Zkřížené meče kapitola 2.

    Třesk! ozvalo se, když do sebe dřevěné kůly narazily. Dvojčata Lya a Kale právě se su mladší sestrou cvičili boj. Obloha byla zamračená a sem tam z ní spadla kapka. To je ale nemohlo zastavit od toho co je bavilo. Na blátivém dvoře bylo ticho, které přerušoval jejich smích a další rány, jak do sebe hole narazily. Bren seděl na lavičce opřený o zeď vily a četl si. Když Lye podrazili nohy a ona se se smíchem svalila do bláta, znechuceně se na ni podíval. 
    "Proč nejdeš za námi?" ušklýbl se na něj Kale. 
    "Už to umím," odvrátil od nich oči. Lya se začala hlasitě smát: 
    "Ha! Ty?! Vždyť ty bys neporazil ani matku!" Bren zatnul zlostí zuby. Vyskočil na nohy, vytasil svůj nový ocelový meč a sekl po Lye. Prásk! ozvalo se, když se dřevěná hůl, kterou se dívka bránila, zlomila vejpůl. Ale Bren sekal dál. Švih, švih! slyšela Lya, když se k ní bratr přibližoval. Začala rychle ustupovat dozadu. Potom ale zakopla a spadla do bláta. Bren jí namířil meč na krk. 
    "Tohle už neříkej!" 
    "Přestaň!" vykřikl Kale a odstrčil ho od Lyi. Bren sekl do vzduchu a jeho mladší bratr rychle uskočil. 
    "Hrajete si tu na to, jací jste hrdinové, přitom jste v ruce ještě nedrželi meč!" zasunul čepel do pochvy a v klidu odkráčel do vily. 

    "Proč to Bren udělal?" ptala se nechápavě Syntria. Spolu s Lyou se procházely zahradami zahřáty odpoledním sluncem. 
    "Nevím." zamračila se starší z dívek a kopla do nejbližší větve, která odletěla do křoví. 
    "Mohl tě zabít..." zamumlala Syntria a zklonila hlavu. Při tom pomyšlení jí naskakovala husí kůže. 
    "Ne, to ne," pocuchala mladší sestře vlasy, "To by neudělal." Syntria si ale stejně myslela svoje. 
    Lya sestře pomohla vyšplhat na jeden ze stromů a ještě dlouho si povídaly. 
    Když už se slunce pomalu blížilo k západu, uslyšely blížící se dusot kopyt. 
    "Lyo! Syntrio!" Byl to Kalův hlas. 
    "Jsme tady!" vykřikla starší z dívek a zamávala na své dvojče. 
    "M-Měly byste jít rychle domů," vypadal zmateně a nešťastně. 
    "Co se stalo?" ptala se Lya, když slézala dolů. Cítila, že něco není v pořádku. 
    "Táta umřel." sebral všechnu odvahu, aby to rychle vyslovil. 
    "Cože?!" Lya se k němu rozběhla blíž 
    "Vemte si koně, já půjdu pěšky," zamumlal a odvrátil od ní pohled. 
    "Řekni mi, že to není pravda! Prosím!" Lya začaly po tvářích stékat slzy. Odmítala tomu uvěřit. Kale neodpověděl a vložil jí do rujy uzdu. Potom pomohl Syntrie se dostat na koně. Lya se rozjela rychle jako nikdy. 
    "Je to pravda?" mladší dívce do očí vyhrkly slzy.