Cesta

Vystoupil jsem z dostavníku na kamenitou cestu a zaplatil kočímu. Myslím, že dál už dojdu 

po svých i při takovémto počasí. Potřeboval jsem si po cestě promyslet pár věcí a ve 

společnosti toho vtíravého kočího by to bylo neproveditelné.

Jak už jsem zmiňoval počasí, bylo opravdu děsivé. Ocelová obloha oznamovala blízký 

příchod bouřky, snad i bouře. Nebyla však poseta jediným mráčkem a tak z meteorologického 

hlediska nebyl možný déšť. I přesto jsem ve vzduchu cítil jakési děsivé překvapení, které 

přijde znenadání a neohlášeno a změní tento velice podivný den na ještě podivnější.

Vykročil jsem tedy na tu cestu, která mě měla dovést až do cíle, počítal jsem tak za jednu a 

půl až dvě hodiny. Znenadání mě překvapil i vzduch, který byl tak nehybný, tak dusivý, jakoby něco 

vysálo všechen kyslík. Cítil jsem jen horko, nic jiného mě za dobu mé cesty 

neprovázelo. Žádné změny počasí, mírný náznak pohybu vzduch, malé zafoukání větříčku.

Neviděl jsem na obloze žádné slunce, ani jediný jeho paprsek a přece jsem ho cítil

v každé molekule tohoto nedýchatelného vzduchu. Tušil jsem, že při tomto tlaku nevydržím moc 

dlouho stoupat do takového kopce, který se přede mnou tyčil, ale nevzdával jsem to. Musím 

dojít až do cíle, protože tam na mě čeká odpověď na všechny moje otázky, všechny moje sny 

a představy. Nehodlal jsem vzdát tuto únavnou cestu, ani když mi kapičky potu z čela stékaly 

až na krk nebo když jsem zanedbával mučivé bodání u srdce, vše z toho horka.

Dokola jsem si opakoval, abych na to nemyslel, že to je jen podružná věc a že na tom vůbec 

nesejde a snažil jsem se myslet na cosi jiného, v mojí hlavě se však stále dokola a znovu 

objevovala podobizna té bytosti, za kterou jsem měl právě namířeno. Byla to naděje, která mi  

ji tam vnutila a držela ji tam, dokud opravdu neuvidím, jak to s ní dopadlo. Měl jsem snad 

horečku, když jsem vzpomínal na naše společné chvíle a naše zážitky.

Přímo před sebou jsem viděl její oči modré jako studánky, vytvořené z té nejlepší modři, která 

se ve vesmíru našla. Jejich barva se nikdy nezměnila, vždycky byla naprosto konstantní, když 

mi vyprávěla o svém dětství a přitom mi ležela na klíně, když jsme se spolu smáli něčemu, co 

by mi vůbec nepřipadlo k smíchu bez ní, když stála nade mnou a vyčítala mi, jaký jsem 

pokrytec, když si nás oba pán ráčil nechat přivést a vyčítal nám, že jsme se po nocích toulali 

v zahradě, i když to přísně zakázal.

Najednou mi kolem očí tančily její pískové vlasy. Byly tak plavé, každý vlásek byl naprosto 

stejný a přece jiný, v létě mi jejich barva připomínala pšeničná pole, táhnoucí se daleko, až za 

obzor. V zimě mi však její vlasy připadaly  kratší a mnohem světlejší, jako čerstvě napadený 

sníh, rozplývaly se jako rozlité mléko a přece je v zimě nosila vždycky stažené do uhlazeného 

copu.

Viděl jsem kolem sebe její čilou, drobounkou postavičku, pobíhající všude kolem mne. Její 

hubené nožky v rudých střevíčcích poskakovaly jako víly a její malinkaté ručky s tenkými 

prstíčky mě objímaly a podávaly mi ruku. Svými růžovoučkými rtíky volala mé jméno a já 

jsem tak moc chtěl pospíchat za ní a věřit, že je tu, vedle mě a že je stále má, skutečná. Jsem 

blázen! opakoval  jsem si stále dokola, není to přeci skutečné, nic z mých představ a snění už 

nebude skutečné, už ne. Věděl jsem, že můj příběh má jistě tragický konec, protože kdyby mít 

neměl, jásal bych už teď radostí. Dal bych za to cokoli, prodal bych duši ďáblovi, jen kdybych 

ji mohl ještě jednou spatřit před sebou, živou a skutečnou.

Vlastně jsem si ani neuvědomil, kolik cesty jsem už ušel, nevnímal jsem čas ani dobu, jak mi 

moje myšlenky proudily celým tělem. Přešel jsem ten strašidelný kopec, za kterým se měl 

objevit můj cíl. Ještě jsem jej neviděl, protože byl za pár stromky, ale cítil jsem, že je to už blízko. 

Je to tak dlouho, co jsem tu byl naposledy, co jsem se loučil s touto nesmírnou krajinou. Ale 

teď už jsem obešel ty stromky, které mi bránily ve výhledu na to, co jsem celou tu dobu toužil 

navštívit. Uviděl jsem před sebou panství, to, co jsem opustil ani ne před dvěma lety. Na první 

pohled se nezměnilo ani o chlup, jedna změna však byla zřejmá hned. U brány stál jakýsi houf 

osob v černých pláštích a hábitech. Nemluvili, jen tiše pozorovali cosi, co vychází od brány. 

Byli to další lidé v černých róbách, ale tito lidé nešli jenom tak, tiše, beze slova. Odříkávali 

jakousi modlitbu. Z takové dálky jsem jim nemohl rozumět. Vlastně jsem nerozuměl 

ničemu z toho. Až náhle jsem uviděl cosi, co nesli ti lidé na ramenou, už od počátku jsem to 

viděl, ale nedokázal jsem si přiznat, nedokázal jsem si uvědomit, co to vlastně je. Až potom, 

ucítil jsem prudkou ránu u srdce, úzkost tak bolestnou, že jsem přestal dýchat. Nemohl bych 

přeci žít s vědomím, že na světě už není to, co mi bylo nejdražší. Zemřel jsem žalem a to 

poslední, co jsem měl před očima, bylo to, co nesli lidé v černém. Její rakev.

---