O uprchlících

Málokdo ze čtenářů těchto řádků si dokáže představit své pocity, které by cítil, kdyby jej nevlídná situace násilně, přes jeho vůli, zanesla tisíce kilometrů mimo jeho domov, nejspíše s domněním, že pokud se někdy náhodou vrátí, nezůstane z jeho domova kámen na kameni. Málokdo ze čtenářů dokáže pochopit lidské trápení, které přesně takto žene tisíce uprchlíků do neznámých končin onoho zaslíbeného kontinentu; s vidinou, že v Evropě začnou nikoli lepší život ve smyslu univerzitního vzdělání, pracovního a finančního úspěchu — stereotypické vidiny “lepšího” života v naší západní společnosti — ale s vidinou elementárních životních jistot jako méně bomb lítajících nad hlavou, méně rebelů s granátomety a kalašnikovy, kteří požadují jako výpalné vaši ženu, dceru, rodinu; v neposlední řadě s vidinou na důstojné dožití posledních svých dnů. Přiznám se, já toho nejsem schopen.

Situaci, ve které se nacházejí lidé prchající v těchto dnech z afrického kontinentu a oblasti Blízkého východu přes hranice některého evropského státu, je třeba aktivně řešit; nemůžeme pouze přihlížet a vyčkávat na to, jak se taková situace vyvine. Lidé by neměli nechávat věci náhodě, pokud je v jejich silách a rozumu se situací naložit. Prvním zřejmým faktem je, že bychom těmto uprchlíkům měli pomoci. Na tom, zdá se, se shoduje většina představitelů států v Evropě. Důvody této pomoci již byly částečně naznačeny: aktivní přístup k problémům je vždy lepší, neboť pochopení problémů nám může pomoci najíst cestu k jejich řešení. Do rovnice otázky Proč? také připadaji neutilitární faktory jako například snaha pomoci druhým lidem v nouzi. Pravdou však je, že utilitárnost může převažovat, jelikož uprchlíci vyvolávají v řadách mnoha Evropanů mnoho otázek a je vidět, že neschopnost na tyto otázky odpovědět vyvolává zmatek, nejistotu a z nich pramení strach; strach, který nemusí být xenofobní, jinak řečeno nemusí být iracionální.

Mezi uprchlíky najdeme mnoho chudých a zmrzačených lidí, jež si sotva mohli dovolit udržovat základní lidské potřeby, mezi které patří i lékařské prohlídky a základni hygiena. Není tak překvapivé, že mezi těmito lidmi nacházíme mnoho nebezpečných přenosných nákaz, nemocí, které rozhodně nejsou žádanými příspěvky v řadách Evropanů. Za to je nemůžeme vinit. Můžeme tak říci, že naše pomoc bude primárně spočívat v poskytnutí přístřeší a zdravotních úkonů? To se zdá jako rozumný bezprostřední krok. Můžeme ale při našem pomáhání vystavit sami sebe nebezpečí a pokud ano, do jaké úrovně?

Chci tím říci, že naše ochota pomoci, by se neměla zvrhnout v naši neschopnost, tedy pomocí bychom neměli ohrožovat sebe, pokud to není nutné. Zde můžeme připomenout upozornění z příruček první pomoci: ujisti se, že osoba, které chceš pomoci, tě neohrožuje, neboť pak nejen, že osobě nepomůžeš, ale vystavíš sama sebe nebezpečí. Pro mě osobně je příliš riskantní pomáhat uprchlíkům v naší blízkosti. Není to vyjádření štítění se, ale racionální obava o to, abychom se nenakazili; zvláště, když tomu lze zabránit.

Další problém nastavá, co bude s upchlíky, jakmile jim budou poskytnuty základní potřeby. Někteří snad mohou věřit, že se integrují do společnosti. Podívejme se ale, o jaké se jedná lidi. Jsou to lidé chudí, bez vzdělání, kteří sotva v následujících dvou či třech generacích přispějí výrazně do naší společnosti. Ano, mohou samozřejmě být na jejím okraji, ale nemáme na okraji společnosti již tak mnoho obyvatel, kterým se snažíme (neúspěšně) pomoci? Nemůžeme si na sebe brát další úkoly, pokud jsme ty předchozí (stejné) nevyřešili.

Pokud říkáme, že se tito uprchlíci integrují do společnosti, jsme si jisti, že se tito lidé chtějí integrovat? Víme, že chtějí a dokážou se naučit našemu jazyku, osvojit si základní faktografické údaje, dokáží se přizpůsobit našem edukačnímu systému a najdou si práci, která je udrží nad hranicí chudoby? Někteří z nich to jistě dokáží, ale musíme počítat s tím, že mnozí z nich toho schopni nebudou; ať už z kulturních či biologických důvodů. Jak tedy uprchlíkům pomoci tak, abychom zarazili iminentní ohrožení, ale také jim poskytli šanci na lepší budoucí život?

Pokud uprchlíci již jsou v Evropě, bylo by nesmyslné je ihned navracet zpět. Přesto by to měl být hlavní program naší pomoci. Uprchlíkům bychom měli pomoci okamžitou a nejnutnější pomoc v podobě materiální, zdravotní, morální, psychologické. Poté, co jim tyto druhy poskytneme, měli bychom je připravit na návrat do jejich vlasti. Otázkou je, co když jejich vlasti jsou nyní nebezpečné válečné zóny?

Zde se dostáváme k jádru problému: k otázce, proč tu v první řadě vůbec nějaký problém s uprchlíky máme. Příčinou je naprostý chaos, který momentálně vládne v severní Africe a na Blízkém východě. Tuto krizi vášnivě doplňuje vznik a existence Islámského státu — organizace, kterou můžeme označit za největší hrozbu lidstva od dob Karibské (Kubánské) krize, kdy stačilo opravdu málo, aby dvě velmoci tehdejší doby, USA a Sovětský svaz, na sebe zaútočily jadernými zbraněmi.

Interní dokumenty amerických vojenských rozvětek ale vznik IS předpovídaly dávno před jeho skutečným nástupem. Konflikty a úmrtí sponzorované USA a jejími spojenci destabilizovaly region a daly možnost vyústění v podobě tak nebezpečné organizace jako IS. Tyto konflikty mají dlouholetou historii; v podstatě se jedná o míchání se USA a spojenci do interních konfliktů v tomto regionu. Nezapomeňme na teroristický čin posledních desetiletí: zabití stovek tisíc nevinných lidí během války v Iráku, která byla prodána veřejnosti pod pláštíkem neexistujících zbraní hromadného ničení — skvělé PR taktiky, která se mnohokrát osvědčila při přesvědčování neinformovaných a nevzdělaných mas, aby podpořily vojenský konflikt založený na neexistujím pretextu v oblasti, o které ani neví, kde se přesně na mapě nachází.

Naskýtá se tak jedno radikální řešení. Přijměme uprchlíky, nabídněme jim špičkový servis, který si necháme proplatit všemi těmi zeměmi, které podporovaly a sponzorovaly nesmyslné konflikty v těchto regionech, jež byly založené na lživé masové propagandě. Možná, kdyby krvelačné státy mající natažené pařáty po ropných zásobách byly zodpovědné za své činy — morální standard, který mimo jiné Stát neodmyslitelně požaduje po svých obyvatelích — nemuselo být válek, nemuselo být hromadných hrobů a nemuselo být uprchlíků. Zdá se, že kromě utilitárních důvodů pomoci uprchlíkům, tu existuje i morální obligatorium.

Takové řešení je ale příliš radikální, přesto příčiny, proč o této pomoci vůbec diskutujeme, radikální nebyly; nikdo (z předních představitelů) nejspíše nepovažoval za radikální názor, že musíme zaútočit na Irák a další státy, přestože OSN takový útok neschválilo, přestože naše domnělé důvody by neobstály před jakoukoli rigorózní faktografickou prověrkou. Možná to nejsou uprchlíci, kteří potřebují naučit našim způsobům života; možná to jsme my, kteří by se měli naučit, že předtím, než budeme střílet, bychom se měli ujistit, že se kulka neodrazí a nezasáhne nás do zad. To si totiž, metaforicky, mnoho tzv. vyspělých západních států zaslouží.