O kopancích a vavřínech

Koho nic nepálí, ten nic nevymyslí. Kreativita přichází nejčastěji, když nás život sráží na kolena. Hledáme cestičky, protože ty staré a osvědčené selhaly. Znáte to, vykračujete si v metru po eskalátoru, stoupáte a stoupáte, máte pocit, že dneska vám to neobyčejně sekne, ta aura neodolatelnosti by se skoro dala nahmatat a v tu ránu, rána! Zakopnete! Nezbyde, než se přiblbe pousmát a s grácií odkráčet dál. To k nám jenom život vstřícně promlouvá: "Neměj nos moc nahoru! Je třeba si trošku čuchnout k zemi! Uvidíš že ze sebe pak vymáčkneš to nejlepší!" Od jisté doby jsem vděčná za životní kopance, posouvají, motivují, otevrírají mi oči, rostu díky nim. Nejlepší, co se vám může přihodit, když všechno v životě běží až podezřele jako po drátkách, je dostat pořádnou lekci. To abysme nevyšli ze cviku! Kdo by chtěl stagnovat? Maminka v očekávání taky radostně vítá první kopance svojí ratolesti, byť jí bolí sebevíc.