účtování

nastává čas kdy básník hodnotí své žně
své děti zplozené jak Kristus z lidské mysli
čisťounké noty jejichž hlad by nezazněl
bez kovů na srdci jež světec nedomyslí

je magií a darem, zároveň i trest
naslouchat nářkům světadílů hledím lidským,
přes bílé hory slyší pláč on veleměst
ten tulák nových cest, ten člověk poetický

z vrtkavých základů jsou ale kreslíři,
ti staří kazatelé bez škol, beze zbraní
jež z obrazů svých častokrát si přítíží
pochybující, se slovem, přec jsou bezbranní

a proto z nebe táhnou chorály všech pravd
těkavým voláním pak nabíjí pohany
strhají zástupy jak hrabě z Velehrad
zřeknou se Krásy, povýší na občany

umění není špatnou filosofií
vždyť také i ta není recept na umění
tak hledej, Barde, látku za melodií
v sobě a osvoboď nás z uvěznění!