Útěk ze zajetí

    Indiánská vesnice se vnořila do tmy.
    Ze stanů ven unikal jen tlumený šepot a praskot ohně. I koně se ukládali ke spánku. Občas některý z nich zaržál. Nocí zněly tiché kroky stráží. Ve vesnici vládlo ticho a klid. Nic nenarušovalo poklidný, jednotvárný život vesnice. Ani tma se ničím nelišila od té včerejší.
    Kdesi ve skalách zakřičel orel.
    V týpí hořel oheň. U něj ležel spoutaný muž. Podle oděvu se jednalo o posla anglické armády. Ocitl se ve svízelné situaci. Nejen, že se dostal do siouxského zajetí. Nejhorší bylo, že mu vzaly všechny věci. Mezi nimi i zprávu o kapitulaci anglické armády v americké válce za nezávislost. Byl jediným člověkem, který mohl donést zbytkům 16. pěšího pluku zprávu, že se mohou vrátit domů. Jestli nepřijde včas, 16. pěší pluk, zcela podle plánů, zaútočí na pevnost americké armády, poblíž jednoho přítoku Missisipi. Na včasném doručení dopisu záviselo mnoho životů.
    ,,Musím se odsud dostat,’’ umínil si.
    Ale i kdyby se mu nakrásně podařilo utéct, nebude mít při sobě dopis, bez nějž důstojníci nebudou brát zprávu vážně. Podivné, ale tak jim nakazovala jejich vojenská morálka. V takovém případě by útok pokračoval podle plánu.    Posel neměl mnoho času. Ráno bude na útěk pozdě.
     Úporně přemýšlel. Situaci ztěžoval strážce před vchodem.
    V poslově hlavě se zrodil plán. Odvážný a těžce proveditelný, ale pokud by se povedl, bude považován za mrtvého, získá dopis a strážce mu v tom ještě pomůže.
    Odkulil se k ohni. Pokusil se vytáhnout hořící větev. Ruce měl sice svázané za zády, ale prsty mohl hýbat. Po chvíli úsilí, se mu to podařilo.
    Zasténal. Žhavá větev ho popálila. Odvalil se zpátky. V okamžiku, kdy zase ležel na zádech s pálícím oharkem v prstech, vešel indián. Větev nesnesitelně pálila, poslovi se tvář křivila bolestí. Strážce se na něj pozorně zadíval. Posel neuměl ovládnout bolest. Indián se k němu blížil. Situace byla beznadějná.
    Ačkoliv… Posel dostal spásný nápad. Posadil se, což se spoutanýma rukama nebyl zrovna snadný výkon, a vychrlil na indiána spoustu nadávek toho nejtěžšího kalibru. Bolest v poslově tváři indián pochopil jako grimasu hněvu. Kopl ho do ramene, zajatec se svalil. Indián odešel. Lest se podařila.
    Pokoušel se žhavou větví přepálit provazy. Cítil palčivou bolest. Pokud nechtěl přilákat pozornost, nesměl ani hlesnout. Kousl se do rtů, aby mu z úst nevyšel ani sten. Ze rtů vytekl pramínek krve.
    Vší silou trhl rukama od sebe. Provazy se prasknutím přetrhly.
    Byl volný.
    Nastal čas uskutečnit druhou část svého plánu. Vzal z ohně hořící větev a na několika místech podpálil stan.
    Nadzvedl kůži, tvořící stěnu jeho nedobrovolného vězení. Vznikla  třiceticentimetrová škvírka, kterou se proplazil.
    Vběhl do lesa. Právě včas, týpí se změnilo v obrovskou pochodeň. Z nitra indiánského tábora se ozval strážcův křik.
    ,,Výborně,’’ zaradoval se posel. ,,Za chvíli se seběhne celá vesnice. Náčelníkův stan bude prázdný.’’ Začali se sbíhat první indiáni, proto raději zmizel do lesa. Uběhl pár desítek metrů, než se pohledem přesvědčil, že vesnice je prázdná. I strážci se seběhli k ohni. Vynořil se z lesa a utíkal k náčelníkovu týpí. Poznal jej jednoduše - bylo mnohem větší a honosnější než ostatní. Hlava vesnice dávala okázale najevo své postavení.
    Bylo zvláštní procházet mezi prázdnými stany jeho nepřátel. V některém z nich právě zaplakalo dítě.
     Posel vešel do náčelníkova týpí.
    Jeho majitel stál s rukama založenýma na prsou, u požáru. Nikdo se nesnažil hasit, nehrozilo, že se oheň rozšíří. Všichni hleděli fascinovaně do plamenů. Ačkoliv zde nemohli nijak pomoct, indiáni zůstavali. Požár byla neobyčejná událost v jinak jadnotvárném životě vesnice.
    ,,Je mrtev,’’ pronesl nepřítomně náčelník na poslovu adresu. Narozdíl od ostatních ho dohořívající týpí nezajímalo. Otočil se a vracel se. Nikdo jeho příkladu nenásledoval.

    ,,Tady to je!’’ Vykřikl posel. Zašmátral v sedlové brašně a vytáhl bílou obálku opatřenou razítky. Prohlédl si ji ve světle ohně.
    ,,Ano, je to ona,’’ zamumlal pro sebe.
    Náhle strnul.
    Zaslechl kroky, které se blížily ke stanu. Vzal poleno a přitiskl se ke kožené stěně. Vešel náčelník, sklonil se, aby přiložil na oheň. Posel nepřemýšlel, neměl čas. Umlčel svědomí, předepisující čestný souboj a přetáhl náčelníka polenem přes hlavu. Jeho oběť se skácela.
    Posel vyběhl. Rychle se zorientoval a pádil k ohradám. Svého koně našel snadno. Stál stranou od ostatních. Vsedl na něj, nesedlal. Přeskočil ohradu a vjel do lesa.
    S dopisem v kapse, se nemusel bát o životy vojáků, stihne jej doručit.
    Jeho národ sice svoji válku prohrál, ale on ve své malé bitvě zvítězil.