Posel smrti VI: Kapitola XX - Návrat domů

XX – Návrat domů

Na Black Mirror odezníval podzim a zima klepala na dveře. Většina listí ze stromů již opadala a kraj pomalu usínal. Stále ještě byl listopad, ale za pár dnů již lidé odtrhnou předposlední list na kalendáři, a co nevidět se panství ponoří do sněhové přikrývky. Dny se krátily a noci prodlužovaly a chlad se provrtával pod kůži i za denního světla. Dnes byla obloha zatažená a zdálo se, že bude brzy pršet. Na zámku byl klid a mír a tak tomu bylo v posledních dnech často. Na balkonu seděl unavený muž a svýma smutnýma očima hleděl do dálky. Nic nedělal, jen seděl na houpacím křesle a sledoval okolí. Dělával to tak den, co den.

Na balkon vešel Edward a přinesl svému pánovi teplou deku.
„Je velice chladno, pane. Měl byste se vrátit dovnitř.“ Samuel však neodpověděl a ani se na svého komorníka neohlédl. Ten ho přikryl dekou, aby nenastydl a doufal, že to pomůže. Poté zašel do zámku, kde narazil na Parvati. Seděla v hale u krbu a ohřívala se u ohně. Právě se totiž vrátila z vesnice, kde byla na nákupu a cítila se celá promrzlá. „Připravil jsem trochu svařeného vína. Dáš si taky?“ zeptal se ženy Edward.
„Jo… budeš hodný. Na tu zimu si prostě nikdy nezvyknu.“ Edward se brzy vrátil z kuchyně se dvěma hrnečky. Jeden předal Parvati a usedl vedle ní. „Máš teď volno?“ zeptala se ho.
„U Desmonda je teď Mark. Večeře je připravená, listí na zahradě shrabané a zámek poklizený, takže ano – mám volno, ale raději bych šel zase pracovat. I kdyby to bylo jen mytí nádobí nebo něco takového, stejně bych to dělal raději, než tu seděl a přemítal si, co se tady na zámku děje.“
„Hrozně mě to vzalo…“ posteskla si Parvati.
„Všiml jsem si, že nejsi tak vznětlivá a nemáš takové výkyvy nálad. Jsi tak jako kdysi. Kéž by ti to vydrželo.“
„Jen do mě Edwarde, řekni to narovinu. Mám poslední dny tak mizernou náladu, že nenávidím sama sebe a bude jen dobře, když půjdeš s pravdou ven.“
„Víš, že jsem tvůj přítel, Parvati. Jsem tu pro tebe za každých okolností a mám tě moc rád, ale… zprvu jsem myslel, že my dva… že bychom mohli něco spolu… ehm, zkusit. Totiž… vím, že máš pana Samuela ráda a to mnohem víc než mě, ale říkal jsem si… že se to třeba změní.“
„Až umře?“
„Ne! To bylo ještě dlouho předtím. Já… doufal jsem tehdy ve vztah… ale nic, zapomeň na to, protože… teď už je to stejně pryč. Změnila ses a já nejsem schopen milovat ženu, která se ustavičně zabijí.“
„Pokračuj…“
„Zhrubnul ti hlas, jsi ještě mohutnější než kdysi, máš zdravotní problémy se srdcem a plícemi a v obličeji vypadáš starší asi tak o deset let a přitom od doby, co jsme se potkali, neuplynuly ani čtyři roky. To ani nemluvím o tvých agresivních výstupech a tím, jak hrozně se snažíš dávat najevo, jak silné máš tělo.“ Parvati na to nic neřekla a pouze jí zaslzely oči. Věděla, že Edward má pravdu, uvědomovala si, že si ubližuje, ale nedokázala přestat. Jakoby jí cosi nutilo pokračovat v užívání anabolik a to i přesto, že rozum nařizoval toho nechat. Edward sledoval smutnou Parvati a bylo mu jí líto. Žena se ohlédla nahoru k balkonu, na kterém stále seděl Samuel.
„Jakou to má budoucnost? Mohl být se mnou šťastný, vždyť já ho miluju! Ale on se raději upírá k ní a to i teď, když mu zbývá tak krátký čas. Co s ním bude? Vždyť se utrápí k smrti!“
„Nevím, jak mu pomoct. On je stále skálopevně přesvědčen, že Kasumi žije a že se sem vrátí. Jediný Mark tomu také věří, ale i když jsem se ho několikrát ptal, tak mi nechce povědět, co za tím vězí. Je mi jasné, že pan Samuel mu nařídil mlčet.“
„Samuel se každý den brzy po ránu zamyká v knihovně. Proč?“ Edward, který o podzemí pod zámkem věděl, počítal s tím, že právě tam jeho pán každé ráno míří, ale neměl ponětí o tom, co tam dělá. A protože stále Samuelovi věrně sloužil, byl rozhodnut se držet jeho příkazů a před Parvati mlčet.
„Asi chce mít jen klid na psaní.“
„Asi… pověz mi, Edwarde, co se stane, až Samuel… ehh, promiň tohle jsem přehnala. Já se tak strašně bojím budoucnosti. Děsí mě, co se může ještě stát.“
„Chápu, že tě to zajímá. Black Mirror samozřejmě připadne Kasumi, která tu však není a v tom případě ho budu mít celý na starosti já a to dokud se Kasumi nevrátí nebo Desmond nedosáhne plnoletosti. Pak dle pánova nařízení bude správa zámku a pozemků na někom z nich.“
„Se mnou asi nepočítáš, viď?“
„Ale… proč bych neměl počítat?“
„Už celé roky je klid a žádné nebezpečí nehrozí. Jsem k ničemu a jediné, co tu dělám, je to, že ti pomáhám. Stejně mi to ale moc nejde.“
„To nevadí. Práce je tu dost a budeš tu potřeba. Lidé ze vsi k tobě cítí respekt a to není na škodu. Rozhodně se neboj, že bych tě vyhodil.“
„Díky, Edwarde. Takováhle slova mně pomohou.“ Samuel konečně zašel do zámku a mlčky prošel před zraky Edwarda i Parvati do koupelny. „Už mu je příliš velká zima,“ komentovala Samuelův čin Parvati.
„Ne, jen šel na toaletu nebo pro prášky na hlavu. Zase se vrátí a bude tam sedět, dokud nepadne úplná tma.“ Po chvilce Samuel opět prošel kolem zábradlí a vrátil se na své místo na balkoně. „Celé hodiny jen prosedí zíráním dolů, do míst, kde máme bránu. Mark musel dokonce pokácet strom, který stál poblíž a překážel pánovi ve výhledu. Taky se teď brána nezamyká, protože, co kdyby se Kasumi vrátila v noci?“
„Já ji zabiju!“
„Cože? Co blázníš?“
„Ta žena ho zničila a to si dovolila tvrdit, jak strašně ho miluje. Zničila muže, kterého já miluju a to myslím smrtelně vážně!“ Parvati se tentokrát pořádně rozplakala. „Půjdu k sobě,“ řekla a odešla nahoru do pokoje.

Edward zašel na balkon a postavil se vedle Samuela.
„Pane Samueli, měl byste už opravdu jít dovnitř. I mě je tu zima a to tu stojím jen chvilku. Pojďte prosím do tepla.“
„Ne, Edwarde.“
„Ale… proč se tak mučíte? Copak vám to za to stojí?“
„Kasumi mě miluje a já miluji ji. Její přítomnost je to jediné, co mě dokáže se z té apatie dostat. Já umírám, Edwarde, ale to neznamená, že nechci žít. Jenomže bez Kasuminy přítomnosti to není život.“
„Možná je už celé měsíce po smrti.“
„Není mrtvá!“ vykřikl Samuel. Vstal z křesla a zlostně pohlédl na Edwarda. Ten by se za normálních okolností polekal a svému pánovi by se omluvil, ale teď zíral s pusou dokořán. Pozvednul ruku, aby ukázal k bráně zámku. Od ní kráčela směrem k hlavním vratům černovlasá žena. I když už sluce zapadalo, bylo v posledních paprscích světla patrné, že se jí u boku houpe dlouhé úzké pouzdro a v něm zřejmě meč.
„Otočte se, pane Samueli,“ řekl Edward. „Vaše Kasumi se vrátila.“ Samuel se v mžiku obrátil a pohlédl na ženu. Pocítil ohromnou euforii a srdce se mu rozbušilo vzrušením. Rozběhl se do zámku a dolů po schodech. Vyběhnul z vrat a pospíchal vstříc černovlásce. Vbrzku ale poznal, že to není Kasumi, kdo se vrátil domů. Byla to Akira. Její pozůstatky po popáleninách, jež měla na tváři, ji charakterizovaly velice přesně a Samuelova radost tak rázem ochabla, ovšem ne zase tak moc. Byl přesvědčený, že když je na Black Mirror Akira, Kasumi bude někde poblíž. Když Akira uviděla Samuela před sebou, sklopila hlavu a mírně jí pokývala ze strany na stranu. Samuel přistoupil až k ní. Akira otevřela ústa a řekla nejistým chvějícím se hlasem
„Je mi to tak líto… Odpusť mi, Samueli, ale Kasumi…“ Samuel se chytil za hruď a uvědomil si, že je na pokraji infarktu. Byl na svoji milou strašlivě upnutý a to především v posledních týdnech.
„Ale… vždyť ještě ráno… To-to nemůže být pravda. Ty mi chceš říct, že… Děláš si jen legraci?“ Akira konečně pozvedla hlavu a podívala se Samuelovi do očí. „Neříkej mi, že je mrtvá, Akiro!“ zoufal si Samuel „Ona přece nemůže umřít. Nemůže!“
„Není mrtvá,“ odvětila Akira. Samuelovi spadl kámen ze srdce, ale stále byl hrozně rozrušený.
„Tak proč tu není s tebou? Co se jí stalo?“
„Můj otec ji zajal a já tomu nedokázala zabránit. Teď ji drží v té továrně, kde se Kasumi cvičila v mládí.“
„Bože… to není možné! On… tak ten parchant stále žije? Po téměř čtyřech letech je pořád naživu?!“
„Naším cílem nebylo jen zabít Tokutara a vrátit se, ale zničit celou jeho organizaci. Jeho spolupracovníky i jeho vlastní muže. Jedině tak se dalo docílit, aby se nám nikdo nemstil. Museli jsme useknout hydře všechny hlavy, ne jen tu hlavní, jinak totiž zase dorostou a budou lačnit po pomstě.“
„Tomu rozumím. Proto to trvalo tak dlouho. Chtěli jste si být jisty, že je po všem. Proboha… promiň, že jsem tak zdrcený.“
„Já to chápu.“
„Co budeme dělat? Jak Kasumi zachránit ze spáru té zrůdy?“
„Jedna možnost tu je. Ehm, jsem na cestě už celé hodiny…“
„Jo… promiň, pojď samozřejmě dál, vždyť je to taky tvůj domov.“

Samuel dovedl Akiru do zámku, kde v hale již čekal Edward, Mark i Parvati. Když dovnitř vstoupila Akira, všechny to překvapilo, neboť očekávali někoho jiného. Parvati ani pořádně nevěděla, jestli je dobře nebo špatně, že se vrátila jen Akira, kterou navíc ani neznala. V poslední době si už ani nepřipouštěla možnost, že by se Kasumi přeci jen vrátila a tak vůbec netušila, co by v takovém případě měla dělat. „Tohle je Akira Watanabe,“ představil ženu Samuel.
„Tady na Marka si pamatuju, ale vy dva…“
„Já jsem sem přišla až později,“ vysvětlovala Parvati.
„No a my se sice potkali,“ řekl Edward, „ale chápu, že si mě už nevybavujete. Jsem Edward, komorník pana Samuela.“
„Tady Akira se vrátila, aby mi oznámila, že Kasumi je v zajetí. To znamená, že udělám vše, abych ji zachránil.“
„Určitě je to dobrý nápad?“ zeptala se Parvati. Samuel na ni vrhl jen zlostný pohled a dál nereagoval. Parvati se ale nedala. „Jsi přece nemocný, Samueli.“
„Nemocný?“ podivila se Akira.
„Řekl jsem snad jasně, že nikdo jiný o mé nemoci vědět nesmí! A už vůbec ne Kasumi, takže jestli jí to prozradíš, Parvati…“
„Promiň, budu mlčet. Omlouvám se.“
„Probereme to v soukromí, Akiro. Pojď do mého pokoje. A vy Edwarde zatím připravte Akiře večeři. Určitě máš hlad, že ano?“
„To jo, ale dlouho se tu nezdržím. Teď hrajeme o čas a navrhuji, abys ještě dnes večer se mnou jel na letiště. Povím ti všechno, až budeme sami.“

Samuel dovedl Akiru do svého pokoje a zavřel za ní dveře. Pobídl ji, ať se posadí na pohovku, což velice ráda učinila, neboť byla po dlouhé cestě hodně unavená.
„Tak jaký máš plán?“ zeptal se Samuel.
„Na základě informací, které jsem ukradla Tokutarovým lidem se mi podařilo vystopovat Kasuminu sestru. Sakura Sato nyní žije v Kongu.“
„Kongu? Nejmenuje se ta země Zair?“
„Je rok 1998 Samueli. Od našeho odchodu uplynuly skoro čtyři roky a časy se mění. Zair je dnes již Kongo, zjednodušeně řečeno. Řádí tam válka a právě tam se musíš vypravit a musíš být rychlý, neboť Tokutarovi spolupracovníci o ní vědí.“
„Ty myslíš, že nám Sakura pomůže?“
„Přesně tak.“
„Jak vůbec vypadá a kde ji najdu?“
„O jejím vzhledu ti toho moc neřeknu, ale když jsem ji před lety viděla, měla velice krátké vlasy. To je celkem slušné poznávací znamení, protože takových žen není mnoho.“ Akira vytáhla z kapsy úhledně složenou mapku Konga s mnoha propiskou doplněnými poznámkami. „Na základě informací od Tokutarových kontaktů jsem vypátrala, kde se Sakura pohybuje.“ Akira ukázala na několik červeně zakroužkovaných míst na mapě „Tady, tady, támhle a ještě zde – to jsou vesnice, kde bys měl Sakuru hledat. Nevím, co přesně tam dělá, možná chrání vesničany, těžko říct, ale právě v těchto vesnicích ji lidé častokrát viděli. Mám tu dokonce letenku, kterou jsem zamluvila. Sice tě čeká několik přestupů, protože do Kinshasy se přímým letem nedostaneš, ale to nevadí. Letadlo odlétá ještě teď v noci a to mé, které směřuje na východ, krátce poté.“
„Ty se mnou tedy nepoletíš?“
„Ehm, se Sakurou jsme si posledně do oka zrovna nepadly a krom toho, já mám jiné starosti. Poletím teď do Thajska za jednou starou známou. Přesvědčím ji, aby mi pomohla. Hned potom poletím do Japonska a společně se sejdeme tam. Vezmi si s sebou dost peněz a ubytuj se v Tokijském hotelu Ikebana. Já si tě tam najdu.“
„Počkej… Ikebana… tam Kasumi kdysi byla. Poslala mi odtamtud dopis!“
„Ano, a věř mi, že by ti jich poslala víc, ale bála se, že tě tím ohrozí.“
„Musím ji zachránit… Vezmu si s sebou alespoň Parvati.“
„To je ta urostlá černoška?“
„Jo… sloužila v armádě. Umí střílet, prát se a na ženu má obrovskou sílu.“
„No… víš, to, že jsem zde, možná Tokutarovi neuniklo. A já se bojím, že by toho mohl využít. I když v jeho organizaci zbylo jen málo lidí, stále má své spolupracovníky v jiných zemích světa a dokud bude Tokutaro dýchat, je velká šance, že mu půjdou na ruku, ačkoli… jeho vliv je tak omezený, že bez pořádného balíku peněz pro něj nikdo nehne ani brvou, ale i tak – to nebezpečí tu je a ty tu přece máš Rachelinino dítě, ne?“
„Máš pravdu. Takže myslíš, že Parvati mám nechat na zámku?“
„Bylo by to asi bezpečnější.“
„Dobře, tak jo. Ale co budeme dělat dál? Vážně nám Sakura a ta tvoje kamarádka pomůžou? Zaútočíme pak na tu továrnu?“
„Ne, to by stejně nevyšlo. Hrozilo by, že Kasumi popraví. My tvou milou vykoupíme, a proto musíš se Sakurou uspět. Žádná jiná šance není – Sakuru musíš do Japonska dostat stůj co stůj.“
„Počkej… ty chceš říct, že Sakuru a tu Thajku…“
„Korejku, ale to je jedno.“
„Chceš říct, že je vyměníme za Kasumi?!“
„Podívej, já vím, že to zní jako hrozné svinstvo, ale je to jediná možnost, jak Kasumi zachránit a o to ti jde především, ne?“
„Jo, to určitě jo. Ale copak s tím Tokutaro bude souhlasit? Vždyť po Kasumi pátrá takovou dobu! Zabila mu syna a teď zavraždila spoustu lidí…“
„Téměř všechny jeho lidi.“
„Tak vidíš, copak může souhlasit s výměnou? Ty dvě ženy přece nebudou dostatečná protiváha.“
„My za Kasumi vyměníme tři ženy, Samueli, a neboj se – souhlasit bude. Už jsem Tokutarovi tu nabídku učinila a on souhlasí. Tři ženy, které k smrti nenávidí, za svobodu jedné další – to je vzhledem k tomu, že jde o Kasumi, férová nabídka.“
„Akiro… ty mi chceš říct, že…“
„Vyměním za Kasumi sebe. Tokutaro mě šíleně nenávidí za moji zradu, takže to bude společně s těmi ženami stačit.“
„Obětuješ svůj život za ten Kasumin?!“
„Kdybys věděl, jak často na tebe myslela a vyprávěla mi o tobě… Ta žena tě miluje celým svým srdcem. Kasumi si zaslouží být s tebou šťastná a já ji to umožním. Už jsem s tím smířená, takže se neboj – dobře to dopadne. Budete zase svoji.“
„Ale za jakou cenu!“
„Kasumi má nedozírnou cenu. Pro tebe určitě ano a o to jde především.“