Letní kemp

Ach, je tu léto! Léto, na které jsem z dáli vyčkával celou oktávu. Skeptik by řekl, že je pošetilé přemýšlet o tom, že by štěstí na mě mohlo otevřít svou velkou pusu a usmát se svými bílými zuby, ale přesto jsem nevzdal oblaka svých tajných přání a celou tu dobu pevně doufal, že nakonec spatřím svůj sen. Jako náš soused Isaac, jenž je ortodoxní věřící. Co také výrostkovi mé odrůdy zbývá? Jen jednou jsem o povinné přestávce načištění smyčců mezi spolužáky pronesl, že můj otec hraje na půl úvazku v národní opeře na bicí, a vrátily se mi jen nechápavé a znechucené pohledy vrstevníků. Nemohou mezi své uši vstřebat, že lepší místo nemohl sehnat. Není špatným hudebníkem, přece jen má doktorát z muzikologie, ale když při pracovním pohovoru dojde řeč na to, zda ho doma čekají závazky, které by mu bránily v docházení na ranní a večerní zkoušky, je s ním amen. Žádný ředitel opery nebude tolerovat člena ansámblu, který den co den připravuje svačiny pro svého potomka. Ředitelé, kteří s ním hned nevyrazí barokní dveře, se občas zeptají — to je pravda — zda-li manželka nemůže zaskočit. Tady otec tuplem nepochodí. Stejně dobře jako já ví, že kdyby prozradil, co matka dělá, drby a pomluvy by se roznesly po celém městě a už by nesehnal místo ani jako lektor na univerzitě. Ach naše nebohá matka!

Vzpomínám si na první roky gymnazijních let. Učitelé ve svých lestrejch měli stále prázdnou kolonku u povolání matky a paragrafy jim nařizovaly, že kolonku musí neprodleně vyplnit. Nejdřív se snažili nahnat otce do školy nebo ho odchytit po třídních schůzkách. Buď se vymluvil na choleru, nebo se po schůzkách schovával na holčičích záchodech, dokud ho ředitel a třídní nepřestaly pronásledovat a uklízečka nenachytala, jak se v druhé kabince od okna směje a luští křížovky. Pak se jako gestapo vrhli na vyslýchání mě samotného. Nebáli se vyptávat i během vyučování. Nemohl jsem jinak než mlčet. Kluci si ze mě tropili legraci a nejednou mi naschvál snědli svačinu. A ty naše protivné holky mě zase nenechaly skákat gumu. Kéž bych se mohl někomu svěřit…

Věřte nebo ne, ale matka nechala studií a skončila jako džezová zpěvačka. Večer vystupuje po  podnicích, jen aby uživila naší rodinu. Noční koncerty ji změnily. Dřív se zdráhala, teď ji vůbec nevadí, že ji během představení ředitelé bank a hudební kritici hází dolarovky do otevřeného klavíru. Kdybyste ji viděli. Ráno se vrací plná smíchu; její zelené oči jsou rudé a černé kudrnaté hnízdo na hlavě ji promění k nepoznání. Otec v županu, v trepkách a s baterkou v ruce chodívá pro matku na nedalekou autobusovou zastávku za naším domem. Bohužel nemá řidičský průkaz, a tak musí spoléhat na členy kapely, že jeho ženu dovezou v pořádku domů. Takhle to praktikují již několik let. Otec se strachuje, co si pomyslí sousedi. Bere na ně ohled a nechce, aby byli rušeni matčiným hlasitým návratem z práce. Ta ostuda.

Věci se pak samy urovnaly. Škola se přestala vyptávat na ženu naší domácnosti; snad z taktu, nejspíš si představují, že zemřela a ani jeden z nás nestačil zařídit potřebný pohřeb. Housky s máslem a guma též ztichly na horizontu starostí mé mysli; biologické hodiny totiž začaly diktovat spolužákům, aby prozkoumávali přirozené oblasti svých mladých let. Hlava mi říkala něco jiného, ale mé tělo tělo se připojilo k téhle biologické hře. Jinak řečeno, celá třída začal číst poezii.

Štěstí se na mě skutečně usmálo. Konečně jsem byl vybrán vedením školy mezi dvacet nejúspěšnějších studentů, kteří pojedou na letní soustředění, kde probíhají přípravy na celostátní kolo studentů klasické hudby. Toto léto jedou jen čtyři kluci: klavírista, dva basáci a má maličkost. Dívky jedou jako zpěvkyně, bohužel na jednu nevyšly šaty (které jsou nutné při nacvičování, vyučující nechtějí ponechat nic náhodě), a tak na ní připadly bicí. Jsem rád, že ve mně vkládají velkou důvěru. Budu hrát první a jediné housle.

Otec mě doprovodil na zastávku a ještě jednou se omlouval, že mě nemůže do kempu odvést. Víčka měl podlitá a neustále posmrkával z toho, jak mu to bylo líto. Chudák měl bílou košili celou propocenou. Při loučení mi vložil do náruče zabalený stan bez toho, aniž by se mi podíval do očí. Neměl připravenou žádnou otcovskou radu, a tak jediné, na co se zmohl, bylo poplácání po zádech a tisícovka, kterou vytáhl z peněženky. Tu mi s hlubokým nádechem pyšně strčil do kapsy a při odchodu si neustále mumlal, co si se mnou počne. Slyšel jsem, jak zavřel dveře od domu. Stál jsem na zastávce; ověšen brašnami a v podpaždí mi trčelo pouzdro s nástrojem. Naproti domy, po mé pravici i levici jen prázdná ulice. Zafoukal vítr a zvedl se prach. Neměl jsem tušení, jakým autobusem se dostanu do kempu, nebo jestli tam vůbec nějaký autobus jede.

Měl jsem kliku, že jsem na dálnici stopnul řidiče, jehož synovec z třetího kolena byl kdysi žákem naší školy a také se zúčastnil letního soustředění. Navíc měl řidič cestu kolem. Místo, kde se pořádá kemp, se za léta nezměnilo, a tak jsem s úspěchem dorazil jen o dva dny později. U brány kempu jsem vystoupil z auta, poděkoval řidiči a rozhlédl se kolem. Brána byla střežena dřevěnou boudou, ve které nikdo nebyl. V dáli se od jezera odrážely oranžové paprsky unaveného letního slunce. Celý kemp byl obklíčen přírodou. Symfonie zelenožluté louky, jezera a jehličnany byla pouze narušena krabicí z cihel, která strašila u levého kraje lesa. To byla hlavní budova s malou koncertní síní, kde je jídelna, ubytování pro vyučující a kde žáci tráví většinu svého dne škytáním, zíváním a hrou na nástroj. Z prašné cesty jsem zvedl bagáž a fidle a namířil si to rázným krokem rovnou doprostřed kempu, kde se mezi stany a hudebními nástroji mihotaly lidské postavy.

Čím více jsem se blížil, tím se mi před očima ostřil zmatek, který mezi stany probíhal. Nikdo neměl čas ani postřehnout, že jsem dorazil. Píšťalka odněkud z útrob budovy horlivě oznamovala začátek nácviku. Známé tváře spolužáků pobíhaly sem a tam; rozepnuté košile vysely na jejich útlých ramenech, chlapci zápasili s manžetovými knoflíky, tlouštík jménem Alan Roth se ve křečích válel před stanem na zemi a snažil se povolit motýlka, který škrtil jeho tučný a nyní zcela rudý krk, neučesané dívky si vzájemně pomáhaly do stříbrných šatů. Píšťalka opět zazněla. Kolem stanů bylo pohozeno pár knih, ale sotva jsem měl čas přemýšlet nad tím, proč se tu válí a proč nikdo není řádně připraven. Vytáhl jsem z pouzdra housle a v upoceném oblečení jsem s ostatními běžel za zvukem píšťalky do hlavní budovy na svou první hudební zkoušku na svém prvním letním kempu.

Po třech nekonečných hodinách nacvičování jsme nástroje odložili v šatnách a uvelebili se v jídelně. Byla to středně velká místnost se šesti kulatými stoly a barovým pultem, na kterém nám kuchařky připravily ve vysokých sklenicích mléčné koktejly. Alan Roth s kulatým obličejem, ulíznutou blonďatou patkou a růžovými tvářemi byl u baru obklopen asi osmi dívkami, které s hlasitými vzdechy obdivovaly něco, co jim četl z malé knížečky; ostatní seděli u stolů a popíjeli koktejly. Já stál opřený o zeď u východu z jídelny a vyčkával, jestli si pro nás přijdou vyučující.

„Okamžitě se uklidněte, třído“, zaburácel hlas profesorky Jelínkové, když vstoupila do jídelny.

„Od začátku kempu jsou s vámi jen samé problémy. Po večerce slyšíme ze stanů křik nebo pláč a slušně se připravit na zkoušení vám taktéž dělá potíže. Zamyslete se nad sebou. A to co nejdříve, nebo pojedete domů.“ dokončila monolog profesorka Jelínková. Když už jsem si oddechnul, že to pokárání nebylo tak zlé, profesorka se otočila přímo na mě.

„A vy, mistr Prager, můžete mi vysvětlit vaše pouhé dvoudenní opoždění?“

„Paní profesorko, když informace se o kempu oznamovaly na třídních schůzkách a můj otec… nevěděl kam..“ snažil jsem se ze sebe vykoktat.

„Dost už. Hned zítra ráno si o tom promluvíme. Budu vás očekávat ve svém kabinetu, tedy chci říct pokoji“ zarazila mě profesorka dříve, než jsem stačil v hlavě vybrat vhodná slova a uspořádat je do jedné smysluplné věty.

Profesorka si nás změřila přísným pohledem a úzkými sevřenými rty, když v tom náhle vykřikla: „Alane Rothe, co vám to trčí z kapes u saka? Ukažte mi to.“ Alan se nemotorně snažil knihu zapřít, ale marně.

„Vždyť je to kniha, Alane! Poezie! Ve vašem věku a tady před dívkami? Že vám není hanba. Kde je vaše vzdělání? Kde je vaše vychování? Ihned do mého kabinetu, tedy, do mého pokoje. A ostatní spát. Mazejte!“

Naše setkání nad mléčnými koktejly jsme mlčky vzápětí rozpustili. Byli jsme příliš vyděšeni z toho incidentu s poezií, abychom protestovali. Blížilo se na desátou hodinu a já si uvědomil, že musím co nejrychleji postavit své obydlí, dokud jsou na obloze ještě střepy denního světla. Ze šatny, kde jsem nechal všechny své věci, jsem popadl pouze vak a pádil na louku. Neměl jsem žádnou užitečnou zkušenost s tím, jak se staví stan, ale říkal jsem si, že po prozkoumání jednotlivých dílů si jistě poradím. Jaké mě čekalo překvapení, když jsem po rozbalení našel pouze kovové podpěrné trubky a žádnou plachtu.

„Sally? Jsi tam? Potřebuji pomoc.“ šeptal jsem

„Co chceš Karle? Nevíš, že už máme po večerce? Mazej do svého stanu“ napodobala Sally přísný hlas své matky, profesorky Jelínkové.

„To je právě problém. Zdá se, že budu spát dnes pod širým nebem. Nemohl bych dnes přespat u tebe?“

„Snad slyším špatně. Uvědomuješ si, jak šílený nápad to je?“

„Co navrhuješ, mám snad jít za profesor… chci říct tvou mámou a říct ji, že kromě toho, že jsem přijel o dva později, jsem si nestačil ani pořádně zabalit stan?“

„To tě rovnou pošlou domů“ odpověděla si sama Sally.

„Takže?“ podíval jsem se prosebně na Sally. Všiml jsem si, že světlé vlasy má rozčesané a na sobě měla bílou noční košilku.

„No tak dobrá. Běž se umýt a dnes tu můžeš přespat. Ale pouze dnes“

S úlevou, že dnes nebudu muset zápasit s neklidným nočním nebem a šumem z lesa, jsem stál v umývárně před zrcadlem. Opláchnul jsem si oči a přemýšlel, zda skutečně budu moct za takových podmínek usnout. Náhle jsem si uvědomil, že celou umývárnou se rozléhá utlumený lidský šepot, jako by se tonoucí člověk snažil vyprávět svůj poslední příběh. Umývárna byla nízká budova plná plesnivých bílých zdí a šedivých kachliček; půdorys byl ve tvaru L a pokud ještě někdo byl v umývárnách přítomen, musel být za rohem ve sprchách. A skutečně, když jsem ve vší tichosti nakoukl za roh, viděl jsem na konci chodby dvě postavy opřené o zeď, jak jim měsíční svit ozařuje, co musely být listy knihy. Zaposlouchal jsem a slyšel recitaci slavnostním hlasem:

„tak nech mě žít, v noci, bez jména
tak bez žalu, nech mě zemřít
odvrácen od světa a ani stěna
neřekne kde ležím“

Styděl jsem se, že slovům nerozumím. Styděl jsem se, že ty dvě postavy zahalené nočním povlakem sleduji. V tu chvíli bych obětoval vše za to, abych mohl být na druhé straně umývárny, abych mohl být tím básníkem, který vyslovuje ta tajemná a nesrozumitelná slova. Vyběhl jsem ven, zamířil do stanu Sally a beze slova jsem zalehl a usnul.  

Zdál se mi prapodivný sen, ve kterém jsem nahý poletoval nad kempem a z výšky se díval na všechny ostatní. Spolužáci stáli srovnáni v řadě, ve svých nejlepších šatech a beze slova se na mě dívali. Byla tam také paní profesorka Jelínková, která mě přísným pohledem pozorovala, ale nic neříkala, jelikož věděla, že na mě nedosáhne. Proletěl jsem i kolem umývárny a opět slyšel slova té básně. Aspoň jsem si myslel, že je to stejná báseň, neboť místo slov jsem slyšel ptačí zpěv.  

„Karle spíš?“ probudila mě Sally.

„Už ne, co se děje?“ zeptal jsem se do tmy.

„Ráda bych něco zkusila. Probuď se.“

Sally se odkryla. V pravé ruce měla baterku a začala něco potichu hledat ve svém velkém batohu.

Z vedlejšího stanu jsem zaslechl tlumený, přesto slyšitelný smích.

„To zase čtou Baudelaira. Měli by zkusit číst něco jiného, nebo je brzy bude slyšet po celém kempu“ vysvětlovala Sally, když viděla můj nechápavý obličej.

Sally konečně našla, co hledala. Byla to Pustina od T. S. Eliota.

„Už jsi četl modernisty?“ zeptala se. Srdce mi začalo bušit. Cítil jsem, jak mi žíla na čele pulzuje. Potřásl jsem hlavou, že jsem modernisty ještě nečetl.

„To nevadí. Chci, abys mi Pustinu zarecitoval. Pokud je to poprvé, musíš číst velmi zvolna a pomalu, abys správně vyslovoval a také, abys chápal význam jednotlivých slov. Pak teprve můžeš vědět, kdy a kde přidat na intonaci a kdy zase ubrat. Rozumíš?“

Řekl jsem, že ano, ale asi jsem moc přesvědčivě nezněl, jelikož Sally při pohledu na můj popelavý obličej dodala, ať nemám strach, pokud něco popletu, tak mě opraví.

Dala mi do ruky knihu, lehla si pod peřinu a čekala, až začnu recitovat. Ruce jsem měl zvadlé, sotva jsem knihu udržel. Hrdlo se mi naplnilo pískem a hlas se mi třásl. Posadil jsem se a začal potichu číst.

Koktal jsem, nedržel rytmus, přeskakoval slova, nechápal význam slok, občas jsem sloku naopak opakoval několikrát za sebou, až mě Sally musela upozornit, že jsem tu větu už četl. Ve druhé části Pustiny jsem se cítil lépe. Začínal jsem tušit, o čem báseň je. Některé pasáže jsem intonoval tak přesně, že se Sally občas zvedla a posadila. Když už jsem si myslel, že jsem vše pochopil, přišla třetí část. Ztratil jsem rytmus i svou nit. Básnické obrazy se mi míchaly před očima. Nebyl jsem schopný rozpoznat význam v jediné sloce. Ztrácel jsem se, topil jsem se ve vlastní pustině. Sally nedala nic znát, ale po dokončení posledního rýmu nastalo tichu. Čekal jsem, až Sally něco řekne. Bylo to dobré, bylo to zlé, poslouchala vůbec? Řekni něco! Nebyl jsem schopný čekat na odpověď, navlékl jsem se do bot a ve věcech na spaní jsem vylezl ze stanu a rychlou chůzi zamířil k jezeru.

Hladina se třpytila jako drahokam pod lupou. Foukal vítr, ale nebyla zima. Nebe propité inkoustem obnažilo hvězdy. Posadil jsem se na vlhkou trávu a na nic nemyslel. Noc a části lesa nebyly tak lhostejné a nepřátelské, jak jsem si původně myslel. Zdálo se mi, že mě stromy pozorují, že lehce našlapují na trávu, na které jsem právě seděl. Stromy se hýbaly a mířili ke mně. Co se stane?

Ukázalo se, že je to Harriet, má spolužačka. Moc jsem ji neznal, ve škole jsme se sotva pozdravili, ale pamatoval jsem si ji podle hustých krátkých černých vlasů a hnědých očí. Byla o pár čísel větší než já. Pozdravila a řekla, že se od prvního dne kempu prochází v noci k jezeru, že se jí tu špatně spí.

„Jsem rád, že jsi dnes přijel. Konečně tu nejsem nejhorší hudebník“ pronesla Harriet.

Usmál jsem se. Křečovitě. Z nedostatku nápadů, jak jinak zareagovat. Po vteřinách mi její věta přišla báječná a začal jsem se smát opravdově, ze široka. Harriet jsem zaskočil. Okřikla mě, ať se utiším, ale nezlobila se. Také se usmívala. Došlo mi, proč se směju. Byl jsem poprvé v životě v přítomnosti člověka, který vidí věci tak, jak jsou, a ne tak, jak bych si přál, aby se tvářily. Měl jsem pocit, že Harriet mi vidí až do duše, a tak nemělo cenu před ní cokoli tajit. Stejně vše věděla. Využil jsem toho a spustil. O všem. O důvodech mého pozdního příjezdu. O mém prvním seznámení s modernisty. O otci. O matce. O její práci džezové zpěvačky. Harriet byla překvapená tím vším, co jsem ji během několika minut o sobě řekl, to ano. Ale naslouchala. Naslouchala pozorně.

Když jsem skončil o matce a její práci, Harriet se mi podívala do očí. Já jsem její pohled opětoval. Beze slov vyndala ze zadní kapsy svých kalhot knížečku. Byl to Langston Hughes a jeho písně.

„Znáš?“

„Znám!“

„Čti“

„Poslouchej dobře:
uslyšíš všechny nohy
vyklepávat a vyklepávat
myslíš si, že je to štastný klapot
vyplněné touhy?

Hop-pop-adá
Skí! Dadl-dý-dů!
Bí-bop!

Slané buráky!

Dýdop!“

---