Panebože

Je prvního podzimu
i když v hladinách se ještě myje srpen
a ženy nervózně kouří tenké cigarety v letních šatech 
tak tenkých, že je není ani třeba svlékat 
protože je vidět všechno a nejvíc jejich křivky
a bradavky taky 
jen přibylo dlouhých stínů 
a večer přichází dřív 
zapomenout s námi na přítomnost 
sanitky ječí a blikají modře jako namalovaná žena 
aby tak vznikaly uvnitř místností lemujících cestu
naprosto prchavé záblesky připomínající minulé
v nichž je vidět tvé tělo 
když se nesnažíš usnout a hraješ si čímsi na mém břiše
asi se něco stalo
asi nějaký motorkář
nebo to pitomý horko
myslíme si 
ale nikdo to neřekne nahlas 
a televize od sousedů mluví za tebe i mne
a my máme zavřené oči každý ve svém kosmu 
protože si mne bereš do úst
myslím na Perseidy 
i na obyčejné toulavé létavice
které se zablesknou, aniž by se jim dostalo jmen
či modliteb   
a říkám si, že umřel jsem 
tak chci na hrob sklenici od kompotu a do ní kopretinu a pelyněk 
k čertu s vašimi růžemi! 
a taky napůl shořelou svíci aby bylo jasné, že můj existencionalismus nebyla žádná póza
a sbírku mých básní
aby se nad ní dalo zaplakat
i když moje poezie není smutná
ale na básníkově hrobě se to očekává
a přitom já se za něj vůbec nepovažuji 
nejsem vznešený 
jen se s tím neseru
a píšu jak to cítím 
což je asi dar 
a tak se s vámi nehádám 
a vlastně jsem docela živý 
panebože 
a hladím tě po vlasech