camera lucida

stojím před sebou, jak otrhaný světec
límec taláru mi na hrdle břitce posedává
odkud jsem tehdy vzal odvahu
sestoupit z výšek hor?

slepota nejspíše množí jen sebe samu, a tak jdu
naproti všem těm děravým lodím, jež hluboce
spí u lačných majáků se světly — dnes náhodou 
mimo provoz

z kapes mi čouhají listy zapadlých
slov, vždyť krásně se vyjímají 
pod šálky kávy,
kterou vlastně nepiji

otlučeniny, na kůži mých údů, 
pulzují, když sedám si 
vedle antických soch,
masek z Anglie, průhledných šatů
a úhledným písmem
popsaných cedulek
na čelech ochotníků
strážců bran

přeslapuji na chodnících, kde mušketýři
bez úst a srdcí smekají a smekají okamžiku
zítřků bez zásoby minulosti
a utíkají okamžiku zde a teď

chci jen pohlédnout do trsů vrásek na tváři
zachytit hnací sílu jejich štěstí
vidím však špendlíky zachycené za koutky rtů
(sklouzne jim někdy ten ospalý úsměv?)

zachycuji perem své mysli
chodce, světoběžce, velikány, bůžky
místních klanů, muže činu
odměřuji jim lebky a přirození
zastavím a hledím
a divím se:
jak klidný a mírný
je ten jejich dech!

sem s nimi, pryč se mnou
vždyť vše, co je krásné, má se rozmnožovat
vždyť ženy už stojí frontu a prozpěvují si
jména a tituly svých nenarozených dětí
v regálech na tržišti
kde v urnách
čekají už plody
smělých a učených

snad měl pravdu
ten skvělý Germán
a tohle je Vaše hodina
v jakém světle ale mám já žít?

v noci, ve spánku, ve smrti, ve hvězdách?