Sezona končí

Poslední zákazníci byli na odchodu už půl hodiny před zavřením a tak jsme v podniku zůstali jen já a provozní Pavlína, ostatní kolegové odešli drív. Umyla jsem vířivky a stáhla vodu nacákanou z bazénku u sauny. Když jsem přišla na recepci, Pavlína počítala tržbu a povídala si se šéfkou, která dorazila i se šéfem před chvíli. Znali se už léta, jejich vtah nebyl čistě pracovní, Pavlína byla spíš rodinný přítel mých zaměstnavatelů.

- Už poklidím jen odpočinkovou místnost a mám hotovo - oznámila jsem.

- S těma svíčkama to nevypadá špatně - řekla šéfka svím línym a lehce znuděným způsobem.

V odpočinkové místnosti totiž ten den vypadlo osvětlení a tak jsme tam provizórně rozmístnili čajové svíčky.

- Jo, jo, hotová romantika - zasmála se Pavlína.

- Ale šéf to už opravuje - obrátila se na mně - pozor, aby tě neobtěžoval - zavtipkovala.

     Nic jsem na to neřekla, jen jsem se zatvářila... no, popravdě ani nevím jak, ale později mi bylo řečeno, že velmi nevhodně. Prolítlo mi jen hlavou, že bych rozhodně nestála o jakékoliv šéfovo „obtěžování”. Né žeby byl nějak odporný, ale (jak říká Halina) muži se delí na možné a nemožné. Ve skutečnosti jsem ho měla raději než šéfku, vysokou, obtloustlou, nehezky oblékanou ženu, bez zmyslu pro humor. Nedělala žádnou skutečnou práci, jen si hrála s počítačem, nebo kouřila v baru naproti. Nějak jsem za tím vším cítila nedostatek sebevědomí.  Její muž je v mnoha ohledech jejím opakem. Nevysoký žilnatý chlapík, tak patnáct let starší než já. Pořád něco zařizuje, gestikuluje a směje se, ale je toho poněkud moc, je to takové křečovité. Má taky nepříjemný zvyk při mluvě dívat se člověku upřeně do očí, jakoby chtěl upoutat veškerou jeho pozornost. Je ale jasné, že v této dvojici je to ona, kdo má rozhodujíci slovo.

- Šéfky se nemile dotklo, jak si se zatvářila na ten můj vtípek. - řekla Pavlína, když jsme o čtvthodinu vyšli z budovy  a vydali se směrem k zastávce trolejbusu.

- Fakt? - překavapilo mě - A jak?

- No nevím, jako by byl hluboce pod tvou úroveň, nebo tak něco.

- Ach jo - vzdychla jsem

     Tohle se nestalo poprvé. Proč, proč je na mně všechno tak vidět, proč nedokáži skrývat své pocity? Naučím se to někdy? (Jde to vůbec?)

- Vždyť je starý - řekla jsem, abych se omluvila. Ale proč? Vždyť to tá Pavlínina rádoby vtipná poznámka byla pitomá. A kvůli ní se teď cítim jako pitomec já. Byl jsem na ní naštvaná.

     Ztichlou ulicí bylo slyšet jenom klapání našich podpatků. Ve vzduchu vonělo jaro, za měsíc končí sezóna i moje smlouva taky. No, mám zas pár bodíků dolů, asi nebudu patřit mezi ty, co zůstanou i přes léto. Á co, stejně platí mizerně.