v přepočtu přibližně šest set tisíc českých, tedy přibližně tři sta táců vyvařím. V Norsku jsou ceny heroinu podstatně vyšší než v Čechách. Ve městě lehce zakalím s Ole Gunnarem. A tradá zpět na letiště. Samozřejmostí je, že velkou hotovost ukryji na vhodné místo svého baťohu, abych zbytečně nedráždil norskou celní kontrolu. Přiletím do Prahy a hurá na nákupy dětských postýlek, kolíbek a tak dále. Něco pěkného koupím Aničce. Jen si ještě musím vymyslet, jakou taktickou lež před ní zvolím, abych vysvětli své náhlé zbohatnutí. Vyhrál jsem ve sportce? Dědictví po dědečkovi? Odměna v práci (ha, ha)? Ještě nevím, to je ale detail.

            Plán byl výtečně vymyšlen. Nemusím mít obavy o dobrý konec této mise. Proč se mi tedy již druhý den klepou ruce, mám sucho v krku a nemohu spát? Proč? Protože jsem z toho úplně zdevastovaný. Nervy mám v kýblu. Pochybuji o svém duševním zdraví.

 

            Otočil jsem klíčkem v zapalování. V autě to podivně zarachtalo a pak se motor odmlčel. Druhý pokus už byl úspěšnější. Svého Peugeota jsem pořádně protůroval, aby znovu nezdechl. Když jsem si byl jistý úspěchem, pustil jsem si rádio. Za rytmů hypnotických Krafwerk na své stařičké kazetě jsem vyjel. Cesta příjemně ubíhala. Můj drahocenný náklad byl uložen v kufru pod rezervou. Svištěl jsem si to směrem na Ústí a v hlavě jsem si stále dokola přehrával možné situace následujících dní. Kraftwerk mi k tomu vyhrávali své Trans Europe Express. V malebné krajině českého středohoří jsem minul Ústí a blížil jsem se k hranicím. Směr Dresden.

            V kopci mě předjelo auto celní policie, začalo blikat a na majáčku se objevil červený nápis Stop. Do prdele! Do hajzlu! A je to tady. Boží mlýny melou. Na každou svini se vaří voda. To je konec. Chviličku jsem přemýšlel, jestli jim nemám ujet, ale ihned jsem to zavrhl, protože už teď jsem měl plyn sešlápnutý až na podlaze a jel jsem slabou stovkou. Nezbývalo mi než následovat policejní auto na odstavné parkoviště a modlit se.

           Z auta vylezl jeden policajt. Stáhnul jsem okýnko.

„Dobrý den, pane řidiči. Celní kontrola. Vaše doklady, prosím.“

Podal jsem mu řidičák.

„Kam máte namířeno?“

„Do Berlína.“

„To jste odvážný. S tímhle vehiklem.“

„Auto je v pořádku. Před dvěma měsíci prošlo technickou.“ Za litr. Uplatil jsem to přes mého kamaráda, samozřejmě. To jsem si ale z pochopitelných důvodů nechal pro sebe.

„No, nebojte. Kvůli kontrole stavu vozidla jsme vás nezastavili. Uděláme ale zběžnou prohlídku interiéru vozu a vašich osobních věcí. Budeme vás muset na chvíli zdržet. Vystupte si, prosím.“

A je to tady. Je konec. Polkl jsem. Policajt šel s řidičákem za svým kolegou. Tam chvíli seděli za počítačem a pak vylezli a oba dva začali prohledávat moje auto. Krve by se ve mně nedořezal. Nervózně jsem si zapálil cigáro. Vysypali obsah mého zavazadla na střechu a začali se přehrabovat v mých fuseklích a spodkách. Velmi zbystřili, když našli v malé igelitce větší množství kondomů.

„Na co máte tolik, prezervativů?“

„Jedu do Berlína navštívit svou přítelkyni.“ řekl jsem. Hlas mi ale v půlce věty nepřirozeně přeskočil.

Pak se dívali pod sedačky, pod koberečky, do kastlíku a do přihrádek ve dveřích. A pak otevřeli kufr auta. A na mě šly mdloby. Třesoucí rukou jsem si zapálil další cigaretu. Policajti vypadali zkušeně. Přišlo mi, že si mě dobře otipovali a mé šance na to, že z toho vyváznu, byly docela malé. Dokonce ani se skrýší v kufru jsem si nedal potřebnou práci. Měl jsem to nacpat někam do podlahy, nebo do střechy, nebo tak.

Pokusil jsem se pohromu zoufale odrazit rádoby rozhodným a naštvaným hlasem: „Pánové, bude to trvat ještě dlouho? Docela bych už rád vyrazil, zase tolik času nemám.“

Policajti neodpověděli. Jeden z nich totiž nadzvedl rezervu a odšoupl poklop pod ní. Zatajil se mi dech. Policajt rukou vytáhl baťoh, z něj vytáhl igelitku z igelitky, další igelitku a z té vytáhl poslední igelitku s matrošem. Můj systém matrjošky byl potupně prokouknut.

„Myslím, že už nikam pospíchat nemusíte,“ řekl policajt s heroinem v ruce, „zatýkáme vás!“

„Ale, to bude asi nějaké nedorozumění.“ zašeptal jsem.

To už mi ale druhý policista nasazoval pouta. Dost je utáhnul a kov mě tlačil do zápěstí. Cokoliv od teď řeknete, může být použito proti vám. Tak to mi neřekli.

 

              Byl jsem ve vazbě. V malé cele v jakémsi příhraničním městečku. Sebrali mi telefon a tkaničky z bot. Asi, abych se neoběsil. Seděl jsem na tvrdé pryčně. Měl jsem žízeň. Ale netroufal jsem si říct policajtům o sklenici vody. Místo toho jsem koukal do stropu a snil jsem s otevřenými očima. Nebo jsem měl možná halucinace. Anebo jsem se už definitivně zbláznil. Ze stropu se na mě odporně chechtali Džony Herák s Reném. Jejich hlavy kroužily od jedné zdi k druhé a z jejich hrdel se draly odporné zvuky. Mezi škodolibým chechtáním na mě Džony pokřikoval: „Tak už víš, co je to herák, ty frajírku? Asi ne. Herák je totiž pro krále, jako jsem já. A ne pro takový slabochy, jako jsi ty.“ Tak podobně na mě pokřikoval. A do toho se míchaly výkřiky Reného: „Chtěl jsi zlato, panáčku a místo toho budeš pár let žrát bláto. Jo, jo. Takovej je život. Chachá! Konečně se vcítíš do mý kůže, jak jsi vždycky chtěl. Ty psychoterapeute jeden zasranej!“ Já jsem jen ležel na zádech na pryčně a díval jsem se na strop na ty fantasmagorie. Viděl jsem, jak mi ti dva nakonec splynuli v jednoho člověka. To už se ale na stropě objevila Anička. Měla roztažené nohy a mezi nimi se štrachal sehnutý doktor. Rodila. Hodně u toho křičela. Po chvíli se doktor narovnal a v ruce držel malé, oslyzlé a červené miminko. „Je to kluk, jak buk, maminko.“ řekl a položil děťátko na Aninu hruď. Ta byla očividně vyčerpaná, ale šťastně se usmívala. Doktor se zeptal: „A kde je tatínek? Ten děťátko nechce vidět?“ Anně ztuhly rysy ve tváři a doktorovi odpověděla: „Nemá tatínka!“ A bylo ticho. A mě oči začaly vlhnout slzami. Byl jsem nešťastný.

               Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Za zamřížovaným oknem už byla tma. Dveře cely se otevřely a vešel jeden z policajtů, co mě chytil na silnici. V obličeji měl přísný výraz.

„Tak pane, Douša. Můžeme vás propustit. Omlouváme se vám, za tuhle nepříjemnost. Laboratorní analýza potvrdila, že v zabaveném materiálu z vašeho auta není ani stopa po omamných nebo jiných zakázaných látkách. Zde máte vaši spárovací hmotu.“ říkal a podával mi pytlík s práškem. Spárovací hmota? To není heroin? Zmateně jsem na něj koukal a vzal si od něj pytlík.

              V kanceláři jsem jim podepsal několik formulářů. A šel jsem. Byl jsem na svobodě. Juché! René, ty svině! Tak ty jsi mě takhle ojebal! Měl bych ti pořádně zmalovat ten tvůj bezzubý ksicht. Myslel jsem si, ale zároveň jsem byl za tu ojebávku neskutečně šťastnej. Zachránila mi krk. Smál jsem se jak šílenec. Byl jsem bez sebe štěstím. Po chvíli, když opadla úvodní euforie z propuštění, mě ale úsměv poněkud přešel. To když jsem si uvědomil, že mi po téhle diletantské akci zbyly pořádné dluhy.

            Když jsem si sednul v autě za volant, hned jsem si zapálil cigáro. Chutnalo výtečně. Z kastlíku jsem vytáhl koupené letenky a vyhodil je okýnkem na ulici. Nastartoval jsem a vyjel směrem k domovu. Cestou jsem přemýšlel, jakou taktickou lež zvolím pro Dana, když mu budu vysvětlovat, že peníze mu vrátím o něco později. A jakou lež zvolím, pro Aničku, když budu vysvětlovat, proč jsem se tak brzy vrátil ze Šumavy. Ale jak, sakra, vydělám co nejdřív ty prachy? Najdu si vedlejšák? Přestěhujeme se s Aničkou do bohatší země, kde budu pracovat? Vykradu banku? Obchod s bílým masem? Potemnělá krajina se míhala za skly mého zánovního vozu. A já jsem začal myslet na to naše malé děťátko, co se brzy narodí. Bylo mi fajn.

 

 

 

                                                                                                           Konec

 

 

 

 

 

   

 

 

---