Posel smrti VI: Kapitola XXV - Královna bojiště

XXV – Královna bojiště

V prostorné kanceláři seděl za svým stolem asi padesátiletý muž s krátkými černými, mírně prošedivělými vlasy. Byl oblečen v drahém černém saku s kravatou, což se však k okolnímu strohému a zašlému vybavení budovy moc nehodilo. Ostré rysy, orlí nos, nenávistný pohled a povýšený výraz ve tváři – to je stručný popis muže, o kterém slyšel každý člen Tokijského podsvětí. Tokutaro Watanabe, kdysi neuvěřitelně mocný muž, který rozhodoval o životě a smrti desítek lidí. Dnes však jen troska, jehož pád měly na svědomí především dvě ženy. Jeho impérium se poslední roky rozpadalo jako domeček z karet. Přicházel o ty nejvlivnější a nejschopnější muže a nedokázal je nahrazovat, neboť byl stále pod tlakem. Speciální policejní útvar, který před lety vznikl, aby Tokutara zbavil jeho moci a přivedl ho v horším případě před soud, v lepším rovnou do hrobu, by nebyl ani zpola tak nebezpečný, kdyby nebylo Kasumi Sato a Akiry Watanabe, jeho vlastní dcery! Jejich informace policii pomohly, ale to největší nebezpečí nespočívalo v jejích hlavách, ale v jejích pažích. Dnes již Akira stála na druhé straně, po bok svého otce ale Kasumi ne. Tokutaro byl vzteky bez sebe, když si uvědomil, že Kasumi vycvičil, že z ní udělal nejlepšího zabijáka Yakuzy a pak se jeho nástroj pomsty obrátil proti svému pánovi. Byl to hrozný pocit. Drtivou většinu mafiánů by ani ve snu nenapadlo se obrátit proti Tokutarovi, ale Kasumi byla jiná. Dlouhou dobu si Tokutaro myslel, že Kasumi nemá co ztratit, že necítí strach, že není nic, co by ji mohlo přinutit zastavit, ale teď se ukázalo, že tomu tak není. I Kasumi má slabinu a Tokutaro byl přesvědčen, že ji využil a to dokonale. Již brzy se zbaví člověka, kterého k smrti nenávidí. Ještě nikdy nepotkal nikoho, koho by nenáviděl více než Kasumi. Jaká to tedy pro něj bude úleva, až konečně zemře?! Seděl za svým stolem a prohlížel si fotky, na kterých byla Kasumi zachycena. Na staré černobílé fotografii, kterou právě uchopil, byla Kasumi ve svých dvanácti letech. Malá, usměvavá, pihovatá holka s rozcuchanými vlasy, která si hrála s míčem. Kdo by si byl pomyslel, že z této dívenky vyroste vražednice, které se bude obávat samotná hlava mafiánského klanu?

Do kanceláře vtrhla bez zaklepání Yoon. Vypadala velice naštvaně.
„Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat?!“ vyštěkla na Tokutara. Dovolit si něco takového kdokoli jiný, už by se mohl rozloučit se životem.
„O co se jedná?“ zeptal se Tokutaro a snažil se tvářit povýšeně, přestože v přítomnosti Yoon jeho ego značně trpělo. Yoon bouchla pěstmi do stolu.
„Akira mi sdělila, že já se s Kasumi nestřetnu. Víte dobře, že já ji musím zabít!“
„Uklidněte se, ctěná dámo. Stále zde rozhoduji já a rozhodl jsem jinak. Jste příliš cenná abych riskoval váš život.“
„Můj život?“
„O Kasumi se postarají mí lidé. Vy dohlédnete na moji dceru a na mě. Především na mě!“ Yoon zvedla ruku do výše a třískla do stolu takovou silou, až se tenká dřevěná deska prolomila.
„Vaši lidé jsou jen banda kriplů, kteří se nezmůžou na nic.“ Shýbla se a uchopila do ruky jednu z fotek. Kasumi zde byla už mnohem větší. „Doufám, že je pobije. Do jednoho.“
„Slyším dobře?!" zvýšil hlas Tokutaro. „Na jaké straně vlastně jste?“
„Na straně vítězů. A pokud mi nedovolíte s Kasumi bojovat, zůstanu na té straně sama.“ „Vyhrožujete?!“
„Nežiju už pro nic jiného než pro pomstu. A k čemu je pomsta, když ji nemohu osobně vykonat? Mě mrtvé Kasumino tělo neuspokojí, ne když na něm nebudou stopy po mých pěstech.“
„Paní Kwan, Kasumi není jen mistryně v boje beze zbraní! Tak si to uvědomte. Vím dobře, jaký výcvik podstoupila a je mi jasné, že za ty roky se ještě zlepšila. Jsem realista a vím, že Kasumi patří k nejlepším. Co zmůžete proti její kataně? Nemyslíte, že vás rozseká na kousíčky?“ Yoon neodpověděla, neboť musela přiznat, že Tokutaro má pravdu.
„No… dobře... Specializuji se na boj beze zbraní a uznávám, že meč jsem v životě nedržela v ruce.“
„Váš manžel od Kasumi také nedostal možnost postavit se jí tváří v tvář, tak proč vy byste k ní měla být tak uctivá?“ Yoon opět pohlédla na fotku a poté ji vztekle rozmačkala. „Nedávejte Kasumi žádné výhody, protože ona vám je také nedá,“ zdůraznil Tokutaro.
„Dobře… tak já půjdu.“
„Počkejte ještě… Zničila jste mi stůl!“
„Ano… sežeňte si jiný.“
„Bylo to působivé.“
„Možná.“
„Vážně mě překvapujete.“
„Překvapuji kde koho. Někdy i sama sebe… Mohu vidět ty muže, které proti Kasumi postavíte? Ráda bych s nimi promluvila a zjistila, co jsou zač.“
„Proč ne. Stavte se za Akirou, a ona vám je představí.“ Yoon se vydala k odchodu. Zabrala za kliku dveří, když ji Tokutaro zastavil: „Yoon, Sakura je Kasumina sestra.“
„No a?“
„Až bude po všem, udělejte s ní, co uznáte za vhodné.“ Yoon odešla a po schodech sestoupila do přízemí.

Na konci chodby byly dveře od prostorného skladu, ale ten byl již vyklizený. Uprostřed na napnutých řetězech viseli pár centimetrů nad zemí Samuel a Sakura. Okovy jim svíraly zápěstí a držely je v nepohodlné poloze. Za stolem, na kterém bylo kolo, jež spouštělo řetězy, seděla Akira a pohrávala si s dýkou. Byla nervózní a stále si vyčítala to, co provedla.
„Tak jak to s nimi vypadá?“ zeptala se Yoon. Akira vstala a přistoupila blíž k Samuelovi.
„Ještě se neprobrali.“
„Vážně ne?“ otázala se Yoon a praštila Samuela do břicha.
„Yoon!" okřikla ženu Akira. „Tohle není na místě. Ta uspávadla stále fungují, tak je netluč. Nemá to cenu.“
„Hmm, u tohohle možná ne, ale ta mrcha vedle si to zaslouží.“ Yoon se napřáhla a udeřila Sakuru pěstí do tváře. Sakura bolestivě vykřikla a Yoon neuniklo, že se pokusila ráně uhnout. „Ty nás špehuješ! Jak dlouho je při vědomí?“
„Já… nevím,“ odvětila Akira.
„Ty svině!“ vykřikla Sakura. „Na férovku si netroufneš, korejská štětko?!“ Yoon udeřila Sakuru do břicha, až zasténala. „Copak nemáš kouska cti, ty kurvo?“ Další rána a Sakuře vytryskla z úst krev. „Zbabělá čubko!“ Opět úder do břicha. Yoon chytila Sakuru pod bradou a mírně jí potočila hlavu.
„Já nejsem zbabělá, ale k čemu ti dávat prostor se bránit, když vím, že proti mně nemáš sebemenší šanci. Musela bych stáhnout řetězy dolů, odemknout pouta pak tě pár ranami poslat k zemi a opět tě připoutat a vytáhnout nahoru. Proč si kvůli tomu přidělávat práci? Můžu ti ale slíbit, že až Kasumi zemře, tak ti umožním se mi postavit. Sice bych daleko radši důstojného soupeře a ne ubohou špínu, jako jsi ty, ale co naplat.“ Sakura plivla Yoon do obličeje, což Korejku neskutečně rozčílilo. Opět dala Sakuře pěstí, až jí hlava klesla.
„Štětko zasraná!“ vykřikla Sakura. Yoon neváhala a dala Sakuře znovu pěstí. Akira se na takovéhle zacházení už nemohla déle dívat. Raději rychle odešla ze skladu. Yoon rovněž zamířila k odchodu, neboť byla přesvědčená, že Sakura má dost. Sotva však udělala pár kroků, ozvala se Sakura znovu: „Kasumi tě vykuchá, stejně jako zmasakrovala svini, co si říkala tvůj manžel!“ Yoon zaskřípaly vzteky zuby, zaťala pěsti, otočila se a rozběhla se proti Sakuře. Vyskočila do výše a oběma nohama tvrdě dopadla na Sakuřinu hruď. Sakura zařvala bolestí. Úder byl tak silný, až se Sakura na řetězech rozhoupala. Yoon se při pádu zapřela rukama a přešla do kotoulu, čímž zbrzdila pád na zem. Sakura nyní už opravdu nebyla schopná ani promluvit. Hlava jí zplihle visela na prsou a z úst jí tekly krvavé sliny.

Yoon odešla a za dveřmi narazila na rozrušenou Akiru. Vypadala, že má plnou hlavu výčitek a to Yoon neuniklo.
„Kdyby Tokutaro nebyl tvůj otec, zajdu za ním a nařídím mu, ať tě nechá někým hlídat.“
„A to proč? Myslíš, že potřebuju, aby mě někdo střežil? Připadám ti nebezpečná?“
„V boji ne, ale tvé myšlenkové pochody nebezpečné jsou. Tvá situace Akiro, je nezáviděníhodná. Pověz mi, jaký máš z toho pocit? Jaké to je zradit vlastního otce, zradit Kasumi a zradit její blízké?“ „Nestojím o hovor s tebou, Yoon,“ odvětila Akira a hodlala se vrátit do skladu, ale Yoon ji zastoupila cestu.
„Jsi mrtvá, Akiro. Nemáš šanci odsud odejít živá a ty to víš. Když už se rozhodneš někoho zradit, musíš si dobře vybrat, kdo to bude, ale ty jsi zvorala vše, co se dalo!“
„Dej mi pokoj a nech mě projít!“
„Pojď do kuchyňky, promluvíme si v klidu.“
„Nechci se s tebou bavit.“
„Odmítáš člověka, který ti může pomocí přežít? Hloupé a to dokonce i na tebe.“ Akira nevěděla, co říct. Nakonec rezignovala a vstoupila společně s Yoon do dveří téměř na konci chodbičky. Yoon zamknula dveře a obě se tak ocitly v obdélníkové místnosti s kuchyňskou linkou, stolem a židlemi. U zdi byly také matrace, sloužící Tokutarovým lidem jako postel. Yoon se usadila na stůl a Akira se nejprve napila vody z kohoutku. Byla nervózní a potřebovala se uklidnit.
„Povídej, Akiro, řekni mi, jak to vidíš?“
„Cože? Co mám vidět?“
„Nedělej pořád pitomou. Zradila si svého otce a spojila ses s ženou, kterou jsi měla zabít. Já bych se nikdy nepostavila proti vlastní rodině.“
„Nic, absolutně nic o tom nevíš, Yoon!“ spustila zvýšeným hlasem Akira. „Nemáš ani ponětí, o co tu šlo, tak mlč.“
„Dobře. Nemůžeš ale popřít, že jsi Tokutara zradila. A když sis uvědomila, co s jeho smrtí ztratíš, tak jsi ho přesvědčila o tom, že ty vlastně nejsi ani z poloviny taková hrozba jako Kasumi a že by tedy nebylo od věci zanechat sporů a spojit se proti ní, proti ženě, která tě považovala za přítelkyni. To máme další zradu. Tokutaro evidentně tvůj úžasný návrh, jak Kasumi vyřídit uvítal a tak jsi zradila i toho Samuela a Sakuru. Všichni tě teď chtějí zabít Akiro a myslet si, že tě tvůj otec nechá být, až tě nebude potřebovat, je úžasně naivní. Řekni mi, vážně sis myslela, že ti odpustí?“ Akira mlčela. V hloubi duši věděla, že je jednou nohou v hrobě, ale stále doufala, že se to zlepší. Yoonina řeč ji však přesvědčovala spíše o opaku. „Až Tokutaro zabije Kasumi, zabije i tebe, o tom není pochyb. Možná to nebude hned, ale zcela jistě máš před sebou maximálně pár dnů života. Když se pokusíš utéct, tak tě Tokutaro najde a zabije, pokud tě ovšem dřív nechytí Kasumi a mezi námi, myslím, že kdyby sis měla vybrat mezi Tokutarem a Kasumi, nebudeš se dlouho rozmýšlet, že ne?“ Akira stále mlčela, ale bylo jí jasné, že pokud se dostane do rukou Kasumi, čekají ji věci horší než smrt. „Jak to tak vidím, Akiro, je jen jediná možnost, jak z toho vyváznout živá.“
„A to?“ řekla s nadějí v hlase Akira.
„Kasumi pobije Tokutarovy psy, já zabiju Kasumi a ty zabiješ svého tatíčka.“ Yoon už neřekla, že má v plánu následně sprovodit ze světa i Akiru, to aby měla od celé mafiánské rodiny navždy klid.
„A proč mi to všechno vykládáš? Co si od toho vlastně slibuješ?“
„To, že stanu proti Kasumi tváří v tvář. Aby se tak ale stalo, potřebuji pomoct a je v tvém zájmu mi ji poskytnout.“
„Co přesně chceš?“
„Spolupracuj. Za prvé mě představ těm třem ‚neporazitelným válečníkům‘. Ještě jsem s nimi ani nemohla promluvit.“

Akira tedy dovedla Yoon ven na dvůr. Bylo brzy ráno, ale viditelnost nebyla špatná. Vysoká zeď obklopovala celý tovární komplex tvořený sklady, garážemi a také velikou tovární budovou s kancelářemi, kde se mafiáni usídlili. Obě ženy vystoupaly po nouzovém schodišti na střechu nejvyšší budovy. Mezi velkými bloky s ventilátory a ventilačními šachtami se ve stínu krčil muž v zeleném vojenském obleku. Přítomnost žen ho překvapila.
„Eh?“
„Klid, dejte si pohov Takashi,“ uklidnila muže Akira.
„To snad… odpusťte paní Akiro, ale co tu vyvádíte? Chcete mě prozradit?“
„To už čekáte, jestli dorazí Kasumi?“
„Je odtud nejlepší výhled na hlavní vchod.“ Yoon si povzdechla a zakryla si dlaní tvář, protože skoro ani nevěřila vlastním uším.
„To si vážně myslíte, že Kasumi sem přijde hlavním vchodem?!“
Takashi se konečně narovnal. „Ctěná dámo,“ řekl s notnou dávkou ironie, „jediný vchod sem do komplexu je ten hlavní a mezi námi, Kasumi sotva přeleze třímetrovou zeď.“
„No, když myslíte,“ řekla s úsměvem Yoon.
„I tak se ale snažíte zbytečně,“ oznámila Akira. „Kasumi ještě neví, že máme její blízké. Zpráva o tom se k ní dostane nejdříve dnes večer.“
„Kasumi je blízko, slečno Akiro. Nevíme kde přesně je, ale blízko a jistě ji už napadlo, že se ukrýváme zde.“
„To ano, ale ona není tak hloupá, aby sem vešla, když ví, že na ni čekáme.“
„A promiňte, že se tedy ptám, paní Akiro, ale… jak víte, že poté změní názor?“
„Láska dělá divy a zatemňuje rozum. Přijde, to mi věřte.“
„Určitě dorazí sama? Víte, trochu se bojím toho, že se tu zničehonic objeví celá jednotka speciálů.“ „To se nestane a to ze dvou důvodů. Za prvé - Kasumi chce mého otce zabít, kdežto policii bude stačit živý, takže je nenavede přímo sem. Druhý důvod je ten, že ji nenapadne riskovat útok v přesile, až zjistí, že tu jsou její blízcí.“
„Dost o Kasumi,“ uťala hovor Yoon. „Povězte mi, Takashi, jak plánujete Kasumi zabít?“
„Zastřelím ji, co taky jiného? Víte, ehm… paní Kwak, že ano?“
„Kwan! Yoon Han Kwan! Zapamatujte si to!“ vyštěkla Yoon.
„Ehm, promiňte. Tohle, co tu mám je Barret M90. Odstřelovací puška vyrobená v USA a dovezená sem na zakázku.“ Yoon s opovržením prohlížela na první pohled kvalitní a moderní pušku na dvou nožkách a s optikou. Neměla ráda střelné zbraně a už vůbec ne takovéto, které dokázaly člověka zabít, aniž by vůbec mohl zjistit, že je v ohrožení. „Pět nábojů v zásobníku, ráže 12,7x99 milimetry, dostřel téměř dva kilometry. Kasumi nic neucítí, bude to rychlé a zemře dřív, než si vůbec uvědomí, že se něco děje. Můžete být klidné.“
„Hmm, to ano," uznala Yoon. „Ale co když přijde za tmy?“
„Za tmy bude ještě ve větší nevýhodě než ve dne. Všude v továrně i okolí jsou rozmístěná světla, a pro případ, že by náhodou vypadla, mám na pušce noktovizor.“
„Tak to jste mě uklidnil,“ řekla Yoon. „Půjdeme.“

Jakmile ženy zašly do budovy, Yoon se obrátila na Akiru.
„Sežeň mi od Takashiho pistoli s jedním nábojem.“
„Jedním nábojem?! Proč?“
„Ten člověk musí zemřít, aby neohrozil Kasumi, ale já ho nezavraždím. Nechci si špinit ruce a také riskovat, že se to donese k Tokutarovi. Ti druzí dva mu stále věrně slouží. Takashiho zabijí jiní. Do večera tu zbraň chci mít a ať je to ta nejspolehlivější zbraň, jakou tu máme.“
„Právě že my jich tu moc nemáme. Nanejvýše jednu nebo dvě, ale dobře - seženu ji. Jen stále nevím…“
„Zaveď mě za tím druhým. Tím co si hraje na bojovníka.“
„Hari Takugawa je bojovník! Ten nejlepší. Nikdo se neumí ohánět meči tak jako on.“
„Prostě mě k němu doveď!“ Akira provedla Yoon skrze hlavní tovární halu, ve které byla obrovská klec do velké místnost, jež sloužila už před desítkami let, jako posilovna a cvičiště pro mladé dívky. Yoon si povšimla mohutného muže, jak leží na zádech a zvedá těžké činky. Věděla, že jde o třetího z Tokutarových ochránců, ale v tuto chvíli ji víc zajímal muž v černém obleku, který v rohu místnosti zkoušel různé techniky s katanou. Kolem něj bylo několik zavěšených pytlů s pískem, některé již byly přeseknuté a písek se vysypal na podlahu.
„Zdravím, Hari,“ řekla Akira.
Hari okamžitě odložil katanu, semknul ruce a uklonil se. „Přeji vám paní Watanabe i vám paní Kwan dobrého dne.“
Akira se též uklonila. „Děkuji, Hari. Právě tady Yoon by s vámi ráda mluvila. Máte chvilku?“
„Samozřejmě. Co pro vás mohu udělat, paní?“
„Prý jste skvělý bojovník…“ řekla Yoon.
„Ano, ovládám techniku boje se dvěma meči. Většinou však využívám jen jeden, neboť málokdy stanu proti vícero protivníkům. Rovněž jsem dosáhl mistrovské úrovně v bojovém umění Ninjutsu a též v karate.“
„To zní dobře. Co si slibujete od setkání s Kasumi?“
„Hmm, nevím přesně, co tím máte na mysli, paní Kwan. Mám za úkol být venku, přesněji v okolí hlavní tovární haly. Pokud Kasumi stane proti mně, zabiju ji.“
„Určitě?“
„Byl jsem ten, kdo ji trénoval. Tehdy jsem celý projekt na výcvik mladých vražedkyň vedl. To já ji a ostatní dívky naučil bojovat s mečem i bez něj. To já jim připravoval fyzický výcvik.“
„Hmm, a co říkáte na to, že vaše nejúspěšnější žákyně vás chce zabít?“
„Jsem na ni hrdý.“
„Hrdý?!“
„Do jisté míry ano, paní. Pro mistra to je ta největší odměna, když se ukáže, že jeho žákyně má takové kvality. Kasumi byla nejlepší ze všech deseti dívek, byla nejlepší ze všech Tokutarových vrahů a je jednou z nejlepších bojovnic na celém světě. Není divu, že jsem na ni hrdý.“
„Mám pocit, že k ní máte až podivuhodně vřelý vztah.“
„Nemusíte se bát. Kasumi pošpinila čest mého pána a za to si zaslouží trest nehledě na její schopnosti. Zklamala mě. Kasumi zemře a budu rád, když to bude moji rukou. Alespoň lépe pochopí, že udělala chybu. Žák nikdy nemůže porazit svého mistra, paní Kwan, ale to snad dobře víte, ne?“
„Ano, také jsem učitelkou a žádný z těch mužů a žen, které učím, by proti mně neobstáli. Půjdeme. Klidně cvičte dál.“

Yoon s Akirou přešla do rohu místnosti k Daikimu.
„Ehm, máte chvilku?“ zeptala se Akira. Daiki umístil činky na stojan a zvedl se. Protáhl si silné paže pokryté stejně jako zbytek těla barevným tetováním. Na Yoon však nebylo vidět žádné překvapení. Daiki přistoupil k ženám blíž. Vedle nich vypadal jako obr, neboť měřil téměř dva metry, kdežto Akira s Yoon sotva sto šedesát centimetrů.
Yoon se ušklíbla a zcela vážně řekla: „Snad všichni se těší na to, jak Kasumi porazí a nepřipouští si, že by mohli selhat. Vy vypadáte jako nejslabší článek naší skupiny.“
„To má být vtip? Já osobně nestojím o to stanout proti Kasumi, to opravdu ne. Důvod je ten, že mi to přijde zbabělé. Ženy nejsou moc silné ani když se o to snaží. Navzdory tomu jakou má Kasumi pověst, bych ji přemohl bez jakýchkoli obtíží. Neznám muže, který by mě byl schopen porazit a žena? Cha, cha žena je… k smíchu.“
„Vážně? K smíchu jste spíš vy. Nevím, jak umí Kasumi bojovat s mečem, ale měla jsem tu možnost ji pozorovat při boji zblízka. Jestli stane proti vám… bude to pro ni snadné vítězství.“
„Nechte toho nebo se neudržím a něco se vám stane.“
„Daiki!“ vykřikla Akira
„Jo jasný. Promiňte, paní Akiro. Já jen nemám rád, když mě někdo ponižuje, obzvláště když je to takový nesmysl. V Japonsku nenajdete silnějšího muže, než jsem já.“
„Jenže," řekla Akira, „s velkou pravděpodobností nenajdete ani silnější ženu, než je Kasumi. Ona je teď opravdu silná. Dost na sobě zapracovala.“
„Chcete porovnávat muže a ženu, paní Akiro? To je…“
„Mlčte Daiki,“ umlčela muže Yoon. „Kasumi vás vyřídí s lehkostí, o tom nepochybuji. V boji beze zbraní patří k nejlepším a vy ji nedokážete vzdorovat. Bude to rychlé a vcelku smutné. Ta představa, že na sobě pracujete desítky let a pak přijde jedna žena a holýma rukama vás zabije… no, jak říkám bude to smutné.“ Yoon a Akira odešly a nechaly naprosto rozhozeného Daikiho o samotě. Vsadil by vlastní život na to, že by Kasumi porazil holýma rukama a to bez problémů. Teď však ztratil tu jistotu.

Zpátky v kuchyňce se Akira začala Yoon vyptávat:
„Co to mělo znamenat?“
„Myslela jsem, že to víš, vždyť jsi to hrála dobře.“
„Co hrála?“
„Říct o Kasumi, že je nejsilnější ženou v Japonsku, to je slušné. Viděla jsi, jak ho to znervóznilo. Ten kripl je teď úplně mimo. Dobrá práce.“
„Ale to je pravda. Kasumi je neuvěřitelně silná a taky rychlá. Když zrovna nikoho nezabíjí, tak cvičí a cvičí velice tvrdě.“
„Aha… no, ale když ji Daiki dá pěstí, bude vyřízená, ne?“
„Neznáš ji tak jako já. Pokud bude ještě naživu, tak bude bojovat a to do posledního dechu. Kasumi můžeš srazit k zemi klidně desetkrát, ale pokud bude žít, tak sebere síly a zvedne se. Má neskutečnou výdrž. Ona je zkrátka…“
„Stačí!“ řekla s neskrývanou zlostí Yoon. „Máme to dobře rozehrané.“
„A co jako? Vždyť nemáme nic.“
„Ty pitomá krávo!“ vyštěkla Yoon. „Právě jsme Kasumi poskytly značné výhody a ještě nekončíme. Takashi vidí hrozbu jen venku, a to je velká chyba. Hari je idiot, který doteď nepochopil, že sice byl Kasumin učitel, ale ona byla jeho žákyně a tak dobře ví, co umí a co ne. Z toho důvodu si nemyslím, že je potřeba se o něj dále starat. No a Daiki znervózněl a proti Kasumi pravděpodobně vytáhne zbraň, aby měl výhodu, jenže on rozhodně neovládá chladné zbraně tak jako Kasumi. Porazí ho a bude to rychlé. Kasumi se se mnou střetne, o tom už nepochybuji a až se tak stane… ten souboj bude velkolepý. Ona mě neporazí, není tak silná! Je mi jedno kolik ran od ní schytám – mé tělo to vydrží. Nezáleží na tom, kolikrát mě srazí k zemi - pokaždé se zvednu. Budu jako lvice a zničím ji, ať už udělá cokoli. Můžu ti slíbit jedno – nevypustím duši dříve než Kasumi.“