Dopis mému mladšímu já

Vzpomínáte na hodiny angličtiny na základní škole? Já je mám celkem v živé paměti, stejně jako jeden z úkolů, který jsme měli v rámci hodiny vypracovat. Spočíval v tom, napsat dopis sobě samému, otevřít ho na konci školního roku a následně zjistit, zda se naše ambice stát se mistrem anglické konverzace či přeborníkem v gramatice, potkaly s realitou . Přiznávám, že tyhle typy úkolů mi vždycky tak trochu naháněly husí kůži. Stejně nadšeně vítám dotazy po tom, kde vidím sebe sama v horizontu 5 let (aneb evergreen všech personalistů při přijímacích pohovorech). Ne, že bych snad patřila k těm, co neplánují a žijí ze dne na den, ale snažím se žít víc přítomností (a neskromně konstatuju, že se mi to daří). A tak jsem se na protest rozhodla napsat dopis svému mladšímu já. Proč? Zkrátka proto, že bych sama sobě dala pár jednoduchých, leč životně zásadních rad.

Nebudeš dokonalá, i kdyby ses na hlavu postavila

Ne, nechci tu rozvádět filozofickou úvahu nad tím, co to dokonalost je, nebo jestli vůbec něco jako dokonalost existuje. Ani tu, co by čtenářka knih o seberozvoji, nebudu hlásat, že dokonalí jsme takoví, jací jsme (i když je to pravda pravdoucí..). Všichni ale víme, jaká obecná představa o dokonalosti panuje. Je to víc než kalogagátia Neustále máme pocit, že druhý vydělává víc, vypadá líp, má víc přátel, lajků na facebooku. Dostáváme se do kolotoče frustrace a honby za fotomorgánou ideálního já. Výsledek? Napětí, neustálá sebekotrola, posedlost smyšlenou představou o nadčlověku, kterým bysme se chtěli stát. Je vám to povědomé? Mně jo a upřímně mě nebaví být otrokem svých utkvělých představ, protože i když svých cílů nakonec dosáhnu, stejně si je nebudu schopná vychutnat s plnou parádou. Protože: "Co když mě při přebírání Nobelovky někdo vyfotí z levého profilu, ze kterýho až nápadně připomínám strýce z druhýho kolene?" Jednoho dne si prostě musíme říct dost, a proto ti říkám, moje milé mladší já, ponech si svou ctižádost a své sny, jen se u toho nezapomeň vždycky trochu smát a bavit, jinak se z toho všeho stane koule na noze.

Co nemůžeš ovlivnit, nech plavat

Nejhorší je žehrat na osud. Nejsem fatalista. Jsem toho názoru, že valná část toho, co se nám v životě děje, je naše vlastní zásluha (nebo vinna, dosaďte si dle libosti..). Kupříkladu místo narození či rodinu, si skutečně vybrat nemůžeme ( i když jsou teorie, které zpochybňují i to). Zarytí materialisti, lomte rukama, ale naše životní cesty někdy opravdu určuje cosi mezi nebem a zemí. Zbytek je ovšem na nás, na naší vůli, síle, odhodlání. Tuhle filozofii vyznávám já. Jen mi dlouhou dobu ucházela jedna podstatná skutečnost, že fňukat nad ranama, který nám život uštědřil, nemá sebemenší význam. Ba co víc, tyhle sebelítostný tendence mohou narůst do obludných rozměrů a získat téměř zhoubný charakter. S jejich pomocí se dá totiž omluvit v podstatě cokoli, poskytují nám slušné alibi. "Taky by ze mě něco mohlo bejt, to bych se ale nesměla narodit v tomhle zapadákově, matce alkoholičce a otci uzurpátorovi!" Moje milá mladší kolegyně, věř, že až dospěješ do bodu, kdy svoje neúspěchy nebudeš házet na špatnou konstelaci hvězd v hodině svýho narození, bude se ti dýchat mnohem líp, byť to teď bereš jako herdu do zad.

Jestli tě maj všichni rádi, tak tu něco smrdí

Zrovna nedávno jsme se s kolegyní v práci shodly na tom, že my, holky, jsme už od malička vedený k tomu, abysme se zalíbily za každou cenu všem (debatu o tom, zda je to u kluků jinak, přenechám kolegyním z gender studies). Taky jste v dětství slýchali pobídky typu: "Buď hodná holčička, nebo se bude maminka zlobit, nikdo tě nebude mít rád." ? Je to hluboko v nás, touha po tom, být oblíbení. Někdo může namítat, že na tom přece není nic špatného. Není, dokud touha po tom být miláčkem davu, naprosto nezapudí naše vlastní já, naší osobnost, vlastní touhy a potřeby. Ono totiž není v lidských silách, zavděčit se za každé situace všem, a je to dobře. Jsou tací, kteří by nám neměli stát ani za špetku naší snahy získat si jejich přízeň. Vždyť tím, že někomu do oka padneme a jinému ne, definujeme sami sebe, získáváme svojí autenticitu.Takže moje milé, životem neotrkané já, neboj se občas říct něco pěkně od plic jen proto, že nechceš získat pár nepřátel, chceš být přece originál a ne jen tupě splynout s davem.

Co říct závěrem? Stárnutí je fajn, otevírá mi oči a tím mi ulehčuje život. Vřele doporučuji, alespoň prozatím.