Dům soumraku

 

Mrholení svými kapkami zkrápělo Město. Pošmourné listopadové počasí vylidnilo prudkým deštěm ulice. V kanceláři se svítilo, protože šero bylo znatelné, ač bylo teprve odpoledne. Tady však bylo veselo.

„Tak Jiřino, vše nejlepší na novém místě.“

Daniel, který vedl rozpočtové oddělení velké Spojové firmy, zvedl skleničku s vínem. Všichni si přiťukli.

V oddělení pracoval jako šéf už pět let. Předchozí vedoucí si ho oblíbil, a tak když odcházel jinam, doporučil ho na své místo. A k jeho překvapení to dobře dopadlo. Tehdy byla firma dost v krizi, i jeho oddělení se rozsypalo a stálo ho hodně úsilí, aby sehnal nové kvalitní lidi. Nakonec se mu to podařilo s Jiřinou a Renatou. Jiřina přišla tehdy o místo v bývalé firmě, která zbankrotovala a po mateřské jí nikdo nechtěl zaměstnat, až Daniel v ní vytušil docela zajímavý potenciál. A skromnou hnědovlásku Renatu se mu podařilo zlanařit z účtárny. A na ty roky, kdy jeho ekonomické oddělení povstalo jako Fénix z popela byl patřičně hrdý. Popíjel víno a v hlavě se mu odehrávaly příběhy oněch uplynulých pěti let.

A teď, kdy vedoucí účtárny odcházela do důchodu, Jiřina projevila zájem si polepšit. Pochopil její touhu po kariéře, a tak ji bez problémů pustil. Na její místo už měl vyhlédnutou posilu. Žanetě sice bylo teprve devatenáct, když nastoupila do účtárny, ale byla to šikovná, příjemná a pracovitá dívka, která ho zaujala hned na první pohled. A tak provedl ten dámský gambit.

Jiřina zářila štěstím. Vykládala, co do své kariéry investovala, líčila školení, po kterých chodila, jak chce všechno na novém místě zmodernizovat a co má za plány, jak je důležitá empatie mezi zaměstnanci a jak na dobrých vztazích chce budovat. Ona většina plánů vzniká na základě vznešených ideálů, které však postupem doby zešednou a skončí pod předivem pavučin moci.

„Bylo to tady hezký, na všechny vás tady budu vzpomínat, ale už se nemohu dočkat pondělka,“ říkala. „A taky na svůj osobností růst. Byla to volba osudu, že konečně mohu využít svou kvalifikaci.“

Rozhazovala rukama, jako by vyhrála první cenu v loterii.

„Člověk má mířit stále výše, neustrnout na místě,“ deklamovala. „A musí zůstat člověkem za všech okolností, aby vše dobré ze sebe předával dál. Studovala jsem knížku od…“

Daniel přestal vnímat její monolog. Hlavou mu proběhla myšlenka na svou rodinu, nedávno učinili docela závažné rozhodnutí a pronajali si byt v luxusním centru města v novém výškovém bytovém domě. Jeho plat mu to umožňoval, a tak si s manželkou splnili jeden sen. Dům, který zajišťuje veškeré standardní služby, kde téměř neexistuje kriminalita a navíc jen pár kroků od kina, které se chystali navštěvovat častěji, od divadla a nakonec i od sportovního areálu, který však znával více jako divák, než sportovec.

„Tak ať se ti daří,“ vzpamatoval se po chvíli. Další chladivý doušek bílého vína mu vklouzl do krku. Chutnalo lahodně.

Dneškem se život zase mění, zase bude trošku jiný, šlo mu hlavou. A docela se těšil na novou kolegyni. Na zaučení moc času nebude, říkal si, ale to zvládnem.

Přál si, aby to tak zůstalo. Éterem prostupovaly různé zvěsti o prodeji firmy, o tom, že se bude propouštět, že snad centrum zůstane jen v Hlavním městě, ale čím méně informací lidé měli, tím hrůzostrašněji se vyvíjely jejich teorie. Šeptanda, která dokáže rozsévat rakovinu nejistotu, děsu a zaručeně tragických konců. Opravdu to bylo s firmou tak nahnuté? Ekonomicky se to tak nejevilo, a tak Daniel zatím tyhle zvěsti pouštěl jedním uchem tam a druhým ven.

Chladná světla zářivek osvětlovala tyto tři postavy, které spolu strávily pár pracovních let.  Daniel si prohrábl tmavé vlasy, neposedně mu padající do čela a zamýšlel se nad tím, co se všemi prožil.

Danielovi bylo 37 let. Nevynikal zrovna robustní postavou, pravý opak byl pravdou, měřil také pouhých 170 centimetrů, byl štíhlý a tmavé vlasy zatím nezasáhl ani stín šedin.

Jiřina proti tomu měřila dobrých 185 centimetrů. Bylo jí 42 let, ač vypadala starší, k čemuž sváděla až příliš hubená postava jen s minimálními náznaky ženských proporcí a nenápadný účes nakrátko ostříhaných jako hřebíky rovných vlasů slámové barvy. Nechybělo jí sebevědomí, málokdy o sobě pochybovala. Povídalo se, že doma je jednoznačnou hlavou rodiny. Sebedůvěru, jen na krátko ubitou marným sháněním pracovního místa, záhy zase začala získávat a během pěti let se však cílevědomě propracovala do pozice čekatelek na vyšší funkce.

Renata byla mladší než Daniel, nedávno oslavila pětatřicátiny a byla pravým opakem Jiřiny. Skromná, nenápadná, málokdy jí bylo slyšet, ale pracovně byla tak pečlivá a svědomitá, že si Daniel nemohl vynachválit, jak dobrou měl tehdy intuici. Všiml si jí ještě v účtárně, kde vystavovala odběratelské faktury, spolehlivá, nenápadná žena mu ihned utkvěla v mysli, když budoval své oddělení. Vdávala se poměrně mladá a její dcera i syn už chodili na střední. Nakonec sama byla ráda, že tehdy nabídku přijala.

Daniel byl se svým postem spokojený. Oddělení sice mělo po redukci jen tříčlenné obsazení, čímž se někdy až neúnosně navršila práce, ale ekonomika je pro firmu vždy klíčová, což se odrazilo ve slušném platu, a to je přece úspěch, ne každý se po vysoké tak dobře uchytí. Vybudoval si určité postavení a výš už ani nemyslel.

Venku se setmělo. Vlezlý chlad za okenními rámy ještě prohloubily těžké kapky deště dopadající z ocelově šedé oblohy.

„Budu už muset jít,“ vzpomněla si náhle Renata. „Slíbila jsem, že budu do sedmi doma a připravím večeři.“

„Já už taky půjdu,“ odtušila Jiřina. „To já jsem na večeři rozdala pokyny, vše bude nachystané. Není nad dobrou organizaci práce. Musím ještě ráno odevzdat ty účetní certifikáty, které jsem získala. Nesmírně mi pomohly v mém osobnostním růstu. Na školení nám vykládali…“

Pyšně položila ruku na útlou průhlednou složku, kterou měla dnes stále u sebe. Pro budoucí post udělala všechno, včetně toho, že si sama zaplatila drahý účetní a daňový kurz.

Danielovi jen letmo proběhlo hlavou, aby snad Jiřině ten postup moc nevlezl do hlavy. Až takovou jí dřív neznal.

Loučili se jako nejlepší přátelé, když ručičky hodin nad vrátnicí ukazovaly půl sedmé.

Jejich cesty se rozešly hned u vstupních dveří u firmy. Daniel natáhl kapuci a rychlým krokem vyrazil domů. Tramvají dorazil do deseti minut na náměstí v centru se spoustou obchodů a rozzářených neonů. Všudypřítomné reklamy už tak brzo upozorňovaly na vánoce, svátky utrácení a obchodů, jak kolikrát říkal. Všude kolem se tyčily moderní výškové budovy postavené na troskách bývalých továrních komplexů určených k demolici. Právě nabídky realitních kanceláří nabízených v této oblasti se Daniel chopil mezi prvními.

Ještě než stačil odbočit do hlavního vchodu budovy, něco ho zaujalo. Zvuk, který na lomozem posetou hlavní třídu jaksi nepatřil. Spěchal domů, ale cosi mu v mozku zapnulo signál, který ho mimoděk přinutil zastavit.

Otočil se a soustředil se na to, co ho vyrušilo. Ano, slyšel dobře. Tenké, písklavé zamňoukání. Otočil se kolem jako na obrtlíku, ale původce zvuku stále neviděl. Sklepní okénka všude kolem byla zabedněná. Co by proboha dělalo kotě na rušné vozovce?

Kolem ho míjely desítky lidí s lhostejnými, zakaboněnými výrazy. Rozpršelo se ještě víc. Kolemjedoucí auto vystříklo na chodník gejzír ze špinavé kaluže. Kdosi ho doprovodil obzvlášť šťavnatou nadávkou.

Uslyšel to znovu. Zoufalé, tesklivé, neviditelné. Vrátil se o pár kroků zpět. Teď už na nějaké minutě nesejde, nedokázal odejít, dokud záhadu neobjasní. Ta představa se změnila v posedlost. Ve chvátajícím davu působil poněkud vykolejeně.

Vedle sebe v řadě stály tři kontejnery na odpadky. Plastové láhve, papír, netříděné odpadky. Se zlým tušením se u jednoho zastavil. Ano, bylo to ono, pocházelo to z toho zadního, o tom se nedalo pochybovat. Nedbaje pohledů lidí odklopil horní víko a nakoukl dovnitř. Kapky deště mu stékaly do očí, štípaly ho do nich a ztěžovaly výhled. Mňoukání nabralo na intenzitě. Do kontejneru vnikly nedokonalé odlesky světla z pouličních lamp a obchodů. Mezi hromadami odpadků, nechutně se vrstvících na sobě bez ladu a skladu zahlédl jakýsi pohyb. Vyšvihl se na rám kontejneru a pozorně pohlédl dolů. Vzápětí zaklel a vyrazil pár sprostých nadávek. Kdosi se po něm pohoršeně otočil. Nevnímal to. Úplně dole, mezi protrženým vlhkým pytlem s vyhřezlými zbytky od jídla, krabicí mléka a plesnivým chlebem se zmítalo malé tělíčko kotěte. Pocítil nesmírný vztek na toho, kdo byl schopen takového činu. Mít ho po ruce, nejraději by mu narval do chřtánu všechny odpadky, které se zde vršily. Bez rozmýšlení se nahnul dovnitř a po chvilce tápání zvířátko vytáhl. Zoufale pískalo, bylo prochladlé, mokré a hledělo na něj vyděšenýma velkýma očima.

„Pojď ke mně, tady tě přece nemohu nechat. Už bude dobře.“

Hladil ho po srsti. Mělo ji umazanou od odpadků a páchlo. Hodil si tašku přes rameno a oběma rukama se snažil udržet zmítající se tělíčko. Neměl představu, jak je staré, jestli již dokáže pozřít normální stravu, ale nepřemýšlel o tom. Na to, jak bylo malé, mělo síly neuvěřitelně. Málem mu dvakrát vypadlo z rukou. Minul kukaň vrátného, který ani nezvedl zrak z rozečtených novin a spěchal k výtahu. Všiml si, že ještě nikdo nevyzvedl ze schránky ranní noviny. Se zmítajícím s kotětem v náručí se mu podařilo tento rest, byť s obtížemi, vyřídit.

„Něco jsem vám přinesl,“ zahlaholil už ve dveřích, když je Lenka otevřela. Byla štíhlá, hnědé vlasy ozdobené světlým melírem jí spadaly na ramena. Měřila asi tak 165 centimetrů. Žili spolu deset let.

Teď mu věnovala udivený pohled.

„Našel jsem ho v kontejneru. Nějakej hajzl ho tam zahodil. Nechápu, jak někdo dokáže být tak bezcitná svině. Nemohl jsem ho tam přece nechat.“

Kotě zoufale zamňoukalo a snažilo se osvobodit.

Za Lenkou vykoukly dvě jeho dcery. Starší Ditě bylo osm, mladší Katka zrovna začala chodit do školy, měla sedm.

„Jé, taťko, to je koťátko. Necháme si ho?“ škemraly.

„Samozřejmě, přece ho nevyhodíme na ulici. Podívejte, jak je krásný. Ale musíme ho napřed umýt, je děsně špinavé. A má určitě hlad. Dáme mu mlíčko.“

Byl to kocourek, jak zjistili vzápětí. Byl bílý s šedými a světlehnědými skvrnami po celém těle. Hlavou měl celou bílou, jen kolem pravého oka měl velkou černou skvrnu.

Nakonec mu začali říkat Pan Žižka.

Odhodil noviny na stůl. Nikdo si jich nevšímal, středem pozornosti se stalo kotě. Dita napustila na dno vany trochu teplé vody. Kotě se bránilo, ale očistě neuniklo. Vzápětí mu Katka přinesla na talíři ohřátého mléka. Začalo dychtivě pít. Ode dneška si zvykalo na nový domov.

Noviny dál ležely na stole. Pod hlavními titulky byl krátký článek s nápisem První případ vyléčené metastázy rakoviny plic úspěchem netradiční vědecké skupiny.

A kousek vedle další článek s nadpisem Vědci předpovídají do pěti let příchod další pandemie chřipky.

V tu chvíli nikdo z Danielovy rodiny netušil, jaký nezvratný zásah do jejich osudu bude představovat obsah dvou nenápadných, leccos slibujících i hrozících kratičkých článků.

V několika následujících letech o tom neměli ani ponětí.