Padá vězda, něco si přej

Psal se rok 2522. Karen a Joshua Rossovi, toho dne oddáni, seděli na odpočívadle na vrcholku kopce Vyhlídka. Ruku v ruce, dívali se na spoře osvětlenou vesnici pod nimi, na kostel, v němž si před šesti hodinami řekli své ano. Kdyby se podívali dál, uviděli by na obzoru záři megapole New York-Philadelphia-Boston. Nepodívali se.

     Ruku v ruce, vychutnávali krásu ticha, samoty, krásu noci v jednom z posledních \" volných \" koutů světa.

     Ruku v ruce pozorovali hvězdnou oblohu, jež dnes byla nezvykle čistá a jasná. Zcela výjímečně myriády hvězd nehalila těžká mračna.

     \" Podívej, padá hvězda, něco si přej, \" stiskl Joshua ruku své ženě.

     Karen si přála. Přála si, aby Země byla čistší, tak jako jí vyprávěla prababička jako malému děvčátku. Aby byly na zemi zase lesy. A tohle, přála si s pohledem upřeným k obzoru, tohle aby tady nebylo.

     Přitiskla se blíže k Joshuovi, který ji objal okolo ramen.

O dvacet pět let později byla posádka dvou kosmických stanic, Churchil a Antarktida, svědkem události, později nazývané \" Pád hvězdy. \" Roj meteoritů, jenž měl původně projít mimo gravitační pole Země zcela nečekaně změnil směr a dopadl na povrch planety, který zahalil v kouř.

     Když se kouřová mračna konečně rozplynula, mohlo 200 členů posádky obou stanic pozorovat pouze obraz zkázy bez jakýchkoliv známek života.

     Výsadek, který vyslali v jednom z modulů, potvrdil očividné. Záznamy tvrdí, že jeden z členů výsadku k Pádu hvězdy poznamenal: \" Přáli jste si někdo něco ? \"