2.KRYCHLE dílo 6

Ani labuť, ani Lůna


Uprostřed noci vzbudilo Antonína jasné světlo. Jako by někdo do okna namířil reflektor. Nechápavě zamžoural - a zamračil se na měsíc v úplňku. Ani labuť, ani Lůna, vytasil se s pohotovou asociací mozek, protože, ač rozespalý, byl mozkem knihovníka. Ani hovno, odvětil nehlasně Antonín, s hekáním se přetočil na druhý bok a hodlal pokračovat ve spaní. Zdál se mu předtím sen, pěkný sen, a Antonín byl pevně rozhodnutý nechat si ho dozdát.
Otravná Lůna ale zřejmě měla taky svoje priority. Vysílala zářivé paprsky, ukradené Slunci, jako o život, potvora. A když o tom světle jednou věděl, nedalo se už ignorovat, zdálo se mnohem silnější, než ve skutečnosti bylo, mnohem pronikavější, zdálo se mu nesnesitelné.
Chtělo by to zastřít okno, navrhl pitomě mozek knihovníka, přestože dobře věděl, že není čím. Pavlínka, když ho opouštěla, odnesla s sebou oba předměty, kterými původně přispěla do jejich společné domácnosti: závěs a televizor. Televize Antonínovi nechyběla, stejně v ní skoro pořád běžely stupidní seriály. Ale ten závěs by zrovna teď nebyl marný.
Koupit závěs, jar na nádobí a novej hrnek na kafe, to máš na seznamu aspoň dva měsíce, přisadil si hned mozek knihovníka. Stejně jako to těsnění do koupelny. Tůdle, odsekl sám sobě. Žádný seznamy už nemám. Seru na seznamy.
To byla čistá pravda. Štos papírů z Antonínova stolu skončil nedávno na záchodě. Tam konečně měla ta lejstra praktické využití. Ne že by se snad proboha chtěl pustit do nějakého uklízení. Ale potřeboval rychle vyřešit malý technický problém, kam postavit skleničku od okurek, do které si poslední dobou vařil kafe. Na desce stolu už nebylo místo. A tak ho udělal.
Od té doby pokaždé, když vykonával, co se v té místnůstce vykonává, pohlížel nostalgicky do svých starých zápisků. Jednou si utíral zadek „Pravidly úspěchu“, podruhé „Sedmi návyky skutečně efektivních lidí“, a kroutil hlavou nad tím, co všechno dokáže dělat chlap kvůli ženské, z lásky. A co všechno dokáže přečíst knihovník! Aby bylo jasno, Antonín četl odjakživa rád, k tomu ho nemusel nikdo pobízet. Ale výběr literatury, kterou mu podstrkovala Pavlínka, byl jistým způsobem… specifický. „Myslete na velké cíle“. „Jak mít všechno: splňte si své životní cíle a sny“. „Vystup z řady: jak se stát přitažlivou a nezapomenutelnou osobností“.
Antonín poctivě četl, aby udělal Pavlínce radost, a některé myšlenky, které ho obzvlášť zaujaly, si vypisoval, aby je nezapomněl. Brzy črtal tabulky a kreslil diagramy, po nocích vymýšlel své životní vize a zpytoval svoji osobnost, aby přišel na to, co na sobě ještě vylepšit. Až jednoho dne ho napadlo, že Pavlínka s ním vlastně asi není spokojená. Že s ním není šťastná. Všechny ty knihy naznačovaly jediné: není pro ni dost dobrý. Jakmile si to uvědomil, bylo to stejné jako s pronikavým světlem úplňku v okně: nedalo se to už ignorovat. Nedalo se na to zapomenout, a bylo to pořád horší. Když sebral odvahu, aby si s Pavlínkou promluvil, zjistil, že se od něho zrovna chystá odstěhovat. Zatímco na sobě usilovně pracoval, stihla se osudově zamilovat do svého šéfa v zaměstnání. Jejich svatební oznámení ovšem Antonín na záchodovou poličku nepřidal: papír byl příliš tuhý.
Co teda uděláme s tím oknem? Čím ho mám zakrýt? přemýšlí Antonín a zrakem těká po místnosti, hledá inspiraci. Nějakou deku, nebo mám zkusit prostěradlo? Stejně už se mi nechce spát. Chce se mi běžet někam ven, pryč z tohohle zatuchlého bytu. Otevře okno dokořán, vdechuje chladivý noční vzduch a znovu se zadívá na oslnivý kotouč máchovské Lůny. Tentokrát je to docela příjemné. „Buďte sami sebou: jak neztrácet čas a začít žít,“ zadeklamuje Antonín a v úšklebku vycení zuby na měsíc. Protáhne se oknem a skočí. Dopadne téměř neslyšně, ale radostné zavytí, rozléhající se mezi parkovými keříky, je v nočním tichu hlasité snad až příliš.