Scéna:

prázdné jeviště, dvě židle, jedna vpravo, druhá vlevo

Postavy:

Muž s dýmkou —

starší, okolo padesáti, vousy, černé brýle, zahalen v pršiplášťi

Zoufalec —

bílé triko, děravé, jako by ohlodané od krys, hubený, bledý, šmouha na pravé tváři

Popis scény

Na pódium se vrhne těkavý muž s otrhaným trikem a plátěnými černými kalhoty na půl žerdi. Své hubené bledé tělo táhne za sebou. Padne na zem doprostřed jeviště. Podívá se upřeným výrazem daleko za diváky. Přivře oči a opět se pomalu postaví. Pohlédne z pohledu diváka na židli vlevo. Chce se k ní prudce rozeběhnout, ale nepohne se, jako by měl za nohy uvázaný celý svět. Zkouší to ještě jednou. Podruhé. Pomalu se otočí k židli vpravo a pohodlně k ní odkráčí. Stoupne si na ni. Dívá se kamsi pod sebe, jako by stál na vrcholku hory. Otočí hlavu, aby se podíval na diváky, které si jednotlivě prohlídne. Po chvilce trhne hlavou a dívá se zas před sebe. Chystá se skočit.

Z druhé strany vychází muž s dýmkou.

MUŽ S DÝMKOU:

Dost! (kráčí doprostřed jeviště) Co tam děláš?!

ZOUFALEC:

(lekne se, málem spadne) Kdo, já?

MUŽ S DÝMKOU:

Je tu snad někdo jiný?

ZOUFALEC:

Všichni

MUŽ S DÝMKOU:

Nesmysl! Kde jsou?

ZOUFALEC:

Všude. Támhle (ukazuje směrem k divákům)

MUŽ S DÝMKOU:

Nikdo tu není. Nikdo. Nikde.

ZOUFALEC:

(promne si oči a podívá se ještě jednou k divákům) Ale jsou, všude.

MUŽ S DÝMKOU:

Co tu chcete? Jste příbuzný toho, co tu byl včera?

ZOUFALEC:

On tu byl? (podívá se opět pod sebe, jako by stál na vrcholu hory)

MUŽ S DÝMKOU:

Takže ho znáte? To je dobře, chtěl jsem se zeptat, kde dnes je.

ZOUFALEC:

Ne, neznám ho. A vážně tu byl?

MUŽ S DÝMKOU:

Zcela určitě, viděl jsem ho těmahle očima (ukazuje si na brýle)

ZOUFALEC:

(podívá se na muže s dýmkou a jeho brýle)

Měl jste na sobě brýle?

MUŽ S DÝMKOU:

Jistě!

ZOUFALEC:

Takže jste je neviděl vlastníma očima

MUŽ S DÝMKOU:

Samozřejmě, že ano. Brýle nehrajou žádnou roli v mém rozhodování.

ZOUFALEC:

Jak si můžete být tak jistý?

MUŽ S DÝMKOU:

Kdo by nebyl?

ZOUFALEC

Já (opět opatrně sleduje imaginární hlubinu pod židlí)

MUŽ S DÝMKOU:

Proč jste si vybral dnešní den? (sedne si na volnou židli a zapálí si dýmku)

ZOUFALEC

Změní se zítra něco? Včera to tak nevypadalo.

MUŽ S DÝMKOU:

(pohodlně posazen na židli. nohu přes nohu) To se musí počkat několik let. Pak se uvidí.

ZOUFALEC

Tolik času ale nemám.

MUŽ S DÝMKOU:

(sundá si brýle. nic nevidí. nasadí si je.  podívá se na zoufalce) To vidím.

ZOUFALEC

(k divákům) Pořád se dívají. Občas poznávám jejich tváře, ale většina z nich je zahalena bílou mlhou. Když se podívám znovu, některé z nich už nevidím.

MUŽ S DÝMKOU:

(vstane ze židle, jde na okraj jeviště, dívá se směrem k divákům a vrátí se opět na židli). Nesmysl. A i kdyby tam někdo byl, proč by se díval na vás?

ZOUFALEC

(opatrně si sedne) Snad protože je vidím.

MUŽ S DÝMKOU:

Já ale nikoli

ZOUFALEC

Jak byste mohl. (sedá si)

MUŽ S DÝMKOU:

Proč si sedáte?! Tolik času nemám.

ZOUFALEC

(stoupne si) Omlouvám se.

MUŽ S DÝMKOU:

Tak honem, ať to máte za sebou.

ZOUFALEC:

(šeptá si pro sebe) Bude mi chybět

MUŽ S DÝMKOU:

Co říkáte?

ZOUFALEC:

Že mi bude chybět.

MUŽ S DÝMKOU:

To jste musel vědět.

ZOUFALEC:

Cítím větve meruňky a bílé chmýří sedmikrásek. Města borovic a líce její tváře.

MUŽ S DÝMKOU:

Takže je to ženou?

ZOUFALEC:

(pokračuje monolog) Její modrý vůz zastavil mi před okny a vystoupila z něj jako královna.

MUŽ S DÝMKOU:

(ticho)

Proč modrý?

ZOUFALEC:

(pokračuje monolog, teatrálně) Naše rty se chystaly spojit naše sny.

MUŽ S DÝMKOU:

(zvědavě) A pak?

ZOUFALEC:

(ticho)

(rychle) Pak se dozvěděla, že dostanu za tu práci jen třetinu. A opustila můj život.

MUŽ S DÝMKOU:

Rozumná to žena.

ZOUFALEC:

(ukazuje k divákům) Podívejte, zase jeden zmizel!

MUŽ S DÝMKOU:

(připaluje si v dýmce) Nepostřehl jsem.

ZOUFALEC:

(skleskle) Jak byste mohl.

MUŽ S DÝMKOU:

(ticho)

A co jste to říkal o těch meruňkách a borovicích?

ZOUFALEC:

(nadšeně, teatrálně monolog) Viděl jsem ramena slunce, jak se odráží od tváře lesní říčky. Jelen v dáli štěkal.

MUŽ S DÝMKOU:

To byl srnec.

ZOUFALEC:

(zaraženě) Co prosím?

MUŽ S DÝMKOU:

(ticho)

To musel být srnec, ne jelen.

ZOUFALEC:

(smutně) Asi máte pravdu. Sedne si na židli.

Je to zvláštní, že ano? (dívá se do publika)

MUŽ S DÝMKOU:

(nechápavě) Co máte na mysli?

ZOUFALEC:

Jak malá je pravděpodobnost, že tu budeme. A když tu jsme, pokládáme to za samozřejmost.

MUŽ S DÝMKOU:

(ticho)

ZOUFALEC:

(ticho)

ZOUFALEC:

Člověk plave v moři a neví, proč plave. Náhle v dáli zahlédne něco třpytivého a začne plavat k tomu rychleji a rychleji.

MUŽ S DÝMKOU:

(přehodí si nohy) Jak ví, že to za to stojí?

ZOUFALEC:

(vzrušeně) Neví!

(potichu, dívajíce se do publika) Zase jeden zmizel.

MUŽ S DÝMKOU:

Co jste říkal?

ZOUFALEC:

Ale nic.

(ticho)

MUŽ S DÝMKOU:

Poslyšte nemůžeme tu jen tak trčet.

ZOUFALEC:

Co navrhujete?

MUŽ S DÝMKOU:

(něco hledá v kapse svého pláště. po chvilce přehrabávání nachází lístek. čte ho). No prosím. Už máte pět minut zpoždění. Ještě, že jsem přidal pár minut k dobru.

ZOUFALEC:

(přikrčí se) Takže stále mám čas?

MUŽ S DÝMKOU:

Neměl byste ale otálet. Pořádek dělá přátele.

ZOUFALEC

(dívá se do publika)

A další.

ZOUFALEC

To by mě zajímalo…

MUŽ S DÝMKOU:

(připaluje si dýmku, zívá, vytahuje starý fotoaparát)

Stůjte chvilku. Tak. (fotí) Dobrý.

ZOUFALEC

K čemu to?

MUŽ S DÝMKOU:

Kdyby náhodou někdo pochyboval, že jsem tu byl.

ZOUFALEC:

Jistě, to se musí.

Myslím, že jsem zcela připraven.

(stoupne si na židli)

---