Most / Příběh noci

Noc je mým přítelem. Jedná se o dvě básně, které jsou oslavou noci z různých pohledů. A prosím... nahlížejte pod věty. Děkuji. 

Most

 

 

Do těchto nocí vstoupil pomatený ze dne -

kdy je svět jasný a vše dává smysl -

a sedl si na kraj mostu jako dítě beze strachu

a hleděl na světélkující řeku

a barevné pohyby ryb

a šedobílé kameny povalující se v toku

a vítal malebnou hudbu pleskající vody o beton.

 

Rukama šmátral po ozdobě světa

a hrnčířským uměním tvaroval dokonalost,

kouřil z dýmky nekonečného spalování

kouř foukal zrzavé dívce do tváře.

Stal se pomatencem představ noci

a bylo mu zatraceně dobře.

 

Měsíc kroužil po nebi jako tanečník z dob minulých.

Slyšel pulzování srdce matky země, jako kdyby na něm seděl.

Řeka chrlila svou sílu na všechny strany,

ale neškodila. Chtěla se pouze dotknout.

 

Hvězdy padaly na zem

lidem se začala plnit stoletá přání

tento vesmírný vichr, který shodil těch pár nadějí

pomohl životu k životu

a rozradostnil nejeden mladičký květ.

 

Tak tam seděl dalších tisíc let

než se odebral na věčný spánek

s pomyšlením,

že svět je dobré a milující místo.

 

 

Příběh noci

 

 

Přecházíme z jedné krajiny do druhé, abychom našli svět

jenž bude o něco lepší než ten předcházející,

v tom přecházení řek, které dělí všechny květy

jsem nalezl pouhou nutnost a odvrátil zrak

příliš mně spaloval dotek s pravdou.

 

Zastavil jsem se na rozhrání dvou krajin, dne a noci

a hleděl přímo do nitra těmto tvorům

kteří objímají celý život a utváří ho.

Úžasný kousek moci jsem zabodl do svého srdce

a s okázalou nádherou jsem podlehl třpytu čepele.

 

Já člověk brouzdající po hvězdách, planetách

jsem uzřel, že jsem se ocitl až po krk v písku

a dusím se svou vlastní nemocí

nad svou jízdou nocí. Den a zpáteční.

 

Příběh noci se odehrál

za svitu slunce

s námahou stříbřitého toku měsíce

kdy jsem poprvé a naposledy pochopil,

že noc,

je mým dnem.

---