sonet

ten věčný svět, co před očima září
a napájí nás duší laskavých pravd
vykládá Čas jak kněží mnoha tváří
jaro se skví jak nutný pytel výprav

jen stěží za rozbřesku vskutku svítá
v žaláři nadutého temna častokrát jsme
hlasitým tichem většina je zpitá
v šesti dnech ne, až sedmý bdíme krátce

oč větším chvalozpěvem vítr měl by vát
když dluh svůj zaplatíme studiem
však Babylón by nesměl hlásky plivat
a z jeho střech nám srdce studí jen

tak milý lide, nechám na tobě
zda přestat dýchat teď, či ve hrobě