Dům z trní

...na chvilku se narovnala, aby ji nebolely záda, když se shýbala nad provizorními lůžky s pacienty. Prohnula se v ramenou a zastrčila spadlý pramen vlnitých vlasů pod čepec. Zraněných a krvácejících bylo tolik, že už je přestávala vnímat jako jednotlivce a slévaly se do zelenošedé, fáči ovázané masy, do které každou hodinu přibývaly další a další. 

Vtom sovětský vojenský doktor krátce zavolal a ona s cuknutím k němu popoběhla. V tu chvíli si zase uvědomila své místo a poslání a cestou jen koutkem oka zahlédla otvorem sanitárního stanu jak se nad Dukelským průsmykem rozednívá. Ale to už se celá její pozornost obracela k nosítkám, z kterých na lůžko přenášeli schoulenou mužskou postavu. Pohlédla mu do očí a zaplavila ji vlna hrůzy i štěstí. Ty oči patřily jejímu staršímu bratrovi...