Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSocky
Autor
lojza73
SOCKY
O své děti přišlo vinou sociálních úřadů už mnoho rodičů.Důvody,které si sociální pracovnice vymyslely,jsou různé a je jich mnoho.Sociální pracovnice totiž dokazují pouze svoji moc,kterou nad rodiči a jejich dětmi mají.A vůbec je nezajímá,jestli důvod k odebrání dětí je oprávněný,nebo ne.Řídí se heslem:odebrat a víc se nezajímat.
Jan Bol byl redaktorem okresních novin CESTA.Patřil mezi nejlepší a nejuznávanější ve svém oboru,na okrese.Mnohokrát mu kvůli některým kauzám,o kterých psal,šlo i o život.On se však nikdy nezalekl a své kauzy vždy dotáhl až do konce.
O jeho kvalitách a úspěších se přes několik svých známých a kamarádů dověděl i Miloslav Zavadil,který byl právě jedním z rodičů,jímž pracovnice sociálního odboru odebraly děti.
Miloslav Zavadil dlouho přemýšlel o tom,jestli se má skutečně obrátit na novináře a svěřit se mu se svým problémem.Nebyl totiž člověkem,který si chodí k někomu stěžovat,nebo snad někoho pomlouvat.Impulsem,proč se rozhodl svěřit se novináři,byla reportáž v hlavním večerním televizním zpravodajství,ve kterém se na obrazovce objevily právě jeho děti.
S redaktorem Janem Bolem se Miloslav Zavadil seznámil jedno deštivé odpoledne,v kanceláři redakce okresních novin CESTA.
Redaktor Jan Bol položil na stůl diktafon a zapnul jej.
Redaktor Jan Bol: „Pane Zavadile.Na začátku by se slušelo,kdyby jste se nám trochu představil.“
Miloslav Zavadil: „Jmenuji se Miloslav Zavadil a se svojí,o dva roky mladší manželkou,máme čtyři děti.Tedy-měli jsme.Nejstarší se jmenuje Pavel,mladší je Helena,ještě mladší je Petr a ta nejmladší Karolínka.“
Redaktor Jan Bol: „Říkal jste,že jste děti měli.Co se stalo?Kde jsou vaše děti teď?“
Miloslav Zavadil: „V jednom z pražských dětských domovů.“
Redaktor Jan Bol: „Jak k tomu došlo,že vaše děti byly umístěny do dětského domova?“
Miloslav Zavadil: „V lednu roku 2008 se k nám do bytu drze vetřely dvě pracovnice sociálky.Už ze začátku nám vyhrožovaly tím,že jsme povinni je okamžitě pustit do bytu,jinak si přivolají na pomoc policii.Odůvodní to prý tím,že jim úmyslně bráníme v úředním výkonu.“
Redaktor Jan Bol: „A pustil jste je dovnitř?“
Miloslav Zavadil: „Zabránit ve vstupu už jsem nestačil.Prostě mě odstrčily a šly dál.Oháněly se tím,že v tu chvíli jde možná dětem o zdraví,ne-li o život.“
Redaktor Jan Bol: „Proč jste nezavolal policii?Tohle si přece pracovnice sociálky nesmí dovolit. Do bytu vám nesmí vstoupit nikdo,koho nepozvete.Pouze policie k vám může takto vstoupit.A i ta musí mít velmi vážný důvod.A hlavně soudní příkaz.“
Miloslav Zavadil: „To mě v tu chvíli vůbec nenapadlo,jak jsem byl překvapený tou jejich drzostí." Redaktor Jan Bol: „A šlo vašim dětem o život,když k vám ty sociální pracovnice takto vtrhly?
Miloslav Zavadil: „Ale vůbec ne.Pavel a Helena dělaly úkoly do školy,Petřík si hrál s autíčkama a malá Karolínka spala v postýlce.Ty dvě sociální pracovnice,jakmile vstoupily do dětského pokoje,ihned Karolínku vzbudily.“
Redaktor Jan Bol: „A z jakého důvodu ji vzbudily?“
Miloslav Zavadil: „To nevím.Když jsem se ale ptal,odpověděly mi,že se nemám vůbec starat,jinak že prý bráním úřednímu výkonu.“
Redaktor Jan bol: „Co bylo dál?“
Miloslav Zavadil: „Manželce ty dvě socky nařídily,aby malou okamžitě přebalila a nakrmila.“
Redaktor Jan Bol: „Jakým způsobem vaší manželce nařídily,aby malou přebalila a nakrmila?
Miloslav Zavadil: „Řekly: 'Okamžitě ji přebalte a nakrmte!A ty nekřič!'“
Redaktor Jan Bol: „Cože?To takhle okřikly malou Karolínku?“
Miloslav Zavadil: „Ano.“
Redaktor Jan Bol: „Jaký byl důvod jejich návštěvy?“
Miloslav Zavadil: „Když jsem se jich ptal,proč přišly,tak mi odpověděly,že dostaly několik anonymních dopisů,které musí prošetřit,jestli se zakládají na pravdě,nebo ne.Z toho,jak se k nám chovaly-a to nejen ten první den-jsem nabyl vědomí,že už dávno byly přesvědčené,že ty anonymy byly pravdivé.Často jsem si myslel,že si ty anonymy snad samy napsaly.“
Redaktor Jan Bol: „Jak se ty dvě sociální pracovnice jmenují?Pokud se tedy nebojíte říct jejich jména.“
Miloslav Zavadil: „Nebojím.Jedna z nich je vedoucí sociálního odboru a jmenuje se Helena Eslová.A ta druhá socka Aneta Černocká.“
Redaktor Jan Bol: „Jak se k vám ty dvě chovaly?“
Miloslav Zavadil: „Už od prvního dne s námi jednaly jako s dobytkem.Nesměli jsme najednou to,ale museli jsme ono.Vše,co nám ty dvě nařizovaly,jsme museli do puntíku splnit.Stále pořád dokola nám vyhrožovaly,že pokud nesplníme to,co nám obě nařídí,tak nám okamžitě seberou děti.Řeknu vám ale,že nejhorší byla ta jejich první návštěva.Tolik ponížení,co jsme museli snášet a nesměli jsme se proti tomu vůbec ohradit..“
Redaktor Jan Bol: „A to všechno před vašimi dětmi?“
Miloslav Zavadil: „Ano.Stále před nimi opakovaly,že by se za takové rodiče styděly a že se na nás v dospělosti stejně vykašlou.Ty socky chodily po bytě,otevíraly všechny skříně a co se jim nelíbilo,vyhodily na podlahu.Prohledaly i skříň s jídlem a lednici.Nakonec se pokusily prohledat věci i dvěma nejstarším dětem,které si v tu dobu dělaly úkoly.Měly ale smůlu.Jakmile sáhly nejstaršímu Pavlovi na aktovku,bylo zle.Pavel té Černocké vytrhl aktovku z ruky a řekl jí,že na jeho věci nikdo cizí sahat nebude.Ani ona ne.Černocká mu odpověděla,že má zvláštní výchovu a že roste pro kriminál.Pavel si to ale nenechal líbit a řekl jí,naprosto klidně a slušně,aby mu laskavě vrátila tu padesátikorunu,která ještě před chvílí ležela na stole.“
Redaktor Jan Bol: „To chcete říct,že vašemu synovi vzala peníze?“
Miloslav Zavadil. „To nevím.Děti občas od nás nějakou tu korunu dostávaly.Tak je docela možné,že nějaké peníze měl.Já jsem je ale na stole neviděl,tak nemohu říct,jestli mu je vzala,nebo ne.Spíš si ale myslím,že Pavel našel v sobě trochu odvahy a těm dvěma se prostě vzepřel.I za cenu toho,že je nařknul z krádeže padesátikoruny.“
Redaktor Jan Bol: „Jak se to vyřešilo?“
Miloslav Zavadil: „Asi minutu se s ní hádal,jestli mu padesátikorunu vzala,nebo ne.Pak se děsně urazila.Řekla,že se nevidíme naposledy a obě odešly.Ani dveře za sebou nezavřely.“
Redaktor Jan Bol: „Aha.A viděl jste ty anonymy,o kterých ty dvě mluvily?Nebo...Nechal jste si je ukázat?“
Miloslav Zavadil: „Dodnes vůbec nevím,jestli nějaké anonymy existují.Pokud jsem kdy chtěl vidět veškerou dokumentaci o naší rodině,bylo mi řečeno,že na to nemám nárok,že je to tajné.“
Redaktor Jan Bol: „Na to ale právo máte.Ne,že ne.Ony jsou povinny vám ukázat celý spis,týkající se vaší rodiny.Zřejmě zneužily vaší nevědomosti.“
Miloslav Zavadil: „To už vím taky.Zjistil jsem si to od souseda,který je právník.Ten mi řekl:,Vidět veškerou dokumentaci,kterou o vaší rodině vedou,pokud je o to požádáš,ti jsou povinny ukázat.A můžeš si dělat i výpisky,nebo kopie celých dokumentů.' Tak jsem tedy požádal,velice slušně,paní Anetu Černockou,že bych rád viděl celou dokumentaci,vedenou o naší rodině.Že na to mám podle zákona právo.“
Redaktor Jan Bol: „Jak to dopadlo?“
Miloslav Zavadil: „Tvářila se dost kysele.Vytáhla dokumentaci ze skříně a odešla s ní ke své vedoucí.Když se vrátila a položila dokumentaci přede mne,sedla si na svoji židli a čekala,až si dokumentaci prohlédnu.Dokumentaci ake evidentně chybělo několik listin,protože byla o něco užší,než když ji Černocká nesla ke své vedoucí.“
Redaktor Jan Bol: „A vznesl jste proti tomu námitku?“
Miloslav Zavadil: „Samozřejmě.“
Redaktor Jan Bol: „No a?Jak to dopadlo?“
Miloslav Zavadil: „Div,že mě odtamtud nevyhodila.“
Redaktor Jan Bol: „Ona vás kvůli tomu,že jste žádal o nahlédnutí do vaší dokumentace,chtěla vyhodit?“
Miloslav Zavadil: „Nejen to.Řvala na mě,že lžu a že dokumentace,která ležela na stole přede mnou,je kompletní.“
Redaktor Jan Bol: „A jak to dopadlo?“
Miloslav Zavadil: „Přivolaná policejní hlídka mě odvezla domů.“
Redaktor Jan Bol: „Ona na vás zavolala policii?Proboha proč?“
Miloslav Zavadil: „Prý proto,že jsem ji slovně napadal.Já jsem se ale bránil proti tomu,že mě osočovala ze lži.Ona mi skutečně nechtěla ukázat některé listiny,a proto je přede mnou schovala“
Redaktor Jan Bol: „Jak jste poznal,že před vámi scovala některé listiny?“
Miloslav Zavadil: „Jednoduše.Pokud někoho požádáte,aby vám ukázal nějakou dokumentaci,tak tu dokumentaci nejdřív nenese ke své vedoucí.Pokud se ta dotyčná chce poradit se svou vedoucí,jde k ní přímo a bez dokumentace.To za prvé.A za druhé: Složka,kterou Černocká přinesla od své vedoucí,byla užší,než ta,kterou k ní odnesla.“
Redaktor Jan Bol: „Mohla tam nést jinou složku,než tu,kterou vám přinesla.“
Miloslav Zavadil: „Nemohla.Protože ta,kterou ke své vedoucí nesla,měla na deskách napsáno: ,Zavadilovi'.A tu samou složku,s názvem ,Zavadilovi',zase přinesla.Buď z ní vyndaly některé listiny,nebo jsou složky dvě.Jedna,kterou mi klidně můžou ukázat a druhá,tajná,kterou nesmím vidět.“
Redaktor Jan Bol: „Pozoruhodné.Pokračujte.“
Miloslav Zavadil: „Po tom jejich prvním přepadení u nás doma,byl asi týden klid.Doufali jsme, že nás už nebudou obtěžovat a traumatizovat.Nejhůř to nesla manželka,která se z toho nakonec zhroutila...Po tom týdnu se ale ta socka Černocká objevila znovu.Tentokrát bez své vedoucí,ale s jinou sockou,z nějaké neziskové organizace,která k nám měla docházet každý týden s úkolem,aby naší rodině vsugerovala do hlavy,že jsme ta nejhorší rodina a jeden druhého nenávidíme.“
Redaktor Jan Bol: „Jak dlouho k ván docházela?“
Miloslav Zavadil: „Chodila k nám každý týden,necelý rok.“
Redaktor Jan Bol: „A jaký to mělo efekt?“
Miloslav Zavadil: „Žádný.Manželka se půl roku léčila v psychiatrické léčebně a já jsem se staral o děti.“
Redaktor Jan Bol: „Sám?“
Miloslav Zavadil: „Ano.Sám.A můžu vám říct,že za celou tu dobu nebyl jediný průšvih,nebo stížnost na děti.Dalo by se říct,že jsem se o ně dovedl postarat líp,než jakákoli matka o své děti.“
Redaktor Jan Bol: „A to se asi nelíbilo paní Černocké.“
Miloslav Zavadil: „To máte naprostou pravdu.Ale proti mně a dětem se ze strany paní Černocké spustil takový kolotoč lží,nenávisti a podrazů,že si to nedovedete ani představit.Nakonec to skončilo tím,že se nesmím,nemůžu,ani neumím starat o děti, jenom z toho důvodu,že jsem chlap a dětem prý mužská výchova nesvědčí.Děti prý musí vychovávat pouze ženy.Prý je to tak na celém světě.“
Redaktor Jan Bol: „Nezlobte se na mě,pane Zavadile,ale nemáte pravdu.Je mnoho mužů,kteří sami,bez žen,vychovávají svoje děti.A dokonce je někteří vychovávají lépe,než by je vychovávala vlastní matka.Já takových mužů znám několik.To,co jste mi řekl za důvod,je docela ubohé.“
Miloslav Zavadil: „Ale je to tak.A i proto si ta socka Černocká pozvala k nim na sociálku naši sousedku Veselou.Jak jsem se dověděl,tak to jsou dlouholeté přítelkyně.Proto mi i ze začátku bylo divné,jak se dostávají informace o naší rodině na sociálku.Dlouho jsem nemohl přijít na to,jak se ta socka Černocká mohla dovídat věci o tom,co se u nás doma řeklo.Nakonec jsem ale na to přišel.Vždycky,když když jsme měli v obývacím pokoji otevřené to velké okno,sousedka Veselá stála na balkoně s diktafonem a vše,co se u nás řeklo,si nahrávala.Všechny nahrávky potom předávala Černocké.“
Redaktor Jan Bol: „A máte pro svá tvrzení nějaké důkazy?“
Miloslav Zavadil: „Bohužel ne.Vše jsou to pouze tvrzení proti tvrzením.To je to samé,jako to,co o nás píše a tvrdí ta socka Černocká.Bohužel,ale já nemám takové možnosti a známosti,jako ona.“
Redaktor Jan Bol: „Jaké možnosti a známosti?“
Miloslav Zavadil: „Když vám někdo opakuje stále dokola,že má známosti na takových místech,o kterých se mi ani nesní a že mě ti dotyční můžou zničit,tak z toho nemáte dobrý pocit.“
Redaktor Jan Bol: „A nechtěla vás třeba jenom zastrašit,aby jste udělal přesně to,co po vás žádá?“
Miloslav Zavadil: „Možná.Ale na klidu a na psychice vám to nepřidá.“
Redaktor Jan Bol: „To máte asi pravdu...No a jak to bylo dál?“
Miloslav Zavadil: „Asi rok,po tom přepadení u nás doma,si mě a moji dceru pozvala k sobě do kanceláře socka Černocká.“
Redaktor Jan Bol: „Z jakého důvodu?“
Miloslav Zavadil: „Chtěla všem dokázat,že se neumím starat o děti a že je prý neposílám do školy.Když jsme k ní tedy oba dva přišly,zamkla nás ve své kanceláři a obvinila mě ze zanedbávání výchovy dětí.Položila přede mě,na stůl,soudní příkaz o umístění dvou mladších dětí do Kolkánku a dvou starších dětí do diagnostického ústavu.Musel jsem to podepsat,protože jinak by mě policie odvedla do cely předběžného zadržení,pro maření soudního rozhodnutí a údajného napadení sociální pracovnice.Když jsem to podepsal,Černocká kancelář zase odemkla a já jsem měl jít domů,abych s manželkou připravil ostatní děti na převoz do ústavů.Dceru Helenu si ale v kanceláři nechala.“
Redaktor Jan Bol: „A jak to probíhalo u vás doma?“
Miloslav Zavadil: „Nebylo to tak dramatické,jak to ukazují občas v televizi.Přijela k nám policie a socka Černocká s dcerou Helenou.Jeden policista stál u okna a druhý u dveří.My jsme dětem sbalili nějaké věci,rozloučili jsme se a oni je odvezli.Manželka se opět psychicky zhroutila a opět ji odvezli sanitkou do psychiatrické léčebny. Tentokrát tam byla tři týdny.“
Redaktor Jan Bol: „Proč tak krátce?“
Miloslav Zavadil: „Prý,že teď už dětem ublížit nemůže.Já jsem ale zatím navštěvoval děti v ústavech.Ti dva starší byli v diagnostickém ústavu.Podle mě je to kriminál pro děti.Ale návštěvy měly každé úterý od půl čtvrté do pěti.Nikdy se mi nestalo,že bych nepřišel.To prostředí tam na mě působilo dost stísněně.Ale jak říkám:Kriminál pro děcka.Na druhou stranu ale můžu říct,že jak z mé strany,tak ze strany tamního vedení a vychovatelů,nebyl jediný problém.“
Redaktor Jan Bol: „A co Klokánek?Jak tam jste se cítil na návštěvách?“
Miloslav Zavadil: „Klokánek není zrovna kapitola,o které by se mi mluvilo lehce.Opravdu.Ze začátku bylo vše bez problémů.Navštěvoval jsem děti téměř každý den.Vždy,při odchodu domů jsem nahlásil takzvané tetě,která měla zrovna děti na starosti,svoji příští návštěvu.Bez problémů to trvalo asi měsíc.Pak jsem se jednoho dne zapomněl domluvit na další návštěvě.Nikdo není dokonalý a zapomíná každý z nás.Druhý den jsem proto vytáčel asi pět čísel,které byly na vizitce,jíž jsem obdržel hned na začátku.Ani na jednom čísle se mi nikdo neozval.A to jsem volal několikrát během dne.Když jsem neuspěl,Vydal jsem se tam osobně.A zažil jsem něco podobného,co jsme s manželkou zažili při tom prvním přepadení,u nás doma,sockou Černockou.Řvaly tam na mě,že se musím předem nahlásit,jinak mi příště nebude návštěva umožněna.Bránil jsem se,že jsem se celý den nemohl dovolat,ale byl jsem nazván lhářem.Teprve když jsem jim na mobilu ukázal čísla a časy,byla mi návštěva umožněna.“
Redaktor Jan Bol: „Jak ty návštěvy probíhaly?“
Miloslav Zavadil: „Pokud bylo venku teplo,tak jsme trávili návštěvy na zahradě.Děti si hrály na pískovišti,na skluzavce,nebo se houpaly na houpačce.Nebo jsme seděli na lavičce a povídali si.Společně s námi byly na zahradě i další takzvané tety s dětmi,umístěnými v Klokánku.Ty takzvané tety se ale o děti téměř nestaraly.Seděly v hloučku na zahradních židlích a pily kafe.Teprve když některé dítě začalo plakat,začaly se o něj zajímat.Jinak je svěřené děti moc nezajímaly.A pokud se o ně alespoň trochu musely starat,tak jim i nadávaly a sem tam jim i daly nějakou tu ránu rukou na zadek.Když jsem si na takový přístup stěžoval u vedoucí Klokánku,tak jsem byl ujištěn,že se to již nebude opakovat.“
Redaktor Jan Bol: „A opakovalo se to?“
Miloslav Zavadil: „Nevím.Od toho dne jsme byli při návštěvách na zahradě sami s dětma.Teprve když jsme odcházeli domů,ostatní takzvané tety a děti si šly na zahradu hrát.Asi už nechtěly,abychom viděli,co se tam děje.Ale ten největší trumf mi daly do ruky ony o několik měsíců později.“
Redaktor Jan Bol: „Můžete být konkrétnější?“
Miloslav Zavadil: „Ale jistě.Dne třináctého března,byla to sobota,jsme se s manželkou dostavili na předem domluvenou návštěvu,za našimi dětmi.U branky jsme stáli přesně v patnáct hodin a třicet tři minuty.Nejprve jsme se nemohli dozvonit,aby jsme se dostali dovnitř.To se nám podařilo asi po deseti minutách.Když jsme stanuli uvnitř budovy,před bytem číslo jedna,nikdo nám na naše klepání a bouchání neodpovídal.Jenom jsme z toho bytu slyšeli křik dětí.Byt byl zamknutý.Zaklepali jsme tedy na dveře bytu číslo tři a takzvaná teta,která nám otevřela,byla tak laskavá,že i ona zaklepala a zabouchala na dveře bytu číslo jedna a pokusila se otevřít dveře,ale se stejným výsledkem,jako my.Šla tedy hledat takzvanou tetu z bytu číslo jedna po celé budově i na zahradě,ale vůbec ji nenašla.Děti byly v bytě číslo jedna,dle mého názoru,zamknuté a samotné.Snažili jsme se do toho bytu doklepat a dobouchat až do šestnácté hodiny a sedmé minuty,kdy jsme takzvané tetě z bytu číslo tři oznámili,odcházíme a budeme o této události informovat vedoucí Klokánku,i naši sociální pracovnici Černockou.Obě stížnosti se ale minuly účinkem.“
Redaktor Jan Bol: „Co se stalo?“
Miloslav Zavadil: „Vedoucí Klokánku,paní Havelková,mi odepsala,že to bude řešit,ale smetla to, jako nepostatnou věc,ze stolu.Zato mezi mnou,sockou Černockou a její vedoucí vypukl ostrý konflikt.Hlavně vedoucí sociálky byla na mě velice sprostá. Řekla mi,ať se nestarám,že moje děti mají na starosti jiní a ne já.A jestli jsem vůbec jejich pravý otec.Tohle si přeci nesmí dovolit!No...Ale potíže v Klokánku neustávaly.Ba naopak.Už asi nevěděly,čím by mi uškodily,tak si jednoho dne vymyslely,že nám při návštěvách bude asistovat jejich sociální pracovnice. A to jenom z toho důvodu,že jsem údajně pohlavně zneužil svoji nejmladší dceru.Víc jak týden,jsem byl psychicky mimo.“
Redaktor Jan Bol: „A podal jste stížnost vedoucí všech Klokánků,paní Zahradníčkové?“
Miloslav Zavadil: „Bohužel ne.Ale asi by to nemělo žádný smysl.Paní Zahradníčková sice občas vystupuje v televizi a říká,jak jsou Klokánky ta pravá místa pro týrané,zneužívané a zanedbávané děti.Ale vůbec neví,jak to v takovém zařízení skutečně funguje,protože ty špatné věci se k ní vůbec nedostanou.Dnes jsem rád,že jsou děti už konečně pohromadě.Všechny čtyři.“
Redaktor Jan Bol: „Stále ale nechápu,proč sociálka vaše děti rozdělila.Nebo proč je vůbec dávala do ústavů?“
Miloslav Zavadil: „Ja vám to tedy řeknu ještě jednou.Protože jsem chlap.A chlap prý nemá vůbec žádné právo vychovávat děti.To mi řekla Černocká do očí.“
Redaktor Jan Bol: „A co vaše manželka?“
Miloslav Zavadil: „Tu socka Černocká poslala ke své kamarádce psychiatričce a soudní znalkyni z oboru psychiatrie,doktorce Brůnové,aby ji zbavila způsobilosti k právním úkonům.Takže je nesvéprávná.A aby toho nebylo málo,městská část je jejim opatrovníkem.Ne já,jako manžel.Ale oni.Oni za ni berou peníze,ale ten opatrovník na ni,s prominutím,sere.Já všechno s ní zařizuju a obíhám.On prý na to nemá čas.On za ni akorát podepisuje papíry.Nic víc.“
Redaktor Jan Bol: „A kde jsou vaše děti teď?“
Miloslav Zavadil: „V dětském domově.Naštěstí za nimi můžeme přijít kdykoliv na návštěvu.To je asi zhruba tak vše,co jsem vám chtěl říct.“
Redaktor Jan Bol: „Berete si děti domů na víkendy?“
Miloslav Zavadil: „Doma jsme je měli jenom o vánocích a pak ještě asi jen dvakrát.“
Redaktor Jan Bol: „Tak málo?“
Miloslav Zavadil: „To víte.Ta socka Černocká je silně proti tomu,aby byly děti,byť jen na víkend doma.A pro ni je lepší,návštěvu dětí doma,nepovolit,aby sama měla klid.Chlap přece nemůže,nesmí a neumí vychovávat děti,jak mi neustále dává najevo.To je vše.Děkuji vám,že jste byl ochotný mě vyslechnout.Proti úřadů nemám totiž žádnou šanci uspět.“
Redaktor Jan Bol vypnul diktafon a dal si jej do kapsy.Miloslav Zavadil mu ještě věnoval svoji vizitku.Oba muži se rozloučili a Miloslav Zavadil vyšel z budovy redakce.
6 názorů
Jo, a když je neodeberou a něco se stane, tak se nadává zas na laxnost:D... nevím no, myslím, že záleží jak která...jako všude.,..
...jinak za interpunkcí se dělá mezera a celé je to tak jednolitá stěna písmen, že nemám chuť to číst.
Omlouvám se,ale má povídka není fikce,ale byla napsaná podle skutečných událostí.Existuje ještě šest povídek,na toto téma a všechny jsou psány podle skutečných událostí,jako byla tato povídka.
Zajímavé a možná celkem naléhavé téma. Ačkoli mě text ze začátku trochu odrazuje, mohu po přečtení první třetiny říci, že se mi líbí i "forma", jakou je k onomu tématu přistupováno, forma rozhovoru s novinářem. Po slohové stránce (obsah, užitá slovní spojení a uvěřitelnost dialogů) je to ovšem slabší. Slabší je i grafické provedení textu (absence mezer za interpunkčnimi znaménky), ale to je asi drobnost. Čtu dál a uvědomuji si, že sic je to celé tak trochu fikce, není až tak nepravděpodobná, takže z přečteného docela mrazí. Ještě že už mám dospělé děti, napadá mě... Ač mám k téhle povídce dost výhrad, dávám za její celkový záměr (za nějž považuji něco jako zneužívání ůřední moci) Tip.
Mám taky názor, nemám taky ráda cosky, preju ti hlavně aby vyšly povídky, ktere si napsal .Aby viděl celej svět, jaky jsou sociální pracovnice, mam taky problémy snymi. Chci abys Vidal knihy. Máš na to.