jeden surrealistický sen

(1)

viděl jsem jednou napříč stádem pohádek
poletovat s aparátem se prudce
nezvaným turistou jsa
ve výluce své mysli
snil jsem v němé noci na pátek

ačkoli mistrem jasných konců říkám si
odkud mám začít, nevím, promiň te mi
jak loutka z her vždy vhrnut mezi stěny
když skončím bdít sen, či snít sen
—— to vědět chci

v panoptiku nevyslovených střepů dní
dýchám a vím a cítím, přesto: žiji?
žiješ ty, když já tu?
ach čas, ten šidil
skrblí si zítřek, jen co bylo,
                              v noci ví:

(2)

v té plavbě oceánem minulostí
do níž sklouznul jsem jak po ňadrech
nepřipraven, že najdu utopené
hlavy brachů a svého strýce, syna Boží

jedni stále mým lžím věří
a ten druhý, zapřel mě
velkou zátkou života
zatlumili mi hlas a dech

„sestro, sestro, vidíte mi na očích
že nejsem připraven“
její něha však z luftu není
tak vytáhla mi korek
                     i s hlavou ven