Ať si

Někdo řekl větru, ať fouká. Z bouře se rodí voda. Někdo řekl času, ať plyne, i když dost líně na mém klíně, ticho po pěšině.

Amorfní tíha mě zavalila k večeru. Především v oblasti srdce a trochu tlačila i na aortu. Mám nedostatek sportu a kolem pusy čokoládovou tortu.

Zavřené okenice usnuly. Rozhřešení nepřišlo, světla zhasla a tmavý kout zůstal nedotčen. Možná až na jaře, připijem bujaře, na zrození.

Bíla břízy kůra se ztrácí ve sněhu. Barvy jsou relativní, ale já jim rozumím. Mluvíme spolu uctivým šepotem, podpatky klapotem, oznamují příchod.

Ale nic z toho. Míjíme se ve dveřích a myjeme se doma. Každý sám. V té nejostřejší zákrutě, nadmutě, vezmu tě za slovo.

Písek se dosypal, ale místa je ještě dost. Ať klidně padá i kamení. Osaháváme se pod peřinou, bradavky ztvrdlé zimou, se mi líbí. Dělají moje prsa menší.

Město hoří, nocí, tmou. Touhou tě vtáhnout. Ale já nasedla na opačnou stranu. Louky, lesy, splín a až ráno vystoupím, ty už tam nebudeš.