Motýl

Žil, byl jednou jeden motýl. Nezáleží na tom, jak se jmenoval, ale jaký byl. A byl přelétavý. Hodně přelétavý. To by možná ani tak nevadilo. Horší bylo, že měl utkvělou představu, že musí nasát pel z každé květinky, která rostla kolem i kousek dál. A že musí dokonce snad i každou rovnou opylovat. Snad si to pletl se čmelákem, kdoví.

Prostě, létal a nasával, každou květinu ochutnal…..

Až jednou! Usedl  na ranní rosou zkropenou, nádherně voňavou, čerstvou a krásně rostlou růžičku. Právě se rozvíjela z poupěte. Pochutnával si velice a snad proto, že už byl starý a unavený, nedával si pozor. Chtěl odlétnout a ouha! Zavadil křidélkem o trn. Zoufale mával kolem sebe, volal o pomoc a čím více se bránil, tím hůře pro něho. Nabodával se na trny a dychtivá růžička ho k sobě vinula. Zranil se velice a dolétal. Až k samému srdci mu rána krvácela. Růžička omamně voněla a slibovala nekonečné potěšení. Motýl věděl, že sám nemůže dát překrásné květince nic na oplátku. Vděčný, že může zůstat, zůstal. Netrap se a užívej si, dokud můžeš, šeptala mu vášnivě a on si  užíval dosyta nádherného rána a opojen štěstím, spočíval v jejím něžném náručí. Růže se jenom drsně zasmála. Zvláštní tón pro tak křehkou květinu. Motýl se zachvěl v podivné předtuše, ale byl pyšný na to, že ho tak krásná a vzácná  květina  nesetřepe.  Byl opilý pýchou a omámen štěstím. Ostatní motýlci mu tiše záviděli.

Bylo poledne a růžička se rozvila v překrásnou růži. O óóóch, vzdychli si motýlci. O óóóch, vzdychl si také užaslý a pyšný motýlek.

Nastal  večer a  překrásný květ  začal uvadat, okvětní  lístky pomalu odnášel čas.  Následujícího rána, smutný motýlek zíral na zvadlou, starou růži. Omamná vůně vyprchala, květ opadal, listy uschly. Zůstaly jenom trny.

Zklamaný a raněný motýl by rád uletěl. Křídla ho však neunesla. Musel zůstat. A protože už dlouho nelétal, jeho nádherná křídla, ztratila kouzlo, třpyt i pel.

Na trnu růže starý uschlý motýl.