Harvy Fischer

Harvy Fischer byl jedním z největších filosofických spisovatelů jakého Praha zrodila. Za jeho života, ani post mortem ale o něm nikdo nevěděl.

Harvy Fischer byl jedním z největších filosofických spisovatelů jakého Praha zrodila. Harvy se narodil v druhé polovině dvacátého století, ale přesné datum není známo. Veškeré informace o jeho životě se nám dochovaly z jeho zachráněných deníků a tří románů. Ostatní dílo bylo buď zničeno, nebo ztraceno v zaprášených krabicích na neznámých půdách. Víme ale, že Harvy napsal během svého života přes patnáct románů, dvě kolekce povídek, několik svazků poezie, sedm divadelních her, dva filmové scénáře, tucet esejí na kulturní a politická témata a přes dvacet filosofických statí, ze kterých posledních pět zůstalo nedokončených. Harvy byl renesanční génius, umělec, jehož dílo zůstane na vždy nedoceněno. Za jeho života, ani post mortem o něm nikdo nevěděl.

Z Harvyho deníků víme, že vyrůstal v poměrně skromných poměrech. Jeho rodina vlastnila nevelké stavení na jihu Čech.

Harvy od útlého věku byl pilným a pozorným chlapcem. Vnímal každé slovo otce Borise. Netrvalo tak dlouho a stal se platným členem rodiného statku. Naučil se pást kozy, veškeré nuance umění hřebelcování a na poli pracoval za tři. Jelikož si Harvyho rodina často najímala brigádníky na sezónní práce, nejednou si některý z brigádníku stěžoval, že jim Harvyho výkonnost a poctivost bere práci. Skupinka brigádníku se jednoho dne rozhodla s tím něco udělat. Využili Harvyho slabiny a nastražili na něj past. Schopnost navigace nebyla Harvyho předností, zato měl nadevše rád čerstvé pečivo.

Brigádníci si najmuli kluky z vesnice, aby každé ráno před svítáním nakoupili u místního pekaře nejlepší rohlíky a housky. Ty pak nadrobili na cestu do lesa. Celá lest byla vyšperkována ošatkou zbývajícího pečiva, která byla nenápadně nastražena před vchodem na statek. Harvy tudy každé ráno vycházel na své pravidelné procházky k rybníku a krmení kachen. Od určité doby ale k rybníku přestal chodit. Zato se nápadně často ztrácel na celé dopoledne v přilehlém lese. Někdy si rodiče všimli až po dvou dnech u večeře, že Harvy není přítomen.

Maminka Gertruda si o chlapce dělala starosti. Měla obavu, že malý Harvy by mohl zdědit mentální poruchu, která se objevuje v každé třetí generaci. Porucha nastupovala před pubertou a měla agresivní a negativní učinky na mentální zdraví jedince. Začíná to nápadným zájmem o literaturu se zaměřením na sudokopytníky. Poté následuje štěkání ze spánku. O poslední fázi nemoci se mezi odborníky zatím vedou spekulace. Jedince v této fázi nemoci není lehké vyšetřit. Často už jsou nadobro ztraceni a asimilováni do zvířecí říše v útrobách lesů a hájů.

Otec Boris měl ale o zdraví svého syna jiné představy.

– Mámo, všimla sis, jak se malej Harvy ztrácí bůhvíkam? Co s ním uděláme?

– No, táto, snad bychom si s ním měli o tom promluvit. Co říkáš?

– To nebude třeba, prostě mu zakážeme chodit ven. Uvidíme, jestli se to s ním zlepší.

A skutečně. Malý Boris byl obdařen domácím vězením. Bylo léto a poprvé do školy se chystal až v září. Vidina dvou měsíců bez možnosti vyjít na své oblíbené procházky jej děsila (stejně jako nedostatečný přísun pečiva, na který si touto dobou docela zvykl).

Naštěstí pro Harvyho k nim na statek přijížděla každý týden v létě matčina sestřenice Ester. Dozvěděla se, do jaké polízanice se malý Harvy dostal a hodlala mu aspoň trochu pomoci. Vždy mu přivezla knížku a tím ho onoho léta zasvětila do světa krásné literatury.

Moře času na ramenou se promítlo do nové závislosti.

Každé ráno a každý večer vyžadovaly Harvyho žíly dávku trochejí a jambů; jeho tělo řádně nefungovalo a srdce vynechávalo bez přídavku promyšlených metafor a barevných onomatopoeií. Baudelaire a Kafka byli jeho denní potravou.

– Harvy, otec ti vyřizuje, abys po sobě uklízel knihy. Kamkoli jdeš, tam nějakou po sobě necháš, stěžovala si bezradná maminka.

Harvy neodpovídal, Harvy sotva slyšel. Pro Harvyho se statek stal fyzickým vězením a knihy se staly žalářem jeho duše.

– Borisi, snad by mu prospělo, kdybychom ho pustili i mimo statek, ať se trochu provětrná, vyžene z hlavy ty knihy.

– Ani náhodou! Jednou jsem řekl, že tu bude zavřenej až do začátku školy, tak to bude platit. Jestli ho ještě uvidím s knihou, dostane přes zadek. A už jsem řekl, řekl otec v kuchyni při obědě, na který se Harvy nedostavil.

Harvy zaslechl ve svém pokoji nad kuchyní křik rodičů. Rozhodl se, že nebude pokoušet svého otce a raději se mu bude vyhýbat. Harvy začal číst knihy na více či méně pohodlných místech: ve stáji, v koupelně, ve chlívě pro býka. Hlavně, aby jej nezastihli, jak vstřebává denní příval slov a rýmů.

– Jaký to paradox, přemýšlel Harvy, zatímco pro otce knihy představují rudý vlající prapor a spoušť malérů, pravý býk nehne ani brvou, když si v jeho přítomnosti čtu své knihy.

Býk si požvykoval svou trávu, občas si skrze nozdry odfrkl. Harvy si také rád předčítal verše nahlas. To mělo na býka nejcitelnější vliv; zvláště při troše sentimentální poezie, býk se zcela utišil, pákrát zývnul a padlo na něj spaní.

Události toho léta byly od té doby panensky jasné. Rodiče byli klidní, Harvy sem tam pomohl nakrmit zvířata, podojit krávu a recitovat býkovi. Když přijela teta Ester (Harvy ji říkal teto, nemohl si zapamatovat pravé pojmenování jejich příbuzenského vztahu), byli dohodnuti na předávkách nových knih, které byly zabaleny ve hnědém balicím papíru a většinou předány společně s drobnostmi, které teta přivezla z Prahy.

Jednoho slunečního srpnového dne si Harvy ve svém pokojíku v prvním patře listoval Kavkovým Procesem. Maminka byla na nákupech a otec probouzel liného a ospalého býka ve chlívě; byl to býkův poslední den.

– Harvy! Zaburácel otcův hlas. Ihned ke mně!

Harvy převrhl sklenici s vodou a pelášil ke zdroji hluku.

Již z dáli viděl, že býk leží břichem k nebi.

– Něco je špatně, něco není v pořádku, říkal si Harvy v duchu.

Došel k býkovi a k nasupěnému obličeji otce. Býk byl mrtev.

Jak se později ukázalo, býk se udusil obsáhlým svazkem kompletního díla Goetheho. To už byl ale Harvy ve vlaku na cestě do Prahy.

– Jedeš ke své tetě (i otec nevěděl, jak ten ošemetný příbuzenský vztah pojmenovat). Nakazila tě, tak ať si s tebou teď poradí. Od září začneš chodit do školy v Praze, znělo Harvymu jako ozvěna hlavou, když z okna sledoval, jak stromy venku před vlakem uskakují. 

---