Dům soumraku

PROLOG

 

Ztemnělou ulicí se ozval zběsilý dusot tenisek. Přes vylidněný chodník proběhla postava, klopýtla o vykotlanou dlažbu, smýkla se, ale vzápětí byla zase na nohou. V panice zabočila do nejbližšího průjezdu.

Pronásledovatelé jí byli v patách. Běželi za ní v jakémsi klidu, ale cílevědomě ji doháněli.

„Pomóc, pomóc!“ rozlehly se tmou zoufalé výkřiky. Ale nikdo je neslyšel. Možná i ano, ale proč se starat o věci, které se jich samých nedotýkají? Lidé v budovách byli v bezpečí. Aspoň prozatím.

Dívka prudce zabušila na masívní dveře jednoho z domů. „Pomóc, otevřete… prosím…“

Zmáčkla tolik tlačítek, kolik jen její prsty obsáhly, ale ve dvě v noci to byla marná snaha.

Dusot nohou pronásledovatelů ji nedopřál čas. Vyděšená, uhnaná, zase sklouzla po kočičích hlavách a ztratila drahocenné vteřiny.

Vybrala smyk a pádila do další ulice. Její náskok se smrskl na pouhých deset metrů.

Kde proboha všichni jsou? Kde je Policie? Copak v tomto městě nikdo nežije?

Budovy lhostejně tonuly ve tmě, uvnitř nesvítilo jediné světýlko.

Cestou ji vedly jen pouliční lampy.

Před ní se objevilo prostranství, které končilo zídkou. Ocitla se v pasti. Zoufale se ohlédla za záda. Váhat už nemohla.

Pod zídkou byla propast. Tam začínalo nižší patro téhle čtvrti Města. Podívala se do hloubky. Skála se svažovala dobrých třicet metrů a dlažbu jen spoře osvětlovala pouliční lampa z blízké ulice. Vedle už byly zahrádky. Asi dva a půl metru vpřed a dva metry níže se tyčila terasa jednoho z domů. Její jediná naděje, tak riskantní.

Ze všech sil se odrazila a skočila vpřed, ruce natažené. Stačí se jen chytit plotu, přeskočit ho a utíkat do bezpečí, zatlouct na dveře, nebo ještě prchnout přes dvorky. Na terasu vedly z domu prosklené dveře. Trocha štěstí, a bude zachráněná.

Akční hrdinka z filmů by elegantním obloučkem prolétla na centimetry přesně, přeskočila zábradlí, prudkým kopnutím rozrazila dveře a našla záchranu.

Jenže lidé v životě nebývají akčními hrdiny a štěstí dokáže v nejnevhodnějším okamžiku ukázat záda.

Máchla rukama do prázdna Záchrana jí minula o pouhých dvacet centimetrů. Otočila se v pase a padala do hlubin. Jako ve zrychleném filmu se jí promítly okamžiky, které jí na tuhle cestu přivedly. Příliš pozdě. Vzápětí se její tělo nepřirozeně ohnulo o železnou tyč, která trčela ze zdi domu, zrotovalo a s tvrdým žuchnutím se rozpláclo o kamennou dlažbu. A její vědomí odlétlo ve vteřině do světů, ze kterých není návratu.

Hnědé vlasy se jí zbarvily do ruda a krvavá louže se rozlévala kolem ní. A nikdo ze spících obyvatel Města neměl ani nejmenší ponětí, co se tu přihodilo.

Pronásledovatelé mlčky pohlédli dolů.

Když ranní slunce ozářilo Město, nezůstala na betonové ploše jediná kapička krve.