Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ranní chvilka u kafe

25. 07. 2015
5
12
1006
Autor
Alexka

Na stole před sebou měla hrnek kafe a koukala ven z okna. Přemýšlela o svých už dospělých dětech a tak nějak se nedokázala rozhodnout, jestli jí dělají radost.

Syna má na vysoké, ale zkouší tam různé finty. Například napíše test, a když dostane nízký počet bodů, jde za vyučujícím a snaží se ho přesvědčit, že test opravil špatně. Že bodů má mít víc. Prý je úplně normální, že to špatně opravují a prý spousta děcek pak nakonec zkoušku udělala. No, jestli ji toto někdy napadlo! Stejně to posledně neuhádal. Potřeboval body dva a vyboxoval si jen jeden. Musel na zkoušku znovu. Ale aspoň se učí a do školy chodí.

Na rozdíl od dcery. O té si donedávna myslela taky, že studuje. Sama se moc často neozývala, takže většinou volala ona. Takže teď, když jí dcera napsala, že by s ní ráda zašla na pivo, byla nejdřív ráda. Opravdu ji to potěšilo. Ale pak v ní začal hlodat červík pochybností. Nikdy s ní na pivo jít nechtěla, o to víc to bylo podezřelé. Co tak najednou, co se asi děje? Nebude muset kupovat dětskou postýlku?

Jen z legrace odepsala. Prý jestli chce jít ven jen proto, že se bojí, že by na ni doma křičela. Za chvilku se dívala na displeji na smajlíka s vysvětlením, že venku se lépe povídá. Ne, že by na to úplně skočila, ale přece jen ji to trochu uklidnilo.

A pak bác, dostala takovou ránu, že ještě dnes jen zírá a nechápe.

S jistotou ví jen, že postýlku kupovat nebude. Na vnoučata má ještě čas, ale nedokáže se rozhodnout, jestli to je, anebo není dobře. Novina, kterou se dozvěděla, nečekala. Byla to podpásovka, která jí vyrazila dech.

Co s ní, co s ní, s nepovedenou dcerou? A je vlastně nepovedená? Dokázala si prosadit svoje. No, dokázala prosadit, je příliš silný výraz, trvalo jí to tři roky. Tři roky předstírala, že chodí na vysokou, tři roky ji matka živila a trápila se tím, že její holčička to má moc těžký, protože si stěžovala, že špatně spí, že je asi ve stresu a ke všemu jí začaly vypadávat vlasy.  A ona se zatím flákala. Tři roky! Celou tu dobu si myslela, že dcera má školu těžkou, náročnou a že všechno patří ke stresu ze zkoušek. Houby, byla vynervovaná jen proto, že se neučila, nevěděla jak dál a jak to říct doma.

Třikrát dělala přijímačky, třikrát ji do školy vzali a třikrát toho nechala. Výsledkem dceřiny umíněnosti jsou akorát tři ztracené roky. Za tu dobu už mohla mít hotovo. Nána.

Jaký to má význam třikrát zkoušet to stejné? Jako kdyby dvakrát bylo málo. Proč si nenašla něco jiného? Moc dobře si vzpomínala, když jí před těmi třemi lety říkala, že by si měla vybrat jiný obor, protože ji tento nebude bavit. Že pro ni osobně je ekonomika děsně nudná, nezajímavá a jak svou dceru zná, bude to nudné i pro ni. Nevěřila jí. Ne, ji ekonomika bavit bude, protože je tam matika, a ta ji přece baví. Dokonce z ní maturovala. No, tak jsem se asi spletla, řekla si.

Čas ukázal, že se nespletla. Čas potvrdil starou známou pravdu, že matky své děti znají líp, než ony samy sebe. Stejně jako poznala, že ji bude bavit volejbal. Tenkrát se jí taky nelíbilo, že ji do něčeho nutí a pak z ní byla kapitánka družstva. Ale děti dobré rady velmi často berou jako nějaké jim vnucované zlo.

Co udělá, jestli se za pár let dcera vrátí vybrečet na rameno? Dokáže v sobě udržet: „Já jsem ti to říkala!“? Dokáže jí to neříct?

Oznámila jí, že si našla práci (asistentka asistentky), našla si podnájem za nepřiměřeně vysokou cenu a zařizuje se. Kupuje si nábytek – stůl, židle, světlo… Jak dlouho jí ta euforie vydrží? Chce být dospělá, tak ať je. Ale mohla na to přijít dřív. Má ji proto uškrtit?! Ne, neudělá nic. Jen se bude dívat, jak se její svéhlavá krev tím životem protlouká a bude připravená, kdyby náhodou…

Na co, k čemu, si člověk vlastně pořizuje děti? Nejspíš jen proto, aby to neměl v životě tak jednoduché, aby se nenudil. Aby měl kvůli komu probdít noci. O čem by teď asi přemýšlela, kdyby nebylo dcery, kdyby nebylo syna…  

Kafe měla dopito. S povzdechnutím se zvedla ze židle a šla něco dělat.


12 názorů

Alexka
01. 08. 2015
Dát tip

Díky za reakci Lakrove. Povzdech to měl být a ten konec? no možná je trošku přehnaný...


Lakrov
31. 07. 2015
Dát tip

Působí to jako takový písemný povzdech, což byl asi záměr, ale konec, poslední dva odstavečky, nejsou uvěřitelné a mám z nich dojem, že je píše někdo, kdo zatím zná rodičovský vztah jen z pozice (ne)zdárného studenta. Rodič se -- byť v takhle vypjaté situaci -- nad tím, proč si pořizoval děti, nezamýšlí. Nebo by musely děti provést něco o hodně horšího.


Alexka
27. 07. 2015
Dát tip

Diano děkuji

Gabi, tobě také díky


gabi
26. 07. 2015
Dát tip

pekne napísané zamyslenie...možno by mi viac sedela ich forma, ale *

ale nedokáže se ale rozhodnout, - preklep- jedno"ale" naviac


Diana
26. 07. 2015
Dát tip

Oceňuji, že je to napsáno realisticky a bez příkras. *


Alexka
25. 07. 2015
Dát tip

Floriane, díky a doufám, že jsi hooodně trpělivý :-)


florian
25. 07. 2015
Dát tip

Takže, za nějakou dobu bude další kraťásek, asi... a možná nikoli jen jeden... na to si počkám, tenhle se mi četl dobře :)


Alexka
25. 07. 2015
Dát tip

Kočkodane, že nemáš výtek mě velmi těší :-)

Věřím,  že i bez dítek máš o zábavu postaráno


Kočkodan
25. 07. 2015
Dát tip
Jednak nemám k dílku výtek, druhak ani žádných dítek. 

Alexka
25. 07. 2015
Dát tip

Děkuji vám oběma :-)

 

S tím drivem mám dost často problém :-(


srozumeni
25. 07. 2015
Dát tip
Jasné, srozumitelné, plynule a pěkně napsané...***

Prosecký
25. 07. 2015
Dát tip
Neni to špatné. Tip by to chtělo nějaký drive, který by to povýšil nad standardní kavove řeči/úvahy.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru