Posel smrti VI: Kapitola XXVII - Rok Koně

XXVII – Rok Koně

Kasumi, Samuel a Sakura konečně přišli do bytu, kde Kasumi bydlela. Samuel stále svoji milou přidržoval a pomáhal jí držet se ve stoje.
„Ech, au," zasténala Kasumi. „Sice je teprve po poledni, ale já… pro dnešek končím. Mám… mám toho už plné zuby,“ povzdechla si. „Do prdele, já už nemůžu!“
„Klid, lásko, jen klid. Není se čemu divit, po tom všem, ale bude zase dobře, uvidíš. Pojď, odvedu tě do postele, ať si trochu odpočineš. Kde máš vlastně ložnici?“
„Tady nalevo,“ Kasumi ukázala na dveře po levé straně pokoje. Na opačné straně pak byly dveře do koupelny, kam pomalým krokem vyrazila. „Chci se nejprve umýt a byla bych ráda, kdybys šel taky.“
„Samozřejmě,“ odvětil Samuel. Koupelna byla vcelku slušně vybavena, ačkoli rozhodně nešlo o nějaký luxus. Po levé straně byla vana, vzadu dokonce sprchový kout a na opačné straně pak toaleta, pračka a umyvadlo se skříňkami s hygienickými potřebami a lékárničkou. „Koupel mi prospěje. Musím strašně smrdět, co?“ zeptala se Kasumi.
„No… budu upřímný – nevoníš, ale to já taky ne.“
„Hmm, ty si ale neupadl do vlastních zvratků.“
„Já bych na tvém místě spadl do kaluže vlastní krve, protože Yoon by ze mě udělala sekanou."

 

Kasumi se pokusila zašpuntovat vanu a začít napouštět vodu, ale jakmile se ohnula, pocítila silnou bolest v zádech.
„Můžu tě požádat, abys…“
„Spolehni se miláčku,“ řekl Samuel a do široké vany již brzy tekla horká voda. „Nebylo by snazší se jen osprchovat?“
„Možná… ale koupel v horké vodě mi prospěje víc. Ech, tedy jestli se dokážu nasoukat do vany bez toho, abych tu kňučela bolestí.“
„Když tě takhle vidím… je mi tě líto, Kasumi. Doufám, že brzy budeš jako dřív.“
„Snad… sama cítím, že se mnou není něco v pořádku a teď nemyslím fyzickou stránku. Zase jsem padla do stavu, kdy na mě doléhají emoce. Začínám litovat Yoon.“
„To snad ne!“
„Tokutaro i jeho dceruška mají, co chtěli. Ti jejich poskoci taky, ale Yoon… ona byla jiná.“
„Tvrdila, že jsi jí zabila muže. To je přece pitomost!“
„Není… právě, že není. To Akira mi řekla, že její muž je členem Tokutarovy mafie. Já jsem jí to věřila, ostatně ani ve snu by mě nenapadlo, že bude už tehdy kompromitována. Předvedla mi dost věrohodných důkazů a já ani na okamžik nepochybovala. Odcestovala jsem do Thajska a zabila Yoonina manžela v domnění, že zabíjím Tokutarova spojence, který ho financuje a vede distribuci drog v Thajsku. Až pak, když mě za pomoci Akiry chytili, mi došlo, že všechno mohlo být jinak, ale jistotu jsem měla, až když mi to Akira do očí řekla. Podstatné je, že se mi Yoon chtěla pomstít a já to chápu. Na jejím místě bych se zachovala stejně. Kdyby ti někdo ublížil… udělám všechno proto, abych ho zlikvidovala a Yoon to viděla taky tak. Ehh, kdybych nebyla tak pitomá, mohlo to dopadnout úplně jinak.“
„Nedívej se na to takhle, Kasumi. Sice jsi zabila nevinného, ale hlavní je, že jsme to přežili my tři. Co se stalo, stalo se, tak se tím netrap.“
„Asi... asi máš pravdu. Teď už s tím stejně nic nenadělám."
„Možná se tu najde něco, co by nám pomohlo,“ řekl Samuel a otevřel lékárničku, ve které ke svému údivu nenalezl téměř nic. Myslel, že se tu najdou prášky proti bolesti, obvazy nebo alespoň lahvička alkoholu, ale kromě pár náplastí tu nebylo vůbec nic.
„Nějak jsem nenašla čas doplnit zásoby. Víš, často se stěhuji a moc věcí s sebou nikdy neberu. Promiň, jestli potřebuješ ošetřit, musíš až do centra města, do lékárny, ale to je odsud pěkná dálka.“
„Ne, že bych se cítil dobře, ostatně mám toho za sebou taky dost, ale myslel jsem spíš pro vás dvě. Sakura dostala pořádnou nakládačku, ale samotnou by ji nenapadlo si ulevit od bolesti. To ta její hrdost… nebo spíš blbost. Ty ale máš víc rozumu, ne?“
„Zase mě moc nepřeceňuj," usmála se Kasumi. „Většinu zranění nechávám, ať se lečí sama a léky využívám, jen když to považuji za nutné. Je to tak lepší, protože si na bolesti zvyknu. Ovšem na tohle se zvyknout nedá...“ Kasumi zastavila tekoucí vodu a namáhavě se svlékla. Její tělo pokrývala jedna podlitina vedle druhé. Samuelovi jí bylo velice líto a uvědomoval si, že i sebemenší pohyb ji musel hrozně bolet.
„Neměli bychom raději do nemocnice? Co když máš nějaké vnitřní zranění?“
„Jsou to dvě hodiny co jsme opustili továrnu. To už bych na sobě něco zpozorovala. Ne, vážně to není tak hrozné.“
„Ale je! Vždyť se na sebe podívej.“
„No jo… jsem pomlácená. Není to poprvé. Vážně se neboj, kdyby se mi přitížilo, tak to budeme řešit, ale prozatím to zvládám.“ Kasumi se velice pozvolna pokoušela usadit do vany. Bolelo ji snad vše, co mohlo, takže přestože by to mnozí považovali za malichernost, ona s tím měla spoustu práce. Cítila, jak má ztuhlé svaly na nohou. Naražená žebra se také ozývala. Kasumi se natáhla do vany a pokoušela se moc nehýbat. Horká voda ji pomáhala nejen smýt z těla nepříjemný pot a špínu, ale také se uvolnit a zbavit se takové bolesti. Samuel se na její tělo nemohl vynadívat. Sice bylo samý šrám a podlitina, ale i tak to byl úžasný pohled. Po dlouhé čtyři roky ho měl pouze ve své paměti, ale teď bylo zde, na dosah ruky. Bylo to tak skutečné, tak reálné… Překvapovalo ho, že se tím nechává tak pohltit, ale na druhou stranu nebylo divu – vždyť tohle tělo miloval celým svým srdcem a ty roky jeho touhu mít Kasumi zase nablízku, vůbec neoslabily, ba naopak.
„Nechceš se zatím osprchovat, Samueli?“ Samuel skoro ani nevnímal, na co se ho to Kasumi ptá. Došlo mu to až později, když od ní konečně odtrhnul oči. Pak se svléknul a osprchoval, přičemž spěchal, jak jen mohl, aby ještě zastihl Kasumi ve vaně. Když vylezl se sprchy s hrůzou zjistil, že Kasumi má zavřené oči a hlavu položenou na okraji vany.
„Kasumi, Kasumi!“ zakřičel a rychle ji poplácal po tváři. Probrala se a zamžikala očima.
„Ech… co je?“
„Proboha… tohle mi už nikdy nedělej, jasné?!“
„Jsem hrozně unavená. Asi jsem usnula…“
„Nemůžeš usnout ve vaně! Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby… Pojď raději z vody ven.“

 

Kasumi se chytila okraje vany a pokusila se vstát. Vydala ze sebe steny a zjistila, že z vany se bez pomoci snad ani nedostane. Samuel se k ní tedy sklonil, ona se ho chytila kolem krku a on ji opatrně zvedl a postavil.
„Jsem na tom fakt mizerně,“ řekla, „skoro se stydím za to, že mě takhle taháš. Nemám ráda, když působím jako slabá a bezmocná. Taková já nejsem!“
„No tak… tohle je výjimečná situace. K tobě se to nehodí, to je pravda, ale já si ten okamžik užiju a to nemyslím ve zlém. Jde o to, že jakožto muž mi přijde správné tě chránit a pomáhat ti. Být ti oporou a starat se o tebe. Za normálních okolností však působíš tak důstojně a hrdě až se zdá, že nikoho jiného nepotřebuješ.“
„V tom se zase tak moc nemýlíš. Jsem samotářka a umím se o sebe postarat, ale bez tebe by můj život byl mnohem, mnohem horší, než jaký je. Ta představa být ti opět nablízku a chránit tě, mě hnala dál.“
„Chránit? To bych spíš měl říct já.“
„Tak až se naučíš ohánět se zbraněmi tak jako já, tak to řekni. Myslím, že do té doby to budu já, kdo toho druhého ochrání.“ Kasumi neuniklo, že Samuel zvážněl. Jemně se dotkla jeho tváře a políbila ho na ústa. „Neber mě jako vychloubačnou a namyšlenou. Víš přece, že si na nic nehraju. Umím to, co umím, Samueli, a nebudu tvrdit, že nejsem jeden z nejlepších zabijáků světa, když tomu tak je. Dostala jsem od života kopanec do zubů a skončila proti své vůli tam, kde bych za normálních okolností nikdy nebyla – v pasti. Člověk svůj život staví na základě vzpomínek, no zkrátka na minulosti a ta moje byla neobvyklá a zároveň hrozně krušná. Moje minulost ze mě udělala tohle. Já chápu, že bys byl asi radši, kdyby po tvém boku byla křehká, citlivá kráska, která by ti den co den vyprávěla o tom, jak moc tě miluje a jak si jí rozzářil svět svoji přítomností. Místo toho ale máš…“
„Mám chladnou, charismatickou a inteligentní vražedkyni a mistryni východoasijských bojových umění. Kdo může říct to samé? Já vím, Kasumi, jak vzácná jsi a věř, že tě miluju takovou, jaká jsi. Navenek možná opovrženíhodná, tam uvnitř však obdivuhodná. Mohl bych děkovat Bohu, že se mi podařilo proniknout skrze tvůj krunýř a zjistit, co máš pod povrchem. Kdysi jsem tě považoval za necitelnou krvežíznivou zrůdu, ale pak jsi mi otevřela oči, víš? Vzpomínáš na ten večer tehdy v hotelu? Byla jsi zbitá a vyčerpaná jako teď a já měl tu možnost si vyslechnout tvůj životní příběh. Nemohlo mě to nechat chladným a tehdy jsem pochopil, proč jsi taková, jaká jsi. Prožila sis hrozná muka a to tě změnilo. Strašně se mi líbí, že jsi jiná než většina žen a přesto perfektní. Jen… občas se nedokážu vyhnout vzpomínce na Catherin. Je to paradox, protože ona byla snad ve všem jiná než ty, a přesto jsem ji miloval. Kdybych si ale dnes měl vybrat mezi ní a tebou… nebudu se rozmýšlet. To ty jsi žena, se kterou bych chtěl strávit zbytek života. Catherin v porovnání s tebou nebyla ničím.“ Samuel Kasumi políbil a všiml si, že se stal terčem jejího pronikavého pohledu, který vyzařoval nemalou dávku inteligence. Jeho slova Kasumi sice potěšila, ale přemýšlela, jestli bylo všechno pravda. Opravdu by upřednostnil ji před Catherin? Moc nad tím ale nepřemýšlela, neboť pravdu se beztak nikdy nedozví. To, že na ni Samuel čekal téměř čtyři roky, ji však ujišťovalo v tom, že jeho láska k ní je opravdová a takřka neotřesitelná. Kasumi se konečně osušila a namáhavě na sebe navlékla kalhotky.
„Jdu si lehnout. Půjdeš taky?“
„Rád, ale… to půjdeš takhle? Jsi skoro nahá.“
„Nikdy ti to nevadilo.“
„Nevadí mi to! Spíše naopak, ale Sakura by…“
„Sakura není můj problém. Je mi jedno, jak se na to zatváří, já si jdu lehnout a to takto. Sotva se držím na nohou.“
„Půjdu taky. Kolik je to jen nocí, co jsem tě postrádal po mém boku? Tak strašně jsem si přál ulehnout vedle tebe a cítit tvoje tělo. Jen… bych si předtím rád vzal něco k snědku.“
„Ech, promiň. Vůbec jsem si to neuvědomila. Musíte mít po tom všem hrozný hlad, že ano? Pochybuji, že vás drželi o něčem jiném než o rýži a vodě. Tak já něco uvařím.“
„Prosím? Počkej, řekla jsi: uvařím?! Ty umíš vařit?!“
„Samueli, to že se v životě soustřeďuji především na fyzické dovednosti a žiju velice drsný život plný akce a nebezpečí, neznamená, že neumím vařit. Neříkám, že jsem kdovíjaká kuchařka, ale pár Japonských a Thajských pokrmů zvládám vcelku dobře.“
„Co všechno ses za ty roky stihla naučit?“
„Vařit jsem se naučila už dávno.“
„Tak proč jsi mi o tom nikdy neřekla? Mohla jsi mi něco uvařit, když jsme bydleli ve Walesu.“
„Já moc ráda nevařím, víš, a hlavně… Britská kuchyně je úplně jiná než ta naše a měla jsem za to, že by to nikomu nechutnalo.“
„Já jsem otevřený novým věcem, Kasumi. Mám po svém boku ženu, která procestovala spoustu zemí světa. Určitě jsi poznala mnoho rozličných kultur a určitě sis z toho něco odnesla. Chci říct, že jsem k tobě naprosto tolerantní, takže pokud chceš, založíme na Black Mirror buddhistickou svatyni, obrazárnu, novou knihovnu Japonských autorů, muzeum zbraní, vybavíme pokoj v tradičním Japonském stylu, zkrátka cokoli si vzpomeneš, lásko.“
„Je pravda, že by se našly věci, kterými bych si ráda připomněla Japonsko nebo Thajsko. Přeci jen to jsou země, kde jsem strávila velkou část života. Hlavně bych si ale přála zařídit na zámku pořádnou tělocvičnu. Chci se stále držet ve formě.“
„Ale no tak…“
„Samueli, dopředu říkám, že to zdaleka nebudu hnát tak, jako ve Walesu.“
„V to pevně věřím. Vím, jak je to pro tebe důležité a… dělal jsem si legraci – myslím, že budeš nadšená, lásko.“
„Vážně?“
„Upravil jsem pokoje v patře v zadní části hradu. Je tam místnost přeplněná vším, co budeš potřebovat. A sehnal jsem i několik tradičních asijských zbraní. Jsou dovezené až z Japonska a je mezi nimi i pár zajímavých kusů, patrně z Číny. Jsem zvědav, co s nimi dokážeš.“
Kasumi se usmála. „Udělal jsi mi radost. Opravdu velikou. Víš, sledovat, jak celoživotní práce přichází vniveč… Pozorovat na sobě jak slábnu a jak mě opouští mé smysly a znalosti… Ještě nejsem tak stará, Samueli. Ještě v sobě mám spoustu síly na to, abych se tomu mohla věnovat. Můj život je už od mládí spjatý s fyzickou námahou a cvičením se zbraněmi. Začalo to už v patnácti… Nedokážu se od cvičení zcela oprostit, ale neboj se – jsou i jiné věci, na které teď budu mít spoustu času. Přála bych si dítě…“ Kasumi si nebyla jistá, jestli to nepřehnala. Možná nebyl správný čas tohle říct a Samuelův ustaraný výraz toho byl důkazem.

Raději rychle odešla z koupelny a všimla si Sakury, která u stolu jedla ovoce.
„Teda ségra,“ řekla Sakura uznale, když svoji sestru zahlédla, „ty máš vážně fantastickou postavu. Závidím ti ji.“
„Věř mi, že být teď v mojí kůži není nic příjemného.“
„No jo… jsi flekatá jak mlok. Odnesla jsi to z nás nejhůř, ale taky jsi z nás nejlepší. Ty to zvládneš. Připravila jsem pro vás něco k snědku. Není to nic moc, ale člověka to nasytí.“
„Zcela určitě,“ řekl Samuel a v míse plné ovoce si dlouho vybíral, neboť vůbec nevěděl, co to je za druhy. Nakonec vzal do ruky jasně žluté ovoce podobající se jablku. Zakousl se do něj a překvapilo ho, že chutí se podobá spíše hrušce. „Co to je?“ zeptal se.
„Čerstvé Nashi. Moc dobré a šťavnaté. Sakra, jak už je to dlouho, co jsem něco takového jedla…“ zavzpomínala se Sakura. Kasumi potom ukázala Samuelovi i další ovoce. „Tahle oranžová broskvi podobná věc je kaki. Kromě dobré chuti napomáhá zbavovat se stresu, únavy a nervozity. Kupuju to skoro pořád a asi nemusím vysvětlovat proč.“ Kasumi ukázala na velké narůžovělé rozkrojené ovoce s šedou dužinou s mnoha malými peckami „Piaya neboli dračí ovoce. Hrozně sladké a přitom málo kalorické. Zkus to dát na chvíli do lednice. Vychlazené mi to chutná nejvíc.“
„Hmm, nic nevař, lásko, a odpočiň si. Tohle mi bude bohatě stačit. Jo, a jestli vydržíš zůstat tak deset minutek vzhůru…“
„Sex ne Samueli. Ne v tomhle stavu. Už takhle mě bolí každý pohyb.“
„Nemyslím sex. Jsou i jiné způsoby, jak projevit lásku…“
„Tak dobře, ale přijď co nejdříve.“

Kasumi odešla do ložnice. Byla teď moc ráda, že má tak pohodlnou a velkou postel. Věděla, že Samuel se sem snadno vejde také a těšila se na chvíli, kdy přijde a ulehne k ní. Nejprve zatáhla závěsy, aby do ložnice neproudilo denní světlo a poté se usadila na postel. Dalo to dost práce. O to příjemnější bylo, když se konečně natáhla na měkké matraci potažené prostěradlem. Sundala si gumičku a rozpustila si tak vlasy. Dělávala to obvykle jen, když šla spát. Pravdou bylo, že s rozpuštěnými vlasy vypadala příjemněji. Prohmatala si naražená žebra a poté i břicho. Zkoušela nalézt místo, na které by mohla zatlačit, aniž by si způsobila bolesti. Žádné nenalezla a jen jí přišly na mysl všechny ty rány, které si vytrpěla. Cítila se hrozně slabá, ale přesto ji hřálo u srdce, že to dokázala a zvítězila. Především vítězství nad Yoon ji těšilo, neboť šlo bezpochyby o tu nejlepší bojovnici, se kterou kdy změřila síly. Víčka se jí pomalu zavírala a dalo práci udržet je otevřené. Samuel na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat a vstoupil do ložnice.
„Spíš?“ zeptal se tiše.
„Blbá otázka. Nemyslíš snad, že řeknu ano.“
„To jistě ne, ale potřebuji se nějak ujistit, že jsi vzhůru.“ Samuel si sundal triko i kalhoty a ulehl vedle Kasumi. Pohladil ji po tváři a díval se do jejích klidných očí.
„Skoro nevěřím tomu, co vidím,“ řekl a naklonil se, aby Kasumi políbil. Než to však stihl udělat, do pokoje vešla Sakura.
„Vidím, že nezahálíte. No, jen se tady Kasumi na něco zeptám a nebudu déle rušit. Eh, ráda bych se také natáhla a odpočinula si, ale ty tu nemáš ani pohovku, Kasumi. Zase mi to ale tak moc nevadí, jen mi pověz, kde tu je nějaká matrace nebo alespoň deka a vyspím se na podlaze.“
„To bude problém. Nic takového tu nemám.“
„Aha. Víš, sestřičko, já jsem sice zvyklá na drsný podmínky, ale lehnout si v tomhle stavu na tvrdou chladnou podlahu, to je i na mě moc. Opravdu bych uvítala něco měkčího, ostatně vytrpěla jsem si taky svoje.“ Samuel se podíval vedle sebe, kde stále ještě zůstalo trochu místa a doufal, že Kasumi nenapadne to, co napadlo jeho.
„Když se trochu smáčkneme,“ řekla Kasumi, načež si Samuel povzdechl, „tak se sem vejdeme všichni.“
„Super. Tak na tohle se těším,“ řekla radostně Sakura a rychle ze sebe shodila oblečení.
„Nejprve se snad půjdeš umýt, ne?!“ rozhořčil se Samuel, když viděl zasychající krev na Sakuřině těle.
„No jo. To by asi chtělo, tak já běžím.“

 

Sakura odešla a Samuel se vyčítavě podíval na Kasumi.
„Tohle je veliká postel, Samueli. Minimálně pro dva lidi a určitě se sem vejdeme i ve třech.“
„Já vím, ale myslel jsem, že budeme sami. Sakura je… je divná.“
„Proč myslíš?“
„Je tak lehkovážná a nevyrovnaná. Všimla sis těch zranění, tak ona je ráda, že je má. Zakládá si na tom a strašně ráda se předvádí a ukazuje cizím lidem svoji moc.“
„Podívej, Samueli, každý je nějaký. Mě sestra nevadí, alespoň zatím ne. Chová se ke mně velice slušně a něco mi říká, že je šťastná, když jsem jí nablízku.“
„Věř mi Kasumi, vím co říkám. Sakura je blázen a měla by se léčit.“
„Možná, ale to se dá říci o všech. Připadá mi, že má ohromnou radost, že mě potkala. Přeci jen jsem její sestra a ona to cítí víc než já. Nebuď na ni zlý.“ Sakura během chvíle přišla a ulehla vedle Samuela. Tomu to ale nebylo nikterak příjemné. Snažil se nereagovat a dál se věnoval Kasumi.

 

Samuel by zašel mnohem dál, začal by například líbat Kasumino tělo, jemně by ji šimral na břiše nebo by se přeci jen pokusil pomalu dopracovat k sexu. Z přítomnosti Sakury byl však nesvůj a i když se ji snažil ignorovat, šlo mu to čím dál tím míň.
„Já jsem tady taky, Samíku,“ řekla po chvíli tiše Sakura a zhluboka dýchala, až se jí napínala hruď. Samuel se jen zlostně ohlédl na Sakuru a poté to vzdal a lehl si na záda. „Ale no tak, Samueli. Co by za to jiný chlap dal, kdyby se najednou ocitl v posteli s ženami, jaké jsme my dvě. Jsi obklopen sestrami Sakurou a Kasumi Sato Samueli a to už něco znamená. Jedna je expertka přes střelné zbraně, zkušená vojanda naučená drsným životem plným akce a krve. Druhá je špičková vražedkyně a mistryně boje beze zbraní, kterou nezastaví ani nejlepší zabijáci Japonské mafie. Máš tu vzteklou tygřici a rozvážnou dračici a přesto ležíš mezi námi jako mrtvola. To tě nevzrušujeme? Ani jedna z nás?“
„Jedna z vás ano a oba víme, Sakuro, která to je. Nevím, co si od tohohle slibuješ. Myslíš, že vás budu milovat obě?“
„No proč ne? Jasně, chápu, že nejradši máš Kasumi, ale určitě tě třeba někdy omrzí nebo jen budeš chtít být chvíli s jinou a tak tu budu já, abych ti to umožnila. Víš, já se na pevnější vztah nehodím, ale tu a tam můžeme strávit noc spolu a užívat si. Můžeme se mít rádi všichni tři, vždyť jsme skoro rodina.“ Samuel se obrátil na Kasumi a očekával, že se k tomu vyjádří a potvrdí mu, že Sakura je blázen. Nic takového se ale nestalo.
„Jsme rodina…“ řekla Kasumi a zamyslela se. „No ano, rodina. Jak jen je to dlouho, co jsem o sobě mohla říct, že mám rodinu? Mám teď milovaného muže a sestru. Mám domov a…“
„...a syna, lásko. Desmonda vychovávám jako svého syna a ty jsi jeho matka. Vlastně máte obě pravdu - jsme jedna rodina.“
„No tak vidíš, Samíku,“ řekla Sakura a položila hlavu na Samuelovu hruď.
„Slez ze mě.“
„Ale no tak…“
„Slez ze mě!“
„Přece nejsem tak odpudivá, ne? Všichni tři jsme pomlácení, zubožení a unavení. Je to jako bychom si prošli peklem, tak proč si to trochu nezpříjemnit. Mám tě ráda, Samueli. Něco jsme spolu zažili a jsi fajn chlap. Jen mě mrzí, že já pro tebe nejsem dost dobrá.“ Samuel zkoušel tu nechuť k ní přeci jen překousnout. Zcela jistě by to šlo lépe, kdyby neměl v paměti její chování. „Už jsi v klidu?“ zeptala se tiše.
„Já… ehh…“
„Radši mlč a spi, Samueli,“ řekla Sakura a zavrněla jako kočka. „Kasumi už také spí, tak buď tiše a spi.“

Kasumi se probudila až k večeru. Rozsvítila lampičku na nočním stolku a zjistila, že je v pokoji sama. Z vedlejší místnosti zaslechla hlasy. Pozvolna se posadila na okraj postele a vstala. Otevřela dveře a zahlédla Samuela a Sakuru, jak u plotny připravují nějaký pokrm.
„Á, Kasumi,“ řekl Samuel, „probudili jsme tě?“
„Ne, to ne. To už je ráno?“
„Kdepak. Jen pozdní večer, ale je dobře, že jsi vzhůru. Připravujeme ti tu něco teplého k snědku. Rýže, zelenina, kuřecí maso a pořádná dávka kari. Měla bys něco sníst, lásko.“
„To ano. Víš, chtěla jsem ti říct, že to v té posteli… mě to nevadí. Vlastně bude fajn, když budete blízcí přátelé a když se budete mít rádi. V některých zemích je běžné, když má muž víc žen a tak jestli chceš…“
„Ale Kasumi! Já Sakuru nemiluji! Tedy snažím se jí přijít na chuť a máš pravdu, že z nás snad jednou budou dobří přátelé, ale žádné líbání nebo dokonce pohlavní styk… proboha ne to určitě ne! Nemůžu milovat víc žen.“
„Klídek Samíku,“ řekla Sakura s úsměvem, „už to dál nepitvej. Ty Kasumi se vrať do postele, neboť během chvilky ti tam doručíme nejlepší pokrm, jaký jsem kdy uvařila.“
„Taky je to jediný pokrm,“ dodal Samuel.

 

Kasumi se vrátila do ložnice a byla zvědavá na to, co její blízcí uvaří. Doufala, že to bude alespoň poživatelné, ale vzhledem k tomu, že oba stáli u plotny skoro poprvé, se o tom dalo pochybovat. Brzy dorazil Samuel s talířem s pokrmem a dvěma hůlkami.
„Nech si chutnat, miláčku a… naposledy jsem něco vařil před víc než patnácti lety, tak buď shovívavá.“
„Neboj se. Mám vážně velký hlad, takže pokud se to vůbec dá jíst, tak to sním. Eh, a ty nebudeš?“
„Raději ne, kdoví jestli je to vůbec k jídlu.“ Kasumi otevřela ústa a Samuel se zasmál. „Ano budu jíst, ale ne tady. S hůlkami bych tu jen natrousil. Najím se se Sakurou u stolu. Jo a zkus vymyslet nějakou zábavu na večer, tedy pokud nechceš zase spát.“
„Ještě ne, ale já na zábavu moc nejsem. Mimo to všimni si, že v bytě nemám ani rádio nebo televizi. Těžko se něčím zabavíme. Snad jedině povídáním. Máme si toho tolik co říct.“
Samuel odešel a Kasumi se s chutí dala do jídla. Rýže byla nedovařená a ostrého koření bylo na Kasumin vkus až příliš, nicméně snědla vše.

 

Později opět všichni ulehli ke spánku. Sakura se zeptala na něco, co měla na srdci už dlouho.
„Víte, nechci vypadat vlezle a čekala jsem, že se k tomu nějak vyjádříte, ale… no prostě už to nevydržím a musím se zeptat – vy se teď vrátíte na to slavné Black Mirror a já tam jedu taky pro svoji pistolku, ale co pak? Chci říct, že nemám vůbec nic. Vlastně jsem nikdy nic ani neměla. Já chápu, že jsem se k tobě, Samueli nechovala nejlépe, ale teď když jsem nalezla svoji sestřičku… chtěla bych jí být nablízku a…“
„Sakuro o tom ani nepřemýšlej,“ řekl Samuel. „Samozřejmě, že na Black Mirror pro tebe bude místo. Rád bych tě tam měl. Už nejsi taková jako dřív, ne tak násilnická, arogantní a agresivní. Doufám, že to není jen dočasná změna a že už mi nikdy nebudeš vyhrožovat a tlouct mě.“
„Jistě, že ne. Promiň mi to. Já vím, jsem svině, ale to ten můj život. Prostě jsem nemohla být jiná, ale věci se teď uklidnily a kupodivu mi nikdo nejde po krku, tedy doufám v to. Nebudu na vás zlá. To vám můžu odpřísáhnout.“
„Věřím ti, Sakuro,“ řekla Kasumi, „a doufám, že se nepletu. Je ještě spousta věcí, na které bych se tě chtěla zeptat… třeba na tvé dětství.“
„Dnes ne Kasumi. Jen by mě to rozčílilo a o to nestojím. Nechci se bavit o minulosti. Ta má za moc nestojí.“
„Svého otce budu chtít navštívit. Půjdeš se mnou?“
„Ne. O setkání s fotrem nestojím. Moje rodina jsi teď ty, Kasumi.“
„Je hezké to slyšet. Svoji rodinu už nikdy nechci ztratit a nedovolím nikomu, aby ublížil těm, které miluji.“
„Počítáš mezi ně i svoji sestru?“ zeptal se Samuel a až pozdě si uvědomil, že nechtěně zahnal Kasumi do úzkých.
„No… ještě je brzo. Známe se sotva den. Trvalo měsíce, než sem k Samuelovi navázala pouto. Dnes už nedovolím, aby mu bylo ubližováno. Je to jakoby někdo napadl mě a víte dobře, že já si nic takového líbit nenechám. Podobně na tom budou mé děti, pokud jednou… A ty Sakuro… časem se ukáže, co k tobě cítím, ale něco mi říká, že i ty pro mě budeš důležitá. Budeš člověk, za kterého se budu ochotna bít do posledního dechu.“
„Bude to vzájemné, sestřičko. Možná nedokážu to, co ty, možná že nejsem tak mrštná, tak ohebná, tak silná a tak chytrá, ale nikdy tě nenechám na holičkách, to ti můžu slíbit.“
„Není dobré Kasumi něco slibovat, pokud to doopravdy nedodržíš, Sakuro,“ připomněl Samuel, „sliby jsou pro ni víc než zákon, víc než morálka, víc než… ani nevím. Prostě je to vrchol hory, a pokud se na ni neudržíš, pokud nesplníš slib, čeká tě pád a ten bude vypadat podle toho, jak vysokou horu sis vybrala.“
„Správně," potvrdila Samuelova slova Kasumi. „Možná to vypadá, že jsem to já, kdo tvoří pravidla, ale tak to není. Nikdo tě k ničemu nenutí, je to všechno tvé rozhodnutí, ale musíš nést následky. Každý z nás nese následky za své činy. Většina lidí se s tím nedokáže vyrovnat, ale já ano.“
„Dobře, Kasumi, vím, že to bude znít zbaběle, ale ten slib tedy odložím. Nakonec jeden nikdy neví, co nás v životě potká a já se jednou nechci stát terčem tvých pěstí. To mi připomíná… musíš mě ty triky naučit.“
„Chceš se učit bojová umění? To je záležitost dlouhých let dřiny.“
„Nemyslím přímo bojová umění. Umím se prát, sice bych proti tobě neobstála, ale jinak si vedu celkem dobře. Jde mi o to, co dokáže tvé tělo. Jak je možné, že snášíš takové rány? To necítíš bolest?“
„Ne vždy. Je to o duševní rovnováze, klidu, vyrovnanosti a nejen o síle svalů a kostí. Podstatná část všeho je v naší hlavě a je třeba najít cestu k cíli. Chceš se zbavit bolesti? V tom případě si na ni musíš zvyknout a nenechat se jí ovládnout. Existují způsoby, jak toho dosáhnout, ale není to jen tak. Pokud chceš dosáhnout stavu, ve kterém jsem já, budeš muset paradoxně snášet hrozné bolesti a to často.“
„Povíš mi pár těch… způsobů?“
„Například makiwara. Víš co je makiwara?“
„Už jsem o tom slyšela. Rýže v pytlíčku. Prostě laciná verze boxovacího pytle, že?“
„Ne, to boxovací pytel je laciná verze makiwary, tedy obrazně řečeno. Pytel je měkký a sice má své výhody, ale pro naši věc je nevhodný. Údery do makiwary bolí, každý pořádný úder bolí. Když víš, že udeříš a přivodíš si bolest, může se zdát logické raději nic nedělat, ale tak se nezlepšíš. Je to o vůli, Sakuro, všechno to, co jsem se kdy naučila je o vůli. Díky tomu čím jsem si prošla v mládí, tu vůli mám a dokážu víc než jiní. Za jiných okolností bych Tokutarovi snad i poděkovala, protože on s tím začal. Nastartoval moji životní dráhu bojovnice, ale dost o něm. Kdysi v Thajsku jsem tu a tam využívala jako jednu z mnoha metod obyčejný špalek, sotva pár desítek centimetrů široký. Stoupla jsem si na něj a stála tam celé hodiny.“
„Cože?“ udivila se Sakura a i Samuel byl z toho překvapený.
„Ten pocit, kdy tě všechno bolí, a jsi unavená a už nemůžeš… víš, že to děláš z vlastní vůle, že stačí jen jeden krok, sestoupit na zem a je po všem, ale když to uděláš, ukážeš, že na to nestačíš, že nejsi tak dobrá. Stále bylo třeba se přemáhat a dokázat, že vydržím víc, že mé tělo je v mé moci, pod mojí kontrolou. Když jsem konečně slezla dolů, vůbec jsem necítila nohy, jakobych je měla zalité do betonu. Nemohla jsem udělat ani krok, ale později po mnoha pokusech to začalo být jiné. Zcela jasně jsem si uvědomovala, že se měním, že se s mým tělem dějí věci, které mě dostanou dál. Tohle ale nebylo jediné. Často jsem plavala v ledově chladné vodě, potápěla se bez přístrojů, běhala krátké i dlouhé tratě, zvedala těžká břemena, šplhala po skalách a mnoho dalších věcí. Učila jsem se akrobatické kousky, lidskou anatomii, psychologii, často jsem bojovala, meditovala, posilovala. Pochopila jsem, že není možné utíkat, že to nemá smysl. Když stojím před soupeřem, musím být schopná ho porazit a nezáleží na tom, jestli je to šedesátikilový vychrtlík, expert přes bojová umění, dvoumetrový svalovec nebo stopadesátikilová hromada sádla. Každý má svoji slabinu a tu já musím využít a hlavně musím být schopná ji využít a to spolu nese mnohá úskalí.“
„Jako třeba to tvé silné tělo?“
„Ano. Je ale nutné udržet rovnováhu. Například mezi tělesnou vahou a pohyblivostí. Nejsem žádný střízlík, což asi nikomu neuniklo, ale rozhodně nejsem tlustá, i když… v Japonsku se to považuje za nadváhu. Pětašedesát kilo je na ženu mého vzrůstu možná hodně, ale pro mě ne. Díky pružnosti šlach, síle svalů, ohebnosti kloubů a pevnosti kostí jsem velice, velice mrštná a rychlá. V těle mám jen minimum tuku a dost svalové hmoty. Zkrátka a dobře za ty roky jsem se dohnala do podivné situace. Dnes se mi téměř nikdo nevyrovná. Jsem na to hrdá a těší mě to.“
„Ten tvůj život je jak vystřižený z Hongkongských béček, sestřičko. Znáš ty filmy, ne? Bojovník, v tomto případě bojovnice přijde vinou zlejch zmrdů o svý blízký a stáhne se do ústraní, kde ze sebe udělá nepokořitelnou super mega bojovnici. Pak se vrátí a pomstí se. Všem rozkope prdele a nechá je se válet v kalužích vlastní krve. Nikdo ji nedokáže zastavit. A pak, že filmy jsou jen snůška nesmyslů.“
„Taky že jsou! V kolika těch tvých filmech se vypráví o tom, jak těžké to je? Když víš, že se musíš dlouhá léta cvičit a trpět jako zvíře… Kolikrát jsem si jen říkala, že to nemá cenu, že budu léta trénovat, pak se vrátím do Japonska a stejně mě hned někdo zabije. V kolika filmech se zmiňuje ten strach, ta bolest, ty nervy a ty hrozné představy? Všechno je to strašně těžké, Sakuro, a věř mi, že kdybych si neprošla Tokutarovým výcvikem, nikdy bych se sama nedokopala k tomu na sobě tak strašně dřít. Vzdala bych to.“
„Hmm, ale tys to nevzdala, Kasumi, a to je to hlavní,“ řekl Samuel. „Pověz mi, teď když je po všem – dokážeš vůbec žít v klidu, bez adrenalinu, bez zabíjení?“
„Samozřejmě. Vlastně se na to dokonce těším. Konečně klid, odpočinek a úleva. Možná to tak nevypadá, ale já si v ubližování druhým lidem nijak nelibuji.“
„Vyměkneš, sestřičko.“
„Pochybuju. Stále se dokážu udržet ve formě a to také udělám. Nikdo neví, jestli opět nenastane den, kdy budu muset ukázat, co ve mně je.“
„Už bude dobře, lásko,“ řekl Samuel a usmál se na Kasumi. Ta se k němu přitiskla a on pocítil její téměř nahé tělo v těsné blízkosti. Bylo to příjemné.

„Byly ty čtyři roky beze mě těžké?“ zeptala se Kasumi.
„A jak! Ještě štěstí, že už je to za námi. Máš stále ten medailonek?“
„Mám, je tady v šuplíku. Dáme ho zase spravit.“ Samuel svoji milou políbil na čelo a pohladil ji po vlasech. „Mám tě ráda.“
„Asi není zrovna vhodná chvíle na to, ale… tobě na tom, stejně nesejde – Kasumi, vezmeš si mě za muže?“
„Hmm.“
„Opravdu bych byl rád, aby ses stala paní Gordonovou.“
„Nechci, aby sis myslel, že pár podpisů, bláboly kněze a oslava mezi námi něco změní.“
„Změní, Kasumi. Kdyby se mi něco stalo… bude z tebe vlastník Black Mirror. Chci, aby ses dokonale seznámila s panstvím a abys ho byla schopná spravovat.“
„Říkáš to, jakoby si snad čekal, že se něco přihodí.“
Samuel byl teď rád, že se mu Kasumi nedivá do očí. Těžko by ji pak dokázal lhát. „Sama jsi říkala, že stát se může cokoli.“
„Nevím, jestli se na správu panství hodím. Těžko dokážu zodpovídat za někoho jiného než za sebe. Ne, Samueli, tohle pro mě není.“
„Ale no tak. Vždyť… vždyť neříkám, že to bude na tobě. Ještě mám před sebou léta života. Jen chci mít jistotu, že tu bude někdo, kdo se o všechno postará, kdyby…“
„Chm, tak dobře. Ale prstýnek nosit nebudu!“
„Nemusíš. Pověz mi, lásko, budeš chtít svatbu ve vašem stylu? Jako v Japonském myslím. Víš, všechny ty zvyklosti a tak…“
„Je mi to jedno.“
„V tom případě… nejlepší bude svatba na Warmhill.“
„V kostele?! Víš, abychom předešli situaci, kterou místní zcela jistě ještě nezažili – uvědom si, že nebudu dávat slib, když ho nesplním. Nebudu mít problém poslat faráře do prdele, když bude dotěrný.“
„Heh, to vypadá zajímavě,“ vstoupila do hovoru Sakura. „Doufám, že budu moct být u toho až mu řekneš: tak hele, šmejde já jsem Kasumi Sato a tvoje kecy o Bohu mě fakt serou, tak zavři držku, než ti ji ucpu pěstí.“
„Takhle to asi probíhat nebude,“ odvětila Kasumi. „Ačkoli…
„Dohodnu to s ním, neboj se,“ řekl Samuel, který se už teď začal obávat obřadu.
„Hlavně mu vysvětli, že o náboženské pindy nestojím.“
„Jistě. To nejsi sama… Eh, každá nevěsta si také musí vybrat šaty.“
„Raději bych tam přišla v pohodlných teplákách a triku.“
„Nejlepší bude, když tam přijdeš ve spodním prádle,“ řekla Sakura. „Alespoň upoutáš pozornost a jistě to těm zatuchlým křupanům zpříjemníš. Chlapi nad tebou budou slintat a ženský si budou přát být jako ty. No a farářovi rupne v kouli.“
„Je mi jasné, že by to způsobilo pozdvižení, ale tak jak říkáš, by to asi nebylo. Já nejsem pro ostatní přitažlivá, ale zase jsem přirozená. Pravdou je, že se cítím s lehkým oblečením volnější a pohodlnější.“
„Kasumi, to snad ne,“ zhrozil se Samuel.
„Tobě by se to nelíbilo?“
„Ne… ehh totiž ano, ale nejde to.“
„Proč ne?“
„Takhle se to nedělá.“
„A to je důvod, proč to nejde?“
„Ehh, miláčku…“
„Začínám o tom zcela vážně uvažovat, Samueli. Nemám ráda, když se mám řídit nějakými zaběhnutými pravidly. Všechno jsou jen kecy. Myslíš, že před pěti tisící lety si někdo dělal hlavu z toho, že muži kouká pyj nebo ženě prso? Mohu ti potvrdit, že ještě dnes se v mnoha společnostech, třeba v Africe, vůbec neřeší jak je, nebo není kdo oblečený. Vážně mám chuť ukázat lidem, že já jsem svá a že si mohu dělat, co chci. Nezáleží přece na tom, co budu mít na sobě. Jde o to, že se máme rádi a že budeme oddáni.“
„Kasumi, prosím tě, přece nepřijdeš před oltář skoro nahá!“
„Nech ji být, Samíku. Ať ukáže lidem, kdo to je Kasumi Sato.“
„No to tedy ukáže…“
„Ale ne, tak to nemyslím. Ať jim předvede, že je svobodná a má vlastní hlavu a vlastní názory. Je to snad protizákonné, přijít na svatbu ve spodním prádle?“
„Není, ale…“
„Tak co řešíš? Víš, jak se po okolí proslavíš? Tvá svatba bude událost, na kterou nikdo nezapomene.“
„No právě… My jsme rod Gordonů, Sakuro. Něco se od nás očekává, máme být důstojní a hrdí a… “
„A to snad nebudete? Vždyť Kasumi je přece hrdá nebo ne? Jsi na sebe hrdá, že?“
„Jsem. Mám k tomu dobré důvody.“
„Ach jo. Doufám, že změníš názor, jinak budeme všem k smíchu.“
„No a co? Ať se smějí, mě na tom nesejde.“
„Jo a pak ti povolí nervy a vymlátíš celou obřadní síň.“
„Umím se ovládat, Samueli, a smích nějakých omezených kreténů mě fakt nerozhodí. Teď to ale nechci dál řešit, nechci nad ničím přemýšlet.“ Kasumi se k Samuelovi přitiskla ještě blíž. On nechal svoji ruku spočinout na jejím těle. Ona se pousmála a jemně ho pohladila po tváři.
„Hmm, měl bych se oholit.“
„Není třeba. Líbíš se mi i tak. Tvůj vzhled ale není to, co mám na tobě nejraději, ačkoli jsi pohledný a sympatický, to musím uznat. Především si cením toho, že mě bereš takovou, jaká jsem a že mě máš rád. Jsem jiná než ostatní a ne každý se s tím vyrovná. Většina mužů by mě chtěla změnit, ale to se nestane.“
„Ale nejsem jako ty. Nemáme toho moc společného. Kdysi jsem měl za to, že vztah dvou lidí může fungovat, jen pokud si jsou podobní, pokud mají stejné zájmy, pokud se jim líbí stejné věci, pokud…“
„Jenže my se navzájem tolerujeme a tomu druhému rozumíme nebo se o to alespoň snažíme. Nemyslím, že vztah muže a ženy je o tom, podobat se jeden druhému, ale o tom uznávat a chápat se navzájem. I tak ale máme něco společného. Nejvíce nás spojuje naše minulost.“
„Ano, možná jsme se narodili jeden pro druhého. Zvláštní, že oba jsme vrazi mnoha lidí a…“
„Má pravdu, sestřičko,“ řekla Sakura. „Tvůj nastávající v Africe pozabíjel pár ozbrojenců. Můžeš na něj být pyšná.“
„Já ale nemluvím o Africe,“ dodal Samuel. „Miláčku, tady tvoje sestra už měla konflikt s nadpřirozenými silami a tak si říkám, že bych jí mohl zasvětit do všeho, co my dva již dávno víme. Myslím, že to pro ni bude stravitelné.“
„Proč ne, ale musí si to nechat pro sebe.“
„To se ví, lidi. Budu mlčet jako hrob. Tak povídej - koho jsi zabil?“
„Pět lidí, to když jsem byl pod vlivem…“
„Tys byl feťák?! To vysvětluje hodně!“
„Nech mne domluvit, ano?! Byl jsem pod vlivem kletby. Nadpřirozená síla mě v podstatě sebrala tělo i vědomí a já proti své vůli vraždil. Bylo to strašné… Ale abych se vrátil k tomu, co jsem chtěl říct - já za své vraždy ani pořádně nemohl, ale stejně si je hrozně vyčítám. Ty Kasumi vraždíš úmyslně, ale hlavu si s tím nelámeš. Pak je tu ještě jedna zajímavost, která nás spojuje a to naše děti. Oba jsme měli dvojčata – chlapce a dcerku. Ty jsi zabila dceru a já zabil chlapce a to proto, že nebylo na výběr. Tvého syna zavraždili a moji dceru taktéž, ačkoli ona si to zasloužila.“
„Možná skutečně máme být spolu. Svoji až nadosmrti.“
„Ale Kasumi… život se nesmrsknul jen na nás dva. Pokračuje dál a to i přes to, že se něco přihodí. Nesmíš se na mě moc poutat, lásko.“
„O čem to mluvíš?“
„Jen se o tebe bojím. Jsi tak zvláštní… ale zapomeň na to.“
„Samueli, je trochu chladno, nezdá se ti?“ zeptala se.
„Hmm, možná. Chceš se obléct?“
„Ne, zahřejeme se jinak.“

Kasumi se naklonila k Samuelovi a vášnivě ho začala líbat.
„Snaž se být jemný. Tlak na tělo mě bolí.“ Samuel nic neříkal a užíval si toho, že se Kasumi poněkud odvázala. I on zapomněl na Sakuru ležící vedle a věnoval se jen a jen ženě, kterou miloval. Objímal a líbal Kasumino tělo a snažil se jí nepřivodit žádné bolesti.
„Už toho utrpení bylo dost, miláčku,“ řekla Kasumi, „všechna ta bolest a únava… je to za námi. Nešlo jen o tyhle těžké roky, kdy jsme byli od sebe odloučení, ale o celý můj život. Nikdy jsem nepotkala pravou lásku až doteď. Víš, je mrzuté žít s vědomím, že neexistuje muž, který by mě měl rád takovou, jaká jsem, ale ty jsi mi ukázal, že to tak není. Hmm, nevadí, že jsem nahoře?“
„Kdepak.“ Kasumi se narovnala a Samuel ji chytil kolem boků. Vypnula svoji hruď. „Říká se, že ideální žena se má co nejvíce blížit jakýmsi stanoveným mírám v oblasti boků, břicha a prsou.“
„To asi nebudu ideální žena…“
„Jsi poněkud plošší, ale ne zase tak moc. Prsa máš krásně tvarovaná. Taky máš pořádně pevné a pružné tělo… Upřímně bál jsem se, že to s tím cvičením přeženeš…“
„A to se nestalo?“ podivila se Kasumi.
„No… když má žena v pažích větší sílu než muž, tak asi není něco v pořádku, ale já se na svět dívám prakticky. Gordonové nejsou mezi všemi lidmi na Black Mirror oblíbení. Žije tam mnoho těch, kteří nás uznávají a mají nás rádi, ale stejně tak jsou tací, kteří by nás raději viděli mrtvé.“
„Pokračuj…“
„Chci říct – kdo napadne ženu, jako jsi ty?“
„Hmm, sebevrah?“
„V mnoha případech určitě ano a to je slušný klad, nemyslíš?“
„Myslím, že na tělesnou stráž mám slušné předpoklady,“ usmála se Kasumi.
„Ty nejlepší. Mezi lidmi budeš velice vážená osoba. Ovšem je tu potíž s rasovou nesnášenlivostí.“
„No jo, mám šikmé oči… to je toho.“
„Bohužel pro mnoho lidí to je známka toho, že jsi něco míň než oni.“
„Naznačuješ, že aby si na mě zvykli, budu muset pár lidí ztlouct? No dobře…“
„Ale ne, to myslím nebude třeba, ale počítej se slovními útoky. Parvati je na tom podobně.“
„Parvati?" podivila se Kasumi. „Promiň, ale asi si na ni nevzpomínám. Vím, že na Black Mirror žije Terry…“
„Ano, ale ten vcelku rychle zapadl díky své veselé povaze. Parvati ale ne a ani ji znát nemůžeš, protože přišla, až když jsi odjela. Najal jsem ji jako ochranku.“
„Ale… že by konkurence?“
„Šlo mi hlavně o bezpečí Desmonda. Teď už nebude třeba…“
„Proč myslíš? To jako, že když máš mě, tak já se o všechno postarám? Zvláštní, že většina lidí mě podceňuje, ale ty naopak přeceňuješ.“
„Těžko se smiřuji s tím, že v něčem zaostáváš, ale s tou Parvati – je závislá na steroidech a přestože mi kdysi dost pomohla, přemýšlím, že ji propustím. Sám se k tomu ale nemůžu odhodlat a tak to chci nechat na tobě. Seznámíte se, a pokud se ti nebude pozdávat, jde pryč.“
„Hmm, jak dlouho ty steroidy bere?“
„Řekl bych, že skoro pět let. Vypadá otřesně. Vsadil bych se, že je podstatně silnější než ty.“
„To bych zase neřekla. Já sice nikdy anabolika nebrala, ale zase tvrdě trénuji a bojuji - mé tělo má pořádnou sílu. To, že má někdo ohromné svaly, ještě neznamená, že je fyzicky hrozně silný. Takže ano – silnější než já zřejmě bude, ale zase tak propastný rozdíl mezi námi nebude, řekla bych. Rozhodně bych ji ale nevyhodila kvůli vzhledu nebo síle. Co její chování? Propadá agresivitě?“
„Často a toho se právě bojím.“
„Tohle mi stačí, abych se rozhodla – půjde pryč, a když bude protestovat… budeš svědkem toho, jak si to s tvojí bodyguardkou rozdám.“
„Umí se prát.“
„To já přece taky.“

  

Samuel se opět začal věnovat Kasuminu tělu. Hladil ji po stehnech a na zadečku.
„Hmm, ten drak… je úžasný, ale neuvažovala jsi někdy o dalším tetování? Třeba tady.“
„Ani ne. Víš, jsem zatraceně ráda, že přestože jsem byla v Yakuze, se mě nutnost mít celé tělo potetované vyhnula. Ten drak mi stačí, ostatně pokrývá skoro celá záda.“
„Je překrásný.“
 „To je.“
„Pověz mi, Kasumi, ty jsi ročník šedesát šest, a to je podle Japonského horoskopu rok draka?“
„Ne, to je rok koně.“
„Rok koně?“
„Kůň je velice vážené, někdy by se dalo říci až posvátné zvíře. Tvrdí se, že lidé narození ve znamení koně mají rádi přepych, což o mě neplatí. Taky mají úctu ostatních a obvykle dosáhnou svého cíle.“
„Japonský horoskop patrně moc nelže. A co já, když jsem ročník čtyřicet osm?“
„Čtyřicet osm… ehm, počkej chvilku…“ Kasumi se odmlčela a zamyslela. „Jo… mám to. Jsi myš.“
„Ehh?!“
„Ale nevím, co přesně to znamená.“
„To je snad i dobře… nechci to vědět.“
„To, že je myš malé a slabé zvíře nic špatného neznamená, Samueli.“
„Věříš na horoskopy?“
„Moc ne.“
„Ale takové malé tetování běžícího koně na tvé levé nožce, tady na boku stehna… by nebylo špatné.“
„Spíše bych si přála koně živého.“
„Umíš jezdit?“
„V Thajsku jsem se to naučila. Taky jsem tam jezdila na slonech.“
„Slona ti nepořídím, ale koně…“
„Nechci tě využívat. Zapomeň na to.“
„Koně za koně. Když tohle krásné stehýnko bude zdobit koník, tak ti koně zkusím sehnat, ale nic neslibuji.“
„Tuhle nabídku neodmítnu.“   
Samuel se otočil a pohlédl na Sakuru. Ležela k němu zády.
„Myslíš, že doopravdy spí?“
„Záleží na tom?“
Samuel se zadíval Kasumi do očí. Pak ji náhle chytil jednou rukou kolem pasu a položil ji na postel, přičemž on zůstal nahoře.
„Vypadá to, že mocná dračice je přemožena,“ řekl a políbil ji na břicho, které se nepatrně chvělo. „Dračice je zbavena možnosti úniku a svému přemožiteli vystavuje bříško, čímž dává najevo svoji kapitulaci.“
„Ne, ne, dračice pouze vyčkává. ‚Přemožitel‘ si má myslet, že zvítězil, aby polevil v ostražitosti. Ve skutečnosti je jen její kořistí. Zbraně dračice jsou stále nebezpečné.“ Kasumi mocně vydechnula Samuelovi do tváře.
„Příště míň chilli, lásko.“
„Ty jsi teda romantik…“ Kasumi chytila Samuela pod rameny a překulila se. „Teď jsi kořistí dračice,“ řekla a vycenila zuby. Chytila Samuela za zápěstí a roztáhla mu ruce.
„Zdá se, že lovec bude muset přehodnotit situaci.“ Samuel se pokusil uvolnit, ovšem marně.
„Dračice opět vítězí,“ řekla Kasumi, „tak jako pokaždé, nicméně dračice je stále sama a když svoji oběť jednoduše sní, sice se nasytí, ale její samotu to nevyřeší.“
„Lovec je také sám a tak dračici navrhne, že si ji odveze domů jako svého mazlíčka.“
„Jako domácího mazlíčka?!“
„Lepší než pes nebo kočka, nemyslíš?“
„Tenhle mazlíček se ale nenechá vycepovat k naprosté poslušnosti.“
„S tím počítám, ale na mazlení bude ideální, ne?“
„To bude.“    

   

Ráno Samuel zašel do koupelny. Kasumi tu už byla a čistila si zuby.
„Dobré ráno, miláčku,“ řekl a políbil ji na krk. Kasumi něco zahuhňala a Samuel se šel osprchovat. Když vylezl ven, Kasumi si právě svazovala vlasy gumičkou. „Jak ti dnes je?“ optal se Samuel.
„O moc líp ne, ale přemůžu se a dneska uvařím něco Japonského.“
„Nic nenamítám, jen… můžeš mi zaručit, že to bude mrtvé, až to naservíruješ?“
„Samozřejmě. Nebude to žádný zázrak, Samueli, na to bys musel do restaurace, ale budu se snažit.“
„A kdepak vlastně je Sakura?“ zeptal se Samuel. „Ne, že by mi kdovíjak chyběla, ale přece – už si na ni zvykám a záleží mi na ní."
„Šla nakoupit. Jo a dneska budeme mít návštěvu.“
„Návštěvu?!" podivil se Samuel. „Koho?“
„Šéf speciálního útvaru pro boj s mafií – Kenji Kimura. Známe se už léta. Dostanu od něj poslední výplatu.“
„Výplatu? Za co?“
„Za boj s mafií přece. Nějak se ke mně peníze dostat musí. Vzhledem k tomu, jak často jsem se stěhovala, nebyla šance si najít pořádnou práci, takže je tahle forma odměn ideální.“
„Hmm, a kolik to asi tak bude?“
„No, pokud se Kenji držel plánu, tak před pár hodinami jeho lidé zaútočili na Tokutarovu továrnu. Tam samozřejmě našli jen řadu mrtvol, včetně Tokutara a tak to vypadá, že dostanu tučnou prémii. Odhaduji to na víc než sto padesát tisíc jenů.“
„Výborně. Tedy ne, že bychom byli chudí, ale odměna potěší.“

Kasumi právě nandávala nádobí do myčky, když zazvonil zvonek u dveří.
„To bude on, jdu otevřít,“ řekla Kasumi. Nejprve se ale podívala kukátkem na dveřích, aby se ujistila, že jde skutečně o její kontakt. Za dveřmi stál devětatřicetiletý černovlasý muž v černém obleku. Vedle něj byl podobně oděný muž s brýlemi a holou hlavou. Druhého muže Kasumi neznala, ale přesto otevřela.
„Přeji dobrého dne, Kasumi,“ řekl Kenji.
„Vám také. Kdo je tento muž?“
„Ehh, dovolte, abych se představil – jsem Shiro Kazaki.“
„Neměla jsem na mysli jméno! Co máte společného s naší věcí?“
„Až uvnitř, Kasumi,“ řekl Kenji a na Kasumin pokyn vešel i s Shirem dovnitř.“
Kasumi ukázala na Samuela a vysvětlovala: „Tohle je můj přítel Samuel.“
„Cizinec?!“ řekl s neskrývaným opovržením Shiro.
„A co má být?!" rozčílila se Kasumi. „Japonsky neumí, tak mluvme v angličtině. Chci, aby byl rovněž v obraze. Nebude to problém?“
„V angličtině…“ řekl Shiro, jakoby to pro něj bylo něco nepřijatelného. „No dobrá.“
Kenji si uvědomil, že před ním stojí muž, kvůli kterému ho kdysi v Ikebaně navštívil Edward. Tehdy Kasumi zatajil, že je Samuel vážně zraněný. Kenji se snažil nedat na sobě nic znát a podal se Samuelem ruku. „Rád vás poznávám, pane.“  
„Já vás také,“ řekl Samuel. „Sice jsme se před pár dny viděli v hotelu, ale to bylo za tak neobvyklých okolností, že jsme se nemohli ani pozdravit.“
„Chtěl jsem vás varovat, ale nevyšlo to. Omlouvám se.“
„Nic se neděje." odvětil Samuel. „Už je to všechno za námi.“
„Posaďte se,“ řekla Kasumi a nabídla mužům místo u stolu. Kenji a Shiro se posadili naproti Kasumi a Samuelovi. „Takže znovu – kdo je tento muž?“ zeptala se Kasumi. „Scházíme se jen my dva, copak si nevzpomínáte?“
Kenji se pohodlně opřel a řekl: „Ano, ale o případu Tokutaro ví i tajná služba a tady Shiro je jejím agentem, že ano?“
„Nikdy jste mi o něm nic neřekl."
„Neznal jsem ho a... a ani ho neznám. Je z tajné služby."
„Přesně tak," potvrdil Kenjiho slova Shiro. „Kdyby o agentech tajné služby věděl policejní inspektorát a kdejaký vyšší důstojník už by to nebyli tajní agenti." Shiro se odmlčel a všimnul si na kuchyňské lince sklenice s vodou. Napadlo ho, že Kasumi není zrovna dobrá hostitelka, když návětěvě nanabídla ani obyčejnou vodu. Shiro si odkašlal a pokračoval: „Slečno Kasumi, jaké máte plány do budoucna? Chci říct, uvědomujete si vůbec, jak horkou půdu pod nohama máte?“
„Nepřipadám si v nebezpečí, ne po tom všem.“
„Ano," vložil se do hovoru Kenji, „Kasumi se včera postarala o Tokutara Watanaba. Nevíme o nikom, kdo by se jí chtěl mstít. Dokonce i Alice McCallová je ze hry, neboť včera ve večerních hodinách zemřela. Od doby, co byla převezena do nemocnice, ji střežili moji lidé dnem i nocí. Chtěli jsme ji vyslechnout ale bohužel – poškození mozku bylo příliš vážné. A pokud někdo další z Tokutarovy organizace zbyl, je pod zámkem.“
„Co jste to předtím řekl?“ podivila se Kasumi. „Alice McCallová?!“
„Ano, věřte mi, že to pro mě byla zcela nová osoba. Vůbec jsem netušil kdo to je.“
„Její muž byl můj přítel. Léta jsem s ním spolupracovala. A pak… zemřel.“
„Prý kvůli tobě,“ řekl Samuel. „Ale to je nesmysl. Upřímně, před lety jsem se s Alice potkal a ujišťovala mě v tom, že proti tobě nic nepodnikne. Škoda, že jsem ji neprokoukl. Taky nám hlídala poštu… Takže tvůj varovný dopis se ke mně nedostal.“
„Mrcha zasraná!" rozčílila se Kasumi. „Ještě, že už je po ní.“  
„Vraťme se k věcem, kvůli kterým jsme zde,“ řekl netrpělivý Shiro. „Jak jsem již naznačil, nebezpečí je stále značné kvůli dalším klanům.“
„Poslyšte, Shiro," zeptal se udivený Kenji. „víte něco co já ne? Nevím o tom, že by se Kasumi měl někdo mstít. Proč taky?“
„Tak to nemáte příliš dobré informátory. Ty naši jsou napojeni přímo na některé mafiánské organizace.“
„Hmm," zamyslel se Kenji a pak řekl: „odložme na chvíli vaši věc a napřed vyřešme to, proč tu jsem já. Koneckonců, to je pro Kasumi mnohem příjemnější záležitost. Kasumi, že zabijete Tokutara mi bylo jasné, ale že i Akiru… myslel jsem, že to pro vás bude těžké.“
„Já Akiru nezabila. Byla to moje přítelkyně a to do poslední chvíle. Vždyť víte, jak jsme si byly blízké… To ta bestie Yoon ji usmrtila.“ Kenji teď vůbec nechápal o čem to Kasumi mluví. Chtěl se ji zeptat, ale jakmile mu Kasumi jemně přišlápla botu, raději mlčel. Kenji si teď vůbec nebyl jistý situací, která u stolu panovala. Potřeboval si zajistit trochu času, aby se nad tím zamyslel. Proto urychleně změnil téma.
„Víte, nevím, jestli je morální pomáhat člověku, jako jste vy, ale vaše maličkost nám pomohla zničit jednu z největších zločineckých organizací Japonska. Mě čeká povýšení a ocenění od starosty Tokia.“
„Asi bych vám měla pogratulovat.“
„Nemusíte, zato já vám poděkuji. Sice jste mi tehdy před lety připravila mnoho bezesných nocí, kvůli vašemu řádění, ale dozajista jste nyní dokázala zachránit mnoho životů.“
„To nebylo prioritou.“
„Vím, ale i tak. Z informací, které se nám za ty roky dostaly do ruky, vyplynulo, že máte na svědomí minimálně šest desítek životů.“
„Mnohem víc. Pod ochranou mafie je možné dělat všelicos a Tokutarova ochranná křídla byla zatraceně pevná. Kdysi měl vedení města včetně policie pod palcem a něco mi říká, že bez vaší iniciativy a touze po osobní pomstě by tomu tak bylo i nadále. Starosta Tokia, náčelník policie i mnozí radní zcela určitě chtěli Tokutara vymýtit už kdysi, ale báli se. Kvůli rodinám, kvůli přátelům, kvůli vlastnímu životu. Vy jste se nebál, což mě podněcuje si vás o to víc vážit. Ale abychom se vrátili k těm mrtvým - když k tomu připočtu i další lidi z celého světa, co jsem poslala na smrt, vystoupám dozajista na víc než sto životů.“
„Chmm, ať chci nebo nechci, musím vás obdivovat. Ne vaše činy, ty vesměs odsuzuji, ale vaši psychiku. Jak dokážete žít s vědomím, že máte na svědomí tolik životů?“
„Snadno. Záleží na tom, co pro vás ti lidé znamenají. Na rozdíl od většiny podobných vrahů, mám já svoji čest. Pravda, kdysi jsem zabíjela z Tokutarova rozmaru, ale později už jen kvůli sobě a obvykle jen ty, kteří mi ublížili nebo se o to pokusili. Pro mě to jsou nepřátelé.“
„Tady ale nejsme ve válce. Musíte k těm lidem něco cítit.“
„Nenávist, vztek, opovržení… to nejsou důvody, které by ve mně něco zlomily.“
„To je ale hrozné. Provádíte šílená zvěrstva. Jste jako vraždící stroj.“
„To už přeháníte!“ rozhořčil se Samuel.
„Jen klid, miláčku. Kenji je přece jenom policista a občas má značné problémy pochopit, že přestože jsem vražedkyně, nejsem zase taková zrůda jako jiní. Hmm, co myslíte, že cítil Harry Truman, když nařídil svrhnout na Nagasaki a Hirošimu atomovky? Zemřely stovky tisíc lidí a další utrpěli hrozivá zranění z ozáření. Rakovina, leukémie… zničil tolik životů a přesto byl hrdinou. Jak byste to nazval vy Kenji? Co je mých sto mrtvých v porovnání s někým, jako byl Truman? Co mu ti lidé udělali? Civilisté… co mu udělali?“
„Byla válka…“
„A kolik lidí ji chtělo? Kdyby Truman měl alespoň kouska cti, tak by nařídil útok na vojenské cíle a ne na města, kde naprostá většina lidí byli obyčejní civilisté! Pode mnou alespoň nejsou další, kteří jednají bez vlastní vůle jen podle toho, co se jim řekne. Nejsem pasákem ovcí jako jiní. Možná jsem stroj na zabíjení, ale mám vlastní vůli, čest a za své činy beru plnou zodpovědnost.“
„Kasumi, Henry Truman se postaral o ukončení druhé světové války! A ano jsem Japonec a asi bych to neměl zrovna oslavovat, ale to my byli agresoři a dost možná jsme si to zasloužili. Mnoho obyčejných lidí věřilo v císaře a bylo ochotno za něj a svoji zemi přinést neskutečné oběti. Kdoví jak to mohlo skončit, kdyby nepřišly tak děsivé rány jako ty dvě atomové bomby. Možná, že právě USA v čele s Trumanem nás pomohli vyléčit ze slepé víry v naši zemi. Možná, že nám prokázali ohromnou službu a my si to ani neuvědomujeme.“
„Myslela jsem, že nejste takový kretén!“
„Neurážejte mě, Kasumi!“
„Tak otevřete oči! Kenji, někteří lidé tak moc prahnou po moci, že jsou ochotni ve prospěch svůj i vlastního státu zabíjet všechny okolo a to nemám na mysli jen lidi cizí státní příslušnosti. Zabíjejí muže, ženy ale i děti a je jim to úplně jedno, protože jednotlivec není důležitý, pro ně ne. Bavíme se tu o Trumanovi, ale ten je jen jeden z mnoha. Na východ od nás leží za oceánem země, jež si říká USA. Lidé v ní sami sebe nazývají pravými Američany a nikomu nedochází, že tu zemi vlastně sprostě ukradli jiným lidem, kteří tam kdysi svobodně žili. Nyní Spojené státy Americké ovlivňují dění ve spoustě zemí světa a zapojují se do válek, které se jich vůbec netýkají. Zkuste si to porovnat se mnou – Amerika jako jeden z mnoha států světa a já jako jedna z mnoha lidí. Já neubližuji lidem, kteří mě neohrožují. V naprosté většině případů nejsem agresor. Pokud bych byla, tak jednak ztratím svoji čest a také si vytvořím mnohem více nepřátel. Když se chci já zlepšovat, tak k tomu nevyhledávám nějaké cizí oběti, ale spokojím se s tím, co mám. Jenomže Amerika není jednotlivec, je to stát tvořený lidmi, jež tam žijí. Ovšem ambice se zlepšovat a posilovat svoji moc má taky, stejně jako já, ale rozdíl je ve způsobu provedení. A aby USA mohli uspět, potřebují lidi sjednotit.“
„Pořád nechápu, kam tím míříte.“
„Amerika aby posilovala svoji moc, musí rozšiřovat vliv ve světě a to kupříkladu prostřednictvím válek. Pokud by ovšem oficiálně napadla jiný suverénní stát, hrozí především v samotném jádru – obyvatelstva Ameriky nesouhlas k onomu kroku. A právě proto je nutné lhát, podvádět a někdy i zabíjet vlastní lidi. Výsledkem je podpora obyvatel ve válce a bez ní se války vyhrát nedají. Povím vám, jak takovou podporu uměle vytvořit a využiju k tomu informace, ke kterým se dostal můj přítel Cy. Byl to vlivný Americký milionář a kdysi mi vyprávěl, že se od svého přítele z vlády, na jehož jméno si už nevzpomenu, dozvěděl o tajném projektu Northwoods, který měl ve výsledku sjednotit veřejnost, aby otevřeně podporovala útok na Kubu. Cílem operace bylo provézt promyšlený ‚teroristický‘ útok na vlastní obyvatelstvo Ameriky, přesněji na Guantanámo Bay. Mělo jít o sabotáže lodí a letadel, poničení základny minomety a v neposlední řadě o sestřelení prázdného letadla, které však mělo oficiálně převážet civilisty. Nikdy k tomu nedošlo, protože Kennedy plán smetl ze stolu, ale i tak… kolik takových akcí již bylo nebo teprve bude provedeno? A kolik to bude stát lidských životů? Ono není těžké lhát svému lidu, když to dobře naplánujete. Domov a bojiště jsou od sebe vzdáleny obvykle tisíce kilometrů, ale když je přitáhnete blíž k sobě… lidé začnou mít strach a o to jde především. Proč myslíte, že Amerika má takovou snahu ‚pomáhat‘ ostatním státům ve vojenských konfliktech? Protože tím posiluje především svoji politickou a vojenskou sílu. Rozhýbe vlastní ekonomiku a předvede svoji moc světu. Jo, Kenji, vždycky se dívejte na druhou stranu mince a pátrejte po výhodě, která pro toho, či onoho z dané věci plyne. Já taky nedělám věci pro dobro druhých, ale zbytečně jim neubližuji. Tak a teď už mi netvrďte, že Amerika respektive Truman a lidi kolem něj Japonsku prokázali službu, když sem hodili bomby. Bylo to neskutečné svinstvo, které mělo za úkol ukázat, jakou silou Amerika disponuje a otestovat atomovky v praxi. O naše dobro tu nikdy nešlo, nejde a nikdy nepůjde, protože Amerika je stát a ne jednotlivec a táhnou ji vpřed stovky mocných lidí. Odsuzujete mě za mé činy, ale kdyby u pomyslného vesla byli lidé jako já, svět by byl o tolik bezpečnějším místem. Jenomže kolik žije na světě lidí jako já? Lidí, kteří neprahnou po bohatství, moci, slávě,… Nejsem tak špatná jak si myslíte.
„Ehm, vidím, že tady Shiro je už celý znuděný, tak to raději ukončeme. Tady máte další a rovněž poslední plat.“ Kenji položil na stůl obálku s penězi. „Dvě stě tisíc jenů. Můžete si to přepočítat.“
„Věřím vám, takže není třeba.“
„Pokud je to konečně vše," řekl Shiro, „rád bych se vrátil k předchozímu tématu.“
„Mluvte,“ pobídla muže Kasumi.
„Jak jsem již řekl, nejste tu v bezpečí. Naši infiltrátoři v řadách Yakuzy svorně hlásí zvýšený zájem o vás. Není ostatně divu, vždyť hlavy klanů se obávají, že vaše vyhlazovací akce budou pokračovat. Vaše likvidace se tak stává v mnoha případech prioritou.“
„Opravdu? Také se tu a tam scházím s lidmi z jiných klanů a ti se ke mně naopak chovají s ohromnou úctou. Váží si mě za to, co jsem dokázala.“
„My máme odlišné informace. Pochopte, že je v našem zájmu mít absolutní přehled o situaci v podsvětí a určitě víme více než vy. Povězte mi - jaké jsou vaše další plány? Můžeme vám nabídnout pomocnou ruku. Promluvme si o tom v soukromí.“
„Nemyslím, že vám něco řeknu. Co budu dělat dál je moje věc.“
„Ale slečno Sato, pochopte, že je to důležité! Dokonce i vaše společnice Akira vyjádřila své obavy, když jsme ji informovali o hrozícím nebezpečí a sdělila nám, že bude spolupracovat pod podmínkou nové identity a zajištění zázemí. Není divu, vzhledem k její bývalé pozici v Tokutarově mafii. Jen je škoda, že je již po smrti… Možná, že ta Yoon o které jste mluvila, patřila právě k jinému mafiánskému klanu. Radil bych vám naslouchat a spolupracovat.“
„Kdy že jste to s Akirou mluvil? Já jen, že mě vůbec nic nevyřídila.“
„Zvláštní… zcela rozhodně mi tvrdila, že vás o všem informuje. Dohodli jsme se s ní sotva před pár dny. Vás bychom samo sebou rovněž kontaktovali, ovšem ztratila jste se a ani kolegové od policie o vás až donedávna nevěděli.“
„Ano… musela jsem na čas zmizet. Nicméně moje rozhodnutí je stejné. Pokud je to vše pánové, měli bychom se rozloučit. Vyprovodím vás.“ Kasumi i s ostatními vstala od stolu a otevřela dveře.
„Děláte velkou chybu,“ řekl Shiro a vydal se ke dveřím.
Kasumi mu však zastoupila cestu a řekla: „Venku je horko. Možná byste si mohl odložit, Shiro.“ U Shirovy hlavy cvakl kohoutek pistole držený rukou Kenjiho.
„Co jste zač?“ zeptal se policista.
„Shiro Yukimura,“ odpověděla Kasumi a roztrhla mu bílou košili, která kryla modročervené tetování na prsou. „Kdysi mi usiloval o život. Málem jsem ho ani nepoznala… Mimochodem Akira už před necelým měsícem přeběhla na druhou stranu a chtěla mě zabít, což vám zřejmě uniklo. Holt smůla, měl jste Raidenovi sdělit, ať lépe sleduje situaci. To mi připomíná… už má v pokoji vyvěšenou kůži své ženy?“
„Budete jeho pravá ruka, Kasumi, stačí slib, že mu budete věrná.“
„Dám vám jiný slib – živého vás odsud nepustím.“ Shiro se v mžiku otočil a zkroutil Kenjimu ruku s pistolí. Vypadla mu a Shiro se pro ni shýbnul. Samuel stojící poblíž pistoli rychle odkopnul. Ta skončila až pod botníkem u stěny pokoje. Shiro se jen narovnal a dostal od Kasumi pěstí do tváře. Kasumi se otočila kolem své osy a udeřila Shira znovu a pak ještě jednou. Chytila ho za ruku a přehodila ho přes záda. Shiro dopadl na desku stolu, která se pod ním málem prolomila. Samuel chtěl zasáhnout, ale Kenji ho zastavil.
„Ona se o něj postará, věřte mi. Bude radši, když se jí nebudete plést.“ Shiro se zvedal a koutkem oka si povšiml otevřené myčky na nádobí. Koš na příbory neměl ucho a špice dvou velkých nožů zlověstně vyčnívaly ven. Shiro se pokoušel Kasumi udeřit, ale byla na něj příliš rychlá. Couvala před ním až ke kuchyňské lince. Využila dveře lednice, které prudce otevřela a udeřila jimi Shira do nosu. Začala mu z něj téct krev. Kasumi se napřáhla, aby mu dala další ránu, ale Shiro ji stačil chytit za ruku a strhnout za sebe k zemi přímo do místa, kde byla myčka. Kasumi dokázala korigovat pád, tak aby dopadla na všechny čtyři. Snažila se zachovat chladnou hlavu, přestože její břicho bylo sotva pár centimetrů nad ostrými noži. Levou nohou kopla Shira do břicha. Ten se málem zhroutil k zemi. Kasumi se vyšvihla na ruce a provedla tak stojku. Následně se opět postavila. Přiskočila k Shirovi a udeřila ho pěstí do brady. Hned poté loktem do břicha a následně vymrštila nohu do výše, tak že s ní zasáhla předkloněného Shira do brady. Padl zády přímo na špičky nožů, které se mu zabodly hluboko do těla. Z jeho úst vytekla úzká stružka krve.
„Jsi v pořádku?“ ptal se okamžitě Samuel. „Asi… měl jsem ti pomoct.“
„Ne, musela bych pak dávat pozor i na tebe. Raději mám přehled o okolí.“ Kasumi se usadila na židli.
„Zavolám svým lidem,“ řekl Kenji, „aby uklidili ten bordel. Ještě mi povězte – to jste vážně věděla, že to na vás bude zkoušet přes Akiru?“
„Tušila jsem to, jelikož u jiných klanů bylo veřejným tajemstvím, že v tom jedeme spolu, a když jste se zmínil o Akiřině smrti, jemu očividně došlo, že o ní může začít lhát a já si to nikdy neověřím.“
„Pálí vám to, to se musí nechat. A mimochodem… je vážně zajímavé vás sledovat v akci, Kasumi.“ Kenji vyhrabal zpod botníku svoji pistoli a pak se chystal odejít z bytu.
„Ještě moment,“ zastavila ho Kasumi. „Můžete zjistit, kde je vězněn můj otec Kamon Sato a zajistit mi setkání s ním?“
„No… ano to bych pro vás mohl udělat, ale co že ho chcete vidět? Nikdy jste se o něm nezmínila.“
„Ani jsem nepředpokládala, že je naživu. Byla bych si vsadila, že ho dá Tokutaro zabít, ale on byl v té době v cele. Zvláštní… zřejmě mu to zachránilo život. Chtěla bych ho ještě jednou vidět, než nadobro opustím Japonsko.“
„Chápu. Stavím se tu pozítří, přinesu letenky a vezmu vás za ním.“
„Pozítří… dobrá. Zavezete nás poté zpátky na letiště?“
„Spolehněte se a udělám to rád. Budu šťastný, až dáte Japonsku sbohem. A neberte to jako urážku - nechtěl bych si z vás udělat nepřítele.“
„To plně chápu.“

 

„Ani tě netrefil. To bylo vážně úžasné,“ komentoval Samuel Kasumin souboj poté, co Kenji odešel.
„Ech, jo… ale musím si odpočinout. Není mi dobře.“
„Není divu – jsi celá rozlámaná a stejně se zase musíš prát. Pověz mi – co to bylo za chlapa?“
„Syn starého Raidena. Chtěl mě před lety zabít, ale Raiden ho stáhnul. Jeho impérium se rozpadá a má už jen pár věrných mužů, takže se snad nemusíme obávat, že potkáme někoho dalšího.“
„Říkala jsi, že je jeho syn! Proboha už je to tu zase!“
„Co jako?“
„Nejdříve Ichiro a teď Shiro.“
„Ale ne, Raiden na to nemá, nepůjde proti mně. Slyšel jsi to ne? Chtěl zjistit, co vím a dostat mě na svoji stranu. Raiden je zoufalý a chytá se každé možnosti, ať je sebeabsurdnější.“
„Takže určitě nás tu žádný jeho člověk znovu nenapadne?“
„Myslím, že přímo jeho lidé ne, ale štve mě, že mi neodpověděl na moji otázku. Shirova macecha na mě vztek má a pokud ji Raiden ještě nepopravil… No, vezmu to popořadě. Je to celkem zajímavý příběh o jedné vyšinuté ženě.

Stalo se to před pár dny. Přišla jsem do domu, kde Raiden bydlel. Věděla jsem, že mě přijme jako hosta a že se budeme bavit na úrovni bez toho, aby padly nějaké urážky nebo aby dokonce došlo k násilí. V domě mě uvítala mladá, sotva pětadvacetiletá dívka s velice krásným tělem. Sice to nedokážu moc ocenit, ale nevzpomínám si, že bych kdy viděla krásnější Japonku. Měla hebkou pleť, krátké rovně zastřižené a na blond obarvené vlasy, výrazné černé oči, plné rty, štíhlou postavu a veliká prsa, podstatně větší než ty mé.
„Jmenuji se Kasumi Sato,“ řekla jsem a podala si s ní ruku.
„Vím, co jsi zač,“ řekla ostře a mě bylo jasné, že tahle návštěva zase tak klidná nebude. „Kasumi Sato…“ zopakovala žena. „Úžasný… jinak já jsem Sora.“
„Sora…“ řekla jsem, neboť mi to jméno nebylo úplně cizí.
„Vzpomínáš si na mě? Když jsem tě já viděla naposledy, dělala jsi garde Tokutarovi, když nás tu navštívil.“
„Nebylo ti ani patnáct let…“
„Vyrostla jsem. To se stává. Dnes je ze mě manželka Raidena Yukimury.“
„Vzal si dceru své bývalé?“
„Ano, ale čekala jsem, že upozorníš na jinou skutečnost.“
„Jestli myslíš to, že vás dělí skoro sedmdesát let, tak to mě moc nepřekvapuje. Raiden je znám jistými… podivnostmi.“
„Pojď za mnou,“ řekla Sora a provedla mě pár stylově vybavenými místnostmi. Došly jsme až do Raidenovy ložnice. Kromě typické výbavy v tradičním Japonském stylu tu byla jedna zvláštnost. Na stěně naproti velikým oknům visela lidská kůže. Sora na ni ukázala a řekla: „Moje matka. Můj nevlastní tatík, a dnes již manžel, ji nechal stáhnout z kůže, když Tokutarovi prozradila jeho plány a dodala mu i veškeré informace o obchodech. Tokutaro Raidenovi ukradl v podstatě celý jeho byznys založený na výrobě a distribuci drog. Raiden měl pořádný vztek a chvíle, kdy jsem sledovala, jak jeho muži zkouší mou matku stáhnout zaživa z kůže, bylo to nejhorší, co jsem kdy zažila. Člověka to poznamená na celý život.“
„A přesto jsi jeho manželka?“
„Čekám, až natáhne brka a já shrábnu všechno. Mám spousty plánů, co s tím.“
„To se nebojíš říct jen tak? Kde vůbec Raiden je?“
„Není tu. Schovává se ve svém zimním sídle na severu ostrova. Bojí se, že si pro něj přijdeš.“
„Plánuje něco?“
„Proti tobě? Ne. Je z tebe posraný strachy, nic neudělá. Jdeš ho zabít? Schvaluju to.“
„Ne, nejdu. Jen chci jednu informaci a tuším, že budeš schopná mi pomoci. Ztratila jsem Tokutarovu stopu, ale vím, že Raiden dělá vše proto, aby jeho kroky sledoval. Až se dozvím, kde Tokutaro je, půjdu.“
„Zní to dobře, obzvláště když máš Tokutara v zaměřovači, ale vynášet informace, to není jen tak. Tady na stěně je ještě dost místa, jestli víš, co tím myslím. Když už jsi mě ale poctila svoji přítomností, pojď se mnou dolů.“

Nevěděla jsem, co čekat, když mě Sora zavedla po schodišti do sklepení. Očekávala jsem nějakou podlost, ale nestalo se. Přišly jsme do široké chodby, kde byly cely. Jedna vedle druhé, všechny zavřené bytelnými železnými dveřmi s malým okénkem.
„Vzpomínáš, jak jsem tehdy umučila kočku?“ zeptala se mě.
„Vběhla jsi do Raidenovy pracovny, kde probíhalo jednání a přinesla mu ukázat kočku s utrhanými končetinami a zlámaným vazem.“
„To byl jen začátek, ha ha. Svlékni se.“
„Cože?“ podivila jsem se. Sora přešla k jedněm dveřím a posunula západku. Otevřela celu a v ní na podlaze ležela vyzáblá špinavá dívka. Okamžitě se připlazila k Soře, aniž by se odvážila na ni vzhlédnout a políbila jí nohy.
„Má královno.“ hlesla dívka tiše.
„Zmiz, mrcho,“ řekla Sora a kopla dívku do boku. Ta bolestivě vykřikla a urychleně se odplazila zpět do cely, kterou následně Sora zavřela. „Kočka, pes, had, papoušek a ani jiné zvíře, co jsem kdy měla, mi úctu nedokázali projevit ani přes všechnu tu bolest, co jsem jim způsobila. Lidé jsou ale jiní. V těchto celách jsou ženy, které můj muž na mé přání pochytal. Jsou to vesměs mocné a známé ženy – modelky, herečky, sportovkyně, výzkumnice,… Devět žen, které se plazí na kolenou a kňourají o tom, jak jsem jejich vládkyní. Tohle je moc a úcta.“
„Že je Raiden šílenec vím, ale že i ty… Je to o to zvláštní, že ani nejsi jeho krve.“
„Život s bláznem člověka změní.“
Prošla jsem si celou chodbu a zjistila jednu věc. „Těch cel je tu deset,“ řekla jsem. „To do jedné chceš strčit mě?“
„Ne, na to jsi příliš silná, Kasumi. Tu odvahu nemám. V té poslední ještě není zkrocená žena. Ovšem brzy bude.“ Sora otevřela celu vzadu u zdi a okamžitě se na ni vrhla žena v potrhaném kimonu. Sora ji udeřila pěstí do nosu a poté ji nataženými prsty několikrát udeřila do oblasti prsou a krku. Neuniklo mi, že Sora ví, co dělá. Vybírala totiž velmi citlivé a bolestivé body na těle. V jednom okamžiku z úst ženy vytryskla krev a ona se zhroutila bezvládně k zemi.
„Ajaj,“ řekla Sora „no, to se stane.“
„Mlátit ubohé, podvyživené a slabé ženy mě osobně jako ukázka moci nepřipadá.“
„Hmm, taky se mi zdá, že to není ono, ale já nejsem jako ty.“
„Máš znalosti anatomie, to jsem si všimla.“
„Pracuji na tom. Učím se bojová umění a tvrdě trénuji. Jednou dokážu zkrotit i tebe.“
„Vážně?“
„Tak už se svlékni. Chci vidět tělo mistryně. Té, která děsí hlavy Yakuzy."
„Nemám zájem. Klidně si na ty ubožačky hrej, co chceš, a mysli si, že jsi jejich královna, ale já ti na to seru.“
Soru to však rozčílilo a stoupla si přímo přede mě. „Vím, jak nebezpečná jsi a dopředu říkám, že nechci umřít tvojí rukou. Nicméně věřím, že Kasumi už není jako dřív. Je stará a slabá.“
„Chceš mě vyprovokovat?“
„K boji? Ano, ale jen takový… řekněme přátelák, který neskončí smrtí.“
„K tomuhle se vyprovokovat nechám.“ Rozepnula jsem si košili a zaujala bojový postoj. Sora na nic nečekala a okamžitě mě chtěla dát ránu. Zablokovala jsem ji, ale Sora ukázala, že je velice mrštná. Udeřila mě předloktím zezadu do krku a poté se shýbla druhou rukou, opět předloktím, do břicha. No… že by to se mnou něco udělalo, to opravdu ne. Sora dostala pěstí, až málem spadla na zem. Chytila jsem ji za zápěstí a zkroutila ji ruku za záda. Neudržela se na nohou a klesla s bolestivým výkřikem na kolena. Můj stisk značně zesílil a jí vytryskly slzy.
„Aúú, néé. prosím.“ křičela bolestí. Druhou rukou jsem ji chytila za paži a celou ruku ji páčila do nepřirozené polohy za zády. Řvala bolestí a nezmohla se vůbec na nic. „Já tě neuznám za svoji paní. Ty mrcho!“ procedila skrze zaťaté zuby.
„O to mi ani nejde, ale věř mi, že kdybych chtěla… budeš se mi plazit u nohou. Pověz mi, kde je Tokutaro.“
„Nevím.“
Zesílila jsem stisk, až se v zápěstí ozvalo jemné zapraskání. „Kde je Tokutaro?“
„Já… nemůžu ti to říct. On… mě zabije.“ Znovu jsem zapáčila a dle jejího skučení mi bylo jasné, že praskání v jejím rameni musí být velice bolestivé. „Prosím, pusť! Prosím!“
„Zeptám se naposledy a pak ti vykloubím ruku. Kde je Tokutaro?!“
Řekla jsi, že to bude přátelský souboj…“
„A není?“ Trhla jsem vší silou a Sora padla k zemi s šíleným řevem. Chvíli jsem počkala, až se trochu uklidní a pak jí podobným způsobem zkroutila ruku druhou.
„Né, Tokutaro on… je v továrně. Ukryl se do jedné staré továrny na severu. Znáš ji, ostatně byla jsi tam.“ Pustila jsem Soru, která se doslova třásla.
„Vidíš, že to šlo, ale říct, že to ani nebolelo, myslím nemůžu.“ Chvíli jsem se rozmýšlela co dál a pak jsem otevřela všech devět zbylých cel. „Sayonara,“ rozloučila jsem se s kňučící Sorou a odešla.

„Takže jsou tři varianty. Buď vzpoura otrokyň, nebo zloba tatíčka anebo se z toho ta mrcha nějak dostala, jenže to já netuším.“
„Asi nemá cenu nad tím přemýšlet.“

 

Netrvalo dlouho a do bytu se vrátil Kenji i s dalšími lidmi, kteří odklidili Shirovo tělo.
„Nemusíte se bát, nic vám za to nehrozí, o to se postarám,“ ujišťoval Kenji. „Uvidíme se pozítří.“
„Mohli setřít i tu krev,“ řekl Samuel, když byli s Kasumi opět sami.
„Postarám se o to a konečně se dám do vaření.“
„To budeš jen tak vařit? Před pár minutami jsi tu zabila člověka.“
„No a? To kvůli tomu nebudeme jíst?“
„Ale ne…dělej, jak myslíš. Jen pochybuji, že si to jídlo vychutnám.“ Kasumi na to nic neřekla a dala se do úklidu stop od krve. Poté si připravila ingredience a nádobí na vaření. Neměla tu všechny suroviny, které chtěla a tak doufala, že Sakura dorazí co nejdříve. Uvařila nudle, následně je omyla a vložila do oleje, kde je míchala. Mezitím dala vařit rýži a nakrájela si zeleninu, především cibuli. Samuel musel obdivovat její hbitost. Očekával, že bude tápat a neobejde se bez kuchařky, ale její počínání bylo zcela přesné a promyšlené. Litoval toho, že Kasumi své kuchařské umění ve Walesu skrývala. Aby jí pomohl, prostřel zatím stůl pro tři osoby. Během chvíle přišla Sakura s taškami s nákupem.
„Čau, lidi,“ řekla a zírala na u sporáku stojící Kasumi, která právě vařila nudle ve vývaru.
„Ahoj,“ pozdravila Kasumi, „máš všechno?“
„J-jo. Jasně,“ řekla a za pomoci Samuela vyndala nákup. Kasumi okamžitě začala zpracovávat kuře, které krájela na tenké plátky. Připravila omáčku z vody, pepře, sojové omáčky a přidala mirinu – slazené rýžové víno. Do polévky přidala houby, kuřecí maso a dochutila ji. Rovněž začala vařit zelený čaj. Sakura mezitím z tašky vyndala i knihu, kterou předala Samuelovi.
„Kamasutra?!“ řekl s neskrývaným údivem.
„No jasně! Potřebujete inspiraci. Jo a tady krabička kondomů s příchutí jakéhosi ovoce.“
„Sakuro, ty ses zbláznila. Na co nám kupuješ takovéhle věci?“ řekl Samuel a důrazně ukázal krabičku kondomů.
„Podívej, těžko ti ukážu, k čemu přesně to slouží, ale myslela jsem, že anglický gentleman to bude znát. No a na večer tu mám pořádnou lahev saké. Jedno staré japonské přísloví praví: kov poznáš v ohni, člověka ve víně, a já myslím, že to je pravda. Oslavíme novou etapu našeho života.“
Sakura si na dveřích lednice povšimla pár kapek krve, které Kasumi zapomněla setřít. „To byla ostrá předmanželská hádka. Jen… nezačínáte nějak brzo?“
„Byl tu chlap, co mě chtěl zabít,“ vysvětlila Kasumi.
„Nekecej, a kde je teď?“
„Patrně na cestě do krematoria.“
Kasumi vložila zeleninu a nakrájené kuře do omáčky. Výsledek rozdělila na tři části, které postupně umístila do pánve a zalila vejcem. Krátce poté už servírovala jídlo. Vypadalo velice chutně a mělo výraznou vůni. Kasumi se mohla v duchu pochválit, neboť jídlo bylo opravdu dobré.

 

„Skvělý, sestřičko. Nejen, že je to stravitelné, ale dokonce i výborné, což jsem fakt nečekala.“ Samuel nic neříkal a jen si podpíral rukou hlavu. „No jo, tyhleti angláni,“ řekla Sakura „myslí si, že středobod světa je ten jejich ostrůvek a že všechno, co pochází odjinud je špatný.“
„Ne, tak to není!“ řekl zvýšeným hlasem Samuel „Je to… je to dobrý, opravdu moc,“ řekl Samuel, přestože vůbec neměl chuť a jídlo mu přišlo mdlé.
„Neříkáš to moc přesvědčivě,“ dodala Kasumi.
„Já… já prostě nemůžu jen tak jíst v místnosti, kde před hodinou zemřel člověk!“
„Taky jsem na jeho místě mohla skončit já,“ odvětila Kasumi.
„Nemůžu jíst, promiň,“ řekl Samuel a odnesl talíře na linku.
„Podívej Samueli, jestli ti to jídlo nechutná, tak mi to řekni na rovinu. Nebudu se zlobit,“ řekla Kasumi.
„Ty jsi mě neslyšela!“ vykřikl Samuel a spěšně si otíral zpocené čelo.
„Jsi zbytečně rozrušený. Napij se alespoň toho čaje. Pomůže to na nervy.“
„Už mlč, sakra!“ Samuel zmizel v ložnici a prásknul za sebou dveřmi.
„Panejo," podivovala se Sakura, „takhle vytočenýho jsem ho ještě neviděla. Co ho tak vzalo?“
„Nevím.“
„Možná by ses mu měla jít omluvit.“
„Omluvit?! Za co?! Za to, že jsem toho chlapa nenechala, aby mě zabil?“
„No, to je fakt. Přehnal to on, ale snad se zase zklidní.“

Kasumi se Sakurou dojedly a Sakura začala mýt nádobí. Kasumi zatím zkusila otevřít dveře do ložnice, ale byly zamčené.
„Samueli, otevři.“ Nic. Kasumi zabušila na dveře, ovšem bez výsledku. „Samueli, otevři, zatraceně! Já vážně nechápu, co jsem udělala špatně. Samueli slyšíš mě tam?“
„Myslíš, že by byl schopný si ublížit?“ zeptala se Sakura.
„Nevím, on… kdysi spáchal sebevraždu.“
„Co?!“
„To nic, zapomeň na to.“
Sakura přišla ke dveřím a zabušila na ně „Neser mě Samueli a otevři ty zasraný dveře!“ Kasumi poodstoupila od dveří, poté se rozeběhla a vykopla je. Samuel seděl na posteli v jedné ruce svíral Kasumin medailonek a tou druhou si otíral čelo. Kasumi se opřela o zeď a čekala, že Samuel něco řekne. Dlouhou dobu se však nedělo nic.
„Něco ti je?“ zeptala se Kasumi „Necítíš se dobře? Bolí tě něco?“ Samuel mlčel a snažil se zahnat sílící bolest hlavy. Byl unavený, malátný a stěží vnímal své okolí. Dobře věděl, že to jsou příznaky jeho nemoci. Nestává se často, že by těmito věcmi trpěl, ale čas od času to na něj přijde. Věděl, že bude hůř. Jak dlouho asi potrvá, než to bude jasně patrné?
„Promiň, Kasumi,“ řekl tichým hlasem. „Já…“ Samuel se otočil a pohlédl do očí své milé. „Já… musím ti něco říct.“
„Jen mluv.“
„Já totiž… ehm podívej, já jsem…“
„Samueli, než se konečně vymáčkneš, chtěla bych ti taky něco říct.“ Kasumi usedla na postel vedle Samuela a položila mu ruku na rameno. „Mám ohromnou radost z našeho setkání a těším se na náš společný rodinný život na zámku, ale nechci, abychom si to kazili takovými výstupy. Řekni mi na rovinu, jestli jsem něco zvorala, zkrátka mluv otevřeně, já to unesu. Víš, hrozně tě miluji a nechci o tebe přijít, nechci, aby náš vztah zkrachoval po tom všem, co jsme si vytrpěli. Tak a teď mi pověz, proč to všechno.“
Samuel sklopil hlavu. „Jde… jde o toho zabijáka. Překvapil nás tady a nikdo to nečekal. Mám strach, že není po všem, že se ještě něco stane. Někdo nám opět půjde po krku, mě, tobě nebo Sakuře. Vlastně mám pocit, že jsme… jsme snad prokletí nebo co. Já prostě všude kolem sebe i kolem tebe vidím jen smrt.“
„Tohle ti tak vadí?“ podivila se Kasumi. „Podívej, život není jednoduchý a někteří lidé jsou holt trnem v oku těch druhých. Každý má své nepřátele a musíme se jim bránit. Netvrdím a ani jsem netvrdila, že po smrti Tokutara a jeho spojenců už nebude nikdo, kdo by mě chtěl nejraději vidět mrtvou. Nadělala jsem si spoustu nepřátel, a jestli se bojíš žít v mé přítomnosti… pochopím to. Láska je jedna věc, ale starost o sebe a o rodinu je věc druhá. Někdy to holt nejde sloučit. Přestože jsem v zabíjení tak dobrá, moje přítomnost ti nemusí poskytnout ochranu. Paradoxně to může být opačně, můžu tě nechtěně vystavit velkému nebezpečí, ale s tím nic nenadělám, ačkoli… jedna možnost tu je… Bude mi líto tě opustit ale… pokud si to přeješ…“
„Ne to ne… já… necháš mě prosím teď o samotě? Bolí mě hlava a…“
„Zajdu do lékárny pro prášky na bolest, jo?“
„Ne… to není nutné. Přejde to… jen potřebuji být sám. Odpočinu si a budu zase v pořádku.“ Kasumi Samuela políbila a odešla do vedlejší místnosti.

Samuel se zamyslel. To, co Kasumi řekl, rozhodně nebyl důvod, proč ztropil takovouto scénu. Nebál se nepřátel a nechtěl Kasumi ani v nejmenším ztratit. Pravý důvod toho všeho byla rakovina a on začal pomýšlet na to, že vztah s Kasumi skutečně rozváže. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní, protože jí nechtěl přivodit trápení. Těšil se na to, až bude moci žít s ní, ale věřil, že by bylo neuvěřitelně sobecké strávit těch pár chvil, co mu zbývá s Kasumi a pak ji navždy opustit. Pokud má věřit doktorům, čeká ho asi rok života. Otázkou však je, jak dlouho to bude opravdový život. Věřil, že Kasumi si nezaslouží takovou bolest, že není správné ji tak strašně ublížit. Na druhou stranu, ale Kasumi nemá kam jít. Musí z Japonska pryč ale kam, když ne na Black Mirror? Samuel nad budoucností přemýšlel ještě dlouho poté. Celý zbytek dne si přebíral pro a proti. Když Kasumi odvrhne, ublíží jí a hlavně ji připraví o všechno. Způsobit jí muka tím, že bude sledovat svého milého, jak pomalu umírá, také není dobré řešení. Nakonec přeci jen nalezl východisko – ožení se s Kasumi, čímž se z ní stane majitelka celého panství, až on zemře. Následně ji zasvětí do všeho potřebného. Tím jí dá to, co si za ten krušný život plný bolesti konečně zaslouží – domov, rodinu, peníze, přátele,… Samuel byl přesvědčen, že až bude Kasumi takto zabezpečená, on spáchá sebevraždu. Věřil, že kdyby zůstal naživu, jak dlouho to jen půjde, bylo by to k ní příliš sobecké. Takhle to přijde zčistajasna – Kasumi se jednoho dne probudí a najde ho mrtvého. Samozřejmě bude to pro ni hrozná rána, ale věděl, že to zvládne, že se z toho vzpamatuje a to celkem rychle.

---