Moje přání

~~
Ve svých čtyřiceti letech jsem si uvědomila jednu podstatnou věc. Každý žijeme ve svojí bublince a odkrucujeme si svůj osud a život, takže nám vyprávění někoho jiného ani tak moc nepřipadá důležité. Před deseti lety jsem věřila v obrovskou sílu sdílení zkušeností a každý příběh ke mně mluvil a ovlivňoval moje postoje a názory. Dnes činím tak, že z druhotného zjištění o nezájmu o osudy druhých, se vracím k prvotnímu, tedy tomu, že není marné napsat něco ze života, který se odehrával za vydatné pomoci světa a druhých lidí. To, co ze mně bude mluvit je zkušenost. Osobní zkušenost. Která by se mohla při troše dobré vůle považovat za univerzální návod bytí, neboť jak již zjistil zakladatel psychoterapie C.G.Jung, existuje kolektivní nevědomí a je společné všem živým bytostem, tedy nám, lidem.

Mnoho knih a zkušeností, postojů a názorů je k dispozici, mnoho jsem jich přečetla. Hledala jsem světlo ve svém životě a všechny ty cesty vedly k jednomu bodu. Uvědomění si, že síla myšlenek je mocná, ne-li nejmocnější síla v tomto světě. Je velmi obtížné skloubit svět reálný a svět myšlenek tak, aby byly v souladu. Prvotní premisou je, že sladit vnitřní a vnější svět je nejzásadnějším uměním, kterého můžeme dosáhnout a měli bychom v zájmu nejen sebe, ale i druhých. Možná i v zájmu toho, aby na svět proniklo světlo. Jenže jen člověk, který v sobě světlo má, může světlo šířit. A ke světlu je dlouhá cesta přes pekelnou tmu. Tmou procházíme v době, kdy z našeho původního já, vybudovaného rodiči a společností, nezůstane mnoho. Tmou procházíme, když nás začnou tížit životní situace a my na ně neumíme reagovat. Světlo pak napovídá, kudy se k němu vydat. Pochopit, že ze všeho špatného lze těžit dobré. Poznejme však dobré, když nám nikdo neukazuje, kde je. Musíme jej jen cítit a žít dál.

Žijeme ve světě zhmotnělých myšlenek, které se projevují slovy. Ubližujeme si, chválíme se, podporujeme a ta slova pronesená snad ani mnohdy nemyslíme "vážně". Leč jsou jen produktem našeho myšlení a mnohé o nás vypovídají. Ne každý, kdo vyslovuje pozitvní slova, je pozitivní uvnitř a ne každý, kdo vychrlí nadávky, je uvnitř zkažený. Jsou různé bolesti a jsou různé zvyky, které nehodláme opustit, protože pro nás mohou být důležité. Jsou různá traumata, která se usadí v duši a tam si žijí svůj život, drží nás zpátky, straší, chtějí rozplakat, říkají, jak jsme neužiteční a bezcenní. Vnitřní napětí, které vzniká z takto napáchaných zel na nás, jako bezbranných dětí, plodí jen agresi a depresi, nespokojenost a trápení. Když si uvědomíme, že nemusíme dávat prostor těmto negacím a že jsme skutečnými oběťmi, dětskými obětmi, nevinnými osůbkami, které přišly pod ruku přísné výchově lidí, kteří v sobě také nesli negace, pak můžeme udělat první malý krůček ke světlu.

Velmi doporučuji vypořádat se s vlastními rodiči. Ti byli totiž na počátku našeho života nejdůležitější. Máme-li žít dál sami za sebe a konat v souladu se sebou samým, resp. v souladu s nabytými zkušenostmi a postoji jimi způsobenými, nezbyde nám nic jiného. Myslím, že to je velmi těžký úkol, ale budeme-li pozorní a zavnímáme v zrcadle, které nám nabízí svět, vlastní příběh, bude to jednodušší. Někdy bývá nutná ignorace, někdy odpuštění a respekt s hranicí ty a já. Ale v každém případě to důležité je.

Prošla jsem dlouhodobou krizí, která byla v určité fázi nezvladatelná a vyhledala odbornou pomoc. Následovala další krize, neboť to pravé jádro, ač jsem o něm hovořila, bylo jen povídání skutečností, které jsem prožila, avšak nic víc jsem s tím nedělala. Člověka, který mne od malička surově bil a ponižoval, jsem neustále respektovala, než jsem zjistila, že on to dělá pořád a dělat bude. Tomu člověku jsem říkala, jak ho mám ráda a ve skutečnosti to byla jen lítost, že stárne a zaslouží si pochopení a odpuštění, za to co udělal. Kdybych ho do svého reálného světa pustila, nejenže by jitřil zlo, které mi způsobil jako dítěti a kvůli němuž teď žiji jak žiji a konám jak konám, ale nikdy bych nedokázala žít tak, aby to neubližovalo ostatním. Je to velmi krátká doba od té chvíle, kdy jsem se pro toto rozhodla a je mi líto, že je příliš pozdě, abych zachránila svým jiným životním postojem vztah s člověkem světla, nacházím se v místě, které neznám a pokud o to bude můj partner stát, dostaneme se ke světlu spolu. Musel by být ale ještě trpělivý. Mým úkolem je proto mlčet a mlčet. Neboť jak již jsem psala, z duševního obsahu, z myšlenek, vznikají slova a ta v tuto chvíli nejsou taková, aby objasňovala, spíše zatemňují.

Mým přáním by bylo, kdyby moje děti co nejdříve pochopily, jak mne nemusí v ničem poslouchat a nemusí mne ani ctít. Že jediné, co si přeji je, aby jednaly v souladu se sebou samým bez ohledu na mnou naučené a vskutku generačně předávané vzorce. Chci, aby byli svobodní, osvobodili se a prožili život od teď už jen tak, jak uznají za vhodné. Byla bych ráda, kdyby časem něco z toho, co zažily se mnou bylo pozitivní a ony se ke mně vrátily.