Thieri Bibi II

Toho poledne hruď Thieri Bibi jal temný cit. V její sestře Cha Bibi se pohnula dospělost, pohnula se jako celý svět v čínských mudroslovích. Cha Bibi přišla zavěšena do mužné paže muže. Jaké je vaše ctěné jméno? zeptala se Thieri Bibi. Pavel Rohlík.

Pavel, muskulaturní jako opičák pongo, si poručil hrnek kávy a měšec piškotů. Thieri Bibi s očima přilepenýma k pongovu tělu připravila kávu pro všechny tři. A měšec piškotů k tomu.

A pak sesedli k rodinnému stolku na způsob Artušových rytířů, usrkávali kávu až na dřeň hrnků, Pavel si namáčel do tekutiny piškotky a jednali o všech věcech světa. Otáčeli řeči jako šašlik nad ohněm, pálili se slovy do duší, ženy hleděly do plamenů mužových vět, hypnotizovány, očarovány.

Za oknem se chýlilo k večeru. Z oblohy ještě visely tučné barokní mraky, prohýbané svou tíhou, ale za nimi už chladlo slunce. Hojnost a nutný úpadek, vhodila kostku myšlenky do prostoru Thieri Bibi. Pavel i Cha Bibi, již značně podroušení kávou, nechali tu kostku ležet jedničkou navrch. A pak náhle oba zmizeli.

Lucké sídliště mezitím dokolotalo a to byl čas pro obvyklé večerní laudátum. Thieri Bibi vzala do ruky megafon, otevřela okno a spustila tónem muezzinů:  To všechno si zas neseš pryč v prázdný bagáži. A že je toho tolik, mě vlastně zaráží. Tak zatímco teď šlapeš snad někam k nádraží, já jsem plonk a tvůj song hryžu jako kost. Tak dost.

Pokojem se pomalu rozeznívala píseň pana Michala.