Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seIslám jako hrozba
Autor
anntine
Skupiny radikalizovaných islamistů napadají světová velkoměsta a vraždí nevinné
civilisty. Tento scénář jsme mohli v mnoha ohledech vidět již ve velkém počtu zemí na celém
světě. Ať už se jedná o Islámský stát, který den co den aktivně bojuje proti svým odpůrcům
nejen v okolních regionech, o africké povstalce, kteří chtějí ovládnout jakžtakž se politicky a
ekonomicky držící nedávno vzniklé republiky po celém černém kontinentu, anebo o čím dál
častější ozbrojené útoky na velmi zalidněné a turisticky hojně navštěvované západoevropské a
americké metropole, které mají vysoce propracované obranné složky. Tuto hrozbu, ještě před
několika lety potencionální, můžeme již dnes označit za oprávněnou, a to kvůli faktům a
zkušenostem, které momentálně západní civilizace, v důsledku neustávajících útoků, má. To,
co všechny, výše vyjmenované útočníky spojuje, je islámská náboženská víra, kterou
blízkovýchodní radikálové omlouvají své činy. Je však možné, v tomto případě všechny
okolnosti, důvody a zejména viníky, generalizovat?
Islám – výraz, jehož smysl skutečně znamená „mír a oddanost Bohu“ – je náboženství,
které vzniklo pravděpodobně roku 510, kdy Mohamed uzřel první myšlenku Koránu. Právě
podle svaté knihy muslimů, jež obsahuje zejména verše sdělení věřícím, které podle muslimů
Mohamedovi nadiktoval prostřednictvím archanděla Gabriela sám Bůh, prorok prožil
sedmnáctý den Ramadánu zjevení a stal se božím poslem. Poté byl nucen putovat spolu se
svými stoupenci do Medíny, jelikož původní polyteističtí obyvatelé jeho učení nepřijímali.
V důsledku ho vyhnali, podobně jak je známo například u prvních křesťanů, kteří se objevili
ve starověkém Římě. Mohamed však na rozdíl od křesťanů již za několik let v Medíně založil
městský stát, ve kterém šířil své náboženství a jež se mimochodem může údajně chlubit první
ústavou ve světových dějinách, což svědčí o jisté míře kultivovanosti. Na druhou stranu,
Mohamedova představa šíření této monoteistické víry nebyla již od počátku v žádném ohledu
mírová. Prorok a jeho pozdější nástupci, takzvaní chalífové dobývali území hlava nehlava a
ne příliš pokojně rozšiřovali teritorium svojí nadvlády. Když o několik let později nastoupila
dynastie Umájjovců, obyvatelé rozsáhlého chalífátu se mohli definitivně rozloučit s již v té
době značně pokroucenou demokracií, což samozřejmě v sedmém století po Kristu nebyla
nijak výjimečná situace. Tento výčet historických informací však poukazuje pouze na
skutečnost, že muslimská víra byla již od svého počátku značně využívána pro získání moci
nad lidstvem a půdou, což ve středověku a ještě nedávné historii nemůžeme shledávat
výjimkou. Nezapomínejme však, že se stále primárně jedná o prosté náboženství, jež by nám
mělo sloužit jako jakési odůvodnění naší existence. Je však možné, aby nás ohrozilo
náboženství? Čistá víra, jež vznikla pro účely duchovní, víra, jejíž základní pravidla se staví
proti zlu a násilí?
Jako příklad, pomocí kterého bychom mohli ilustrovat odpověď, nám poslouží zažité
zkušenosti. Právě naši středověcí předci již na konci jedenáctého století, kdy křesťanská víra
v Evropě dosahovala svého největšího rozmachu, pořádali křížové výpravy vyhlášené hlavou
katolické církve a mířené proti neznabohům, národům pohanským a kacířským. Tyto výpady
do Svaté země trvaly ještě více než dvě století, než si evropští vládci uspokojili svá ega a
naplnili soukromé pokladnice. Jejich válečné výpravy byly v té době cíleny právě hlavně proti
muslimské víře a jejím praktikantům, což se může zdát jako náhoda, avšak musíme si
uvědomit, že v té době ještě evropská civilizace neznala dalekovýchodní rituály a náboženské
směry, tudíž právě islám byl tehdejším nejaktuálnějším nepřítelem bohabojných křesťanů.
Osudný konflikt, který započal nynější náboženské spory má však kořeny teprve v nedávné
historii. Když na přelomu devatenáctého a dvacátého století migrovaly vlny hebrejských
přistěhovalců na území Země izraelské, označované také jako Palestina, a to v důsledku
protižidovských nálad v Evropě, začalo docházet k nepokojům ze strany Arabů. Tyto drobné
neshody pokračovaly celou první polovinu minulého století, kdy po rozpadu Osmanské říše,
byla Palestina mandátním územím Společnosti Národů pod správou Spojeného království.
Tato správa trvala až do roku 1948, kdy byl Izrael osamostatněn. Následovala řada
ozbrojených konfliktů mezi Izraelem a palestinskými Araby, které vedly ke vzniku prvních
teroristických organizací. Jedním z uskupení, jehož vznik se datuje do tohoto období, byla
také Organizace pro osvobození Palestiny, jež deklarovala, že „ozbrojené povstání je jediný
způsob, jak osvobodit vlast“. Následovala první libanonská válka, v jejímž důsledku vznikly
další teroristické organizace jako Hamás a Hizballáh, které již od počátku odmítaly jakékoli
územní ústupky. Ke konci minulého století se konalo množství mírových konferencí, z nichž
vyplynuly dohody, které částečně pozměnily územní državy, avšak žádná z nich nebyla
stoprocentně úspěšná. V dnešní době, po ukončení druhé intifády, jsou izraelsko-palestinské
vztahy nemálo napjaté a tento konflikt o území a sféru vlivu – i přes značné snahy
zahraničních politiků a organizací – nebere konce. Arabsko-izraelský konflikt však není
jediným svého druhu na Blízkém východě, mezi dalšími můžeme jmenovat například
občanskou válku v Sýrii, do níž se zapojilo hnutí Hizballáh podporované Íránem, a do které je
právě rekrutováno množství zahraničních islamistických stoupenců.
Abychom mohli přejít ke konkrétním případům, jako jsou například nedávné teroristické
útoky ve Francii, musíme zmínit právě nebezpečí radikalizace na západě žijících islamistů.
V syrské občanské válce momentálně bojují tisíce zahraničních bojovníků, kteří se dříve či
později vrátí domů. Tito radikálové pak mají možnost a především příležitost páchat
teroristické činy ve svých rodných zemích, mezi něž patří právě Francie a nejen nedávné
pařížské útoky, ale i třeba vraždy v Montauban a Toulouse. Těmto katastrofám by se
samozřejmě na rozdíl od jiných dalo předcházet, pokud by se určila opatření, která by
eliminovala migraci obyvatel do blízkovýchodních států a nazpět.
Další kapitolou jsou pak teroristické útoky způsobené novými přistěhovalci, kteří nejsou
občany daného státu. Příkladem nám můžou být madridské vlaky z roku 2004, kdy
severoafričtí radikálové zaútočili na příměstské vlaky v hlavním městě Španělska a zabili 191
lidí. Dalším případem s hromadnou dopravou je londýnské metro a autobus, kdy celkem čtyři
exploze zapříčinily smrti padesáti cestujících.
Tyto statistiky však pouze dokazují, že islamističtí radikálové stále terorizují a vraždí
běžné civilisty, kteří s jejich vrtochy nemají co dočinění. Těmito detailně naplánovanými
útoky zastrašují občany, i když ve skutečnosti jde pouze o menší uskupení radikálů oproti
masám. V konfliktu hrají samozřejmě velkou roli i média, která nafukují a popularizují
vraždy. V důsledku pak tito organizovaní zločinci vypadají více jako skutečná hrozba.
Útočníci se odvolávají na svoji víru a džihád, tedy náboženskou povinnost usilovat o obranu a
rozšiřování islámu. Muslimové v některých civilizovaných zemích vyjadřují politování nad
teroristickými útoky souvěrců, nesouhlasí s nimi a poukazují na fakt, že většina muslimů
teroristické útoky nepáchá a muslimové jsou stejnou součástí společnosti jako kterékoliv jiné
osoby. Avšak i u umírněných východních věřících stále můžeme hovořit o určité míře
neochoty se přizpůsobovat.
Pozastavme se ještě nad tématem radikalizace Arabů, ať už se jedná o přistěhovalce do
evropských států, nebo o blízkovýchodní obyvatele. Tato situace může být zčásti přirovnána k
dění před druhou světovou válkou v Německu. Tehdy po prohře v první světové válce bylo
německé obyvatelstvo zbídačeno a s nadšením přijímalo sliby Hitlera o budoucí prosperitě a
rozkvětu německé říše. Nadšení mladých Němců znamenalo, že ochotně vstupovali do
armády, podle jejich vůdce byli totiž vyvolený národ. A něco podobného můžeme dnes vidět
na Blízkém východě. Představme si Islámský stát v roli Hitlera, který šíří svoji utopistickou
ideologii mezi mladé Araby a ti se stávají radikálními stoupenci oné myšlenky. Vždyť právě
muslimští věřící žijící v Evropě, většinou v chudinských předměstích západoevropských
velkoměst, často bez kloudného zaměstnání a naděje na lepší život. A v blízkovýchodních
státech to není o nic lepší.
Závěrem bychom tudíž mohli říct, že příčinou těchto náboženských a rasových neshod
není špatná zahraniční politika představitelů západních států, ne-li nedostatečná ochrana
ohrožených civilistů. Naším jádrem pudla, které hledáme, je právě do očí bijící nesoulad dvou
civilizací, jenž na sebe po stoletích sousedského soužití narazily, zjevně způsobený zvýšením
migrace, usnadněním přístupu do jiných zemí, vynálezem internetu a sociálních sítí, celkově
většího křížení a propojení národů, které spolu s rozvojem komunikace přineslo jednadvacáté
století. Nelze také opomenout mnohé provokativní výpady, které jsou na Starém kontinentu
považovány pouze za prosté využívání svobody slova a demokracie samotné. Musíme si však
uvědomit, že politické systémy blízkovýchodních států nejsou tak volnomyšlenkářské jako ty
evropské, asijští přistěhovalci tudíž mohou vnímat tyto projevy jako útočné. A to nás vede
zpátky k přizpůsobivosti, které většina těchto cizinců není schopná. Navíc, bychom
předpokládali, že postupem evoluce naší planety a historie, se lidé poučí ze svých chyb a
zmoudří. Prvním problémem už však může být, že lidstvo si neuvědomuje, udělalo-li nějaké
chyby a že je právě třeba je neopakovat. A za druhé, když už nás napadne, že jsme ve
skutečnosti neudělali něco správně, což je mimochodem relativní a může být i zavádějící, při
další příležitosti chybu opakovat, si neuvědomujeme, zda je situace stejného rázu a
považujeme ji za odlišnou, tudíž se nemůžeme poučit z chyb minulých.
V důsledku všech těchto argumentů, jež jsme vylíčili, bychom mohli usoudit, že by islám
svou primární podstatou nebezpečný pro okolí být neměl, ze zjevného důvodu – tedy proto, že
je to „pouze“ víra. Na druhou stranu, konflikt, jež se v poslední době rozšířil z území
východní Asie až do Evropy a na další kontinenty, potažmo spor – a na to nesmíme zapomínat
– vycházející z náboženství a jeho druhů, už za dobu svého působení tak nějak povýšil na
nesvár mezi teroristy vyznávajícími svoji ideologii islamismu a zbytkem světa. Islamismus
můžeme v dnešní době označit jako jakýsi politický směr, založený na určitých principech,
které však nejsou v souladu s našimi demokratickými myšlenkami. A právě v případě střetu
těchto dvou názorů, vzniká spor, jež ohrožuje nynější civilizaci.