Islám jako hrozba

Menší úvaha o aktuálním tématu islámu, muslimech, radikalizaci a hrozbě vůči západnímu světu.

Skupiny radikalizovaných islamistů napadají světová velkoměsta a vraždí nevinné

civilisty. Tento scénář jsme mohli v mnoha ohledech vidět již ve velkém počtu zemí na celém 

světě. Ať už se jedná o Islámský stát, který den co den aktivně bojuje proti svým odpůrcům 

nejen v okolních regionech, o africké povstalce, kteří chtějí ovládnout jakžtakž se politicky a 

ekonomicky držící nedávno vzniklé republiky po celém černém kontinentu, anebo o čím dál 

častější ozbrojené útoky na velmi zalidněné a turisticky hojně navštěvované západoevropské a 

americké metropole, které mají vysoce propracované obranné složky. Tuto hrozbu, ještě před 

několika lety potencionální, můžeme již dnes označit za oprávněnou, a to kvůli faktům a 

zkušenostem, které momentálně západní civilizace, v důsledku neustávajících útoků, má. To, 

co všechny, výše vyjmenované útočníky spojuje, je islámská náboženská víra, kterou 

blízkovýchodní radikálové omlouvají své činy. Je však možné, v tomto případě všechny 

okolnosti, důvody a zejména viníky, generalizovat?

Islám – výraz, jehož smysl skutečně znamená „mír a oddanost Bohu“ – je náboženství, 

které vzniklo pravděpodobně roku 510, kdy Mohamed uzřel první myšlenku Koránu. Právě 

podle svaté knihy muslimů, jež obsahuje zejména verše sdělení věřícím, které podle muslimů 

Mohamedovi nadiktoval prostřednictvím archanděla Gabriela sám Bůh, prorok prožil 

sedmnáctý den Ramadánu zjevení a stal se božím poslem. Poté byl nucen putovat spolu se 

svými stoupenci do Medíny, jelikož původní polyteističtí obyvatelé jeho učení nepřijímali. 

V důsledku ho vyhnali, podobně jak je známo například u prvních křesťanů, kteří se objevili 

ve starověkém Římě. Mohamed však na rozdíl od křesťanů již za několik let v Medíně založil 

městský stát, ve kterém šířil své náboženství a jež se mimochodem může údajně chlubit první 

ústavou ve světových dějinách, což svědčí o jisté míře kultivovanosti. Na druhou stranu, 

Mohamedova představa šíření této monoteistické víry nebyla již od počátku v žádném ohledu 

mírová. Prorok a jeho pozdější nástupci, takzvaní chalífové dobývali území hlava nehlava a 

ne příliš pokojně rozšiřovali teritorium svojí nadvlády. Když o několik let později nastoupila 

dynastie Umájjovců, obyvatelé rozsáhlého chalífátu se mohli definitivně rozloučit s již v té 

době značně pokroucenou demokracií, což samozřejmě v sedmém století po Kristu nebyla 

nijak výjimečná situace. Tento výčet historických informací však poukazuje pouze na 

skutečnost, že muslimská víra byla již od svého počátku značně využívána pro získání moci 

nad lidstvem a půdou, což ve středověku a ještě nedávné historii nemůžeme shledávat 

výjimkou. Nezapomínejme však, že se stále primárně jedná o prosté náboženství, jež by nám 

mělo sloužit jako jakési odůvodnění naší existence. Je však možné, aby nás ohrozilo 

náboženství? Čistá víra, jež vznikla pro účely duchovní, víra, jejíž základní pravidla se staví 

proti zlu a násilí?

Jako příklad, pomocí kterého bychom mohli ilustrovat odpověď, nám poslouží zažité 

zkušenosti. Právě naši středověcí předci již na konci jedenáctého století, kdy křesťanská víra 

v Evropě dosahovala svého největšího rozmachu, pořádali křížové výpravy vyhlášené hlavou 

katolické církve a mířené proti neznabohům, národům pohanským a kacířským. Tyto výpady 

do Svaté země trvaly ještě více než dvě století, než si evropští vládci uspokojili svá ega a 

naplnili soukromé pokladnice. Jejich válečné výpravy byly v té době cíleny právě hlavně proti 

muslimské víře a jejím praktikantům, což se může zdát jako náhoda, avšak musíme si 

uvědomit, že v té době ještě evropská civilizace neznala dalekovýchodní rituály a náboženské 

směry, tudíž právě islám byl tehdejším nejaktuálnějším nepřítelem bohabojných křesťanů.

Osudný konflikt, který započal nynější náboženské spory má však kořeny teprve v nedávné 

historii. Když na přelomu devatenáctého a dvacátého století migrovaly vlny hebrejských 

přistěhovalců na území Země izraelské, označované také jako Palestina, a to v důsledku 

protižidovských nálad v Evropě, začalo docházet k nepokojům ze strany Arabů. Tyto drobné 

neshody pokračovaly celou první polovinu minulého století, kdy po rozpadu Osmanské říše, 

byla Palestina mandátním územím Společnosti Národů pod správou Spojeného království. 

Tato správa trvala až do roku 1948, kdy byl Izrael osamostatněn. Následovala řada 

ozbrojených konfliktů mezi Izraelem a palestinskými Araby, které vedly ke vzniku prvních 

teroristických organizací. Jedním z uskupení, jehož vznik se datuje do tohoto období, byla 

také Organizace pro osvobození Palestiny, jež deklarovala, že „ozbrojené povstání je jediný 

způsob, jak osvobodit vlast“. Následovala první libanonská válka, v jejímž důsledku vznikly 

další teroristické organizace jako Hamás a Hizballáh, které již od počátku odmítaly jakékoli 

územní ústupky. Ke konci minulého století se konalo množství mírových konferencí, z nichž 

vyplynuly dohody, které částečně pozměnily územní državy, avšak žádná z nich nebyla 

stoprocentně úspěšná. V dnešní době, po ukončení druhé intifády, jsou izraelsko-palestinské 

vztahy nemálo napjaté a tento konflikt o území a sféru vlivu – i přes značné snahy 

zahraničních politiků a organizací – nebere konce. Arabsko-izraelský konflikt však není 

jediným svého druhu na Blízkém východě, mezi dalšími můžeme jmenovat například 

občanskou válku v Sýrii, do níž se zapojilo hnutí Hizballáh podporované Íránem, a do které je 

právě rekrutováno množství zahraničních islamistických stoupenců.

Abychom mohli přejít ke konkrétním případům, jako jsou například nedávné teroristické 

útoky ve Francii, musíme zmínit právě nebezpečí radikalizace na západě žijících islamistů. 

V syrské občanské válce momentálně bojují tisíce zahraničních bojovníků, kteří se dříve či 

později vrátí domů. Tito radikálové pak mají možnost a především příležitost páchat 

teroristické činy ve svých rodných zemích, mezi něž patří právě Francie a nejen nedávné 

pařížské útoky, ale i třeba vraždy v Montauban a Toulouse. Těmto katastrofám by se 

samozřejmě na rozdíl od jiných dalo předcházet, pokud by se určila opatření, která by 

eliminovala migraci obyvatel do blízkovýchodních států a nazpět.

Další kapitolou jsou pak teroristické útoky způsobené novými přistěhovalci, kteří nejsou 

občany daného státu. Příkladem nám můžou být madridské vlaky z roku 2004, kdy 

severoafričtí radikálové zaútočili na příměstské vlaky v hlavním městě Španělska a zabili 191 

lidí. Dalším případem s hromadnou dopravou je londýnské metro a autobus, kdy celkem čtyři 

exploze zapříčinily smrti padesáti cestujících.

Tyto statistiky však pouze dokazují, že islamističtí radikálové stále terorizují a vraždí 

běžné civilisty, kteří s jejich vrtochy nemají co dočinění. Těmito detailně naplánovanými 

útoky zastrašují občany, i když ve skutečnosti jde pouze o menší uskupení radikálů oproti 

masám. V konfliktu hrají samozřejmě velkou roli i média, která nafukují a popularizují 

vraždy. V důsledku pak tito organizovaní zločinci vypadají více jako skutečná hrozba. 

Útočníci se odvolávají na svoji víru a džihád, tedy náboženskou povinnost usilovat o obranu a 

rozšiřování islámu. Muslimové v některých civilizovaných zemích vyjadřují politování nad 

teroristickými útoky souvěrců, nesouhlasí s nimi a poukazují na fakt, že většina muslimů 

teroristické útoky nepáchá a muslimové jsou stejnou součástí společnosti jako kterékoliv jiné 

osoby. Avšak i u umírněných východních věřících stále můžeme hovořit o určité míře 

neochoty se přizpůsobovat.

Pozastavme se ještě nad tématem radikalizace Arabů, ať už se jedná o přistěhovalce do 

evropských států, nebo o blízkovýchodní obyvatele. Tato situace může být zčásti přirovnána k 

dění před druhou světovou válkou v Německu. Tehdy po prohře v první světové válce bylo 

německé obyvatelstvo zbídačeno a s nadšením přijímalo sliby Hitlera o budoucí prosperitě a 

rozkvětu německé říše. Nadšení mladých Němců znamenalo, že ochotně vstupovali do 

armády, podle jejich vůdce byli totiž vyvolený národ. A něco podobného můžeme dnes vidět 

na Blízkém východě. Představme si Islámský stát v roli Hitlera, který šíří svoji utopistickou 

ideologii mezi mladé Araby a ti se stávají radikálními stoupenci oné myšlenky. Vždyť právě 

muslimští věřící žijící v Evropě, většinou v chudinských předměstích západoevropských 

velkoměst, často bez kloudného zaměstnání a naděje na lepší život. A v blízkovýchodních 

státech to není o nic lepší.

Závěrem bychom tudíž mohli říct, že příčinou těchto náboženských a rasových neshod 

není špatná zahraniční politika představitelů západních států, ne-li nedostatečná ochrana 

ohrožených civilistů. Naším jádrem pudla, které hledáme, je právě do očí bijící nesoulad dvou 

civilizací, jenž na sebe po stoletích sousedského soužití narazily, zjevně způsobený zvýšením 

migrace, usnadněním přístupu do jiných zemí, vynálezem internetu a sociálních sítí, celkově 

většího křížení a propojení národů, které spolu s rozvojem komunikace přineslo jednadvacáté 

století. Nelze také opomenout mnohé provokativní výpady, které jsou na Starém kontinentu 

považovány pouze za prosté využívání svobody slova a demokracie samotné. Musíme si však 

uvědomit, že politické systémy blízkovýchodních států nejsou tak volnomyšlenkářské jako ty 

evropské, asijští přistěhovalci tudíž mohou vnímat tyto projevy jako útočné. A to nás vede 

zpátky k přizpůsobivosti, které většina těchto cizinců není schopná. Navíc, bychom 

předpokládali, že postupem evoluce naší planety a historie, se lidé poučí ze svých chyb a 

zmoudří. Prvním problémem už však může být, že lidstvo si neuvědomuje, udělalo-li nějaké 

chyby a že je právě třeba je neopakovat. A za druhé, když už nás napadne, že jsme ve 

skutečnosti neudělali něco správně, což je mimochodem relativní a může být i zavádějící, při 

další příležitosti chybu opakovat, si neuvědomujeme, zda je situace stejného rázu a 

považujeme ji za odlišnou, tudíž se nemůžeme poučit z chyb minulých.

V důsledku všech těchto argumentů, jež jsme vylíčili, bychom mohli usoudit, že by islám 

svou primární podstatou nebezpečný pro okolí být neměl, ze zjevného důvodu – tedy proto, že 

je to „pouze“ víra. Na druhou stranu, konflikt, jež se v poslední době rozšířil z území 

východní Asie až do Evropy a na další kontinenty, potažmo spor – a na to nesmíme zapomínat 

– vycházející z náboženství a jeho druhů, už za dobu svého působení tak nějak povýšil na 

nesvár mezi teroristy vyznávajícími svoji ideologii islamismu a zbytkem světa. Islamismus 

můžeme v dnešní době označit jako jakýsi politický směr, založený na určitých principech, 

které však nejsou v souladu s našimi demokratickými myšlenkami. A právě v případě střetu 

těchto dvou názorů, vzniká spor, jež ohrožuje nynější civilizaci.

---