Motiv A poprvé

Přemýšlel, jestli to byl vůbec dobrý nápad.

Byl krásný letní večer. Dopoledne pršelo, takže byl les ještě vlhký a na cestě se v některých místech držely kaluže plné hnědé, zablácené vody. Skrze jehličí ohnivě prosvítalo slunce a stromy voněly.

Měl čas se zastavit a podívat se skrze průsek do údolí. Nedočkavě přešlapoval na místě a těšil se, až konečně vyleze nad les. Už jen pár kroků, pomyslel si, a skončí tenhle hnusný asfalt. Už jen chvilku a nohy se rozeběhnou po kamenech, po hlíně, po trávě. Vlastně nerozeběhnou. Protože musejí čekat.

Nadhodil si na zádech batoh, který byl dvakrát těžší než obvykle a povzbudivě se usmál dozadu.

„Dobrý?“ zeptal se.

Odpovědělo mu vyčerpané heknutí. Usoudil, že to byl souhlas, a pomalu vykročil vpřed.

„To mne ani nenecháš vydýchat?“ ozvalo se vyčítavě za ním.

Znovu se zastavil a omluvně se usmál. Chvíli tak postávali a on si říkal, že to vlastně má něco do sebe, ty časté zastávky, že už tu šel stokrát a nikdy si to tu tak pečlivě neprohlédl, nikdy se tak dlouho nepokochal výhledem, nikdy nemohl poslouchat zurčení potůčků, zpěv ptáků, sledovat veverky na stromech... Že to vlastně má něco do sebe. Ale že by bylo dobré, tam také dneska dojít.

Konečně se pár drobných bot dal šoupavým pohybem dopředu. Rád by prohodil něco povzbudivého, ale vždy byl v lesích tak přesycen dojmy, že se mu nikdy nepodařilo najít slova. Tak se raději opět jen usmál a také vykročil.

Věděl, že ho další zastávka čeká zanedlouho. Ale že už budou nad lesem. A že už jen jedna, dvě další pauzy na vydýchání a že už budou nahoře. Blahopřál si, že mu zatím vše skvěle vychází. Západ slunce jistě stihnou. Myšlenky se mu rozeběhly rychleji než nohy a on viděl budoucnost jasněji, než jak se leskla mokrá tráva... — — posadili se na skálu a bok po boku sledovali, jak poslední paprsky mění kříž na vrcholu v ten golgotský, jak dnešní den mizí kdesi daleko za hranicemi a na druhé straně — nad domovem — se objevily první hvězdy.

Cizí hlava se mu jemně položila na rameno.

„Díky, že jsi mne sem vzal,“ ozvalo se tiše.

Sklonil se, aby políbil vlasy, kterým měsíční světlo darovalo svatozář.

Věděl, že přišla ta pravá chvíle. Něžně zvedl z ramene dívčí hlavu, aby mohl vyndat krabičku, která ho celým den pálila v kapse...