Mezi hrady

„Jeremo, ty nezodpovědný pacholku! Ti dva měli v Koeperu svou misi. Kdo ti řekl, aby ses do toho míchal zrovna ty? Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout. Jsi ta nejdůležitější osoba Spojených království a odejdeš si do Koeperu tančit s kladívkem? Kdyby tě někdo zajal, nebo snad i zabil, byl by konec, rozumíš? Nepřítel může sedět doma a ty se mu stejně napíchneš na píku,“ zlobil se král Rinhaart. „Ne,“ řekl suše Havran. „Kdyby mě zajali, nebo zabili, je to jedno. Já jsem jenom člověk. To kamzík je dar z nebes. To jemu se nesmí nic stát. Jestli v následujících časech zemřu, kamzík naváže pouto s někým jiným, kdo bude hoden. Vyrostl jsem v Brävenu. Cožpak si myslíš králi, že budu sedět nečinně jako hadrový panák? Jako nějaká politická zástava? Jako archón jsem povinen chránit Spojená království a jako velitel oddílů aigelstahlen jsem složil přísahu bránit království Hevelské a tedy i Bräven. Nebraň mi v tom můj králi. To je rozkaz archonta.“ Jeremovi se s poslední větou nepříjemně zhoupl žaludek. Potřeboval ale králi naznačit, že tudy cesta opravdu nevede. Aby se uklidnil, šel za Hatorem a kamzíkem do střežené komnaty.

Jens zavrtěl hlavou: „To je vůl. A taky hrdina. Einar je na tom podobně. Nehodíme aspoň jednoho do studny? Jinak to bude o nervy, to vám povídám.“ Rinhaart na Jense upřel vážný pohled: „To by bylo myslím nejlepší, nebo rovnou oba.“ Upřímně se rozesmáli.

Rinhaart při pomyšlení nad počínáním Einara žasl. Jens cestou z Koeperu ještě vyslal několik holubů s podrobnější zprávou, takže král už vše věděl. Brema, ten zrádce a zbabělec, přečkal sankce a chudobu. Vzepjal se a spřáhl se s vilinojskými. Pak do Koeperu vstoupil bývalý vilinojský kapitán a prostě ho zabil a co víc, s Jeremovou pomocí odešel s hlavou na ramenou. Dobrý začátek legendy, pomyslel si Rinhaart.

„Jste tedy rozhodnut, můj králi?“ Rinhaart ještě jednou probral své myšlenky, tentokráte nahlas: „S vědomím, že jsme se dozvěděli o vilinojských posilách, neměli Koeperší jinou možnost, než vyrazit dříve. Kdyby se drželi původního plánu a seděli v Koeperu až do příjezdu vilinojských, riskovali by, že nás stihnou osvobodit naši spojenci z celého Hevelu. Pěší vojsko koeperských k nám dorazí zítra po poledni. Určitě poslali holuby vilinojským, ať zrychlí a dorazí rovnou k nám a ne do Koeperu. Chtějí nás obléhat asi den sami a doufat v brzký příjezd posil. My na druhou stranu víme, že naši spojenci na tom nejsou dobře s jízdou a některé průsmyky jsou ještě zavalené sněhem, tudíž je možné je očekávat až v řádu týdnů. Do háje s tím, že trčíme na severu Hevelu jen my a Koeper. Musíme tedy koeperské dobyvatele rychle smést z povrchu zemského, vrátit se za hradby a doufat, že vilinojští si sami netroufnou. Jestli to nestihneme včas, padneme a s námi také Bräven. Hevelské posily pak nebudou nic platné, když bude nepřítel držet oba hrady. Tak jest. Škoda toho, že nám nepomůže kamzík, ale Jerema má pravdu, démona v zádech si nemůžeme dovolit. Není ale pravda, že kamzík by moc neměl. Frij a Rada Tří tedy lžou. Proč? Že by naschvál poslali koeperské na smrt? To by ale Frij musel svou manželku nesnášet. Ví vůbec Rada Tří, že kamzík svou sílu už několikrát ukázal? Je to celé moc složité.“ Jens přikývl. Král ho propustil se slovy: „Půjdeme jim tedy naproti. Pošli za mnou, prosím tě, komandéra.“

Jerema hladil Hatora za ušima a mluvil k němu: „Jdu do bitvy kamaráde. Počkáš zase na mě? Vím, že bys jich zadávil nejmíň tucet, ale co kdybychom oba padli, hm? Kdo by pak vyprávěl, co jsme všechno spolu prožili. Budou tam rytíři celí v železe. To pro psa není. Navíc kamaráde, ručíš mi tady za kamzíka. Musíš ho hlídat.“ Hator štěkal a když Jerema mizel za dveřmi, stáhl uši dozadu a natáčel hlavu s jiskřičkou naděje, že jeho pán hned zase otevře dveře.

Jerema se proplížil do kuchyně, tak jak to měl dříve ve zvyku. Helka byla zaprášená moukou a světlé kadeře měla schované pod čepcem. Havran zaťukal heslo vařechou o trám. Děvče jakoby zamrzlo. Po chvíli se tázavě ohlédla. Jerema ten pohled zbožňoval. Nejistým krokem šla k němu, otírala si ruce. Bylo zjevné, že netuší, jak se vypořádat se společenskou propastí, kterou mezi nimi vytvořil úřad archonta. Jerema se usmál a rázně ji objal. Chvíli to trvalo, ale nakonec ho Helka stiskla snad ještě větší silou.

Ona ho milovala, on ji měl rád. Jeremovi se hrozně líbila, ale jako možnou manželku ji nikdy neviděl. Daleko silněji než lásku pociťoval potřebu ji chránit. „Promiň myško, že jsem se k tobě nedostal dříve. To víš, politika. Něco jsem ti přinesl z cest, podívej,“ a dal ji zdobený roh na pití, co sebral jednomu mrtvému žoldnéři. Zasypala ho polibky. Pamatuj na archontský slib čistoty Jeremo, sice jsi ho ještě nesložil, ale měl by ses chovat jako by už platil, napomínal se v duchu. Přes otevřenou okenici do kuchyně uslyšeli zvony. Museli se rozloučit.

Jerema zamířil do zbrojnice za svými. Aigelstahlen, tedy výraz staré hevelštiny pro ježčí bodliny, bylo jméno oddílů bojovníků s obouručními meči, kterým Havran velel. Bojovat za aigelstahlen mohli pouze vojáci, kteří podstoupili dlouhý výcvik s obouručním mečem a úspěšně složili mistrovskou zkoušku. Jejich meče byly přes metr a půl dlouhé a pochodující šiky opravdu připomínaly ježčí hřbet.

Jerema Havran byl mladý na velitelskou pozici, ale po válce s horaly, kde ukázal své taktické schopnosti v poli, nikdo takové rozhodnutí nezpochybňoval. Jednou Jerema zastavil útok horalů tak, že nechal naříznout stromy v linii, a když se nepřítel přiblížil, pokáceli je do jejich řad.

Jerema vstoupil do zbrojnice a hned se naštval. Jeho vojáci, stejně jako Helka, si nevěděli rady s novou společenskou úrovní svého velitele. Někteří se mu dokonce klaněli. „Vy jste ale pitomci,“ zvolal a nakopl jednoho muže strnulého v úkloně. „Ještě jednou se mi někdo ukloní, ještě jednou mi někdo uhne pohledem, tak zůstane doma s fialovou prdelí! Tady nejsme na plese! Myslel jsem, že jsme bratři.“ Jeho pobočník Bror dal Jeremovi herdu do ramene a pravil: „Havrane, co komanduješ? Jsme ještě uvnitř hradeb a ty už jsi jak na jehlách.“ Stenzward ho na oko začal škrtit a rozcuchal ho. Všichni pookřáli a smáli se.

Potom přišel čas na jejich rituál. Bror s několika muži postavili před Jeremu obrovský hliněný džbán plný vína. Všichni se pomocí naběračky napili. Havran se potom rozmáchl svým obouručákem a s pokřikem roztříštil džbán. Vojáci se seběhli a džbán rozdupali na ještě menší kousky. Každý hmatal po zemi. Pro aigelstahlen bylo nemyslitelné jít do bitvy bez hliněného střepu pro štěstí.

Král Rinhaart seděl na svém koni a pod sedlem měl čabraku v heraldických barvách. Nad seřazenými šiky vlály žluté praporce s vyobrazením paže v brnění držící kladivo. Jerema měl jako všichni aigelstahlen meč opřený o rameno. Byl nervózní. Král se na koni vytočil směrem k vojákům a hřímal: „Jakmile vyjedeme, zastavíme se až za nepřítelem. Nechci tady stát a mořit vás slovy, když všichni už chceme mluvit mečem! Jsou to koeperští. Zradili nás jednou a nechali jsme je pouze s malým trestem. Zradili nás podruhé a tentokrát je potrestáme tvrdě. Dbejte na to, aby si žádný koeperský voják neodnesl hlavu zpátky domů! Zradu si v Hevelském království nadále pěstovat nebudeme!“ S žezlem nad hlavou se rozjel podél řad vojáků. Jak je míjel, všichni bili zbraněmi o štíty nebo o zem a řvali z plných plic.

Když při pochodu chytili jednoho z koeperských jezdců, kteří vyrazili dopředu na výzvědy, hned z něho vymámili polohu vojska. Stačilo mu ukázat tělo jeho předchůdce. Král se v sedle naklonil a ostřil do dálky. „Komandére! Svižný krok prosím. Musíme včas dorazit ke Gahirovi.“ Garset dal znamení a vlajkonoši dvakrát rázně zvedli praporce.

Na nedalekém travnatém vrchu stála svatyně boha lovu Gahira, kterého kdysi obyvatelé Hevelu uctívali. Jakmile se ale ukázalo, že se na Šeptajících kopcích ve Vilinoji dějí zázraky, původní kulty začaly upadat. Kromě lovu byl Gahir také patronem těch, které tragickým způsobem opustili jejich milovaní. Podle vyprávění se bohyně nebes Isna jednou z odchodu obzvláště krásného jara tak rozplakala a tak těžce dýchala, až v níže položené oboře boha Gahira padla hustá mlha. Bůh lovu se tak při obchůzce obory ztratil a zatoulal se až do lesa smrtelníků.

Bylo časně ráno a mladá dívka Hajki zrovna opodál klečela u potoka. Otec ji předchozí den naučil dělat z kůry lodičky a ona z radosti nemohla dospat a hned, jak vysvitlo slunce, běžela do lesa zdokonalovat své nově osvojené umění.

Gahir byl potěšen jak stavem lesa, tak radostí Hajki. Pochvalně zamručel a dívka ho uviděla. Nejprve se lekla. Jednou nohou ucukla do vody, až to lodičku z kůry potopilo. Gahir otevřel své dlaně na znamení, že se nemusí bát. Přiblížil se a vylovil loďku. To už ale za nimi stála všelijaká zvěř a klaněla se. „Podívej se na tu úctu. Určitě jsi má smrtelná dcera, princezna tohohle lesa.“ Dívka ale otce měla, do Gahira se zamilovala. Bůh ji řekl, že na ni bude z obory shlížet a dávat na ni pozor. Za ním, že nikdy nesmí přijít. Každý smrtelník by v jeho oboře byl považován za škodnou. Hajki byla tak smutná. Gahir si tedy ustřihl jeden cop z vousů, aby měla vzpomínku.

Když bůh opět hledal cestu do své obory, otec Hajki se zhrozil nad příběhem a suvenýrem své dcery. Zdrcen představou, že dívku znesvětil nějaký podvodník, ji sebral Gahirův vous a rozkázal na cizince zapomenout. Celá ubrečená běžela za svým ochráncem do obory. Gahir kontroloval, kolik zvířat se ztratilo během mlhy, když ucítil pach smrti. Dívka ležela rozsápaná jeho vlky hlídači, kteří se za svůj čin dožadovali pochvaly.

Ze svatyně na kopci zbylo jen torzo sochy a několik povalených sloupů. Po mírném svahu se vojákům vystupovalo dobře. Nalevo i napravo od vrchu byl les a na druhé straně široká pláň a teď už také koeperské vojsko. Brävenští se zastavili pod vrcholem tak, aby je nepřítel nezmerčil.

Jens se plazil k podstavě sochy a pohlédl na rovinu. „Co to do prdele je?“ zamumlal. To je mnohem víc, než jsem viděl v Koeperu. Vida, jsou tam i vilinojské vlajky. Tak jsme to nestihli. Na druhou stranu, to se Frij zase tak moc nepředal. Prase lakomé. No při troše štěstí by mohl jeden nebo dva od nás přežít a povyprávět v hospodě, jak Jens slavně padl pod Gahirem. Vyzvědač se pobavený svou představou vrátil ke králi a vypověděl, co viděl.

Brävenští vysedávali na kopci. Byli potichu a cítili dusot pochodujícího vojska. Občas slyšeli zavrzání katapultu. „Pamatujte bratři, nepřítele pořád na délku meče, nepusťte je blíž!“ rozdával Jerema poslední rady. Obouruční meč vojáků aigelstahlen byl smrtící zbraní. Jakmile se ale protivník dostal na tělo, byl to malér. S tak dlouhým a těžkým mečem šlo jen obtížně vykrývat rány zblízka.

Brävenská armáda ležela ve svahu a Jerema by přísahal, že tep jeho spolubojovníků je slyšet stejně nahlas jako krok nepřítele. Na vršku se objevil jezdec průzkumník, aby se rozhlédl do krajiny. Nestačil se ani nadechnout, natož smířit se smrtí, kterou přinesla trojice šípů.

S řevem se brävenští začali valit přes vrchol kopce. Koeperští, kteří stáli na úpatí, se zhrozili. Hilvar ale jednal okamžitě. „Kopí dopředu! Luky za ně! Nabít katapulty!“ Nehnu se odsud. Zdržovat, hlavně zdržovat, přemýšlel Hilvar. Mávnul na vojáka poblíž: „Ty! Okamžitě ke mně!“ Král Rinhaart sledoval, jak se jeden koeperský jezdec odděluje od vojska a míří na sever. Velice ho to zneklidnilo. Musíme se držet původního plánu a rozdrtit je co nejrychleji. Nerad bych se dočkal nějakého překvapení, pomyslel si.

Brävenští zpomalili krok a vytvořili štítovou hradbu. Kopiníci jim zabránili v prudkém útoku. Jeden katapult vypálil. Kámen smetl zbytky Gahirovy svatyně a trosky zavalily několik brävenských vojáků za kopcem.

Komandér Garset zakřičel: „Aigelstahlen!“ Hradba štítů se pootevřela, aby ji Jeremovy oddíly mohly doplnit. Aigelstahlen se napřáhli a začali přerážet kopí. Třísky a zlomené hroty zasypávaly štíty a ramena vojáků. Byl to jeden z úkolů, na který byli aigelstahlen cvičeni. Jakmile se kopí sunulo vpřed, štítonoš ránu vykryl a jeden z mistrů obouručního meče zbraň přesekl. Po chvíli byli kopiníci nuceni tasit meče a stahovat se do bezpečí za vlastní hradbu štítů.

Pomalého ústupu využili aigelstahlen. Stenzward Jerema se rozběhl k ráně do živého. První úder byl odměnou. Protivník většinou nedovedl správně odhadnout délku dlouhého meče a byl potom velice překvapen, když na něj čepel dosáhla. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Jerema zakroužil mečem a rozpáral koeperskému nešťastníkovi břicho. Také Bror byl spokojen. Do svého úderu dal rozběhem takovou sílu, až přesekl krom protivníka také jeho krátký meč. Jeden z bystřejších nepřátel vyběhl proti Jeremovi, aby zkrátil vzdálenost. Havran věděl, že nestihne udeřit. Pravou rukou přehmátl až na konec své čepele a zadržel sek protivníka s mečem ve vodorovné poloze. Vojáka od sebe prudce odtlačil a s oběma rukama už zase na rukojeti ho ťal mezi krk a rameno.

Katapulty vypálily přesněji. Jeden balvan zabil několik štítonošů a druhý rozmáčkl k nepoznání jednoho z aigelstahlen hned vedle Brora.

Jakmile byly zbytky kopiníků v bezpečí štítů, koeperští lučištníci měli lepší výhled a místo zadních řad mohli zkropit šípy první linii. Aigelstahlen se skokem vraceli zpátky. Jerema při ústupu měnil nepředvídatelně směr, ale i tak si ho jeden šíp našel a řízl ho do lýtka. Garset pískl několikrát přerušovaně na píšťalku. Štítová hradba se rozeběhla z kopce a nalehla na koeperské. Náraz s nepřáteli zacloumal a mnoho se jich poroučelo k zemi. Teď už se boj slil do jedné velké vřavy. Jen katapulty měly brävenské na kopci jako na podnose.

Komandér usoudil, že to není dobré rozestavení a část šiků spolu s aigelstahlen poslal zpátky na druhou stranu kopce, aby si odpočinuli a nebyli na dostřel.

Hilvar vycítil příležitost odrazit útok a obrannou formaci přeskupil tak, aby se více jeho vojáků mohlo zapojit do boje na úpatí. Na tento krok král i komandér čekali. Rinhaart pokývnul hlavou, Garset křikl rozkaz a za jeho zády se zatřepetal modrý prapor.

Hilvar uslyšel zaržání koně z lesa po své pravici a po zádech se mu rozlil studený pot. Na jeho nyní obnažené křídlo se hnala brävenská jízda v čele s mužem, jehož obličej byl skryt za ocelovou maskou. Garset poslal do boje i odpočívající oddíly. Když Jerema znovu přebíhal vrcholek kopce, šťastně vydechl: „Einar!“ Maskovaný bojovník s korunovaným kamzíkem na ocelové líci ještě více pobídl koně a vymrštil ruku. Mezi koeperské přiletěla kedlubna. Mnoho vojáků si hned vzpomnělo na cvičiště v Koeperu, na dva podvodné žoldnéře, na potupení Lichty v zápase, na smrt jejich pána Bremy a teď se strůjce toho všeho řítil na ně. Jejich děs sílil s každým úderem koňských kopyt na zem. Někteří dokonce začali couvat. Einar tasil lehký meč. Krása boje z koňského hřbetu mu ale dopřána nebyla. Odkudsi přiletělo kopí a zasáhlo koně do hrudi. Zvíře se zabořilo hubou do země a Einar vyletěl ze sedla do chumlu protivníků. Ještě během neřízených kotrmelců na zemi stačil vytáhnout druhý meč a nedal nepřátelům šanci ho rychle dorazit. Roztočil se jako káča a divoce řezal hrdla, břicha a ruce každému na dosah. Věděl, že takhle nemůže dlouho vydržet a nakonec nějaký výpad projde a přinese mu smrt. Úlevu mu však poskytli druhové z jízdy, kteří vzápětí pročísli řady nepřátel.

Jinde na bojišti Jerema předstíral úder vedený shora, ale umně obtočil meč okolo štítu protivníka a podrazil mu nohy ranou do kotníků. Voják skučel bolestí, svíjel se na zemi a opustil jakékoliv myšlenky na obranu. Jerema mu dopřál rychlou smrt seknutím do zátylku.

Jeden z brävenských spolubojovníků nervózně Havrana pozoroval. Jerema na něj kývnul hlavou a na chvíli se opřel o meč, aby popadl dech. Náhle ale brävenský voják vyskočil vpřed a napřáhl se k smrtící ráně. Jerema naprosto omráčen zradou nehnul brvou. Muži začaly klesat ruce do švihu. Stenzward přivíral oči, ale než je zavřel úplně, viděl ještě, jak předloktí zrádce chytá cizí ruka. Rána nedopadla. Jens seknutí odvrátil a snažil se píchnout zmítajícího se vojáka do srdce. Nezasáhl však přesně. Útočník sice padal přemožen na záda, ale zbylo mu dost sil na to, aby ještě jednou švihl mečem. Jensovi odletěli dva prsty a vystříkla sprška krve. Jerema ucítil teplé kapky nad čelem. Pro některé jsem falešný archón a vlastizrádce, připomněl si v duchu.

Havran vedl svého zachránce do bezpečí, když se mu náhle zhoupl žaludek a rozbolela hlava. Chopila se ho závrať a chvíli nebyl schopen udělat krok vpřed. Ztrápený Jens se na něho tázavě díval. Jerema dopadl na kolena a hlesl: „Kamzík, něco se děje s kamzíkem.“

Jens se snažil křičet, ale vřava byla daleko hlasitější. Upřel pohled na krále, který už se k boji také přidal. Majestátný Rinhaart si při jednom z nápřahů všiml Jense a Jeremy ležících na zemi. Než stačil své stráži nařídit, aby spěchali na pomoc, zazněl odkudsi roh. Boj na chvíli ustal, všichni hleděli na osamělého jezdce na nedaleké vyvýšenině. Jezdec zatočil ve vzduchu červeným praporem a bojovníci vilinojského předvoje, kteří doposud prolévali krev pod záštitou koeperských, se začali z bitvy stahovat. Někteří na koních, jiní se snažili běžet po svých. Za osamělým rytířem se na návrší vynořily řady vilinojských lučištníků. Koeperští začali provolávat vilinojským posilám slávu. Mezi brävenskými zavládla naprostá beznaděj a vztek.

Zavalitý vilinojský velitel Zélow zadumaně shlížel na bitevní pole a přeměřoval rozložení sil. Za zády měl celou armádu. Mávl na jednoho jezdce, který právě dorazil z bitvy. „Jak se jmenuješ synu?“ Voják hbitě seskočil a před Zélowem poklekl. „Jmenuji se Toflund pane.“ Velitel se chytil za zrzavý plnovous a položil vojákovi otázku: „Řekni mi, hodný Toflunde, kdo zatím vítězí?“ Toflund sklopil hlavu ještě níže a odpověděl: „Pane, kdybyste nepřijel, padli bychom zcela jistě rukou brävenských.“ Zélow vojáka pohladil po hlavě a dal mu pohov. Znovu se zadíval na bojiště, kde se protistrany znovu přehledně zformovaly a stály jedna proti druhé. Pak zavřel oči, kousal se do rtu a pohrával si s myšlenkami.

Pokud dle dohody pošlu své vojáky dolů proti brävenským, bezpochyby zvítězím. Nepřítel ale vypadá mimořádně schopně a to by mě mohlo docela bolet. A co kdybych naopak brävenským pomohl? To by bylo jistě nejzajímavější a nejzábavnější řešení! Nejspíše by mě ale brävenští na oplátku zamordovali, když jim zpochybňujeme archonta. To je mám zabít všechny? Měl bych pak pro Vilinoj dva hrady. I přes velkou křivdu jsou ale všichni z Hevelu, jedna krev. Mohli by se v této bitvě spojit a dokonce mi způsobit velké ztráty. Ano, už vím, jak to bude.

Zélow pokynul kapitánovi a předal mu rozkazy: „Vyrazíte ihned se sedmi oddíly rytířů a dvěma oddíly lučištníků do Koeperu. Měli by vás vpustit do hradu. Rozestavte své muže na hradby. Brema i tamní komandér jsou po smrti, takže si to tam vezměte na starost, než dorazím. Víte, co tím myslím, že ano? Najděte také paní Hannu. Dále pošlete na půl cesty odsud do Koeperu naši jízdu. Rozkažte jim pobít všechny koeperské vojáky, kteří se z této bitvy budou vracet. Běžte.“

Zélow se otočil k lučištníkům seřazeným na návrší: „Napněte tětivy! Zamiřte na všechny pod námi! Na můj pokyn!“ Mávl rukou a sledoval, jak brävenští s koeperskými padají jako figurky. Povolal na návrší dva oddíly rytířů, aby všechny na pláni postrašil ještě více. Šípy vyletěly znovu.

Přeživší koeperští se dali na zběsilý útěk, brävenští na ústup. Zélow nechal lučištníky, aby dále rozsévali smrt a rozkázal zbytku svého vojska, aby se seřadilo k odchodu. Chvíli tam ještě stál a shrnoval v myšlenkách úspěch. Pěkně to vyšlo. Frij bude mít radost. Ano, brävenští jsou samozřejmě v právu. Právě jsem útočil na právoplatného archonta. Zajímalo by mě, jak se Frijovi podařilo dostat ze hry kamzíka. Kdyby tu byl, zůstal by místo mého vojska pouze doutnající kráter. Takhle jsem ale beze ztrát snížil počty na obou stranách, získám Koeper pro sebe a ten malý zbytek koeperského vojska za chvíli zařve pod kopyty mé jízdy. Bräven nechám tak, beztak tam brzy dorazí posily z celého Hevelu. Koeperským na pomoc nepřijde nikdo. Rozvinu tady diplomacii a, kdo ví, třeba mi pomohou, až budu chtít Frije vypudit. Na trůn pak dosadím Jeremu, nebo sebe? Uvidíme. Politika je krásná, a když člověk umí tančit, nemá nouzi o partnery.

---