Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Chlapec, želva a ještěrka

18. 09. 2015
1
2
526
Autor
palaven

 

 

I.

 

Jinotajné příběhy, ať už náboženské nebo zvířecí, mě odjakživa baví. Smyšlená vyprávění, mající však navíc ještě jeden skutečný skrytý smysl, mi učarovala mimo jiné právě svou rozpolceností, která je příznačná pro celý můj dosavadní život.

 

Ještě coby malý hoch jsem navštívil s rodiči jeden z typických řeckých ostrovů, možná to byl Rhodos. Jako u vyjevení jsem sledoval zvláštního, věkem mně blízkého, chlapce na pláži v předvečer řecké slavnosti. Na dlani choval suchozemskou želvu, domácího mazlíčka, a ve sklenici u nohou mu stočená na dně spočívala ještěrka. Kolem pak nezbytný hlouček dětí, větších i menších. Z gest, útržků různých rozhovorů a celé té scény u mola na pláži jsem po nějaké době vyrozuměl, že se budou konat závody obou plazů. V podvečerním slunci se bleskly mince. Bude se sázet! Byl jsem už dostatečně zralý, abych si uvědomoval, že ať je to závod jakýchkoli pravidel, vše mluví ve prospěch ještěrky. Drobná želvička s leopardím krunýřem nevypadala jako přebornice v rychlosti, zatímco ještěrka v baňce ožila a hbitě se točila dokolečka. Malý Řek patou vytvořil startovní a o kus dál cílovou čáru. Sázky, vesměs ve prospěch zjevně rychlejšího, byly uzavřeny. Majitel obou zvířat opatrně vyjmul ještěrku, které vzápětí jeho kamarád nasadil podivuhodný postroj se šňůrkou, a položil oba tvory na čáru. Na moment zavládlo ticho, až do doby, kdy si publikum uvědomilo, že není vše tak jasné, jak se zpočátku zdálo. Kostky byly vrženy. Želva pomalu lezla k cíli, ale ještěrku její krotitel držel hezky na uzdě a v závěsu.

 

Pro mnohé z nás dětí to tehdy bylo první skutečné rozčarování na ostrově a rozhovory o plazím závodě ukončil až návrat.

 

II.

 

Když dnes, ve věku něco přes čtyřicet, myslím na své dětské lásky, nevybavím si žádnou konkrétní, k níž by se vázal nějaký příběh. Jistě, měl jsem mnoho nevinných lásek, ale žádná z nich se mi nezapsala do paměti. Moment, není tak docela pravda, že žádná, tu první a nenaplněnou si pamatuji.

 

V první třídě jsem se zakoukal do tiché dívenky s roztomilou tváří a nosil se před ní jako krocánek před samičkou. Bylo mě hodně vidět v její blízkosti a ještě víc slyšet. Co jsem mohl čekat od plaché hodné dívky než, že si vybere někoho mírného a rozumného? A to se také stalo. Sotva se naučila psát, odepsala, že má ráda Jirku, mého klidnějšího spolužáka!

 

III.

 

Na pubertu nerad vzpomínám, ta léta mi dnes přijdou ztracená. V době, kdy si moji vrstevníci užívali mládí, já dumal nad podstatou všeho. Nahodilé čtení mnoha různých děl, ať už pseudovědeckých či beletrických, rozpoutalo v mé duši neklid a chaos. Díky nepořádku v hlavě jsem se nedokázal soustředit na obyčejné věci jako je navazování přátelství a vyhledávání romantických vztahů.

 

Přesto jsem začal chodit s jednou slečnou. Měli jsme několik schůzek, na kterých jsem se choval přesně v souladu s romantickou tradicí, což je ale v moderní době již anachronismus. Ona to všechno vnímala a v duchu i vyhodnocovala. Byli tam i pěkné momenty, třeba když jsme společně kradli prstýnek v obchodě se stříbrem, jen tak, z čiré touhy po dobrodružství a z hlouposti samosebou. Pak to skončilo. Asi byla v tom ukončení první na tahu, a tak jsem se hned urazil a nafoukl. Z dnešního pohledu vidím, jaký já byl tehdy v nitru ještě klučina a na tu krásnou dívku s havraními vlasy jak jsem byl krátký.

 

IV.

 

První opravdový vztah s A. trval šest let. Uzavřeli jsme manželství a měli spolu dceru. A. mi při lesních procházkách kdesi u Berounky sdělovala své představy harmonického partnerství. Byla čistě rodinný typ, povahou i postavou. Poslouchal jsem její výpočty a věřil, že také já to mám jako ona a chci minimálně dvě děti, psa, kočku a život na venkově. Na všem jsme se dokázali shodnout, zejména v zásadních životních krocích, neboť čas plynul v naší růžové řece nepozorovaně a rychle a v jejím korytu se nenacházely nepřekonatelné mělčiny.

 

Po několika letech mi nějaká neviditelná síla strhla z nosu růžové brýle. Dívání se po jiných ženách, vyhýbání se pobytu s rodinou, nacházení zásadních chyb na svém protějšku, to vše a mnohem více bylo jen důsledkem prvotní špatné volby. Ale když plaveme v čisté a hluboké vodě, tak z hladiny také vidíme dno jen v matných obrysech, dokud si nevezeme ty správné brýle.

 

V.

 

Moje druhá žena byla naprostým protipólem té první. S nadsázkou mi vždy připomínala krásnou exotickou rybku, která se celý den prohání v korálech a nikdy není unavena, nikdy se nezastavuje, aby odpočinula, snad jen v noci na malou chvíli. Naše seznámení proběhlo za dramatických okolností na sjezdovce v Alpách a nebýt jiskry vzájemné sympatie, rozešli bychom se ve zlém hned na začátku.

 

Měli jsme kolizi. Dodnes se přeme, kdo ji zavinil. Jezdil jsem tehdy delší oblouk. Na vrcholku jednoho takového oblouku jsem na široké sjezdovce potkal Z., která zrovna byla na špici toho svého. Nikdo nebyl vzadu a nikdo vpředu, díky špatné viditelnosti jsme se srazili právě uprostřed. Večer jsme zjistili, že sdílíme stejný hotel. První drink šel za mnou, ale ona nezůstala pozadu. U pátého jsme se společně zasmáli naší nehodě a ledy se prolomily.

 

Z. potřebovala nasadit ohlávku, aby náš poměr mohl získat statut vztahu. Vzpouzela se jako klisnička mustanga, když jsem po ní začal chtít, aby alespoň dvakrát do týdne zůstávala se mnou večer doma. Hádali jsme se často, každý bojoval za to své - já za pohodlí a poklidný rodinný život s perspektivou dítěte ona za aktivní a otevřený vztah zatím bez potomků. “Na to, abych se usadila, mám ještě čas,” říkala s oblibou. “Z toho tvého času bych měl někdy rád alespoň kousek pro sebe,” odpovídal jsem. Po dvou letech jsme se rozešli.

 

 

VI.

 


Vzpomínka na chlapce, který pořádal nevyrovnaný závod a měl v hlavě plán, jak ovlivnit jeho průběh proti očekávání všech, se mi často vrací. Po příletu domů jsem si vyprosil u rodičů africkou princeznu - samici želvy pardálí. Má nádhernou strukturu a kresbu krunýře, to mě nadchlo a rozhodlo pro tento druh. Dnes je v péči mých starých rodičů, ale přemýšlím, že si ji vezmu do opatrování k sobě, už jen kvůli dceři, která mě občas navštíví.

 

 

 

 


2 názory

Lakrov
21. 10. 2015
Dát tip

Dočteno, ale jinotajný příběh zmiňovaný na začátku nenacházím, takže neumí poznat, proč to bylo napsáno.


Zordon
18. 09. 2015
Dát tip

...přijde mi to trochu teskné


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru