DUEL - FEJETON

   Už jsem ho nemohl ani vidět. Dlouhé měsíce čněl uprostřed zeleného trávníku jako drze vztyčený prostředníček. Kdysi byl částí urostlé višně, která každoročně poctivě plodila, ale s léty začalo ubývat rudých plodů a množily se cizopasné houby. Když už strom připomínal dobře zásobenou mykologickou výstavu, bylo o jeho osudu rozhodnuto – poprava stětím byla vykonána motorovou pilou značky Oleo-Mac.
      Zůstal jen pařez. Zůstal, aby žaloval a vyčítal. V pátek jsem se odhodlal, plivl do dlaní, popadl krumpáč, lopatu a sekyru a vyzval dřevinu na souboj. Soupeře jsem rozhodně nepodceňoval, bylo zřejmé, že svou kůru nedá lacino. Nedal. Bojoval jako lev a ukryl své kořeny co nejhlouběji, do těch nejnemožnějších směrů. Jestliže jsem kořen přece jen objevil a jal se ho zpracovávat sekyrou, zaťal pařez veškerou dostupnou dřevní hmotu a nástroj se od jeho těla pouze bezmocně odrážel. Prsty mi brněly jako po zásahu elektrickým proudem, oči zalepil stékající pot, hlava plná všudypřítomné poletující hlíny. Duel vrcholil – pařez se držel snad i zuby nehty, já do něj bušil a bušil…Pomáhal jsem si hlasitým drmolením jadrných výrazů, kterými jsem počastoval každičký letokruh, zmínil jsem všechny kořeny a kořínky, v závěru zatratil nejen višně, ale stromy obecně.
   Konečně jsem pařez vydobyl, či spíše vymlátil. Zvítězil jsem, pravda, ale za cenu celkového vyčerpání organismu a nevratného opotřebení pracovního náčiní. Vyhrál jsem, ale brumlám si spolu s antickým Pyrrhem: „Ještě jedno takové vítězství a jsem zničen!“