Vize XIL. Bylo to podivné ráno...

Bylo to zvláštní ráno, podivný úsvit. V zádech chřestily mi holemi starců písně pro otroky. V trhaném rytmu kroků lámavých plašili vzpomínky na hořící obrazy. Tanec byl jim bolestí v kostech, a tak křepčili. Korektně a úsporně. Vnímal jsem, kromě fantastické vitríny s jedy všeho druhu, i dunění kopyt mocných koní, kteří, navzdory váze svých otěží, stále dokázali pohnout zemí. Byla mi hudbou jejich unavená síla. Vzal jsem džbery z chrámu v Antiochu a  napojil je krví, jež teď proudí jim v žilách.

Bylo to zvláštní ráno, krvavý úsvit. Prorok bouří. Mozolnaté ruce uvyklé práci vzepřely se nebi bez mráčků a hladíce vítr, jaly se sít. Vědomí smrti blízkých, dunění kopyt a chorály vichrů donutily mne zavolat svou duši. Na chladné dlažbě pod oltářem bez svatých, váben sonátou nesmrtelných, probudil jsem po mnoha letech nehybného ležení vnitřní zrak. To ráno hrála Appassionata. Vím, že večer uslyším sonátu Měsíční. Tou dobou budou koně spát. Již nebudou tížit je postroje a zdát budou se jim divukrásné sny.